Posádka: kpt. Jiří Denk, má partnerka Petra Šafaříková, Fyodor Bobrov

V sobotu 1. 1. 2011, po dramatické plavbě v posledním úseku, skvělém Silvestru a přivítání nového roku, jsme dorazili na Stewart Island – to je nejjižnější část Zélandu a 1. cíl naší plavby kolem Zélandu. Jaká byla naše plavba? Pojďme se na to podívat od začátku…

„Příprava a opravy“
Na Zéland jsem přiletěl 3. 12. a hned na úvod mne čekalo nepříjemné překvapení. Loď byla vyvázaná ve Westheaven Marine v Aucklandu (největší marina na jižní polokouli, 1200 lodí) mezi 3 kůly, tak, jak je zde zvykem pro dlouhodobé kotvení. Ovšem, přestože jsem pro vyvázání použil opravdu silná a neporušená lana, lano na přídi se předřelo a má loď se na boku odřela o sousední. Sice jen na krátkém úseku, za to však do hloubky až na kov. Takže ještě jsem se nerozkoukal a už první škoda na lodi… K opravě toho bylo ale více. Na seznamu úkolů byla oprava přívěsného motoru (cca 500 NZD), svaření masivního hliníkového držáku kotvy (600 NZD), oprava nafukovacího člunu (500 NZD), kosatky (400 NZD), oprava bouřkové plachty (100 NZD), zprovoznění nového PC, oprava vnitřního osvětlení a pozičních světel (500 NZD), atd. Pro informaci: 1 NZD = cca 14,50 Kč. Pro jachtaře, kteří uvažují o koupi vlastní lodě, je dobré si uvědomit, že samotnou koupí lodě finanční výdaje teprve začínají… Opravy tedy byly opravdu velmi drahé, ale bohužel nutné. Naposledy byla loď důkladně opravována v Uruguaii a to je už dost dlouho. Plavba do Antarktidy i přeplavba přes Pacifik byly náročné a loď dostala zabrat. Další možnost opravy bude až v Austrálii nebo Singapuru, což je také dost daleko a jinde opravy provést nelze. Na to vše jsem měl jen týden, protože 12. 12. má přiletět posádka a vše musí být nachystáno k odplutí. Času je tedy málo a nás čeká opravdu dlouhá plavba. A tak jednotlivé dny utíkají rychle. Ráno vstanu a ihned navštěvuji některou firmu pro opravu, pak další a další, dokud neskončí pracovní doba. Potom jednoduché jídlo, vyspat se a znovu. Den za dnem. Jediné příjemné rozptýlení byla návštěva Ondry Kotába z české plachetnice Maui, která také pluje kolem světa a se kterou jsme se potkali už na Pitcairnu a ve Francouzské Polynésii. Maui nyní kotví v Opua na severu Zélandu. Ondra přijel na 2 dny a moc rád ho vidím. Je to fajn člověk a dobrý kamarád. Domlouváme se, že spolu budeme kousek plout v létě, nejspíše Fiji, Vanuatu a Salomon Islands. Moc se na to těším. Návštěva je to bohužel krátká. Já přilétám v pátek večer, v sobotu se setkávám s Ondrou a v pondělí se Ondra bohužel musí vrátit do práce do Opui. Opravy jdou ale dobře. Bohužel řemeslníci si běžně účtují více hodin (např. o oběd) a tak jednání nejsou vždy příjemná. Aspoň, že kvalita prací je dobrá. Větší problém byl akorát s opravou dinghy (nafukovacího člunu), kde chtěl majitel firmy o 200 NZD více než byla původní předběžná cena. Nakonec jsme se ale dohodli na pro mne rozumném kompromisu. Dny utíkají a najednou je 12. 12. a přilétá posádka – nejdříve dopoledne Fyodor a hned odpoledne Petra.
Pro Peťu to bude, po několika dovolených na plachetnici v Chorvatsku, první skutečně náročná plavba. S Fyodorem se znám z Manažerské jachty – závodů, které už více než 8 let pořádám. Posádka je tedy příjemná. Dáváme si pár uvítacích piv.

„Vyplouváme“
V pondělí jde posádka nakoupit zásoby, já vyzvedávám ještě z opravny plachtu a člun, odpoledne tankujeme cca 1000 litrů nafty a tak tedy hned v pondělí 13. 12. 2010 slavnostně vyplouváme. Vše probíhá rychle. Jsem rád, že jsme vše zvládli bez problémů a jsme na moři. 13. – 16. 12, plavba do Napier, (390 Nm) proběhla celkově v pohodě. Fyodor snáší plavbu perfektně, Petře je bohužel občas ne příliš dobře, ale snáší to hrdinně. Počasí je proměnlivé. Od protivětru, kdy musíme plout na motor, přes déšť, ale občas máme také i ideální podmínky na plachty. A tak si plavbu užíváme po všech stránkách.

V Napier nacházíme marínu až v malé zátoce za nákladním přístavem. Trochu se obávám vjezdu – je docela úzký a i v samotné marině jsou stísněné prostory mezi jednotlivými moly. Nakonec nám jeden jachtař ochotně ukáže cestu k návštěvnímu molu a pomůže nám se vyvázat. Stání je perfektní. To ještě netušíme, že je to v podstatě naposled co stojíme bezpečně a pohodlně u mola…

„Krmení žraloků a rejnoků“
Návštěva města Napier a jeho okolí se mimořádně vydařila. Ještě večer vyrážíme na procházku do města a vracíme se za deště do hospody hned u přístavu, kde si dáváme pár zasloužených točených piv. Hned ráno navštěvujeme parádní mořské akvárium – největší na N. Zélandě. Kromě jiného je zde cca 50m dlouhý tunel, který vede pod obrovským akváriem a odkud můžeme pozorovat až 3,5m dlouhé žraloky, rejnoky široké přes 1,5m a spoustu jiných ryb. Ovšem vrcholem podívané je jejich krmení, kdy místní pracovnice v neoprenu a s lahví vzduchu si sedne na dno akvária přímo ke stěnám tunelu a před očima mnoha desítek diváků krmí žraloky a rejnoky kusy ryb přímo z ruky. A jak se za chvíli dozvídáme, toto je možné i pro návštěvníky (125 NZD/os.), pokud tedy vlastní potápěčský průkaz. My jej máme a tak je to možné i pro nás! Neváháme a hned se objednáváme s Petrou na zítřek.

