Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková

 

Pohnpei – „Uvězněni v ráji“ 14.7.-2.8.2012

6°58N, 158°12E

Po dramatickém doplutí k molu a prvních dnech se čas uklidnil. Je jasné, že tady nový startér nedostaneme. Bereme ten starý a snažíme se s Peťou najít někoho, kdo se v tom aspoň trochu vyzná. Dostáváme doporučení na mechanika Petera, usedlíka za Zélandu. Ten mne ubezpečuje, že problém je opravdu v hřídeli, která se ulomila, a že tuto hřídel tady určitě neseženeme. Musím se nyní rozhodnout: objednat jen náhradní díl nebo objednat celý startér? Rozhoduji se, že lepší bude celý startér a ten starý můžu v ČR nechat opravit a mít v zásobě na lodi jako náhradní díl. Bylo to správné rozhodnutí, protože až když později dorazí nový startér, si uvědomím, že starý opravit stejně nepůjde, protože jsem jej koupil na Zélandě jako neoriginální díl a náhradní díly z originálu by tam očividně nepasovaly. Nový startér je totiž asi o 4kg lehčí a o 30% menší velikosti. Nastává čas nekonečného googlení – hledání startéru na internetu a kontaktování dodavatelských firem. Samotná komunikace je komplikovaná už kvůli časovému posunu, který je 9 hodin. U nás pošlete mail a ten den máte odpověď. Tady máte odpověď za 2 dny. Vše se protahuje a dny utíkají. Pak do toho skočí víkend, kdy s vámi nikdo nemluví a je týden pryč. Další problém je doprava. Z doporučení víme, že nejlevnější doprava bude z USA jejich místní poštou za cca 30USD. Má to ale háček, poslali jsme maily s dotazy na náš startér do více než 10 amerických a do 10 evropských firem. Rozdíly v cenách jsou obrovské: nejlevnější je za 600 USD a nejdražší za 2100 USD! Chápu, že tento startér můžou vyrábět různé firmy, ale všechny musí splňovat jasné a stejné technické parametry!  Z amerických firem nám odpověděli jen s cenou přes 1000 USD a tak nakonec musíme objednat startér z Anglie. Je sice za 600 USD, ale doprava je za dalších 150 USD. Celkově ale vyjde nejlevněji. Ještě si ověřujeme, za jak dlouho jsou schopní jej sem dopravit a píšou nám, že za 4 dny. Čas je pro nás totiž stejně důležitý jako cena. Ovšem skutečnost je dramaticky jiná. Nakonec je to až za 12 dní!!! Původně jej měli naložit k přepravě 20.7. a 24.7. měl být zde. A tak to bylo uvedeno i v jejich elektronickém systému FeDex! Nakonec jej k přepravě vyzvedli 23.7. a doručili 1.8.! Asi vám nemusím popisovat, jak vás to otráví, když každý den sledujete v „dokonalém elektronickém systému FeDex“, v přímém přenosu, jak na vás z vysoka serou… samozřejmě jsme poslali stížnost a reklamaci – odpověď dodnes nemáme.

Takhle utekla řada dní. Ať děláte, co děláte, vše se vleče a nemůžete to moc ovlivnit. Musíte prostě čekat. Naše původní posádka odjela na výlet a po návratu jsme se domluvili, že poplují dále s Patrikem ze sousední plachetnice Kite. Hana chtěla odsud původně letět na Guam, ale nakonec si to rozmyslela a volí cestu lodí a pluje také. Původně proto chtěli plout s lodí na Guam, ale není to vůbec dobrý nápad a snažím se je důrazně varovat. Je tajfunová sezóna a my jsme na samém kraji výskytu tajfunů. Ten se zde objeví jen zřídka. Ale jakákoliv cesta na sever výrazně zvyšuje riziko. Nakonec změnili plán na plavbu směr na Palau a dál dolů do Indonésie a na Bali, ale ze zápisků Hany na blogu se dozvídáme, že se jim rozbil motor, převodovka a autopilot hned u ostrova Chuuk, pouhých 380Nm od Pohnpei.

Když už je se startérem vše domluveno a nám nezbývá než čekat, tak si s Peťou půjčujeme auto a vyrážíme na poznávání Pohnpei. Ostrov samotný je opravdu krásný a plný neproniknutelné zeleně. Je zde jen cca 80km silnice, takže objevování je rychlé. Objet ostrov můžete za 1 den. V prvé řadě je tu Nan Madol. Je to sídlo ztracené pacifické civilizace z 11. století. Nikdo neví, co se s touto civilizací stalo a ani kam odešli. Dílo, které po nich zůstalo, je ovšem monumentální. Jsou to  rozsáhlé stavby z opracovaného černého kamene. Kámen je opracován do většinou 6, 8 nebo 10-tihranů o průmeru cca 20-30cm. Tyto hranoly jsou dlouhé více než metr a někdy i třeba přes 2m. Z nich je sestaveno jakoby z dětských kostek 82 různých staveb. Stavby jsou skryté v džungli, ale přístup k nim není obtížný. Je to nepříliš známý div světa svým tajemstvím podobný peruánským nebo třeba mexickým stavbám. Žádný velký výzkum jsme zde neviděli a tak si na odhalení tajemství budeme muset určitě počkat.

Jediná mírná nepříjemnost je s placením vstupného. Nejdříve nás zastaví stařena a chce po nás 1 USD/os. Platíme. Za chvíli po nás chce jiná žena s chlapem 3 USD/os. jako další vstup. Platíme. Těsně před hlavní stavbou stojí další žena s dítětem a chce dalších 3 USD/os. Říkám jí, že už jsem platil dost a že už nic platit nebudu. Naštvaná je ona i já. A tak přes její protesty pokračuji v prohlídce hlavní stavby. Ale trochu to člověka otráví.

