Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Sabina Kačírková, Karel Žihla, Hana Kavánková

 

Domácí přípravy aneb „Úvod pro technicky založené čtenáře“

Přípravy na cestu proběhly tentokráte v pohodě a bez výraznějšího stresu. Jediné problémy byly do poslední chvíle s novou elektronikou. Pořídil jsem nový AIS systém – Transponder MA500TR (cca 600,- E) a kvůli němu i novou vysílačku IC M505 – oboje od tradiční značky ICOM, tak aby to snadno spolupracovalo. V mých naivních představách jsem si myslel, že se oba přístroje propojí jednoduše nějakým jedním standardním kabelem a bude to fungovat. Ovšem to byl omyl. Nakonec to byl docela slušný problém to propojit. O připojení do PC ani nemluvě, to se nepodařilo zprovoznit vůbec. AIS systém je zařízení, které přijímá info od kolem plovoucích lodích a stejné info vysílá o nás. Všechny velké lodě mají tento přístroj povinný. Takže na malé obrazovce (nebo na mapě v PC) máte dokonalý přehled. Je ale pravda, že malé např. rybářské lodě či plachetnice nevidíte. AIS je buď pasivní – pouze info přijímáte, ale nevysíláte (takže „vidíte ostatní, ale nejste jimi viděni“) anebo cenově dražší – aktivní – info přijímáte i vysíláte („vidíte ostatní a jste jimi viděni“). Dlouho jsem se také rozhodoval, jestli koupit levnější AIS „black box“, což je jen krabička k připojení k PC a k GPS. V takovém případě pak máte všechny tyto informace přímo v navigačním programu na mapě. Anebo koupit dražší samostatný přístroj s vlastním displejem? Nakonec jsem se rozhodl pro samostatný přístroj a byla to podle mne správná volba. Rozdíl v ceně sice určitý je, ale pokud se něco stane s PC, bude to vždy fungovat i samostatně. Další plus je celkem nízká spotřeba energie celého přístroje, takže aby to fungovalo, nemusí být neustále zapnuté PC, které má naopak celkem vysokou spotřebu energie. Bohužel se mi, a ani místnímu mechanikovi, nepodařilo přístroj propojit s PC. Údajně kvůli tomu, že nemám oficiální verzi mapového programu. Nicméně věřím, že se to ještě podaří zprovoznit časem. Při plavbě se přístroj neuvěřitelně osvědčil. V okruhu 24Nm vidím veškerý provoz velkých lodí. Stačí kliknout na loď a objeví se vám detaily o dotyčné lodi včetně informací: jméno lodě, call sign, MMSI, domovský přístav, vlajka, velikost lodě, druh lodě, rychlost, směr, v případě kolizního směru alarm, vzdálenost ke kolizi, čas ke kolizi, atd. Celých těch 5 let, co pluji po mořích, jsem byl ve srovnání s tím úplný slepec, který vůbec nevěděl, co se děje kolem něj na moři. V noci vidíte kolem sebe tak na cca 5Nm, při dešti ani to ne… Teď mám opravdu prvotřídní přehled. Rozhodně všem doporučuji…

Také jsem pořídil aktivní radarový odražeč Echomax (cca 600,-E), který v okamžiku, kdy na něj dopadnou radarové vlny, tak vás upozorní, výrazně je zesílí a pošle zpět. V kombinaci s AIS už je to trochu nadbytečná investice, ale může to pokrýt část nebezpečí od rybářských lodí či plachetnic, které AIS nemají, ale používají radar.  A bezpečnost na moři je prostě bezpečnost…

Další novinkou, kterou mám na palubě, je Ipad 2 (nyní necelých 9000 Kč) od Apple s mapami Navionics. Celou část světa od Austrálie až po Afriku pořídíte ve kvalitě full HD za 60,-E! Mapy jsou přesné a v prvořadé kvalitě, plně srovnatelné s mapami v MaxSea. Ipad má GPS buď vestavěnou anebo můžete připojit externí GPS. Můj Ipad s externí bluetooth GPS spolehlivě pracuje i uvnitř mé hliníkové lodě. Ve srovnání s navigačním programem MaxSea v notebooku má Navionics v Ipad výrazně méně uživatelských funkcí a neumí například promítnout předpověď počasí ve formě Grib. Na druhé straně na samotnou navigaci naprosto dostačuje a největší výhodou je, že jej v nepromokavém pouzdře můžete vzít na palubu a používat jej bezpečně i za deště například mezi korálovými útesy nebo při vplutí či vyplutí z komplikovaných míst. Ovládání dotykové obrazovky je i v pouzdře naprosto skvělé.