Odpoledne si půjčujeme auto a vyrážíme na projížďku po vinných sklepech. Mají tu skvělý systém. Vinné sklepy jsou otevřené pro jakékoliv návštěvníky a většinou zdarma nabízí neomezené ochutnávky. Návštěvníci si buď něco koupí anebo také ne a nikdo si z toho hlavu nedělá. Kéž by tento systém byl i u nás… Navštěvujeme Mission vineyard – exklusivní vinici s ochutnávkou vynikajících vín zdarma, umístěnou do krásné přírody s parkem a zahradou. Vína jsou opravdu vynikající a tak si pár lahví kupujeme… Potom navštěvujeme ještě jeden vinný sklep, také s ochutnávkou a opět si koupíme pár lahví. Systém je to opravdu perfektní a moc se nám líbí… Večer ještě jedeme na nejvyšší kopec v okolí Naper – Te Mata Peak. Je vzdálený asi 30km z města a je odtud nádherná vyhlídka a pěkné vycházkové trasy.

Další den ráno spěcháme na 40km dalekou skalnatou pláž, kde jsme si udělali hezkou vycházku a po cestě zpět se zastavujeme v dalších dvou vinných sklepech s vynikajícíma ochutnávkami, jako obvykle zdarma. A pak nás čekalo naše krmení žraloků a rejnoků! Paráda! Oblečeni do potápěčské výstroje, vybaveni plastovou schránkou s rybami, jsme se zanořili 5m hluboko až na dno akvária a tam jsme si klekli. A pak jsme otevřeli schránku s rybami a krmili žraloky a rejnoky přímo z ruky! Fantastický zážitek! Žraloci 1-3,5m dlouzí nám jí z ruky! Stačí jen vzít kus ryby, zvednout ruku a zamávat. Žralok připluje, očichá, udělá pár koleček a „ham!“ a ryba je fuč… Rejnoci jsou velmi hladoví a tak se sami „připlazí“ až k nám. Ryba se jim musí dát na dlani, protože hubu mají na spodní straně až 30cm za začátkem „placky“. Rybu potom do sebe „vcucnou“ – někdy i s kusem rukavice a pak je legrace, protože se snažíte setřást skoro 2m dlouhého rejnoka ze své ruky… Krmení nám trvá cca ? hodiny a potom si ještě několikrát obeplaveme pod vodou celé akvárium a důkladně si jej prohlédneme. Celkově je to jeden z nejskvělejších zážitků v životě…

Odpoledne už jen vracíme auto, doplníme vodu, rozloučíme se s fajn správcem maríny a vyplouváme.

18. – 20. 12. plavba Napier – Kaikoura
Počasí při plavbě je jako vždy zde hodně proměnlivé. Nakonec v pohodě připlouváme do městečka Kaikoura, které je centrem pro pozorování velryb a delfínů. Delfíny vidíme při plavbě velmi často – skoro každý den. Zakotvíme u maličkého přístavu a na dinghi se vydáváme na výlet. Do hlavní části městečka nás cca 4km veze ochotná členka posádky turistické lodě na pozorování velryb a vysvětluje nám, kde jsou delfíni a velryby nejčastěji. Obhlížíme městečko, dáváme si jídlo, procházíme se a na loď se vracíme už za tmy. Světlo jsem sice svítit nenechal, ale loď nacházíme snadno. Ráno je silný vítr a tak čekáme až do pozdního odpoledne až se umoudří. Potom vyplouváme, ale přestože doporučené oblasti prokřižujeme několikrát tam a zpět, velryby bohužel nevidíme. A tak využíváme příznivý vítr a na noc vyplouváme směr Christchurch.

21. – 23.12. Kaikoura- Lyttelton (Christchurch)
Připlouváme do Lyttelton sice přesně dle našeho plánu 23.12., ale máme technický problém. V noci už bylo v nádrži málo nafty a motor si ve vlnách „lokl“ vzduchu. Ovšem všechny pokusy o odvzdušnění selhaly… a to jsem i vyměnil oba palivové filtry… mrzuté. A tak pokračujeme na plachty, vítr je koneckonců příznivý. Ovšem vjezd do zátoky je dramatický. Vítr se mění na ostře proti a my musíme v celkem úzké zátoce dlouhé přes 10Nm náročně křižovat. Fouká 15kn, směr větru se ale neustále mění. Situaci výrazně komplikují prudké nárazy větru přes 30Kn, které přicházejí z různých směrů. Vždy je to obrovský nápor a loď je pár minut zcela neovladatelná. Potom je opět bezvětří a pak se vítr opět ustálí. A tak pořád dokola. Nakonec po dlouhém boji o každých 100m spouštím kotvu před vjezdem do malé přístavní části.

Mávám na pilotní remorkér, který právě vyplouvá a pluje kolem nás a prosím posádku o pomoc s vplutím do přístavního bazénu. Ochotná posádka slibuje, že nám pomůže při zpáteční cestě asi za hodinu. A tak v klidu obědváme a za hodinu nám upevňuji lano a vytahuji kotvu. S tažením malé lodě v přístavu očividně nemají zkušenosti a tak po malých zmatcích se nakonec vyvazujeme u rybářského mola. Sice stojíme na zakázaném místě a za plotem na břehu, ale to nevadí. Součástí přístavu je i pár desítek míst pro malé lodě mezi vyvazovacími kůly. Ochotný manažer přístavu nám pomáhá rychle najít opraváře motorů, ten odvzdušní motor přímo na vstřicích a motor opět běží. Mrzí mne, že jsem na to nepřišel sám – a přitom mi to jak se to dělá, už jeden opravář ukazoval…no, jsem zase o jednu zkušenost bohatší. Velkým a příjemným překvapením je, že opravář se slovy: „Šťastné a veselé vánoce“, odmítá jakoukoliv platbu. Loď je tedy opravená a my můžeme přestěhovat loď mezi přidělené 4 vyvazovací kůly. To ale není zrovna nic jednoduchého. Za silného bočního větru se to na první pokus nedaří. Při druhém pokusu Fyodor nezachytí příďové lano, Peťa neudrží boční vodící lano… a je to v prdeli… Vítr nás tlačí na kůly a loď se o kůl odírá. Sice se dostáváme z parkovacího místa, ale nemám manévrovací rychlost a tak nás vítr snáší na zadní kůly protějších zaparkovaných lodí. Tam jsme větrem přitlačeni druhým bokem a nemůžeme dělat nic než se pozvolna sunout kolem kůlů a snažit se od nich odtlačovat náš trup. Což jde v tomto větru těžko. A tak máme na trupu další odřeniny… ach jo… Při dalším pokusu nám pomáhá z člunu místní jachtař a tak vše už zvládáme snadno. Odřenin je ale na trupu už více než dost… Vyrážíme na výlet do Lytteltonu.