Na Pohnpei je několik opravdu krásných vodopádů. My navštěvujeme Kepirohi waterfall. Krásně si zaplavu ve sladké vodě a osprchuji přímo pod vodopádem. Nádhera! Opět platíme vstupné 3 USD/os. Takhle je to napsané i v propagačním letáku, který jsme dostali ve visitor center a nemám s tím problém. Stálo to rozhodně za to. Bylo to půvabné místo…

Problém ale máme u dalšího vodopádu, kde je v průvodci opět napsané vstupné 3 USD/os, ale starý uslintaný chlap chce po nás 10 USD, jinak že nás nepustí. Dohaduji se s ním, ukazuji mu propagační leták, že je tam jasně napsáno 3 USD, ale asi neumí číst. A tak se naštveme a odcházíme a leták z turistické kanceláře mu tam necháváme k zamyšlení.

Lidé na Pohnpei jsou obecně velmi přátelští. V klidu se s nimi pozdravíme na ulici, usmějeme se a pokračujeme v cestě. Někteří se s vámi občas dají do řeči. Anebo když třeba čekáte, až přejde déšť, donesou vám jen tak židle, abyste měli pohodlí. Je to velmi příjemné a člověk si říká, proč to takto nejde u nás. Nicméně i zde se ale začínáme setkávat s občasnými negativy. Viz zmíněný vodopád nebo taxikář, který místo 1USD chce 2USD a až po důrazném odmítnutí pokrčí rezignovaně rameny s výrazem: „Jseš bílej, tak jsem to jen zkusil…“ Obecně kriminalita je tu extrémně nízká. Ale na nástěnce v supermarketu i na jiných místech je vypsaná odměna pro „nálezce“ ukradené kancelářské techniky. Také japonský majitel hotelu South West Park, se kterým jsme se spřátelili, si stěžuje, že mu minulý týden ukradli notebook a i on právě dává na nástěnky upozornění s odměnou. Inu civilizační nemoci se objevují rychle. Policie každý den cvičí na jediné místní křižovatce řízení dopravy. Vypadají u toho legračně a svou snahou zmatky v dopravě vyloženě vyrábí, což je koneckonců vlastností policie asi všude na světě, že? A občas je také vidíte kolem projet v autě. Jinak se s nimi ale nesetkáte.  Jeden jachtař nám říká, že vše je zde bezpečné, ale druhý zase, že je už třeba si dávat pozor, že se občas krade. Několik nezávislých lidí nás ale důrazně upozorňuje, že ostrov Chuuk, kde jsme chtěli původně zastavit na další zastávce, je špinavá a dokonce i nebezpečná díra s výraznou a rostoucí kriminalitou. Na tom se všichni shodnou lehce. A tak se rozhodujeme s Peťou na Chuuku vůbec nezastavovat a plout dál. Naopak na dalších atolech žijí lidé ještě původním způsobem života, který je zcela jedinečný… A to je náš hlavní cíl plavby…

Život na Pohnpei má své tempo a my se mu přizpůsobujeme. Ráno se věnujeme práci na lodi. Kromě jiného jsme ručně po kanystrech doplnili více než 200 l nafty (25Kč/l), takže máme opět skoro plné nádrže. Vodu jsme doplnili první den u mola a teď ji průběžně doplňujeme čerstvě nasbíranou dešťovou. Odpoledne vždy vyrazíme do města a na obědo-večeři a navečer dorazíme do hospody či hotelu s wifi, kde se naštveme při pohledu na to, jak náš startér se nehýbe z jakéhosi překladiště Fedexu, dáme si pivo na žal, vyřídíme maily a jedeme domů na loď. Dny utíkají rychle…

Počasí zde má v tomto období nejčastěji následující průběh: dopoledne je jasno, odpoledne prudké, ale krátké deště a přes noc většinou zaprší také. Za noc nasbíráme často celý kbelík sladké vody. Přiznám se, že počasí se mi tu líbí moc. Krásně teplo, velmi vysoká vlhkost a všude spousta zeleně. Člověk si nutně položí otázku, jestli by tady dokázal a chtěl žít. Peťa říká, že spíše ne, já hlasuji pro ano. Setkali jsme se zde s jachtařským párem, co už je tu několik let a pořídil si na břehu domek. Žena učí na místní škole a oba jsou tu velmi spokojeni. Loď mají zakotvenou prakticky přímo před domem. Ano, to by se mi opravdu moc líbilo…  Plachetnic tu není moc. Jsou tu 3 už prakticky rozpadlé a nepoužitelné malé plachetnice, které si jeden důchodce koupil od lidí, kteří na nich sem před léty připluli a už se rozhodli dál neplout. Prý se mu líbí se na ně z domu dívat a tak si vytvořil zátiší rozpadajících se lodí… pak jsou tu 3 katamarány a další 3-4 plachetnice. Všechny lodě zde jsou trvale zakotvené a až na pár výjimek, bez života na palubě. „Živá“ loď byla Kite a ta už odplula. Další výjimkou je jeden z katamaránů, kde žije Clam. Podivínský, ale příjemný američan, který si tento katamarán dlouhý cca 7m sám postavil z přírodních materiálů, doplul sem z USA a tady ho už 2 roky opravuje. Jsou to jen 2 plováky spojené tyčemi, žije skoro bez peněz, bez elektřiny na lodi, sám…  A pak sem připlula ještě jedna americká plachetnice z Palau, ale hned zase odplula. Hotelů je tu cca 6-8, ale jsou spíše prázdné. Turistů je tu tak 30 a rychle se střídají. Je to tedy opravdu klidné místo. Přesto má opravdu své kouzlo…