 

Přípravy lodě v Austrálii aneb „nervy jako obvykle“

Do Cairns jsme s Peťou přiletěli v neděli 3.6. večer. Měli jsme po cestě z Prahy perfektní přestávku v Soulu, kde jsme si 7 hod na letišti hezky odpočinuli ve volně přístupných a naprosto pohodlných lehátkách.  A v kontrastu s tím naprosto šílenou přestávku v Sydney, kde jsme museli na domácím letišti ležet 9 hod na holé zemi, protože tam neměli ani pořádná místa na sezení. Je neuvěřitelně hloupé a nepochopitelné, že pohodlná jednoduchá lehátka nejsou na všech letištích…

Na letišti v Cairns nás čeká člověk od Rogera, u kterého jsme měli na bójce vyvázanou 9 měsíců naši loď. Při domlouvání Roger vypadal fajn a považoval jsem za štěstí, že jsme ho našli. Přesvědčoval nás, že nic není problém, že se o vše postará. Cena na bójce byla poloviční oproti stání v marině a v případě cyklónu byl hned vedle bezpečný creek, kam by mohl naši loď lehce a bezpečně schovat. Vše vypadalo fajn. Jenže po našem odjezdu Roger vůbec nekomunikoval a my jsme za celé měsíce dostaly od něj jen 3 maily. Nezvedal ani telefon. Když jsme tudíž přijížděli do Austrálie, měli jsme vážné obavy, jestli loď vůbec ještě máme či jestli není zničená. O to větší radost jsme měli, když jsme viděli, že loď ještě máme a že je dokonce v pořádku. Pravda, problémy nás teprve čekaly. Loď byla vytažená na slipway na břeh a připravená k nátěru antifoulingu. Měli jsme domluvenou cenu 1200 AUD (1 AUD=20 Kč). Místo 2 dnů práce to nakonec byly 3 dny. Roger měl problém se synem, který se těsně před naším příjezdem vážně popálil. Roger bez jakékoliv domluvy či rozloučení odjel a před naším spuštěním na vodu nám poslal po svém pracovníkovi účet o 800 AUD více, než jsme se domluvili. Situace se vyhrotila tak, že Roger s námi nechtěl mluvit ani po telefonu a jednoduše řekl, že dokud nezaplatíme, loď nespustí do vody. Stěžovat si nemáte kde, do města je to 60km a ani nemáte auto a ani nevíte, kam byste si vlastně šli stěžovat. Navíc vás tlačí čas a počítáte každý den zbytečného stání. A pochopitelně nejradši byste už pluli na moři. A tak prostě musíte zaplatit. Nezbývá vám nic jiného…  Samozřejmě ani další 2 mechaniky pro instalaci nových přístrojů a pro přivaření držáků, které slíbil domluvit a na které jsme 2 dny zbytečně čekali, vůbec nedomluvil… Měli jsme prostě smůlu, byl to prostě hajzl…

 

Ale život jde dál. A tak jsme po marném čekání přesunuli naši loď k velkým opravárenským dokům. Jenže to už je pátek dopoledne a zkuste někoho domluvit v pátek, aby přišel svařovat a instalovat… Zde se na nás ale usmálo štěstí. Za neustálého domlouvání a dělání smutných očí se nám podařilo svářeče domluvit na sobotu dopoledne a technik na instalaci přístrojů přišel ještě v pátek odpoledne. Ceny jsou ale opravdu vysoké: 100 AUD/1 hod práce. A tak i k mému velkému překvapení je v sobotu odpoledne loď po technické stránce v podstatě připravená. Loď jsme přestěhovali do městské luxusní Merlin marina, Charlie a Sabča nakoupili vše potřebné, loď jsme zaskládali zásobami a najednou bylo hotovo. Vše za jeden jediný týden… tyto přípravy jsou vždy o nervy a nikdy není bohužel dostatek času a nikdy není vše zcela hotovo…

 

