Plavba z Punta Arenas do Puerto Montt aneb: „Nekonečnými chilskými kanály v Patagonii“ 17.2.-28.2.2010

VIII.etapa

 

Posádka: kpt.Jiří Denk, Miroslav Vrba

 

17.2. P.Arenas – Caleta Gallant (Bahia Fortescue) 85 Nm, S 53°41´, W 71°59´

Do P.Arenas jsme z Ushuaii připluli 16.2. v 15.00 hodin. Rozloučení se s francouzskou částí posádky bylo milé a přátelské. A na molu už čekal nový člen posádky Mirek, takže jsme okamžitě zařídili dovoz nafty (300 l), přihlášení a odhlášení posádky a lodě, přepsání crewlistu, doplnění vody a nákup zásob. Vše naprosto hladce a v rekordním čase. A v 8 hod večer jsme vyrazili s českou částí bývalé posádky, Martinou a Hanou,  a ještě se Slovákem Lajošem, kterého znám z Ushuaii, na večeři a na závěrečný večírek. Byl to hezký a příjemný večer, o půlnoci jsme se rozloučili a vyrazili spát…

 

V 6.00 vstáváme, odvazujeme se od mola a vyplouváme. Manévr jednoduchý, ale je ztížen mírným bočním větrem, který nás tlačí na molo. Ale v okamžiku, kdy mám odplout od mola, nelze zařadit dopředný chod! Moje stará převodovka už dosluhuje a vím, že toto dělá při studeném motoru. Vždy stačí zařadit na chvilku zpátečku, kolečka se tam porovnají a když zařadím dopředu, vše funguje a loď pluje. Ovšem to neplatí teď. Zařadím zpět -.plujeme, zařadím dopředu – převodovka nefunguje. A protože jsme vyvázáni bokem k obchodnímu molu a za námi v těsné blízkosti nikdo není, tak od mola nakonec odcouvávám a s malou rezervou míjíme rybářskou loď vyvázanou za námi. Teprve potom zjišťuji, že jsem u druhé řadící páky v pilothausu měl zařazeno trochu plynu a že tyto otáčky způsobily tuto mírnou komplikaci. Novou převodovku mám na lodi v rezervě a je mi jasné, že její čas brzy přijde. Svítání je krásné a i celý den je velmi pěkný. Vane příznivý vítr a i když se točí v průběhu dne dokola, tak nakonec více než 2/3 z 85Nm plujeme na plachty. Prostě krásný, jasný, slunečný a celkově hezký den. Večer připlouváme k zátoce a kotvíme v zátoce Bahia Fortescue, kde podle knihy Ivana Orla „Idioti na plavbě kolem světa“, bez 1 týdne před 8 lety, kotvila Viktorka…a teď tu kotvíme my a to je hezké… Do zátoky se vplouvá podle 3 GPS otočných pozic a i když je vjezd široký, tak mělčiny kolem budí respekt. V noci musíme do 3.00 rána držet hlídky, protože chodí „williwaws“ – prudký, tuto noc ale jen 20kn, nárazový vítr z vrcholu hor. Ovšem kotva drží perfektně a my se za noc posuneme jen o pár metrů.