Ale stejně se těšíme na odplutí a dny utíkají. Odpoledne 1.8. konečně dorazí startér, ale nevydají nám ho, protože nemáme razítko od celníků. Druhý den ráno máme razítko a dostáváme startér. Úplně ve mne hrkne zděšením. Je to ten správný? Nový startér je oproti původnímu úplně malý a o hodně lehčí. Mám strach, že nám poslali jiný a že nebude pasovat… To by byl tedy pech…  Se strachem spěcháme na loď a hned jej zkouším namontovat. Pasuje! Paráda. Za hodinu je vše hotovo… Chvíle napětí… Startér otáčí motorem…  Minuta otáčení se neuvěřitelně vleče a motor nechytá. Asi je zavzdušněný až na vstřicích. Nakonec trošku škytne, pak znovu a nakonec neochotně chytá a nakonec běží. A funguje! S Peťou máme obrovskou radost… Okamžitě vytahujeme kotvu a plujeme ke komerčnímu molu vyřídit formality.  Proplouvání mezi korály není jednoduché, protože když nás táhli na kotviště člunem, měl jsem vypnutý PC a na mapě se tudíž nezaznamenala trasa. Velmi opatrně tedy kličkujeme mezi korály, vše jde ale perfektně. I formality jsou vyřízeny za necelou hodinu a my tedy za pár minut na to vyplouváme… Pohnpei bylo fajn, ale jsme po necelých 3 týdnech opravdu moc rádi opět na moři…

 

Oroluk Island – „Osamělý ostrov a osamělí lidé“

7°37N, 155°10E                Pohnpei – Oroluk  200Nm

Plavba jde hezky a v pohodě, ale bohužel musíme hodně plout na motor, protože převažuje protivítr. To ještě netušíme, že to tak bude prakticky celou plavbu až na Palau a to přestože 2 nezávislé předpovědi z internetu ukazují, že by nejméně v 50% měl foukat příznivý vítr. Ale prostě nefouká a předpovědi prakticky vůbec nefungují. Je to překvapující a nepříjemné, obzvlášť v oblasti s tajfuny.

Pozn. pro jachtaře: předpovědi z celého světa můžete stáhnout na ugrib. Rovněž si předpověď ve formátu grib můžete nechat poslat na mail bezplatnou službou saildocs. Pokud máte program MaxSea či jiný navigační program, který zobrazuje soubory grib, máte předpověď promítnutou přímo v navigaci. Já používal oba zdroje. Předpovědi se navzájem velmi lišily, ale realitě neodpovídala bohužel ani jedna… Na Palau pak dostávám několik tipů na www pro kontrolu rizika tajfunů a ty fungují perfektně.

Noc před  Orolukem trochu brzdíme a připlouváme brzy ráno. Vplouvání do atolu jsou vždy trochu nervy hlavně kvůli tomu, že nesedí mapy. Mapy MaxSea i Navionics jsou posunuté velmi často třeba o více než 0,5 Nm, což pro vplutí do laguny je nepoužitelné. Takže technika je jediná: plujete kolem vnějšího reefu, ten je většinou jasně vidět a hledáte mezery. Mezery v reefu jsou vidět hůře a případná skaliska před vámi v přístupovém kanálu (channel) jsou bohužel vidět, až když jste za nimi. Takže často nevíte přesně, kam plujete. Taky hodně záleží na pozici slunce a samozřejmě na přílivu a odlivu. Tady tento vjezd ale byl naštěstí velmi jednoduchý a bezpečný. Plujeme asi 2Nm kolem reefu a vím, že třetí mezera mezi reefem je naše. Bez problému vplujeme dovnitř a bezpečně zakotvíme kousek od břehu ostrova. A jsme tady. Ostrůvek je maličký, skoro kulatý, o průměru cca 600m. Vítá nás Texon, který je velmi přátelský a mluví dobře anglicky. Ukazuje nám ostrůvek a povídá o životě na ostrově. Žije zde 12 lidí celkem. 4 muži jsou zde a zbývající 4 ženy a 4 děti jsou už 2 měsíce na Pohnpei a nevrátili se zpět, protože prý ještě neplula zpět žádná loď. Ukazuje nám, jak si suší ulovené reefové ryby dlouhé cca 20cm na prádelní šňůře, kde jich visí asi 30 kousků. A na závěr nám Texon ukazuje několik desítek malých želviček, které zde odchytávají a krmí. Kdyby je pustili do moře rovnou, byly by snadnou kořistí pro kohokoliv. Větší budou mít i větší šanci na přežití. Chvíli si s nimi hrajeme a je s nimi legrace. Texon nám jich pár nabízí jako dárek, my želvičky s díky odmítáme, protože na lodi v náklonu by se nám o ně obtížně staralo. A odpoledne 4.8. se po tomto milém setkání vydáváme na další plavbu. Vyplutí z reefu je ještě jednodušší, protože plujeme ve vlastní zaznamenané stopě v MaxSea, kterou jsme vytvořili při vplutí. Je to jednoduché a většinou bezpečné.