Vyplutí – první pokus

V neděli je na palubě už i Hanka a my se domlouváme s celníky a s immigration na formalitách a jsme rychle odbaveni. V pondělí večer 11.6. vyplouváme přesně podle plánu z Cairns. Máme ale nečekané problémy. Motor se výrazně přehřívá a autopilot nefunguje dostatečně silně a spolehlivě. Po 2 hodinách se nerad rozhoduji, že se radši vrátíme do Austrálie. Neplujeme zpět do drahého Cairns, ale směřujeme do Half Moon Bay marine v městečku Yorkeys Knob, což je hezká marina asi 15Nm od Cairns. Před rokem jsem se zde seznámil s Donem Cortisem – majitelem obchodu s potřebami pro lodě, který dělal 10 let prezidenta místního Yacht clubu. Je to vynikající člověk, nezištný, velmi ochotný a naprosto poctivý. Velmi nám pomohl, a tak hned v pondělí po obědě mám domluveného mechanika motorů na palubě. Mechanik motor pečlivě proměřuje laserovým měřičem teplot a ubezpečuje mne, že motor je zcela v pořádku, že vadné je pouze čidlo měření a proto ukazuje teploty přehřátí. To je dobrá zpráva. Bohužel mechanik pro hydrauliku autopilota se sice dostaví, ale očividně tomu vůbec nerozumí. Vezme si svých 100 AUD (2000 Kč) za „práci“, jde se údajně poradit a už se neozve. Hajzl jeden. Ale bohužel i takoví se najdou. Další mechanik z renomované firmy může bohužel až v pátek a nám nezbývá než čekat. Bez autopilota nemůžeme plout. Čas tedy využívám k dalším opravám. Opravuji anténu vysílačky SSB, objednávám prasklý upínák okýnka, Charlie opravuje záplaty na člunu, atd. Večer si dávám pivo s Donem a s Guesem. Gues pořádá každý rok námořní rallye na Luisiade Archipelago do Papua New Guinea, spojenou s bohatým kulturním programem a s charitativní pomocí místním. Do těchto míst směřujeme i my a byli jsme tam s Peťou i loni, já tam byl i před 5-ti lety, takže si máme o čem povídat. Gues rovněž vykládá svůj příběh, jak s manželkou i dětmi ztroskotali a čekali v záchranném ostrůvku na pomoc. Já pro změnu vykládám o mém přepadení piráty nad Bali, o rvačce na palubě se zloději na Madagaskaru, o Antarktidě…  A také se dozvídám, jak zadarmo na lodi získat předpověď počasí pro plavbu. Jsou to pro mne cenné informace. A navíc jsme se hodně zasmáli a byl to velmi podařený večer. Je moc fajn, jak si jachtaři vytváří svůj vlastní svět a jak si dokáží navzájem pomáhat.

Nakonec se mi podaří s Donovou pomocí přemluvit mechanika na autopilota na práci ve středu večer. Do autopilota je doplněn olej, odvzdušněna hydraulika, zkontrolovaná elektronika a seřízena zpětná vazba. Cena opět 100 AUD. Ale jsem rád, že je autopilot v pořádku. Teď už jen čekám na objednaný upínák okna. Ten dorazil odpoledne a my ihned poté vyplouváme.

 

Cairns (Austrálie) – Luisiade Archipelago (Papua New Guinea)

Ve čtvrtek 14.6. večer konečně vyplouváme. Všichni jsme rádi, že už jsme konečně definitivně na cestě. Bohužel je večer a posádka nemá moc času si zvyknout. Peti není moc dobře a já koneckonců nejsem také úplně ok. Nezvracím, ale můj stav je tak na 85%. Charlie je zcela v pořádku, Sabči je trošku špatně, ale rychle se z toho dostává. Nejhůře je na tom Hanka. Je poprvé na plachetnici a počasí není zrovna ideální. Plujeme pořád ostře proti 15-25kn silnému větru, vlny jsou cca 2-3m, loď je v neustálém náklonu a plavba je celkově hodně nepohodlná. Nicméně plujeme skoro pořád dobrým kursem a dobrou rychlostí. Za 2-3 dny jsme všichni kromě Hanky v pořádku. Pro Hanku je to těžké trápení, ale snáší to statečně. Její stav se na chvilku zlepšil, ale pak se zase bohužel navrátil do původního stavu.