18.2. Caleta Uriarte, Isla Desolacion, 85 Nm, S 53°04´, W 71°48´

Ze zátoky vyplouváme v 6.30 hodin ráno. Nejdříve je zataženo, ale odpoledne vylézá sluníčko a je z toho krásný den i plavba. Na rozdíl od včerejška je bezvětří a plujeme celou dobu na motor. Ovšem panoramata hor kolem nás jsou úchvatná. V těsné blízkosti skalnaté pohoří podobného rázu jako v Chorvatsku, ovšem za ním velikáni se zasněženými vrcholy. A občas ostrovy, které jsou celé zalesněné. Potkáváme velryby, delfíny, tučňáky, lachtany a spoustu mořských ptáků. Je tu opravdu velmi živo. Odpoledne se rozfoukává vítr a ten se nakonec večer otáčí na JZ. Na poslední chvíli tedy měním rozhodnutí o kotvišti a vybírám kotviště, které je sice dále od trasy, ale mělo by být více chráněné. Přiblížení ke kotvišti je náročné. Vítr 30kn proti, vlny proti, kolem jsou vidět útesy těsně pod vodou. Nakonec vplujeme do takové malé zátoky, ale chráněni nejsme. Spouštíme kotvu, ta ale nedrží, takže kotva zase nahoru, znovu si najet a spustit dolů. Na podruhé drží perfektně. Velkým ostrovem, ve kterém je zátoka, vede údolí a tam se shromažďuje vítr, který proudí dolů na nás (williwaws), takže jsme chráněni jen teoreticky. Nárazy větru dosahují 25kn. Snad se to později utiší.

 

Jenže se to neutěšilo a navíc se otočil vítr, takže nás to směřuje v případě povolení kotvy na útes. Tož pěkně v 1.00 spustit člun, nasadit motor, rozmotat lana a vyvázat je na břeh. A jen co je vyvážeme, tak se pochopitelně vítr uklidní. Nicméně vítr přichází i později, kotva se ani nehne a loď je perfektně vyvázaná až do rána.

19.2. Caleta Tamata , Isla Carrington, 95 Nm,  S 51°45´, W 73°52´

Trochu jsme si přispali a vstáváme v 6.30 do krásného rána. Než odvážeme lana, vytáhneme člun a vyplujeme soutěskou, je 7.30. Vane jen velmi slabý větřík ze zadu a tak pádíme na motor přes Estrecho de  Magallanes do Canal Smyth. Obecně je tato část plavby velmi málo populární. Je otevřená z Pacifického oceánu, který vidíme na dohled. A je návětrná z obvyklých SZ větrů. Pak to vytváří docela divoké moře. Byl jsem na to upozorněn všemi jachtaři i plavební příručkou. A Viktorka si zde prý užila také svoje. My máme štěstí. Je krásně a prakticky bezvětří. Prostě nádherný den. A toto nádherné počasí je přes celý den až do samého večera. Je to zatím asi nejhezčí den. A tak plujeme do Estrecha Collingwood a pak do Canal Sarmiento. Ve 21.00 kotvíme a před 22.hod máme vyvázaná lana. S volbou kotviště mám šťastnou ruku. Je to krásná a chráněná zátoka, takže stačí 1x/hodinu zkontrolovat, jestli se něco neděje. Takže se i dobře vyspíme.

 

20.2. Caleta Amalia, Estero Amalia, 85 Nm, S 50°56´, W 73°52´

Vstáváme tentokráte brzy v 5.30 a přesně v 6.30 máme poklizená všechna lana, člun i motor a vplouváme za prvního světla zpět do kanálu. Když dnes půjde vše dobře, budeme nocovat u ledovce v Estero Amalia. Počasí je mírně pošmourné a fouká mírný protivítr do 15kn. Plavba je ale pohodlná. Dokonce máme úsek plavby, kdy je hladina zcela jak olej bez jedné jediné vlnky. Po cestě nejsou žádná obtížná místa, takže vše je jednoduché. V podvečer zahýbáme z Canal Sarmiento do Estero Peel a pak do Estero Amelia. Poslední hodinu nás neustále doprovázejí skákající delfíni. A v 18 hod se před námi ukazuje krásný ledovec. Najíždím až k ledovému poli a pak už jen stojíme a kocháme se pohledem na plovoucí led a na samotný majestátný tyrkysově modrozelený ledovec 5 km široký, padající až do vody z těžko určitelné výšky. Je to nádhera. Kotvící zátoka Amalia je odsud jen zhruba půlhodinku plavby. Vjezd do zátoky je jednoduchý a zátoka krásná. Před 8 lety a o 1 den později zde kotvila Viktorka. Na rozdíl od Viktorky máme štěstí a máme naprosto ideální počasí. Je to legrační navštěvovat místa, která známe z knihy a z vyprávění Ivana. A tak si dáváme do panáka a do vína led, kdo ví kolik desítek či stovek let starý, který jsme si dovezli od ledovce a těšíme se z nocování s přímým výhledem na ledovec.