 

Puluwat Island – „Není ostrov jako ostrov…“

7°21N, 149°11,5E           Oroluk – Puluwat 360Nm

Plavba jde v pohodě, ale opět skoro pořád proti větru. Víme, že tu nejsme v ideálním období, ale podle všech zdrojů má vítr foukat ze SW. Na ten bychom plout mohli pohodlně. Místo toho ale fouká skoro pořád čistý W a na ten plout bez pracného a neuvěřitelně zdlouhavého křižování plout nemůžeme. Naštěstí ale síla větru je většinou od bezvětří po 15kn a pouze když přijde lokální déšť či bouřka zvyšuje se na 20kn a jen výjimečně 25kn. Vlny jsou většinou 0,5-1,5m. Takže na plavbu na motor jsou to dobré podmínky a naše rychlost je více než 5kn. Bohužel ale, kdyby to takto šlo stále, tak nemáme tolik nafty, abychom dopluli až na Palau. Proto při každé aspoň trochu rozumné změně větru vytahuji plachtu i za cenu, že plujeme z kurzu. Motor naštěstí funguje bezvadně a tak plavba ubíhá dobře.

Druhý den po vyplutí se dopoledne kouknu jen tak kolem nás a vidím velrybu necelých 100m od nás. Okamžitě volám na Peťu, ať se jde dívat. Velryby jsou nádherná stvoření. Ikdyž vidíme jen kousek hřbetu a ocasní ploutve, stejně je jasné, jak je obrovská. V klidu si vyfoukne a nadechne a ponoří se. Samozřejmě nevíme, kde se vynoří, takže je to taková loterie. Měním kurs a plujeme za ní. Pořád se držíme ve vzdálenosti 100-200m a v klidu si ji fotíme. Když se podíváme kolem sebe pořádně, je vidět, že jich tu je více. Jsou ve větší vzdálenosti a my vždy akorát zahlédneme gejzír vyfukované vody, hřbet nebo kousek ocasní ploutve. Je tu v okolí asi 4-5 velryb. První se nám ztratila a tak si za chvilku vyhlédneme druhou a plujeme pomaličku za ní. Je to nádhera a až se jí nabažíme, tak se spokojeným pocitem otáčíme loď a plujeme dál naším směrem. Parádní zážitek je to hlavně pro Peťu, protože jsou to její první velryby…

Na Puluwat Island připlouváme 7.8. večer. Vplutí do úzkého kanálu mezi reefy je tentokrát opravdu velmi nepříjemné. Mapa je opět posunutá a tudíž v podstatě k ničemu. Ukazuje pouze tvar vjezdového kanálu, ale ne naši polohu v něm. Kanál  je úzký necelých 200m, ale navíc je z levé strany až do více než poloviny kanálu obrovská mělčina s nízkou vodou a kameny, která jako obvykle není ve sluníčku moc vidět. Musíme se tedy přitisknout na reef doprava a plout kanálem těsně podél reefu. Všude po levé straně jsou vidět kameny těsně pod vodou, napravo zase pár metrů od nás je reef a zpěněná voda. Celé je to šikmo a zahnuté. A tak se s Peťou oba opravdu bojíme, ale plujeme dále. Najednou se ozývá kovový zvuk, jak to vysunutou kovovou ploutví z kýlu bereme přes kameny na dně. Zvuk je to škaredý, ale loď nenadskakuje kýlem přes kameny, takže je to opravdu jenom ploutví. U vytahovací ploutve se totiž už na Pohnpei přetrhlo ocelové lano, které ploutev vtahuje do kýlu a dokud je loď na vodě, nemůžu riskovat opravu, což je otevření ploutvové skříně a případné natečení vody. Náš ponor tedy není 1,5m, jak jej máme obvykle, ale i s ploutví je více než 2,5m. Uhýbám lodí ještě blíž ke korálovému útesu, ale ploutví zachytáváme ještě několikrát. Nikdy nás to ale nezastaví ani nezbrzdí. Jen nevím, čeho se mám bát více. Útesů vpravo nebo kamenů pod hladinou vlevo? Ale nakonec jsme uvnitř laguny a v klidu kotvíme na bezpečném místě u břehu. No, ale byla to opravdu napínavá situace. A jak se v budoucnu ukáže později, bylo to nejtěžší vplutí ze všech atolů.