Jediné mírně dramatické události byly při připlouvání k Luisiade Archipelago. Na 11°15´S, 152°07´E je Jomard Entrance, 2Nm úzké místo, kde proplouvají skoro všechny lodě mířící z Číny, Japonska, Koreji, atd. do Austrálie a je tam extrémně silný provoz. Kdykoliv jsem tudy plul, vždy jsem tu potkal několik lodí naráz. Pochopitelně v jednom okamžiku jsme v tom nejužším místě my a dalších 5 nákladních lodí, které plují těsně za sebou, a my potřebujeme přeplout jejich dráhu. Zde se ukazuje obrovský přínos AIS. Naprosto jasně je vidět, že největší mezera je mezi 3. a 4. lodí a bezpečně stíháme přeplout před přídí. Na obzoru se ukazují další lodě, ale to my již směřujeme do Deboyne laguny k Panaeati Island.

 

Panaeati Island – Luisiade Archipelago

Ráno 19.6., po uplutí 540 Nm (4,5 dne plavby) z Cairns, kotvíme na 10°43´S, 152°22,5´E a ještě se jdeme trošku dospat. Nasazujeme na dingy velký motor 15HP a vyplouváme ke břehu, který je bohužel celkem vzdálený – více než 1,5Nm. Je to zvláštní pocit, připlouvám sem již po třetí a je to velmi příjemné se vracet na známé místo. Je to svým způsobem jakoby jste se vraceli domů. A stejně jako před rokem nás křikem vítají desítky malých rozesmátých dětí. Jsou jako kobylky. Jsou všude kolem nás. Peťa vytahuje zalaminované fotky a děti i dospělí se smíchem hledají, kdo je kdo a jak za ten rok vyrostl a změnil se. Procházíme se vesnicí a směřujeme do školy. Před rokem jsem zde slíbil, že nejlepšímu studentu z posledního ročníku zaplatíme roční školné na střední škole. Ředitel nám loni naproti tomu slíbil, že nám pošle zprávy a informace, ale neposlal nic. Možná nevěřil, že to myslíme vážně. Ale je rovněž pravda, že možnost spojení je mizerná. Poslat dopis či mail jde jen z vedlejšího ostrova Missima, který je asi  30Nm daleko a běžná doprava na tento ostrov neexistuje. A tak jsme zvědaví, jak nás po roce přijmou. Přijetí je trošku rozpačité, protože ředitel školy právě odplouvá a čeká na něj už loď. Domlouváme se tedy s dalšími učiteli, že přijdeme druhý den v poledne. Zároveň ještě Charlie domlouvá na druhý den projížďku místní plachetnicí.

 

„Příběh želvy“

Po cestě zpět vidíme, jak se na břehu moře po odlivu něco děje. Jdeme blíže a vidíme obrovskou želvu na zádech a kolem ní místní obyvatele. Jdeme se podívat až blízko k želvě. Je opravdu velká, určitě přes metr na délku a metr na šířku. Její zpracování je pro nás nezvykle drsný zážitek. Živá želva je převrácena na záda a na jejím břišním krunýři je zaživa rozdělán oheň. Ohněm břišní krunýř po více než půlhodině zkřehne a stále ještě živé želvě je odřezán. Až po vyříznutí vnitřností se zdá želva definitivně mrtvá a je rozporcována mezi zúčastněné lovce. Samotného masa nám nepřipadá moc, ale místní obyvatelé očividně zpracují a zužitkují vše, včetně přes 10m dlouhého střeva. Na pouhý pohled je to pro nás krutá podívaná, ale patří to prostě k jejich životu a je to jejich obživa.

 