„Zélandské vánoce“
Druhý den vyrážíme do Christchurch, půjčujeme si auto a jedeme do perfektních termálních lázní Hanmer Spring. Druhý den ráno Peťa skáče bungee jump z mostu do řeky a společně i s Fyodorem plujeme po řece tryskovým člunem nádhernou hlubokou skalnatou soutěskou. Je to parádní zážitek. Člun k plavbě potřebuje jen 10cm vody a řítí se rychlostí až 90km/hod. Často to vypadá, že plujeme přímo po kamenitých plážích. Do toho pilot občas vyrobí několikrát 360° otáčku v plné rychlosti. Je to fakt silný zážitek. Pokračujeme do hor k horskému průsmyku Arthur´s Pass. Je 24.12.! A tak prožíváme Štědrý den u krbu v útulném horském baru, popíjíme pivo a hrajeme kulečník… Byl to krásný a pohodový večer.

Druhý den vyrážíme na dvě příjemné vycházky k hezkým vodopádům. Také se blíže seznamujeme s krotkými hnědozelenými papoušky, kterým chutná stejně tak gumové těsnění na autech, jako svačiny parkujících, které si berou přímo z ruky. Ale potom už musíme bohužel vyrazit zpět do Christchurch. Zde ještě chvíli bloudíme a nemůžeme najít naši autopůjčovnu, ale i to se nakonec podaří. Vracíme auto, příjemně večeříme u Číňanů a jedeme zpět na loď. Další den 25. 12. ráno vyplouváme a není to úplně dobré ráno. Couváme z prostoru mezi vyvazovacími kůly, fouká boční vítr, Fyodor neuvolní včas své lano, to se zasekne, vítr nás natlačí na kůl a na světě je další odřenina trupu lodě… do prdele… Za 2 hodiny jsme už ale v pohodě na moři a směřujeme k Dunedin.

26. – 27. 12. Christchurch- Dunedin
Plavba ubíhá v krásné pohodě a počasí nám přeje. V klidu připlouváme k hluboké zátoce vinoucí se více než 15Nm do vnitrozemí až k městu Dunedin. Plujeme sice kolem maličké maríny pro plachetnice, ale moje mapa neukazuje žádný průplavní kanál a jsou tam samé mělčiny, takže se neodvažuji vplout dovnitř. Jak se později ukáže, bylo to mimořádně správné rozhodnutí. Vyvazujeme se tedy k plachetnici vyvázané k městskému betonovému molu se dřevěnými kůly, ale bohužel je to zakázaná část mola a jinde místo není. Vyrážíme na průzkum břehu a jdeme do jachtařské maríny. Zde se domlouváme na místě pro kotvení a získávám důležité informace pro vplutí, bez kterých bych vůbec neměl žádnou šanci vplout. Kanál je široký jen pár metrů a dlouhý cca 200m. Je označen jen náměrníky na břehu, které nejsou pořádně vidět. Vracíme se k lodi, ale máme problém. Brána je zavřená a přelézt plot nám důrazně nedoporučují. Nakonec po opravdu dlouhém vysvětlování a žádáním o všechny možné výjimky, nás turistická loď doveze k naší lodi, kde si adrenalinově za větru a vln přeskočíme na naši palubu. Musíme počkat na maximální příliv a pak už jen přeplujeme k maríně. Vplouvám do kanálu veden jen dalekými náměrníky na břehu a udržet směr je obtížné. Jsou to nervy. Všude kolem nás jsou mělčiny. Po dramatickém vplutí ale nakonec přece jen bezpečně stojíme u mola…

Druhý den 28. 12. si marně zkoušíme půjčit auto. Všechna jsou bohužel beznadějně rozpůjčována. A tak si prohlížíme velmi hezký střed města s oktagonovým (osmihranném) náměstím. Je zde velmi hezká a příjemná atmosféra a tak den v klidu a pohodě utíká rychle. Druhý den vyplouváme z maríny a vyplutí je ještě těžší než vplutí. Při vplutí jsem měl náměrníky před sebou. Udržet zcela přímý kurz v úzkém kanále v bočním větru a proudu a při neustálém se ohlížení na náměrníky za sebou není legrace. Nicméně jsme za chvíli venku. Po pár hodinách kotvíme v první zátoce za ústím do zátoky přímo pod majákem. A vyrážíme na břeh. Výlet je fantastický. Asi 20 tuleňů je očividně zvyklých na lidskou přítomnost a tak se mezi nimi v pohodě procházíme a fotíme si je. Jsou nervóznější až když je vzdálenost kratší než 1m. Pak tu jsou tu také nejmenší tučňáci na světě – myslím, že se jmenují tučňáci Modrohlaví. Měli právě mladé a tak na nás vykukovali ze svých hnízd v zemi. V blízkosti majáku je i hezké info centrum s různými expozicemi. A až se nabažíme všech zvířátek, tak vytáhneme kotvu a vyrážíme dál na naši plavbu.

29. – 30. 12. Dunedin-Tautuku Bay
Plavba ubíhá opět rychle. Podle původního plánu míříme na nejjižnější část Zélandu – Stewart Island. Ovšem vítr se druhý den otáčí přímo do protisměru. Zkouším plout na motor, ale je to špatné. A tak večer vybírám zátoku k zakotvení. Spouštíme kotvu a u večeře odpočíváme. Hned k nám připlují místní rekreační rybáři a tak se rychle seznamujeme s místními.