Je už skoro večer a my se rozhodujeme zůstat na lodi a na břeh jít až ráno. Připlouvá k nám kanoe – katamarán (všechny místní lodě jsou katamarány s pomocným plovákem) s místními a povídáme si. Zvou nás, abychom se ráno přišli podívat na stavbu místní plachetnice. A tak se ráno vydáváme na břeh. Ostrov je docela rozsáhlý a my jdeme cca 3km skoro na druhý konec ostrova. Tam vidíme „kena house“ a asi 25 chlapů, kteří se střídají při práci na velké lodi. Trup je vydlabán z jednoho kmene chlebovníku (breadfruit). Průměr má asi 1m a délku přes 10m. Samotný kmen musel být obrovský. Náčelník sedí vepředu a jen se dívá, jak ostatní pracují. Mezi nimi ale sedí jeden běloch, nicméně se tváří jakoby tam nebyl a akorát na nás jen kývne. Jsme zavoláni k náčelníkovi a ten není moc sympatický. Po obvyklých otázkách odkud jsme a odkud jsme připluli, náčelník řekne, že anchor fee (poplatek za zakotvení) je 35USD. Víme, že náčelníci na ostrovech vybírají peníze a je to vcelku logické. Jsme z toho trochu překvapeni, protože nám to za 1 noc kotvení připadá dost. Náčelník říká, že poplatek je na jakkoliv dlouhou dobu. Nakonec přece jen „sleví“ na 30USD. Další překvapení nás čeká, když se ptám, jestli si loď můžeme vyfotit. Náčelník to zamítá s tím, že si to nepřejí šéfové japonského projektu. Japonci si prý tuto loď objednali, výroba lodě trvá údajně celý rok a japonci platí i jídlo pro všechny zúčastněné. Prý celý projekt stojí 96.000 USD! Moc se nám tomu nechce věřit. Náčelník nám celkově připadá upřímně řečeno jako blázen. Vzápětí zase mluví o tom, že bychom za focení měli zaplatit 90USD! A tak se po chvíli zvedáme a odcházíme. Běloch nám jen mávne rukou a ani nemá zájem s námi promluvit a tak se ani nedozvíme, co tam dělá. Moc nám to nevadí, vše nám tady připadá divné. A tak se příjemnou procházkou vracíme zpět. Vesnice je opravdu špinavá, všude jsou odpadky a nečistoty. A tak se po příchodu na loď rozhodujeme odplout. V okamžiku kdy ale povytáhneme kotvu, přichází prudký déšť a vítr 30kn. A tak nezbývá než čekat. Moc času do setmění není a tak jakmile déšť přestane a vítr se zmírní, opět zvedáme kotvu, přestože v blízkosti je tmavý mrak. Myslím si, že nás mine, ale šeredně se pletu. Kotva je vytažena, my jsme v kritickém místě v úzkém průplavu mezi reefem a kamenitou mělčinou. Vítr se zvedá na až 35kn a přichází prudký déšť. Opravdu žádná legrace. Přemýšlím, jestli se nevrátit, ale otáčet se v průplavu není dobrý nápad. A tak nezbývá než plout dál. Peťa se očividně hodně bojí. A já koneckonců taky. Použít příjezdovou „stopu“ nemůžeme, protože tam jsme narazili několikrát ploutví o dno. A tak nezbývá než se ještě víc za mizerné viditelnosti a v prudkém větru doslova nalepit na reef a pomalu se sunout vpřed rychlostí 2kn proti zalamujícím se vlnám a prudkému větru na moři. Čas se vleče, ale jsme nakonec venku! A dokonce bez jediného štrejchnutí ploutví či kýlem. Radost máme opravdu velkou… počasí se za hodinu zklidňuje a my plujeme směr Lamotrek.

 

Lamotrek Island– „Nejkrásnější zastávka“

7°28N, 146°23E                Puluwat – Lamotrek  170Nm

 

Na Lamotrek Island připlouváme 10.8. ráno. Plavba šla v rámci možností hladce a v pohodě. Když tedy nepočítáme časté bezvětří či protivítr. Vjezd do laguny je opravdu velký, pohodlný a hluboký. Mapa je posunutá o 0,7Nm na východ a 0,2Nm na sever. Ničemu to ale nevadí, protože vše je krásně vidět. A po cestě uvnitř velké laguny nejsou žádné reefy ani korály.  Ale aby nás to příliš neukolébalo, tak hned na reefu u vjezdu je opravdu velký vrak nákladní lodě, která asi nedávala dostatečný pozor. Jak se později dozvídáme, polámal se jim motor a driftovali 30Nm až narazili na útes. Opravdu smůla. Nerad bych to zažil, ten pocit bezmoci, nechat se snášet na útes a nemoct nic dělat. Velkou výhodou plachetnice je, že má skoro vždy ještě nějakou šanci něco zkusit…

Kotvíme na 5m hloubce malý kousek od břehu a jsme ze tří stran perfektně chráněni. A tak po chvilce vydechnutí hned vyrážíme na břeh.

Na břehu se nás ujímá učitel Edwin a jdeme k náčelníkovi Manuelovi. Náčelník je nemocný, má potíže s klouby a velmi obtížně se hýbe. Nicméně je to příjemný a sympatický starý muž, vstřícný je on i jeho rodina. Poplatek za kotvení stanovuje na 5USD, ale říká, že pokud budeme zde pracovat a pomáhat, tak nemusíme platit nic. Ptám se, jakou práci myslí. A on odpovídá, že jakoukoliv, co bude třeba, například pomoci lidem něco opravit. Rádi mu dáváme peníze a zároveň slibuji, že pokud bude potřeba, samozřejmě rád pomůžu.

Edwin nás bere na obhlídku ostrova. Ostrov je tvarem přibližně ovál, dlouhý 0,7Nm. Dostáváme kokos na pití, ukazuje nám vesnici, školu i kostel. Napříč ostrova vede cesta vyskládaná kamením, o které neví, kdo a kdy ji postavil. Nicméně práci to muselo dát obrovskou. Kameny jsou za přílivu napůl ponořeny ve vodě a tak se některé úseky i brodíme a kameny opravdu hodně kloužou. Po návratu do vesnice vidíme, že pár lidí vaří želvu. A tak nás Edwin poprosil, jestli nemáme cibuli. S Peťou jedeme zpět na loď, ale já se vracím hned zpět s cibulí a s česnekem, ze kterých mají velkou radost. Zároveň jsem si přivezl nářadí a zkouším rozdělat přívěsný motor Yamaha místního chlapíka. Ale závity vzduchového filtru jsou zcela ztržené a ani s mým nářadím šrouby nelze povolit. Nezbývá než plastový kryt doporučit rozříznout a dávám mu k tomu i plátek pilky. Později se ještě zastaví u mne na lodi a má štěstí, nacházím 2 šrouby, kterými může nahradit ty zničené. U opravy solárního panelu jsem úspěšnější. Tam to byla jen spálená pojistka a tu jsem na lodi měl náhradní. Oba jsme rádi, že panel funguje.

 

Mají zde i kroniku plachetnic, které Lamotrek navštívili. Má ji na starost Manuel. Nevíme, jestli jsou tam všechny lodě, ale vychází to tak na 3 plachetnice ročně. Vyrábíme i vlastní stránku s fotkou naší lodi a s poděkováním za velmi přátelské přijetí a se vzkazem pro další mořeplavce.