 

21.2. Caleta Villarrica, 12 Nm, S 50°50´, W 74°00´

Prožíváme zatím nejklidnější noc plavby. Loď se ani nepohnula. Ráno vstáváme brzy ještě před svítáním a za začátku svítání vyplouváme. Ještě si nahlas pochvaluji, jak převodovka dnes bez problémů zařadila a jak hezky plujeme. Obvykle totiž ráno dělává problémy a musím ji chvíli přemlouvat, aby zařadila rychlost dopředu, zatímco dozadu řadí bezchybně a perfektně. A tak jsme vypluli, užíváme se hezkého rána, voda jako v rybníce, odrazy hor ve hladině… a po 5 Nm něco zachrastí, motor sice běží, ale loď nepluje. Okamžitě kontroluji motor, ale ten je naštěstí v pořádku. Kontroluji převodovku a je to jasné, je polámaná.. dozadu řadí, ale dopředu nejede. Měl jsem s ní už problémy od Východního Timoru. Občas jsem ji nechával opravovat, pak jsem měl náhradní starší, ale ta měla trochu jiné převody. Až jsem  nakonec koupil zcela novou. Stará po několika opravách ale ještě pořád sloužila, takže jsem ji nechal namontovanou a novou mám v krabici v zásobě už z JAR. Myslel jsem, ze vydrží až do P.Montt. Ale nevydržela… Takže vytáhnout plachty, moc větru ale nefouká. Takže velkou část pluji na zpáteční rychlost a couváním se přibližuji k nejbližší vhodné zátoce Villarrica.

 

A i zde kotvila Viktorka, která za rohem pro změnu opravovala chladič oleje. Skoro to vypadá jako bychom šli v jejich stopách, ale ve skutečnosti je to dáno tím, že ideální trasa je v podstatě jen jedna a povolení na plavbu loď dostane vždy jen v Comercial Route.

 

Zpět ale k naší neveselé situaci. Couvat s ruční kormidelní pákou není zrovna jednoduchá záležitost. V kormidle jsou při couvání velmi velké síly. Několikrát mne kormidlo přepere a přehodí zcela na druhou stranu. Nicméně se trpělivě přibližujeme k zátoce a nakonec kotvíme a hurá do oprav. Předpokládám, že za 4-5 hodin práce to bude hotovo. Vše jde hladce… až k posledním 4 šroubům na přírubě na otáčející se hřídeli… ať děláme s Mírou, co děláme, nejsme schopni je povolit. Nejde to ani mně, ani Mirkovi… a ani jeden šroub… Hlavy šroubů začínají být ztržené, ale prostě to nejde. Je to k vzteku, počítáš s tím, že máš náhradní převodovku, vše rozděláš, ale pak nedokážeš povolit 4 zarezlé šrouby. Sám bych tomu nevěřil. Hlavy šroubů jsou čím dál poškozenější, klíče se protáčí a už klesám na duchu. Po více než 3 hodinách marného snažení posílám zprávu chilské pobřežní stráži s dotazem na možnou pomoc. Pomohla by rozbrušovačka, kterou na lodi samozřejmě ani mít nemůžu kvůli velké spotřebě elektřiny. Dostávám takměř okamžitou odpověď, že strážní loď bude poblíž druhý den a že nám pomůžou.