„Zélandský Silvestr“
Druhý den 31. 12. vyplouváme směr Stewart isl. Průliv mezi Stewart a Blufem (nejjižnějším městem a přístavem na South Isl.) Foveaux Strait je známý náročným a tvrdým, rychle měnícím se počasím, silnými proudy a velkými vlnami, které s tím vším souvisí. Je to sice z této zátoky jen 50Nm, ale toto místo ve mne budí velký respekt. Vítr je přesně proti. Zpočátku kolem 15kn, ale postupně zesiluje až na 25Kn a naše rychlost díky tomu i kvůli proudu postupně klesá z 5kn pod 2kn. Ještě chvíli bojujeme, nerad se vzdávám, ale nemá to cenu. Otáčím loď a potom, co jsme 5 hodin pracně vybojovávali každou Nm, tak za 1,5 hodiny máme vše upluto směrem zpět a jsme opět v „naší“ zátoce. Ve vysílačce je z našeho návratu veselo a hned jsme pozváni na večer na Silvestra na břeh. V 6 hodin večer vyrážíme na břeh. Hned se nás ujímá mladík v terénním autě a veze nás nahoru do rekreační prázdninové rybářské osady. Tam se nás ujímají další chlapíci a po přivítacím pivu nás nakládají do auta a jedeme na pobřeží na obhlídku za tuleni a dalšími druhy tučňáků. Prohlížíme si nádherné pobřeží a děkujeme za krásný výlet. Za chvíli se stmívá a tak jdeme k obrovskému ohni a po ohni ještě jdeme do společenské místnosti, kde už je cca 60 lidí a velmi družná zábava. Všichni jsou neuvěřitelně přátelští a příjemní. Protože se vítr utišil a dle předpovědi má být vhodné krátké okno dobrého počasí, rozhodujeme se, že ještě v noci vyplujeme. Ve 2 hodiny už vyrážíme na loď a několik místních nových přátel se předhání, kdo nás odveze na pobřeží k našemu člunu. Na cestu dostáváme ještě čerstvé a naporcované skvělé ryby jménem Blue Cod. Na tohoto příjemného Silvestra budeme ještě dlouho vzpomínat. Vytahujeme kotvu, vyplouváme a Peťa i Fyodor jdou společensky unaveni spát a já u kormidla hlídám náš směr a případný provoz kolem nás.

1. 1. 2011 Stewart Island
Plavba jde dobře a za pár hodin vplouváme do obávaného průlivu Foveaux Strait. Neptun nám ale přeje a tak bez problémů vítězně vplouváme do Halfmoon bay k městečku Oban, které má cca 1000 obyvatel a má tak cca 10 penziónů, hotýlků a ubytoven. Jezdí sem totiž ferry s turisty z Bluff a odtud mají výchozí místa na několik různě dlouhých treků. Přístavní molo, info centrum, pošta, obchod, pár kaváren a 20km silnic – a to je vše. Je to milé místo.
Po prohlídce a procházce a doplnění zásob opět vyplouváme ze zátoky a plujeme k ostrovu Ulva Island. Kotvíme u krásné pláže v zákrytu malého skalnatého ostrůvku a ještě večer vyrážíme na moc hezkou procházku. Ještě večer vítr zesiluje a Neptun nám ukazuje, kdo je tu pánem. Přichází vítr přes 40kn. Žádná legrace. Musíme držet kotevní hlídky po celou noc. Je to únavné, napínavé a velmi nepříjemné. Loď sice přes noc kus splula, ale naštěstí ne moc.

„Drama u Ulvy“
Od rána 2. 1. je stále hrozný vítr. Na břeh v žádném případě nemůžeme. Fouká stále v nárazech přes 35kn. Sedíme na lodi a Fyodor si najednou všímá, že vítr člun přivázaný za lodí se převrátil. Křičím: „Do prdele!“ a okamžitě se snažím člun otočit. To se sice celkem rychle daří, ale problém je v tom, že je na něm přívěsný motor. Zatraceně dobře vím, že v okamžiku, kdy je motor opravdu zaplavený slanou vodou, budeme mít fakt vážný problém. Navíc nám uplavala i pádla. A ani bez jedoucího motoru a ani bez pádel nemůžeme pokračovat dále. Je to doslova na hovno… Pokouším se nastartovat motor, ale bez úspěchu. Motor občas škytne, ale nejede. Už to pozvolna vzdávám a vidím před sebou tu hromadu problémů a i peněz, co to bude stát. Ale najednou motor zaškytá trochu jinak a vypadá to, že nám dává naději a mohl by snad i běžet. To mne povzbudí a zdvojnásobuji své úsilí. Motor se k mému velkému překvapení nakonec rozběhne. Jsem překvapený, protože motor byl minimálně 5 min zcela pod vodou. Opravdu se mi ulevilo a rána ze spadeného kamene ze srdce musela být slyšet až v Obanu… Měli jsme fakt velké štěstí. A poučení? Nikdy nenechávat motor v člunu… Teď už jen potřebujeme někde sehnat pádla, protože ani s jedoucím motorem bez nich stejně nemůžeme dál na jih plout. Ovšem pořád je velmi silný a hnusný vítr a ten se zklidňuje až na večer. A tak i my na břeh můžeme opět až večer. Po ostrově vede několik stezek a procházky jsou moc hezké. Celý ostrov je chráněná rezervace plná různých druhů ptáků, které potkáváte doslova na každém kroku. Večer ještě zkoušíme s Fyodorem obeplout pobřeží a podívat se po pádlech, ale úspěch nemáme.

Ráno 3. 1. vytahujeme kotvu a plujeme zpět do Obanu a za 2 hodiny kotvíme opět kousek od mola. Ptáme se na půjčovnu kajaků, protože doufáme, že by nám nějaká rezervní mohli prodat či půjčit. Ovšem na uvedené adrese půjčovna není. Hledáme dále na druhé straně poloostrova a nakonec nás Peťa zachrání. Dává se do řeči s ženou jednoho rybáře a ta nás nakonec naloží na korbu auta, veze nás 15 min k sobě domů, daruje nám starší pádla a odveze nás zpět. Jakoukoliv odměnu odmítá, tak, jak je na Zélandě zvykem. Škoda, že takových lidí je u nás tak málo. A protože nám počasí přeje, tak vyplouváme za pár minut směr nejjižnější jih Zélandu.

Plavba jde skvěle a tak nakonec ani na rozdíl od původního plánu nekotvíme v zátokách po cestě (např. Adventure Bay) a plujeme rovnou až do nejjižnější a největší zátoky Pegassus bay, kde v klidu a v pohodě zakotvíme v krásné zátoce. Pegassus bay je opravdu velká. Je dlouhá cca 10 Nm, široká cca 2 Nm a je plná různých zákrut, řek a dalších zátok. Tipy na jednotlivá kotviště mám od jachtaře z Dunedinu. Je jich zde nejméně 15 a všechna jsou podle různých směrů větrů zcela perfektní.