 

Večer jdeme zpět na břeh a naši přátelé nás zvou na večeři – už uvařenou želvu. Přemýšlím, jestli jako „malý“ vegetarián, kdy jím jen ryby, můžu jíst želvu. Docházím k názoru, že ano a dávám si porci. Peťa říká, že chutná jako dušené libové vepřové maso, což já nedokáži posoudit. Já říkám jen, že je vynikající. Večer pokračuje pitím „tuby“. Tuba je mírně alkoholický (asi jako slabší víno) nápoj z kokosového džusu. Jestli jsme to správně pochopili, nařízne se palma a chytá se vytékající šťáva. A z té se pomocí jakéhosi prášku a kvašení vytváří tento nápoj. Chuťově je vynikající, chutná asi jako burčák z kokosu. Večer je příjemný a pohodový. Večer se o nás stará Joe – zdravotník ostrova a Xavier – ředitel školy. Také tady staví keňu – 8m dlouhou, ale ještě k ní musí přidělat příďovou a záďovou část. Výroba jim zabere 6 měsíců. A když jsem se zeptal na cenu, tak stojí 100USD /1ft (cca 30cm). Abych pravdu řekl, líbí se mi ten japonský projekt nechat si vyrobit loď a dát jim možnost vydělat si peníze prací, kterou umí nejlépe a prvotřídně. A moc by se mi líbila představa mít takovou loď u nás na přehradě. A tak si říkám, že pokud by náklady na přepravu byly přijatelné, že by stálo to za to zorganizovat.  Trup lodě otesávají a vydlabávají ostrou malou motyčkou. Dokonce si to za všeobecného pobavení a smíchu zkouším. No, upřímně řečeno, moc mi to nejde, není to totiž vůbec jednoduché.

 

Druhý den, protože je neděle, vyrážíme do kostela. Bohoslužba je moc hezká, často se při ní zpívá. A zpívají opravdu nádherně. Peťu i mne zpěv i atmosféra dojímá natolik, že kromě husí kůže máme i zamlžené oči a musíme rychle mrkat.

Po mši jdeme do školy, kde promítnu učitelům fotky z mých cest. Nejvíce je zaujme a překvapí Antarktida. Nakonec si jednotlivé prezentace etap plavby kolem světa zkopírují do počítače s tím, že je budou pouštět studentům. Vybavení školy mají překvapivě dobré. Pár počítačů značky Apple, tiskárna, kopírka… jen internetové spojení nemají.

 

Večer se opět vracíme na břeh. Mám pro ně překvapení: při řeči se zeptali, jestli náhodou nemám plachtu, kterou bych mohl postrádat. Nejdříve jsem řekl, že nemám, ale na lodi jsem si uvědomil, že mám ještě původní plachtu – kosatku – ze spadlého stěžně při pirátském útoku na mou loď. Tu mám uloženou jako náhradní. A tak se rozhoduji ji věnovat. Zároveň jim i dávám klec na chytání humrů a krabů, kterou nepoužívám a mám ji ještě od původního majitele lodě. Peťa peče chleba na ochutnání našeho jídla a na břeh bereme ještě zbytek slivovice a víno.

Večer začíná předáváním darů, dáváme náš chleba na ochutnání. Je vidět, že je to pro ně zvláštnost a že jim chutná. Potom Edwin rozlévá každému trochu slivovice, pak následuje víno a nakonec pití jejich tuby. Jakmile jim dám plachtu, jsou opravdu velmi překvapení. O kleci jsem jim říkal minulý večer, z té mají radost, ale překvapeni nejsou. Ale plachta je opravdu dostala. I pro nás je to drahá věc. Nová stojí 60tis Kč. Ale pro ně je něco takového samozřejmě naprosto nedostupné. My dostáváme nejhezčí a největší zakroucenou mušli, co jsem kdy viděl, svazek ručně splétaných provazů z kokosových vláken, Peťa dostává lavulavu – místní sváteční originální sukni a já ruční původní kamennou motyčku na opracovávání trupu lodě. Je to nejhezčí dar, co jsem na této plavbě dostal. Večer pokračuje zpěvem. Zpívají nádherně, přestože mezi nimi není jediná žena. Potom přemluvím Peťu a zazpíváme jim naši hymnu. Myslím, že se nám povedla a že je rozhodně překvapila. Slavnostně nám tedy zazpívají svou hymnu a my máme zase orosené oči. Já zpívám sólo národní píseň a oni přidávají další písně. Ze slavnostní nálady se s přibývající, respektivně s ubývající tubou stává zábavný večer. Jeden z Petiných obdivovatelů Nick, loudí od Peti pusu na tvář.. Nakonec tančíme s místními a všichni se náramně bavíme. A pak jdeme příjemně „otubovaní“ na loď a spát. Nádherný večer…  a nádherní lidé a nádherná atmosféra…

Odplouvá se nám opravdu nelehce. Je to nejkrásnější místo na této plavbě. A s Peťou si říkáme, že jak je to zvláštní, že musíme plout 2 měsíce, překonávat překážky a nepříjemné situace, abychom mohli potom pár dní takto prožít. Na jednom z nejopuštěnějších míst na světě a s naprosto jedinečnými lidmi. Shodujeme se, že to za všechny překážky minulé i budoucí stojí…  a že je to i takto spravedlivé, každý vzácný zážitek musí být vykoupený velkým nepohodlím. Jinak by byl příliš dostupný a ztratil svou jedinečnost.