„Drama na člunu“

Cesta zpět na loď se na dinghy nečekaně zdramatizuje. Vítr i vlny jdou proti nám a k zakotvené lodi je to dost daleko. Nejdříve plujeme pomalu, ale do člunu nám díky vlnám cáká hodně vody. Přidávám tedy plyn a plujeme sice rychleji, ale vody přibývá do člunu také rychleji. Problém je v tom, že vodu nemáme čím vylévat. Máme sice pádla a pumpu, protože ty beru vždy. Ale nemáme výlevku. Tu neberu nikdy, protože jsem ji nikdy nepotřeboval. Nikdy jsem se totiž neocitl v podobné situaci.  Od tohoto dne ji ale vozit v podobných situacích budu a vám to doporučuji také. Takže zpět k našemu příběhu: vody v člunu přibývá a není ji jak dostat ven. Je dobré si uvědomit, že v takovém případě čím více je vody v člunu, tím je zanořenější do vody, tím rychleji další voda vtéká a pochopitelně tím pomaleji pluje. Vzdálenost k lodi se zmenšuje samozřejmě čím dál pomaleji. Od břehu jsme více než 1,5 Nm, k lodi to máme ještě cca 400m. Pořád si ale myslím, že to nějak zvládneme. Najednou se motor ale zastavuje. A jsme v prdeli… Vypadá to, že motor zcela zaplavila voda a přestal tudíž běžet. Nastává horečnatá činnost. Charlie a Hana se vpředu snaží dopádlovat k lodi. Zcela marně. Já a Sabča se úplně stejně marně snažíme dostat z člunu aspoň trochu vody, který je prakticky zcela plný vody. Peťa se snaží hlídat naše věci, aby neuplavaly. Situace je hrozivá. Reálné nebezpečí nám sice nehrozí, protože vítr a vlny by nás maximálně donesly zpět ke břehu, ale je to velmi nepříjemná situace. Co teď? Máme štěstí. Zkouším po chvíli nastartovat motor. A? Motor běží! Paráda… Jakmile ale zařadím rychlost, okamžitě zdechne. Sabča si rychle všímá, že do šroubu je zamotané nějaké lano. Naše uvazovací lano! Vyvazovací lano z přídě člunu… Ponořuji ruce až po ramena k vrtuli a po 10min je lano vymotané. Motor se mi daří opět nastartovat a velmi pomalou jízdou se nakonec s plným člunem vody hrabeme k lodi. Motor je zaplavený vodou a bojím se, že každou chvíli přestane fungovat. Ale nakonec to zvládl a jsme tu. No, mám pěknou zkušenost…  Něco na vylévání vody vždy s sebou…

 

„Plachetnice“

Ráno plujeme opět na ostrov, kde máme domluvenou zkušební plavbu na jejich místní plachetnici. Je to katamarán, který se skládá z hlavního trupu dlouhého přes 6m, širokého necelý metr, vysokého necelý metr a pomocného stabilizačního plováku – kusu dřeva o průměru cca 20cm. Oboje je propojeno důmyslnou konstrukcí z bambusu a dřeva tak, že vznikla rovná plošinka 2x 6m. Uprostřed je stěžeň, který je naklápěcí dopředu, dozadu i do stran. Plachta je nepravidelný 5-ti úhelník s bambusovým ráhnem po celé spodní hraně. Loď ovládají 4 chlapíci, z nichž jeden neustále vylévá vodu z trupu. Plachetnička pluje neuvěřitelně rychle (cca 6 kn) a na to, že nemá žádný kýl, stoupá krásně proti větru. Obrat proti větru mne opravdu překvapí – žádný se totiž nekoná. Plachta se přenese na druhý konec lodě a tam kde byla před chvílí příď lodě, je záď a naopak a pluje se dál. Chlapíci změní nastavení stěžně a za 2 minuty loď opět rychle pluje druhou stranu „stoupačky“. Jízda je nádherný zážitek, voda všude stříká a my si užíváme parádní rychlou plavbu.

 

Škola na „Ostrově dětí“

Proč Ostrov dětí? Ve škole je přes 230 dětí, ale ve vesnici je daleko méně dospělých. Dozvídáme se, že škola je internátní školou pro děti z jiných okolních ostrovů. Dětí je tady opravdu tolik, že název „Ostrov dětí“ je plně vystihující. A to se ještě zdá, že je tu i hodně dětí, které do školy nechodí. Směřujeme pozvolna ke škole a jsme zvědaví, jak bude vše probíhat. Zástupce ředitele jsme poprosili, jestli by nám nemohli zatančit nějaký jejich tanec. K našemu překvapení, ale učitelé s dětmi připravili celé pásmo asi 15-20 vystoupení, kdy nám děti zpívají a tančí. Děti se často stydí, ale některá vystoupení jsou opravdu velmi povedená i dojemná. A tak tleskáme a děkujeme, co můžeme. A aby to bylo spravedlivé, zpíváme i my jim naši hymnu a další písničky.