„Veselá dramata v Pegassus bay“
4. 1. si děláme krásný výlet k vodopádům. A, aniž bychom to věděli, čeká nás další adrenalinový a veselý zážitek. Vodopády jsou moc pěkné. Jsou vysoké asi 30m, rozdělené do 3 stupňů. Lezeme opatrně nahoru.
Výstup není úplně jednoduchý, ale nakonec najdeme dobrou výstupovou cestu. Je hezké slunečné počasí, teplota 15°C, a krásná malá jezírka podobná vířivým vanám, vyzývají ke koupání. A tak se s Peťou vysvlékáme a koupeme se v nich a jdeme i pod vodopád. Občas se mrknu směrem ke člunu, který jsme pečlivě vytáhli na břeh. Jednou se podívám a nevěřím vlastním očím. Člun je pryč! Létají nějaká sprostá slova, ale hlavně rychle lezu dolů. Nahý. To, co jsem lezl pracně 15min nahoru, mám slezeno za 2 min dolů. Bez oblečení a bez bot! K nejbližší zátočině je to z břehu 150m a člun není nikde vidět! Skáču do vody a plavu. Voda je studená a já nejsem žádný super plavec ani otužilec. Střídám nadávky s modlením se, ale pořád plavu. Je to fakt průser. Pokud člun uplaval, nevím, co budu dělat. Plavat dlouho v této teplotě nevydržím. Za chvíli budu muset vylézt z vody. Co si tam asi tak zcela nahý počnu? Zpět proti silnému proudu řeky to určitě nedoplavu. K lodi to je nejméně 4 km po proudu. Rychlost pochodu s mačetou v husté džungli se udává 5 km/1 den. Já mačetu samozřejmě nemám a nemám ani oblečení. Při západu sluníčka se objeví miliardy komárů. No, to bude veselo… To jsou myšlenky, které mi běží hlavou… Jsem u zátočiny. Obeplouvám ji. A? Člun tam není!!! Do prdele… Další zátočina je za dalších 100m a člun tu nikde není. Plavu dál, ale už je mi fakt zima. Modlím se, aby za zatáčkou člun byl. Vteřiny a minuty se fakt vlečou. Jsem v zátočině. Člun nevidím ani na dalším půl kilometru kam dohlédnu… Jsem z toho fakt nešťastný. Ale! Co to tam je u břehu zachycené za kameny? Můj člun! …zachvacuje mne obrovská radost a raduji se jak malý kluk. Nicméně si myslím, že oprávněně. Měli jsme, a já obzvlášť, velké štěstí. Stále nahý startuji motor a slavnostně pluji pro posádku. Mezitím přemýšlím, co se stalo. Odpověď je jednoduchá. Příliv dosáhl až sem (přestože je to k oceánu nejméně 8km) a přestože byl člun vysoko na kamenech, příliv si člun prostě vzal…
Na břehu se s posádkou smějeme, oblékám se, fotíme se a pozvolna se v dobré náladě vracíme zpět. U lodě v klidu odvazujeme vyvazovací lana, vytahujeme kotvu a vyplouváme. Prohlížíme si krásné zátoky. Daly by se tu prožít týdny a pokaždé kotvit v jiné zátoce. Protože je ale dobré počasí, rozhodujeme se zkusit zdolat nejjižnější bod celého Stewart isl. a tedy i celého N. Zélandu. Potřebujeme na to 5 hodin plavby. Je to ostře proti větru, ale plujeme na plachty. A cíl je dosažen! Obeplouváme  South Cape a vracíme se zpět. Po větru je to chvilka a za necelé 2 hodiny jsme zpět v krásně kryté zátoce. Spouštím kotvu a vypínám motor.

„Náš rybolov“
Peťa a Fyodor jedou na dinghy na břeh vyvazovat záďová lana. Chvíli pozoruji, co tam dělají. Ale situaci nechápu. Nejdříve na něco ukazují do vody a gestikulují, potom Fyodor bere pádlo a mlátí jím zuřivě do vody. Nevím, co si o tom mám myslet. Mají tam nebezpečného hada? Či bobra nebo vydru? Nebo jiné nebezpečné zvíře? Reakce tomu odpovídají… Nakonec Fyodor cosi vítězně hází do člunu a oba, i s nějakým úlovkem, se vrací k lodi.
Chci jim pomoct a pomocí motoru posunout záď blíže ke břehu, ale motor se nedaří nastartovat. Sakra! Startér se točí, ale pastorek očividně nezaskakuje do motoru. Naštěstí nefouká silný vítr a lana máme za chvilku vyvázaná. Zkouším poťukat kladivem na startér – někdo mi poradil, že to občas při zaseklém startéru pomůže – ale v tomto případě to nezabírá.
A co to Fyodor chytl? Rybu! A krásnou… chuťově vynikající Blue cod slušné velikosti – dobrých 60cm. Jak se později ukáže, je to náš jediný úlovek! Za celou plavbu… Je to smutný výsledek našeho rybolovného snažení. Jediná ryba – a to ještě umlácená pádlem na mělčině… Jak jsem se později dozvěděl, Fyodor rybu zahlédl na mělčině, lekl se jí, ale jakmile se vzpamatoval, „ulovil“ ji pádlem. Jak tragikomické…

Kousek od nás kotví maličká motorová rybářská loď „Natashka“. Je to rodinná loďka s jednou kajutou. Plujeme tam s Peťou na člunu, ale nikdo není na palubě. Volám vysílačkou Coast guard a prosím je o zjištění, jestli není poblíž ještě jiná loď. Jsme ubezpečeni, že není. Jsme tu zcela sami!! Vůbec to nechápu… Nádherná příroda, často perfektní počasí, mnoho bezpečných kotvišť …A? Nikde nikdo! Ani jedna loď! Teda kromě nás a Natašky… nerozumím tomu… Posádka Natašky (2 dospělí a 2 děti) pluje kolem nás na člunu a tak se domlouváme na ráno, že nám pomůžou a vyvlečou nás na moře.

5. 1. ráno nás Natashka bere do vleku a vytahuje nás průlivem na moře. Jejich nadmíru kouřící motor podle zvuku brumlá jako 3 válec, kde vždy nějaký válec nefunguje. Mám trochu obavy, aby to jejich motor vydržel, ale dobře to dopadne a za 2 hodiny vleku jsme na moři. Natašce moc děkujeme a loučíme se. Moc nám pomohli. Fouká přesně proti nám, takže musím 3 hodiny nastoupávat, abychom mohli pak směřovat k East Cape a tak se nakonec ocitáme nedobrovolně ještě daleko jižněji než den předtím. Pak dělám obrat a plujeme přímo k East Cape. A máme tu další napínavou situaci… Večer, přesně u mysu East Cape, utichá vítr a proud nás v bezvětří snáší přímo na útesy a skaliska! Potom naštěstí zachytím vánek do zplihlých plachet a celou noc bojujeme o každých pár stovek metrů a snažíme se dostat od pobřeží. Jsou to upřímně řečeno velké nervy. Rozfoukává se až ráno a to směřujeme přímo do Bluff.