 

Odplouvat se nám opravdu nechce, ale musíme. Už nás tlačí čas a čekají nás další dobrodružství. V pondělí 13.8. ráno tedy vyplouváme směr Woleai. Ovšem 10Nm za Lamotrekem je další atol Elato, kolem kterého musíme proplout a tam potkáváme sympatické rybáře. A tak za 3 piva dostáváme 3 nádherné ryby. Jednoho tuňáka, kterého hned sníme jako shushimi a dvě červené ryby, které Peťa upeče a máme vynikající jídlo na 2 další dny. Milí lidé… Bohužel nemůžeme kvůli času tak brzy zastavit. Snad jindy…

Po cestě měníme plán a rozhodujeme se zastavit ještě u ostrova Ifalik. A jak se ukázalo později, byl to opravdu dobrý nápad…

 

Ifalik Island – „Mikronéský svátek“

7°15,4N, 144°27E            Lamotrek – Ifalik 120Nm

Vplutí do laguny atolu je i podle mapy extrémně obtížné a tak rozhodnutí o zastávce necháváme na náhodě. Říkáme se, že pokud tam bude někdo, kdo nám pomůže proplout kanálem, tak poplujeme dovnitř a když nikoho nenajdeme, poplujeme radši dále. V úterý 14.8. ráno jsme u Ifaliku. A máme štěstí. Přímo před vstupním kanálem je asi 20 místních lodí a všichni společně loví ryby a vezou z malého ostrůvku nějaké zelené listy palem. Plujeme kolem nich a dáváme se do řeči s Máriem. Mário ochotně vyleze k nám na palubu, a zatímco jeho syn zůstává v kanoi, ukazuje nám Mário cestu kanálem. Ta je opravdu hrozivá. Z pravé strany útesy a z levé opět míjíme osamocené obrovské kameny a útesy těsně pod hladinou. Tyto kameny pokračují ještě daleko za průjezdem. V mapě jsou vyznačeny 2, ve skutečnosti je jich tam více než 10. A mapa samozřejmě stejně nesedí ani polohou. Sami bychom to napoprvé zvládli opravdu obtížně, takhle jsme propluli zcela v pohodě. Mário je za pivo opravdu rád a my také. Peťa má v noze z Lamotreku infekci. Odřela si nohu v kroksech a neošetřila si to! A to přestože má osobní špatnou zkušenost z loňska… Odměnou je rudé a oteklé celé chodidlo od kotníku dolů a zle hnisající rána. Takže zůstává na lodi a polyká antibiotika a natírá nohu mastí. Já putuji na břeh za náčelníkem. Náčelník je rozumný a říká, že obvykle se platí 20USD/os, ale vzhledem ke krátkosti zastávky a nemoci platím nakonec 10USD celkově. Procházím se po ostrově a spřátelím se s několika lidmi. Hlavní postavou je učitel Dominik a můj průvodce James. Dostávám od Jamese tradičně kokosový ořech na žízeň a večer mi ukazuje obrovského humra (tělo měří přes 50cm!), kterého ráno chytil. Nakonec ho vymění za kávu, bonbony pro děti, rýži, pivo a plátky do pilky na řezání železa. Humra nám jeho žena Marta uvařila a dostali jsme jej uvařeného rovnou na loď. Humr byl obrovský a chuťově vynikající. Ve dvou jsme se zcela přejedli… prostě neuvěřitelná dobrota… Pro mne nejlepší jídlo za plavbu, Peťa má radši ryby.

Druhý den 15.8. je církevní velký svátek a tak jsme pozvaní do kostela. Opět perfektní atmosféra a hezký zpěv. Po mši jdeme opět do školy, povídáme si s učiteli a pouštím jim fotky z plavby kolem světa a z Antarktidy. Bohužel studenti mají prázdniny a škola začíná až příští týden. Rádi bychom mluvili i se studenty, ale v tomto máme smůlu. Kolem poledne začíná společná obrovská hostina. Ta se skládá ze společně nalovených ryb, uvařeného a naloženého taro (něco jako brambora) a vařeného breadfruitu. Kromě společných věcí ještě každá rodina či klan donesla něco ze svých zásob. Jídla byla opravdu obrovská hromada. Vše se rozdávalo v krásných taškách upletených z palmového listí. Dostali jsme tolik jídla, že jsme to ani nesnědli a zbylo nám hodně ještě na loď. Peťa upekla opět chleba a my jsme jim zase dávali ochutnávat náš chleba. Jeden menší náčelník se jej pokusil zabrat celý pro sebe, ale nakonec se mi podařilo přátelům chleba přece jen vyexpedovat a rozdělit. Po hostině začal společný program. Mladí hráli divadlo o vzájemných vztazích mezi rodinami, a i když jsme nerozuměli ani slovo, byla to legrace i pro nás. Hodně se zpívalo a pak se hráli různé hry pro děti i pro dospělé.

Ovšem už se zde začaly projevovat civilizační a generační problémy. Skupina mladíků chodila demonstrativně a pubertálně oblečena v západním oblečení, s baseball čepicí, slunečními brýlemi a jeden z nich měl MP3 přehrávač připojený na reproduktor. Bylo úplně hmatatelné, jak se nechali „inspirovat kvalitní západní DVD kulturou“. Trapné a smutné. Na základě problémů s mladými se na celém ostrově zakázalo pití tuby. Mladíci totiž po tubě dělali problémy, vyvolávali konflikty a kradli. Inu, civilizaci a její zhoubný vliv asi nelze zastavit… A naproti tomu v kontrastu 98% obyvatelstva v původním a tradičním oblečení skládajícím se pouze z pruhu látky šikovně zamotaného kolem beder. Přátelští, usměvaví, ochotni se i o to málo co mají rozdělit, hrdí na svou kulturu…

Odpoledne ještě pluji na dinghy za Máriem. Požádal mne o pomoc při opravě generátoru. Zkoušečkou zjišťuji, že nedává jiskru a že energie není ani před cívkou a ukazuji mu, kde je problém. Opravit to nemůžu, ale stejně je rád. A tak popíjíme kokosovou šťávu z ořechu a povídáme si o životě na ostrově i o problematických mladých.