 

Protože je jasné, že tu budeme přes noc, pouštíme se do vyvazování lodě lany k břehu. Počasí se mezitím zhoršilo, je pěkně hnusně a prší. Kdyby nás vítr odkotvil, byli bychom ve velkém problému. Vyvazování je obtížné, protože loď mezitím kus splula po větru a ke břehu je daleko. Musíme navázat všechna lana, která máme, abychom na břeh vůbec dosáhli. To se ale nakonec povedlo a za hodinu a něco práce loď stojí vzorně vyvázaná zádí ke břehu a k větru. A až do rána se ani nehne a to i když ráno přichází velmi silné poryvy větru.

 

Chvíli odpočíváme a protože máme času dost podnikáme poslední zoufalý pokus se šrouby… Klíč se mírně otáčí a počítám už s tím, že jsem zcela ztrhl celou hlavu šroubu nebo utrhl celý šroub. Ale šroub se pozvolna otáčí také! Neuvěřitelné! Po takové námaze a vyzkoušení všech možností, se mi podařilo povolit první šroub! S takovým povzbuzením už ostatní za chvíli pozvolna povolí také. Takže po 10 hodinách oprav je hotovo. Prosbu o pomoc samozřejmě odvolávám a děkuji jim za překvapivě rychlou reakci a velkou ochotu. Dnes už tu zůstáváme přes noc. Úspěch oslavujeme pivem na žízeň a vínem na chuť, takže si nakonec děláme i hezký večírek. Stejně celý den pršelo a bylo hnusně, takže nám ani nevadí, že jsme nepluli. No a zítra budeme pokračovat zase v plavbě…

 

22.2. Estero Dock, Isla Wellington, 73 Nm, S 49°56´, W 74°28

Ráno vstáváme do deště a do větru. Odvazujeme lana, vyplouváme a smotáváme je. Počasí je škaredé, ale odpoledne se nakonec opět dělá hezky. Podle plavebního povolení můžeme plout jen v hlavní trase Comercial route. Ovšem odbočky k ledovcům jsou prý tolerovány. Od ledovce zpět by to byla ale dost velká zajížďka a tak plujeme sice nepovolenou, ale daleko kratší trasou. Proplouváme kanály Pitt, Andres, nepopsanými kanály So Tres Cerros, jehož mnohočetné mělčiny a ostrůvky ve mne budí respekt a obavy, a vplouváme zpět do hlavní komerční trasy do velkého Canal Concepcion a dále do Canal Wide. Příroda se mění každý den a neustále je se na co koukat a co obdivovat. Kotvíme v malé a hezké zátoce, vjezd do ní je jen 15m široký a 2,5 m hluboký. Vidím na dno a jsem z toho mírně nervózní. Tentokráte jsme bez vyvazovacích lan, snad nás vítr v noci nikam nesfoukne. Kontrolní hlídky dáváme každou hodinu.

 

23.2. Puerto Eden, 60 Nm, S 49°08´, W 74°25´

Vítr nebo proud nás pochopitelně sfoukl. K ránu se dívám na trasu GPS a vidím 3 pravidelné kmity na obě strany napříč celou zátokou. Kdyby byly podél zátoky, tak se to dá vysvětlit přílivem a odlivem. Jenže nejsou podél, ale napříč a zcela pravidelné.  Je to naprostá záhada. Nejsou po polokružnici, po délce kotevního řetězu, jak by měly být, kdyby nás takto sfoukl vítr. Jsou to naprosto rovné přímky a na každou stranu symetricky přesně 3x tam a zpět. Navíc podle šířky zátoky jsme v obou největších kmitech měli být dávno na břehu, protože rozkmit byl 0,25 Nm což je 400m. Ale zátoka na šířku měří max 250m!  A můj kotevní řetěz má cca 60m! Vůbec to nechápeme. Ani jeden z nás neviděl, jak se to stalo, ale oba víme, že jsme do ničeho nenarazili. Je to tajemné a nevysvětlitelné jako kruhy v obilí. Navíc ráno jsme přesně na tom místě, kde jsme zakotvili a ani se nehneme. Oba nad tím kroutíme hlavami.