Před rokem jsme zde s Peťou slíbili, že nejlepší student dostane zaplacené školné. Nejlepší žákyně loňského roku je už v další škole na jiném ostrově a tak po skončení představení a několika proslovech předávám 150 AUD z Nadace Altego jejímu strýci. Je to školné na další rok. Zároveň slibuji, že nejlepší žák tohoto roku dostane školné rovněž a doufám v to, že když to vidí děti i dospělí, že se vytvoří motivující prostředí pro nejlepší děti. Nejlepší děti z jednotlivých tříd jsme si nechali svolat do třídy a ještě jsme s nimi promluvili pár slov a snažili se je co nejvíce podpořit. A byli jsme moc rádi, že mezi nimi byli ti, kteří nám byli z našeho pobytu nejsympatičtější.

Peníze na stipendium poskytla firma Izolace Polná a mrzí mne, že tu není nikdo z jejich firmy, protože by měl nepochybně dobrý pocit. A to zcela oprávněně. Už i vím, jak to budeme realizovat v budoucnu. Domluvím se s Donem a Guestem a ti v rámci závodu Rallye Cairns – Luisiade Archipelago toto stipendium budou předávat za nás i nadále každý rok. Dokonce je i lehce reálné, že případní dárci sem s nimi můžou doplout a předávání se zúčastnit osobně. Je to naprosto úchvatné místo. Sám se sem rozhodně ještě chystám, přestože naše loď už bude daleko v jiných mořích. Kdoví, třeba se nám podařila nyní založit mnohaletá tradice. Uvidíme.

 

Gizo – Šalamounovy ostrovy

20.6. večer se loučíme a odplouváme. Bude se mi po tomto místě a dětech hodně stýskat. V průběhu plavby vyvstává otázka další trasy plavby. Původní plán plavby přes Honiaru na Vanikoro byl opravdu extrémně ambiciózní a byl postaven na předpokladu, že vše bude na 100% fungovat. Ostrov Vanikoro jsem navštívil 2x a od počátku Plavby kolem světa byl mou srdeční záležitostí. Je to dle mého názoru jednoznačně jedno z nejhezčích míst na celém světě, a pokud nemáte vlastní loď, je pro vás naprosto nedostupné. Další možnost jej navštívit budu mít zase až za několik dalších let. Navíc jsem tam před rokem slíbil, že podpořím nejlepšího žáka čerstvě otevřené školy a zaplatím mu školné na další škole pro další rok a teď nemůžu svůj slib splnit. Není to proto pro mne vůbec jednoduché rozhodování. Jenže jsme chytli zpoždění ještě před vyplutím a celou trasu bychom bojovali s časem a byli ve stresu.

 

Pozn.: Nicméně jak se o pár dní později ukázalo, osud by mi to stejně nepřál. Přestal fungovat startér a tedy i celý motor a toto dilema bylo stejně jenom teoretické. Trasu jsme byli nuceni stejně zkrátit ještě daleko více. Ale toto jsem v okamžiku rozhodování pochopitelně nevěděl a proto jsem to jinak prožíval…

 

A tak: „sbohem Vanikoro“, rozhodnutí padlo… alespoň jsem ale napsal Jardovi Berntovi prosbu, který popluje na S/Y Sayonara kolem Vanikora za pár dní, jestli by nebyl tak hodný a nesplnil slib za mne. Jenže Jarda opravoval motor na Fiji a obávám se, že bude rovněž v časové tísni… Uvidíme…

Nicméně měníme směr plavby na Gizo. Jsem tomu nakonec rád, protože jsem na Gizu ještě nebyl a podle zpráv od ostatních jachtařů je daleko hezčí než Honiara. Plavba utíká dobře, vítr nám přeje. Sice neustále plujeme ostře proti větru, takže to není příliš pohodlné, ale aspoň je to na plachty a ve správném směru. A tak po uplutí 330 Nm (3,5 dne plavby) v neděli 24.6. ráno připlouváme do Gizo.