„Mediální hvězdy“
6.1. ráno už jsme jen kousek od Bluff. Najednou vidíme loď Coast Guard. Jsme překvapeni, protože do Bluff je ještě více než 2 hodiny plavby. My přitom máme dobrý vítr a přímo směřujeme na plachty do přístavu. Jenže zélandští záchranáři jsou tak očividně nadšení, že se něco děje a že můžou někomu pomoci, že nám rovnou házejí lano a berou nás do vleku. Je to legrace, ale plujeme ve vleku rychle. Až přímo u vjezdu do zátoky u Bluff, kde je i jediný větší přístav na jihu Zélandu, se objevují proudy až 8kn silné. Tam už bychom pomoc rozhodně nutně potřebovali. I kdyby fungoval motor, naše rychlost je maximálně 6kn a museli bychom pro proplutí čekat na ideální podmínky. Takhle to máme jednoduché. Záchranáři přesně znají, kde jsou proudy nejmenší a snadno proplouváme.

Hluboko v přístavu, v blízkosti mola, nečekaně potkáváme velrybu! Všichni jsme překvapeni, i záchranáři. Později se dozvídáme, že sem, do přístavu, zabloudí jen jednou za několik roků. A pro nás je to bohužel nakonec jediná velryba, kterou jsme za celou plavbu potkali…

Na molu nás čekají reportér a fotograf z The Southland Times a tak se hned druhý den ocitáme i s fotkami na stránkách hlavního deníku na jihu Zélandu. Je to legrace, opět jsme mediální hvězdy…

Na molu se seznamuji s Billem a vysvětluji mu problém s motorem. Hned se vrhá do vymontovávání startéru. Chvíli pochybuji, jestli se v tom opravdu vyzná, ale za chvíli je vidět, že ví, co má dělat. Vymontováváme startér a neseme jej do dílny. Zkoušíme jej promazat a znovu namontovat. Nefunguje. A tak znovu ven a znovu jej rozmontovat a promazat. Už to ale vypadá lépe a zdá se, že funguje. Domlouváme se tedy na namontování druhý den.

V pátek 7. 1. opět zkoušíme namontovat startér, ale opět nefunguje. Bill bere tedy mne i startér do svého auta a jedeme do profesionální opravny ve městě Invercargill, vzdáleném 30km. Tam jej v dílně proměří, řeknou, že je v pořádku, ale po namontování stejně nefunguje. Přesně řečeno, startér vždy po pročištění motor jednou nastartuje a pak se zasekne a už nefunguje do dalšího vymontování a promazání. Mezitím se ale na palubě odvíjí další nepříjemná situace. Počasí se zhoršuje a fouká silný boční vítr a trhá zadní jistící lano. Tím se příď natáčí k dřevěným sloupům, na kterých stojí molo. Fyodor šel, aniž by se zeptal, na procházku na břeh a Peťu nechal samotnou na palubě. Její síla ale nestačí na odtlačení přídě a výsledkem je důkladně zkřivený příďový koš. Škoda není velká, ale oprava bude časově náročná a tedy i drahá. Je to na houby, ale co naděláte. Nic. Navíc nakonec stejně musím objednat nový startér. Mám ale štěstí. Nový originální stojí 1300 NZD (cca 20 000 Kc), ale díky Billovi se daří najít nový neoriginální, ale plně funkční za 600 NZD. A bude k dispozici hned druhý den dopoledne! Perfektní. Ještě si půjčujeme vlastní auto, abychom byli samostatní a pohybliví. Večer jdeme s Fyodorem na návštěvu k Billovi domů a je to mimořádně příjemný večer.

V sobotu 8. 1. jedeme pro startér a odpoledne ho zkouším namontovat. Nejdříve to vypadá, že se tam nevleze, ale pak za pomocí kladiva a stahovacích šroubů se mi podaří jej tam umístit. Musím ještě předělat všechny konektory a spoje, ale ikdyž mi nakonec zbude jeden drát, který není kam zapojit, startér i motor funguje skvěle. Motor zase šlape jako hodinky. Je to krásný zvuk a dobrý pocit, že je loď opět zcela v pořádku. Druhý den v neděli vyrážíme na výlet do Queenstown. Přespáváme v Arrowtown, kde prožíváme i příjemný večer. Druhý den s Peťou vyrážíme na celodenní canyoning. Je to opravdu super zážitek. Skákání z 8m do malých tůněk, skluzavky, peřeje, lanovky… prostě paráda. Musím se přiznat, že u některých skoků jsem se i já trochu bál… ale byla to nádhera. A večer se vracíme do Bluff.

V pondělí 10. 1. jedeme do Invercargillu a vyzvedáváme nové členy posádky: Marcelu a Honzu. Pak už jen vrátit auto, dokoupit trochu zásob, rozloučit se s Billem, doplnit naftu za 815 NZD a vyrážíme do Fjordland. Do prvního fjordu je to přes 80Nm, takže je jasné, že musíme plout přes noc. Marcela i Honza plavbu nesnáší příliš dobře a je jim špatně.

11. 1. připlouváme do našeho prvního fjordu Chalky Inlet a kotvíme u potopené staré rybářské lodě. Vypouštím kotvu a kotevní řetěz a pohodlně se vyvazujeme zádí k břehu. Kotviště je chráněné ze všech stran. Noc je tudíž zcela klidná a příjemná. Druhý den vyrážíme na výlet až nakonec fjordu, který je vzdálený více než 15Nm. Mělo by tam být jezero i s vodopádem. Jezero nacházíme a kotvíme v něm. Protože se ale počasí zhoršuje, posádka se vydává na výlet a já a Peťa zůstáváme na palubě a hlídáme loď. Plavba zpět je náročná, protože fouká přesný protivítr. Dál nemůžeme a tak večer opět kotvíme už na našem vyzkoušeném místě.