 

Bezproblémově doplňujeme 200 l nafty z velkého barelu a s rozbřeskem vyplouváme. Opět proplouvám 15m úžinou, ale tentokrát beze strachu. Cestu mám vyzkoušenou. Vyplujeme z úžiny a… po 500m má motor najednou divný zvuk, ztrácí výkon a nakonec zhasíná. Okamžitě vytahujeme plachtu – kosatku, aby loď byla ve slabém větru aspoň trochu ovladatelná. Nejdříve kontroluji tlak a teplotu, ty jsou v pořádku. Pak kontroluji, jestli to není převodovkou a sláva, není. Co to tedy může být? Jakoby motor dostával málo nafty. Že by bylo něco s palivem. Teď jsme ho přece doplňovali. Dívám se na filtr s odlučovačem vody a je to jasné. Je zcela plný kalu, vody a nečistot. V naftě z Ushuii byla nějaké špína! Proto motor nejede… Čistím tedy odlučovač vody a vyměňuji vnitřní filtr. Potom odvzdušním motor, zkusím nastartovat, motor chvíli jede, ale pak zase zhasíná. Je jasné, že nečistoty se dostaly dál. Musím tedy vyměnit i druhý filtr. Jenže ten opět nejde povolit. Zkouším to já i Míra, ale oba bez úspěchu. Mám sice zvláštní přípravek na povolování olejového filtru, ale ten sem nepasuje, je příliš široký. Přemýšlíme co dál. Mirek přichází s nápadem vzít „šmirgl“ papír. Zkouší to znovu a filtr je povolen. Já ho vyměním, opět odvzdušním motor…další pokus… a motor šlape jak hodinky. Ještěže se to stalo až po výjezdu ze zátoky a nestalo se to v nejužším místě. Tam bychom byli pouze hříčkou proudu a větru a to by asi nedopadlo vůbec dobře. Teď jen ať nečistot není v naftě více, ale zdá se, že dál je nafta čistá.

Zbytek dne ubíhá v pohodě. Po obědě se pošmourné počasí opět prosvětlí sluníčkem a my míjíme nádherné scenérie, které nenajdete nikde jinde na světě. A tak jako každý den, objevují se delfíni, aby nás kus plavby doprovodili.

 

K večeru připlouváme k Puertu Eden. Připlutí je snadné – trasa je dobře značená. Kotvíme u mola, kde kotví ještě jedna francouzská plachetnice a vyrážíme na průzkum. Je to první obydlené místo na plavbě z P.Arenas, po skoro 500 Nm. To je ale teprve konec světa! Necelých 280 obyvatel, jeden dřevěný chodník kolem domků, škola, telefon, obchod a to je vše. A ještě spousta odpadků, všech možných zbytků a rozpadávajících se lodí, které už nikdy nevyplují.

 

Nacházíme obchod a věci v něm by se daly spočítat na prstech obou ruk. Ze zeleniny mají: rajčata, jablka, brambory a cibuli. A to je vše. Což taky nakupujeme. Pak už jen koupíme vynikající krabicové víno Merlot, které, což ještě nevíme, nakonec ještě dnes vypijeme se svými jachtařskými sousedy. Nákup dáváme do lodě a jdeme si projít vesnici. Za půl hodiny ji máme projitou včetně okružní vyhlídkové stezky přes vrchol kopce. Zde také potkáváme své francouzské sousedy a domlouváme se na společném setkání na lodi. Snažíme se také sehnat čerstvou rybu, ale v celé rybářské osadě se nám to vůbec nepodaří. Legrační. Rybářská vesnice bez ryb…

 

K molu připlouvá ještě jedna malá motorová výletní loď z P.Natales a protože ráno má připlout ještě jedna velká loď, musíme převázat loď k boku druhé plachetnice. Po úspěšném manévru si dáváme přípitek a trochu vína, povídáme si a navzájem si ukazujeme technická řešení svých lodí. Je to sympatická rodina se 3 malými dětmi (7, 10 a 13let), která se vydala na 8-měsíční plavbu v našem protisměru – chilskými patagonskými kanály dolů na jih do Ushuaii a zpět nahoru do Argentiny a Brazílie.