Je neděle a rozhoduji se, jestli zakotvit mimo město u některého z ostrůvků a užít si neděli anebo zakotvit u města. Nakonec pro jistotu kotvím u města a jdeme jenom zkontrolovat, že opravdu všechny úřady i obchody jsou zavřené. V jediném hotelu si dáváme něco k pití a na tržišti kupujeme krásného tuňáka 60cm za 180,-Kč! A tak si děláme na lodi hody. Jediná nepříjemnost je, že musíme držet noční hlídky, protože jsme byli upozorněni, že se lehce může v noci z paluby něco ztratit.  V pondělí jde Hanka na celodenní výlet s přespáním do deštného pralesa a my vyřizujeme přihlašovací papíry, nakupujeme vody a zásoby a píšeme domů. Druhý den se jdeme na celý den potápět. Ponory jsou dost drahé (150 USD/2 ponory) a kvalita spíše standardní, ale Peťa i já jsme rádi, že jsme opět pod vodou. Viděli jsme jen pár žraloků, murénu a korály. Večer vyřídíme odhlášení a původně jsme chtěli již odplout. Hanka z výletu dorazila se zpožděním a nestačila se spojit s domovem a navíc přichází hodně škaredé počasí a prudký vítr, takže nakonec vyplouváme až druhý den 27.6. v poledne z Gizo směr Kosrae.

 

Bez motoru v rovníkových tišinách

Plavba jde zpočátku hezky a 29.6. máme již upluto 170Nm z celkových 900 Nm na Kosrae. Rychle ale přestává foukat vítr a my se ocitáme ve vyhlášeném bezvětrném pásmu rovníkových tišin ITCZ. Právě pro tento případ ale mám na palubě 900 l nafty, se kterými je lehce můžeme přeplout. Nicméně jako obvykle se mi Neptun rozhodl udělit lekci. Ve 2.00 v noci dochází v jedné nádrži nafta. Přepínám na druhou nádrž, odvzdušňuji motor, zkouším opět startovat motor. A? Nic! Startér se točí, ale zuby nezapadnou do ozubeného kola. Stejná porucha jako na Zélandě. Tam jsem startér také vyměnil, takže nový startér, který byl na motoru nejnovější součástkou, nevydržel ani 1,5 roku! Rázem se ocitáme v nepříjemné situaci. Je jasné, že startér na Kosrae k dispozici nebude a tak opět měníme plán a plujeme na Pohnpei – hlavního města Mikronésie. Snad nám tam budou moct pomoci. Ovšem bez motoru nemůžeme dobíjet baterie a solární panely dobíjet nestačí a vítr nefouká. Takže musíme vyhlásit úsporný režim, vypnout ledničku a začít šetřit. Vody i zásob máme dost. Ale je jisté, že nás čeká dlouhá plavba.

Dny utíkají jeden za druhým a my se ploužíme ve slabém větru či bezvětří pozvolna k cíli. Nejhorší je situace po 1. týdnu. Jeden den jsme upluli jen 20Nm, další den jen o 10Nm více a v jiný den třeba 50Nm. Jde to prostě pomalu. V den, kdy jsme upluli nejméně, posádka začíná mít obavy, jestli máme dost vody. Vody ale máme více než dost: 100 x 1,5 l pitné v plastových láhvích a 300 l v nádržích, kterou používáme na vaření. Vodu vždy počítám 1,5 l /osobu / den + 30% rezerva. A 300 l vody v nádržích do rozpočtu nepočítám a nechávám ji jako speciální rezervu. V Chorvatsku se mi totiž na charterové lodi stalo, že mi praskla hadice a veškerá voda během chvilky vytekla. V Chorvatsku to problém samozřejmě není. Ale kdyby se to stalo tady, což by se stát klidně mohlo, tak to problém je velký.

Pozvolna se rozfoukává a naše rychlost a denní upluté vzdálenosti se zvyšují na 80Nm a i 90Nm. Potom vítr poleví a další den vzroste a my jsme najednou 200 Nm od Pohnpei. Je krásně cítit relativita času, kdy první týden na moři utíká daleko pomaleji než druhý týden. Ráno 11.7. po 14-ti dnech plavby jsme u Pohnpei. Nejdříve se musíme probojovávat proti větru, ale nakonec vítr změní směr a mírně nám pomůže. Už v 11 hod voláme port control, ale bez výsledku. Chceme je požádat o vtažení mezi korály do přístravu. Slyší nás jiná nákladní loď a tak ji žádáme o předání zprávy. Ve 14 hod se stále nic neděje a my pořád křižujeme před vjezdem do laguny. Každou chvíli voláme a pořád nám je opakováno, že máme čekat.