„Kotvení o korunu stromu“
12. 1. za hezkého počasí v pohodě přeplouváme  do fjordu Dusky Sound. Prozkoumáváme hluboké fjordy a vnitřním kanálem proplouváme k Breaksea Sound, kde ve spojovacím kanále kotvíme schováni za malým ostrůvkem. Kotvení je dramatické. Spouštím kotvu v malé lagunce. Fyodor a Honza jdou vázat lana na břeh. Zamotají se jim lana a při rozplétání velkých zamotanců jsou velmi pomalí. Jsem hodně nervózní, ale hlavně bezmocný. Loď je snášena proudem ke skalnatému břehu a kamenité dno je jasně vidět pod kýlem. Bezmocně na kluky křičím, ať pohnou. Ale nemá to žádný výsledek, spíše naopak vznikají další zamotané smyčky. Situace je už kritická. Ještě navíc se uvolňuje kotva a tak nás drží jen jedno lano a to ještě špatně. Proud nás snáší dál na skály. Na břehu nad námi je strom, jehož větve jsou až nad vodu. A máme neuvěřitelně velké štěstí, náš stěžeň se zachytává za větve tohoto stromu a my končíme bokem 1,5m od kamenů na břehu. Zlaté větve! Nebýt jich, jsme na břehu za odlivu. A to fakt nevím, co bychom dělali. Palubu máme plnou olámaných větví, ale stojíme. Postupně vyvazujeme všechna 4 lana a loď dostáváme doprostřed laguny. Nálada je trochu dusná. Ale nakonec si dáváme víno a pivo. A? Konec dobrý, všechno dobré…. Spíme klidně a v bezpečí.

Ráno 13. 1. přeplouváme do fjordu Dagg Sound. Počasí nám přeje a tak si v pohodě fjord proplouváme a prohlížíme. Prostě si užíváme pohodové plavby.

„Lano v lodním šroubu“
14.1. doplouváme do fjordu Doubtful Sound. Počasí je náročné. Hledáme nějaké vhodné místo k zakotvení či k vyvázání se. Tento fjord je sice turisticky přístupný, ale dostat se sem je opravdu velmi obtížné a tak tu ani žádní turisté nejsou. Také zde potkáváme malou plachetnici a za celou plavbu kolem Zélandu je to jediná plachetnice, kterou jsme potkali. Jsou zde asi 3 turistické lodě, ale turisté žádní.

Zkoušíme se domluvit s větší lodí, jestli se k ní můžeme vyvázat, ale nedovolí nám to. Nakonec se vyvazujeme u nástupního mola pro turisty, ale ráno ho musíme opustit. Počasí se prudce zhoršuje. Ráno uvolňujeme molo a zkoušíme odplout. Ovšem po 3 hodinách snažení se musíme vrátit zpět. Je to marný boj. Prudký a nepříjemný 30kn vítr a proud nás prostě nepustí. Kousek od betonového náspu vidím bóji a máme ze včerejška ověřeno, že je pevná. Prší a hodně fouká a je jasné, že dnes už nikam nepoplujeme. Blížíme se k bóji, ale vítr nás snáší. Dělám chybu a ve větru a proudu neudržím správný směr. Od bóje vede lano a to končí v našem lodním šroubu. Už hodně dlouho se mi něco podobného nestalo. Loď se otáčí přídí k břehu, visí za lano ve šroubu a předek lodě hrozí, že se nabourá do betonového náspu. Je jen necelé 3m od břehu. Situace je kritická. Naštěstí nám kolem plovoucí člun pomůže a uváže nám lano z přídě k bóji. Z nejhoršího jsme venku, ale stejně to trvá ještě další více než hodinu, než loď srovnáme tak, jak má být. Konečně stojíme bezpečně na bóji. Teď už jen vymotat ještě stále zamotané lano ze šroubu. Beru si krátký neoprén a moc se mi do vody nechce. Nakonec ale není úplně ledová, a přestože je kalná, že skoro nic nevidím, je za pár minut lano vymotané. Noc je opět velmi divoká. A tak se lano opět zamotá do kormidla a tak ráno musím znovu do vody. Ale už to mám natrénované a tak je to vše rychlé.

16.1. Po 2 bezesných nocích vyplouváme z Doubtful Sound do nejistého počasí. Ale Neptun nám přeje a dovolí nám nevlídným počasím proplout na moře. Vplouváme do fjordu Caswell Sound a plujeme až na konec fjordu, kde za malým výběžkem krásně zakotvíme a vyvážeme se ke břehu. Je to pohodové a bezpečné kotvení a vychutnáváme si příjemný večer.

Brzy ráno 17. 1. vyplouváme směr Milford Sound. Je to dlouhá plavba na motor od 5.30 až do 21:00 – a pro některé (skoro všechny) členy posádky byla náročná. Nakonec se vše daří a my vplouváme do fjordu Milford Sound. Ten je jako jediný ze všech fjordů plně turisticky přístupný a vytížený. Potkáváme pár turistických lodí a v pohodě kotvíme na volném místě u vysutého mola pro malé lodě. Opět tedy máme krásně klidnou a bezpečnou noc.
18. 1. vyrážíme do hezkého až skoro luxusního info centra a potom na procházku po okolí. Honza a Marcela zde vystupují. Nachází si hotel, loučíme se a my vyplouváme do protivětru. Po 10 hodinách se vítr otáčí na zadní. Plavba ubíhá rychle a pohodlně. Čeká nás ale dlouhá plavba…

„Obtížná plavba do Aucklandu“
20. 1. je krásný den, koupeme se, dáváme si šampaňské a na lodi vládne naprostá pohoda. Fyodor přichází s nápadem neplout do Wellingtonu, odkud jsem měl plán plout stejnou cestou po východním pobřeží zpět, ale navrhuje plout do New Plymouth. Je to myslím dobrý nápad a tak tedy měníme plán. Nakonec se mění počasí na výrazně horší, vítr zesiluje a do Wellingtonu bychom se přes vítr stejně nedostali. Ovšem na plavbu do New Plymouthu je to ideální a tak se 21. 1. vyvazujeme v přístavním bazénu na volnou bóji.

Už mne nepřekvapuje, že zde je jen pár malých plachetnic a že nikam očividně neplují. Vyrážíme na výlet do města, vynikajícím způsobem poobědváme v bufetu a krásnou procházkou po pobřeží se vracíme zpět k lodi. Rozhodujeme se vyplout směrem k zátoce na západ od Aucklandu. Po cestě jsou ještě 2 zátoky, kde se můžeme případně schovat. Jedna z nich je Kawhia Harbour, druhá Raglan Harbour. Ovšem počasí přitvrzuje. Fouká 40 kn vítr přímo z východu a my nemáme naprosto žádnou šanci se do zátoky proti větru dostat. Zkouším to, ale je to zcela bez šance. Naštěstí tím, že fouká od pobřeží, nejsou příliš velké vlny. To je velké štěstí. Tady ale vidíme Neptuna opravdu rozzlobeného. Nezbývá než pokračovat směrem k Aucklandu.