Tady se jim polámal motor (spojka mezi převodovkou a motorem) a čekají na náhradní díly z P.Montt, aby mohli pokračovat dále. Jsou mimořádně příjemní a přátelští a tak povídáme až přes půlnoc.

 

24.2. Canal Messier

Vyplouváme brzy ráno s prvním světlem v 7.00 hodin. Lehce se proplétáme mezi ostrůvky a směřujeme k celkem obtížnému místu Paso de Inglesa. Je to velmi úzká soutěska plná různých mělčin a také s velkými proudy. Ovšem i díky perfektnímu počasí a dobrému značení trasy se proplutí daří snadno. Od samého rána je naprosto jasná obloha a zůstává tak až do večera. To se nám ještě nestalo. Den jako vymalovaný. Plujeme jedním z nejdelších, nejširších a nejhlubších kanálů Canal Messier a všude kolem jsou úžasná panoramata. Míjíme loď uprostřed kanálu. Nejdříve si myslíme, že pluje, ale pak se ukáže, že je to osamělý vrak napíchnutý na neviditelném skalisku přímo uprostřed velkého kanálu. Jak poučné. Člověk je hned pozornější. Je krásný letní den a naprosté bezvětří. Opalujeme se celý den na palubě, kbelíkujeme se a do toho se k nám několikrát během dne připojili delfíni. Je to neuvěřitelně nádherný den. Při západu sluníčka vplouváme do všemi velmi obávaného Golfo de Penas. Je to část plavby, která vede 60Nm přes velký záliv. No a protože hloubka jde prudce z 1000m pod hladinou na 40m a kříží se zde většinou proudy s větrem, je obvykle o zábavu postaráno. V almanachu i v průvodci píšou, že i ostřílení námořníci mají co dělat se svými žaludky.  Vlny mohou dosahovat i 11m a počasí je zde obvykle velmi nehezké. Hezké počasí je zde výjimkou. A my ji máme. Po setmění se objevuje protivítr, který se postupně stáčí na boční vítr. A tak o půlnoci vytahuji hlavní plachtu, přidáváme k ní i kosatku a za chvíli uháníme obrovskou rychlostí 8-9kn. Vlny jsou tak 2m, ale, pravda, moře je trochu rozdivočené, jakoby rozorané. Nicméně plavba je to v podstatě hezká utíká velmi rychle.

 

25.2. Caleta Giuanin, Peninsula de Taitao, 250 Nm,  S 45°49´, W 74°41´

Tato rychlost vydržela až do rána a my neustále uháníme dál celý den. Vidíme často delfíny a 2 x velrybu. Den je krásný, jasný a slunečný, vlny jsou opět do 2m a vítr je celý den čistý zadní o síle 15-25kn. Podmínky tedy ideální, co více si přát. Mohli bychom takhle plout ještě jednu noc, ale to bychom za tu noc prosvištěli až těsně k P.Montt. Toto je poslední možnost se podívat do kanálů. Takže na večer plujeme do zátoky a tam se potkáváme s větší rybářskou lodí. Po chvilce domlouvání se dohodneme, jak se kdo vyváže ke břehu. A máme to i s obsluhou – rybáři nám vyvážou lana i na břeh. My jim dáváme piva a panáky, oni nám dovezou nádherné čerstvé ryby (cca 5kg) nachystané k pečení či vaření, my jim dáváme další piva a panáky. Jsou velmi milí, přátelští a ochotní. První kousek ryby Mirek udělá na pánvi jako chuťovku. Vypijeme krabici perfektního Sauvignonu. Prostě moc příjemný večer.