 

Přemýšlím, co dělat dál, kdyby pro nás nepřijeli.

Varianta 1.: Proplout mezi útesy na plachty nechci riskovat, protože mapa je v MaxSea opět posunuta o 200m a plavební cesta do přístavu je plná různých korálů o kterých vlastně nevíme, kde přesně jsou. Navíc jsou všude hloubky kolem 50-60m, takže po cestě nemůžeme nikde kotvit. A navíc je kus cesty proti větru a museli bychom v úzkém kanále křižovat. Tuto variantu můžu tedy rozhodně škrtnout.

Varianta 2.: Můžeme vzít dinghy a náš 15HP motor a zkusit sami sebe protáhnout mezi korály až do přístavu. Myslím, že by to náš motor i člun zvládly. Jenže… dokážeme naši loď táhnout s bočním větrem? Velký kus cesty potřebujeme i proti větru. Dokážeme to? Pokud ne, skončíme okamžitě rozbití na korálových útesech. Prostor pro „zkusíme to“ není žádný.

A tak čekáme dál. V 15 hodin už jsme už hodně nervózní, ale před 16 hodinou připlouvá vojenská loď, že nás odtáhne. Spouštíme lano do vody a oni si jej vytahují. Říkám Charliemu, že potřebujeme, aby nás táhli 2 minuty proti větru, abych mohl sundat hlavní plachtu. Charlie jim to sice do vysílačky několikrát říká, ale oni nás táhnou rovnou k vjezdu. Jak naschvál se blíží velký černý mrak. A drama je na obzoru. Změny počasí jsou tu extrémně rychlé. Vítr najednou zesiluje na více než 30kn a přichází prudký tropický liják. Naši loď vůbec nejsem schopen uřídit. Visím na kormidelní páce celou svou vahou, ale loď vybočuje. Pomáhá mi Hanka i Sabča, ale pořád nejsem schopen loď dostat do směru. Sprostě nadávám. Nakonec nás asi po 15 minutách a na asi dvacátou výzvu Charlieho otočí proti větru a já můžu konečně sundat hlavní plachtu. To už jsou ale utržení z plachty 2 jezdci. Od tohoto okamžiku loď lehce ovládám a směřujeme do průplavu mezi útesy, plavební cestou do přístavu a tam lano pustí. Připlouvá plastový člun se 75HP motorem, ale není schopen nás dostat k molu. Myslím, že je to především jeho nešikovností než nedostatečnou silou motoru. Přijíždí ocelový remorkér čtvercového tvaru. Ten nás vleče tak prudce, že vidím, že určitě nabouráme velkou rychlostí do mola. Křičím, co můžu, trhnutím nás zastaví a vleče nás zpět. Tentokrát přímo pod přídí asi 200m dlouhé rybářské lodě. Svými sálingy míjíme špičku této obrovské lodě o cca 50 cm. Úplně se mi zastaví srdce. Napíchnutí sálingů a vantů na špici by znamenalo na 100% zlomení stěžně. Připlouvá jiný člun střední velikosti, váže si lano, ale okamžitě se mu zastavuje motor. Tento člun bere do vleku remorkér a jej i nás vleče k molu. Opět velkou rychlostí. Křičím, co můžu, ať zpomalí. On zastaví a my najedeme špicí na člun před námi. Málem kotvou rozbijeme hlavu mechanikovi na člunu a zároveň máme poškrábanou příď lodě. Vzápětí tento člun tlačíme na rybářskou loď před námi u mola, mačkáme ho mezi nás a tuto loď, tím nás zpomalí, takže nenarazíme do mola plnou rychlostí. Výsledkem ale jen odřená naše loď až na kov… nicméně za chvilku už jsme vyvázaní u mola. Škody jsou velké, ale mohly být při troše smůly ještě daleko větší.

Ještě večer se u nás střídají úředníci: immigration office, custom office, karanténa, policie… a večer jsme odbaveni. Druhý den zařizuji doplnění vody a plastový člun z přístavu se nás snaží odtáhnout na kotviště. Nakonec ale musím vzít náš člun a pomoct mu, protože to sám nezvládá. A jsme na kotvě…

Nyní nás čeká sehnání startéru a je jasné, že tady ho nenajdeme a že zde prožijeme nedobrovolně delší dobu…