23. 1. v noci připlouváme za bouřlivého počasí k západní straně Aucklandu. Musíme proplout rozbouřeným mořem do úžiny. Je skoro půlnoc a po tmě mám z toho opravdu velký respekt. Proud je silný a vlny se zalamují všude kolem nás a všude kolem nás jsou rovněž rozsáhlé mělčiny. Není to vůbec žádná legrace. Naštěstí se po tmě přesně trefuji do úzké plavební cesty a proplouváme mezi mělčinami. Kotvu shazujeme na mělčině na 7m hloubky. Ráno vstáváme a počasí je ještě horší. Vítr se otočil na západní a tlačí nás silou 35-40kn k mělčině a ke skaliskům. Nejsme v nebezpečné vzdálenosti, ale je to velmi nepříjemné. Chci vytáhnout kotvu a odplout dále do bezpečí zátoky, která se táhne až 20Nm k Aucklandu. Jenže kotva se někde zasekla. Je to velká komplikace. Zkouším ji tahat z různých směrů, ale vítr a vlny to činí hodně obtížným. Nakonec se to náhodou podaří, ale situace to není vůbec jednoduchá. Měl jsem už velké obavy, že tam kotva zůstane. Vyplouváme a po pár stovkách metrů obtížně zahýbáme do závětří. Přes mlhu mám občas potíž vidět další navigační bóji, ale postupně se probojováváme dál a dál. Je to fakt velká vzdálenost – skoro 20 NM – kolem v podstatě opuštěných břehů. Připlouváme k části, o které jsem si myslel, že tu bude přístav a marína. Jsme prakticky 5min od letiště a uprostřed některé z obytných čtvrtí Aucklandu! Ale není tam žádná marína! Je to jen betonové molo pro malé nákladní a rybářské lodě. My tam zakotvit vůbec nemůžeme. Prudký vítr a vlny by nás tam okamžitě rozmlátily o molo či o lodě. Lodí je tady tak cca 5. Na to, že doslova pár km odtud je asi 10 luxusních marín s několika tisíci luxusních plachetnic a motorových jachet je to zvláštní. A tady? Bezútěšné vysoké betonové molo a nic víc. Nakonec vypouštím kotvu, která naštěstí dobře drží. Vítr a vlny jsou takové, že vůbec nemůžeme na břeh. A tak celý den trávíme na lodi. Ráno je počasí o trochu lepší, ale ne o moc. Vytahuji kotvu a plujeme bokem k jedné z rybářských lodí a tam Peťa a Fyodor vystupují.

„Sólo plavba kolem North Cape a Cape Reinga“
Já vplouvám zpět do kanálu a za 3 hodiny plavby rychlé plavby po proudu vplouvám opět do oceánu. Když vidím úzké průplavy mezi mělčinami a zalamující se vlny všude, kam se podívám a představuji si, jak jsme tudy proplouvaly po tmě v noci, tak mi běží snad i mráz po zádech. Ovšem teď mám ideální podmínky a snadno se orientuji a přesně proplouvám. Čeká mne přes 330Nm osamělé plavby. Počasí mi ale přeje. Vítr postupně slábne a tak startuji motor.
Nafty mám dost na celou plavbu, takže nemusím nijak šetřit. Hlavně ať mi vydrží hezké počasí. Nakonec můžu vytáhnout plachty a plout opět na vítr. Pluji hodinu za hodinou. Je tu několik zátok a tedy i kotvišť, která jsou dobře chráněná. Ale já se nechci zdržovat a pluji dál. První noc ubíhá rychle a za chvíli je ráno a já mám za sebou krásných 140Nm. I druhý den mi Neptun přeje a v pozdních odpoledních hodinách překvapivě rychle obeplouvám North Cape a Cape Reinga. Mapa je plná upozornění na rozbouřené moře a rozsáhlé mělčiny. Až po doplutí se dozvídám, že se doporučuje tyto místa obeplouvat až ve vzdálenosti několika desítek Nm od pobřeží a že je to nesmírně nebezpečné místo, kterého se námořníci oprávněně bojí. Já mám ovšem štěstí a tak si romantické pobřeží prohlížím vysloveně ze vzdálenosti pár metrů a navíc z klidné mořské hladiny. Poslední noc jsem nervózní. Jsem opět na východním pobřeží a tady už zase může být silnější provoz lodí. Ale naštěstí není…opět nevidím ani jednu loď. Za celé 3 dny jsem viděl jen jednu nákladní loď.

27. 1. ráno proplouvám mezi ostrůvky a blížím se k cíli mé plavby – k marině Opua. Pluji kolem hezkých městeček Russel a Paiha a tady už to dobře znám. Před 4 lety jsem tu již kotvil. A za pár minut mi už Ondra Kotáb z Maui pomáhá vyvázat loď u mola. Jsem u cíle…

Nový Zéland je obeplut!

Jsem velmi pravděpodobně první Čech, který celý Zéland obeplul, ale podle reakcí všech místních jachtařů je to i zde velmi neobvyklý výkon. Koneckonců jsme potkali za celou plavbu jen jednu plachetnici, která plula na jih! A ani zde nevíme o žádné jiné plachetnici, která by Zéland obeplouvala…

 

 

Plavební data:

V období 13. 12. 2010 – 27. 1. 2011 (45 dní) jsme upluli 2550 Nm

Auckland – Napier:                                  390 Nm
Napier – Kaikoura:                                   260 Nm
Kaikoura – Lyttelton (Christchurch):          95 Nm
Lyttelton (Christchurch) – Dunedin:         200 Nm
Dunedin – Oban (Stewart Island):           150 Nm
Oban – South Cape:                                 50 Nm
South Cape – Bluff:                                   65 Nm
Bluff – Chalky Inlet:                                   90 Nm
Fjordy: Chalky Inlet – Dusky Sound – Breaksea Sound – Dagg Sound – Doubtfull Sound – Caswell – Sound – Milford Sound   310 Nm
Milford Sound – New Plymouth:             450 Nm
New Plymouth – Auckland:                    160 Nm
Auckland – Opua:                                   330 Nm
Celkem:                                               2550 Nm