 

26.2. Caleta Olea, Isla Orestes, 90 Nm, S 45°02´, W 73°28´

Ráno vyplouváme v 7.00 hod. Je nejdříve zamračeno, ale pak se mraky opět rozpustí a je opět nádherný den. Plujeme jen pár desítek metrů úzkými kanály Pulluche a Chacabuco. Jsou nádherné, zelené a plné tučňáků. Ale také poslední… Odpoledne vplouváme Canal Moraleda a ten už je široký 4 až 15Nm a končí romantika. Už teď se mi stýská po těch nejhezčích kanálech. Přes den se koupeme a je opravdu parný letní den.

 

Celou cestu nám pomáhají silné proudy, takže maximální rychlost byla až k 9kn a obvyklá rychlost přes 8kn. Na to, že motor jede běžně 5-6 kn je to super rychlost. Také jsme dnes upluli rekordní vzdálenost. Večer připlouváme do zátoky Olea. Těsně před zátokou je trochu napínavé, jestli se nám podaří správně obeplout útesy pod vodou. Gps, elektronická mapa i papírová mapa ukazují každá něco jiného. Vše se ale zdárně daří a tak ve 21.00 jsme už vzorně na kotvě a vyvázaní 2 lany zádí k břehu.

 

27.-28.2. plavba: Canal Moralede, Golfo Corcovado, Golfo de Ancud, Seno Reloncavi, 240 Nm,  P.Montt, Marina del Sur S 41°29´, W 72°59´

Přes noc držíme hlídku tak, že každou hodinu kontrolujeme loď a okolí. Ovšem ráno úplně ideální není. Boční vítr nás sfoukl po délce řetězu kotvy ke břehu, takže břeh máme necelých 10m od zádě lodě. Nicméně kotva drží dál už pevně a tak situace překotvení nevyžaduje a stačí jen dotažení kotevního řetězu. To už je ale ráno a za chvíli, po obvyklé práci s lany a odkotvením, vyplouváme. Počasí je od rána nádherné. Pořád nemůžu uvěřit, že máme poslední necelý týden tak extrémně krásné počasí. Máme naplánováno plout do ústí Canal Moraledo a přes Golfo Corcovado přeplout v noci. Hodně plujeme i na plachty na zadní vítr. Nicméně silný proud v náš prospěch zapřičiní, že celou trasu doslova proletíme 7-9kn rychlostí a večer jsme už hluboko v Golfo Corcovadu a ráno v Golfo de Ancud. Takže jsme velmi blízko k P.Montt. A tak se rozhodujeme pokračovat rovnou do P.Montt. Celý den, noc i další den je naprosto jasná obloha s větrem do zad. Neuvěřitelná krása. Kocháme se celé hodiny výhledem na pásy hor za kterými jsou jasně vidět ledovce či zasněžené vrcholky hor.

 

A už jsme v civilizaci. Kolem nás propluje tolik lodí za půl dne, že jsme jich neviděli tolik ani v součtu za celou předchozí plavbu. Objevuje se signál na mobilu. A mně je jasné, že tato část plavby definitivně končí.

V 18 hod snadno nacházíme Marinu del Sur a vyvazujeme loď k molu… Jsme zpět na pevné zemi…

 

Přichází zprávy na mail i na mobil o ničivém zemětřesení asi 600km od nás. A také i riziku tsunami. Na vodě jsme ale nic nezaznamenali. Protože je ale zavřené letiště v Santiagu, znamená to pro mne pravděpodobně velkou komplikaci s odletem. Původní termín odletu jsem nestihl a musel jsem ho posunout. A nyní nemám zabukovaný žádný let. Předpokládám, že díky několik dní zavřenému letišti, se nahromadí lidé, kterým se nepodařilo odletět. A já budu mít asi potíže se sehnáním letenky.