Ráno vyplouváme, zastávka to byla velmi příjemná a opět nám zůstalo pár lidiček navždy v srdci, na které budeme dlouho rádi vzpomínat. Usazuje se ve mne myšlenka, že bychom nechali loď na Palau a ještě se sem vrátili v prosinci… Mário nám opět ukazuje cestu z laguny. Už bych ji myslím zvládl i sám, ale takto je to bezpečnější a navíc si můžeme dát spolu poslední pivo…

 

Woleai

7°22N, 143°55E                Ifalik – Woleai 35Nm

16.8. Plujeme ? cesty na plachty a šetříme naftu. Je tu 8 větších ostrovů rozdělených do 2 lagun. My plujeme East lagoon. Vjezd do laguny je obrovský a hluboký a zcela bezpečný. A tak plujeme na hloubce 7m podél pláže a odpoledne kotvíme u hlavního ostrova. Protože Peťa nemá ještě v pořádku nohu, rozhodujeme se jít na břeh až ráno. Copak nás asi čeká? Peťa zahlédne dokonce auto! A v noci tu svítí jakési osvětlení.. Elektrické! Až se mi tomu nechce věřit… kde se tady vzalo? Vždyť jsme ještě 550Nm – tj. 1000km – od civilizovaného Yap a Palau… Rozhodujeme se zůstat na lodi a na břeh jít až ráno. Najednou jsme ale překvapeni – po lodi někdo chodí! To se ještě nestalo a je to opravdu velká drzost… na palubě jsou 2 chlapi. Mladší říká, že je „úředník“. Je nepříjemný a arogantní, a tvrdí, že prý má pověření z Yap. Moc mu nerozumíme, ale mluví o tom, že je zde horečka dengue a že nemáme večer vůbec chodit na břeh. Nakonec je o trošku příjemnější a tak se v pohodě rozloučíme, že se uvidíme ráno. Ovšem celý druhý den fouká přes 25kn, neustále silně prší a jsou tak velké zalamující se vlny, že bychom se jen obtížně dostali na břeh. Celkově je extrémně nevlídně a tak nezbývá než být celý den na lodi.

Až druhý den se počasí umoudřuje a my ráno vyrážíme na břeh s tím, že se zdržíme jen krátce a ještě dnes vyplujeme, protože nás čeká ještě dlouhá plavba. Hned jsme odvedeni k náčelníkovi a ten po nás chce 20USD. Snažím se mu vysvětlit, že zde budeme maximálně 2 hodiny, ale on trvá na svém. Navíc jsme tady zastavili i kvůli tomu, že nás lidé z Ifaliku poprosili, abychom doručili dopis. Nakonec mu peníze dávám, ale mám z toho nepříjemný pocit. A nejsem sám, už jsme se setkali s několika jachtaři, kteří na toto nadávali. Snažím se náčelníkovi i průvodci vysvětlit, že takovým přístupem odradí jachtaře od návštěv, ale nevím, jestli to pochopili. V každém případě nás ostrov ani lidé tentokrát nezaujali a my 18.8. odpoledne vyplouváme. Čeká nás 550Nm na Palau bez možnosti zastávky. Po cestě je sice ještě jeden atol Sorol, ale ve vstupním kanále má pouze 1,2m, takže není pro nás. Bez vysunuté ploutve bychom počkali na příliv a asi by to šlo, ale se spuštěnou ploutví jsme bez šance.

Plavba jde dobře. Opět musíme hodně na motor, ale občas můžeme i vytáhnout plachty. A tak je v polovině plavby jasné, že nafty máme dostatek a že se nemusíme strachovat. Technický problém nás potkal jen jeden – ucpaná přívodní hadička nafty. Nejtěžší je často problém najít. Za hodinu ale bylo vše hotovo a my jsme mohli pokračovat dál. Dny utíkají v pohodě, počasí nám přeje. Většinou je slunečno či polojasno. Pouze den před Palau se před nás postavila obrovská černá hradba mraků, která v nás vzbudila docela velké obavy. Samozřejmě tím, že nemáme přesné informace o počasí a víme, že se může zde vyskytnout tajfun, tak nám to na klidu nepřidává. Plujeme do tmy za denního světla… kolem nás všude prší, vítr zesiluje na 20-25kn a více už naštěstí ne. Fouká stále přesně z protisměru, zpomalujeme, ale pořád plujeme kupředu. Naštěstí za 5 hodin se šedá obloha zesvětluje a v noci občas vidíme i hvězdy a ráno je zase už hezké počasí.

Načasování máme skvělé – 23.8. ráno vidíme před sebou Palau. Oba máme radost, že jsme tento úsek plavby dobře zvládli. Vjezdový kanál uprostřed korálového reefu je 3 Nm dlouhý, celkem úzký (někdy jen 50m), ale dobře značený a viditelný. Lehce se přiblížíme ke komerčnímu molu, ihned se objevují úředníci (immigration, customs, karanténa, přístav) a hodinu máme vše lehce a v pohodě vyřízeno. Celkově to stálo 120 USD, což není málo, ale ani extra moc. Hned nám ukazují, kde je zátoka s yacht clubem a za další necelou hodinu jsme na bóji. Jsme na krásném Palau…