 

Práce mám ale dost. Vytáhnout loď, zkontrolovat a případně opravit pravděpodobně otlučený kýl. Pokusit se najít opraváře na různé maličkosti jako například na neukazující hloubkoměr, neustále svítící kontrolka nedobíjení motoru, nechat opravit plachtu, údržba přívěsných motorů, atd. … Vše poklidit, vyčistit a umýt… Prostě začíná příprava na další plavbu. Plavbu přes největší oceán – Pacifik.

 

A jaká tedy byla plavba chilskými kanály celkově?

Musím říct, že nádherná. Splnila a předčila veškerá má očekávání a představy po všech stránkách. Rozdělil bych ji na několik zcela různých úseků. První část byla plavba z P.Arenas Estrecho de Magallanes dolů, 85 Nm. To byla spíše normální plavba hezkým okolím. Ale možná jsem už byl zmlsaný předchozími úseky. Ovšem jakmile jsme vpluli do Canal Smyth, začala pravá a nefalšovaná nádhera. Věděl jsem, že je to jedno z nejhezčích míst na světě, ale netušil jsem, že je až tak nádherné. Nejhezčí úseky v Norsku se tomu přibližují. Tady je to ale obrovské a monumentální. A také tento úsek plavby měřil přibližně 500Nm skoro nejkratší cestou! A nikde naprosto nikdo! Potkáte maximálně tak jednu rybářskou loď za 2 dny. Škoda, že jsme neměli více času… Dalo by se tady plout měsíce a neustále by bylo co poznávat. Nyní naprosto chápu Giorgia, který tu pluje s plachetnicí přes 15let a nemůže se nasytit. Nikdy zde totiž nemůžete vše objevit a poznat. Tolik je tady toho k vidění… desítky různých kanálů a stovky zátok. Přeplavbou přes Golfo de Penas se změní ráz krajiny. První 2 dny jsou ještě velmi hezké, ale jakmile se vpluje do širokého kanálu Moraleda, už vidíte jen horská panoramata. Ne že by ani zde nebylo co objevovat.

 

Jsou tu možnosti plutí k ledovcům, do zapadlých údolí, ztracených vesniček i krásných zátok. Hezkých míst k navštívení jsou tu desítky. Ale jsou desítky Nm daleko a potřebujete čas. Respektive velmi, velmi mnoho času.

Co se týče lodě, ta to zvládla na jedničku. Drtivou většinu jsme pluli na motor a ten šlapal bezchybně. A výměna převodovky? Tu jsem očekával tak či tak. V duchu i nahlas loď chválím a hýčkám. Dovezla nás bezpečně k cíli. Je zlatá a jsem jí za to vděčný.

Posádka? Mirek uvažoval nějakou dobu o plavbě se mnou přes Pacifik. A protože to je 3 měsíce plavby, byla toto dobrá příležitost, jak se poznat. Mirek je ideální člen posádky – pohodový chlapík a ještě navíc skvěle a rád vaří. I proto se těším na další plavbu.

Počasí? Nedokáži si představit, že by mohlo být hezčí. Měli jsme obrovské štěstí. Prostě počasí bylo na tuto část světa naprosto a zcela ideální. Vždyť nám pršelo v podstatě jen jeden den – a to jsme měnili převodovku. A pak jen pár deštíků a stovky hodin prozářených sluníčkem.

Nabízí se srovnání s Antarktidou. To se samozřejmě srovnávat nedá, protože Antarktida je naprosto jedinečný zážitek s ničím nesrovnatelný. Ovšem pestrost, divokost, velikost a nádhera kanálů v chilské Patagonii a její přírody je rovněž nepředstavitelná. Snad se sem ještě někdy vrátím…

 

Uplutá vzdálenost:                                         1 075 Nm

Upluto v VIII.etapě:                                        4 675 Nm

A celkově Altego uplula z New Zealandu:   26 265 Nm