Posádka: kpt.Jiří Denk, Petra Šafaříková, Miloš Kovařík, Aleš Budín (z Port Villa)

 

Proč vysněné? Na Vanuatu jsem už byl před 4 lety… a zpětně jsem po obeplutí celého světa Vanuatu vyhodnotil jako pro mne jedno nejhezčích míst na celém světě. Až mne přišlo mnohokráte líto, že jsem skoro to nejhezčí viděl hned na začátku. Celé 4 roky jsem se těšil, až se sem vrátím. A kdybych si měl vybrat, kde žít jinde než doma, Vanuatu by bylo zcela jistě jeden z favotitů.

 

Na Vanuatu vyplouváme z města Lautoka na Fiji 9.7.2011. Při odhlašování jsme měli trochu problémy s celníky, kteří se nám snažili znepříjemnit život a odmítli nás odbavit v pátek odpoledne. Takže jsme museli zůstat v nezajímavé Lautoce o jeden den déle. V sobotu nás navíc chtěli okrást při směnném kurzu na poplatcích. Byla to nepříjemná scéna, ale nedal jsem se a vše nakonec pro nás dobře dopadlo a tak konečně vyplouváme. Plavba bude dlouhá 450Nm, takže v případě rozumného počasí je to cca 3,5 dne plavby. Nejdříve plujeme 5 hodin na motor k Navula passage (17°56 S, 177°12.2 E) – průplavu mezi vnějšími korálovými útesy, které obklopují tuto část Fiji. Tam vytahujeme plachty. Fouká příjemných 15kn z 60° levoboku, takže plujeme krásných 5,5kn. Vlny jsou sice příjemné velikosti, ale oproti plavbě kolem Fiji bez žádných vln je to přece jen změna a tak Milošovi ani Peti není úplně 100% dobře. Nikdo sice nezvrací, ale necelé 2 dny to přece jen trvá, než si jejich organismus zvykne. Vítr se časem otáčí na krásný boční vítr, ale postupně zeslabuje. A tak nakonec nezbývá než 1,5 dne plout na motor. Noci jsou krásně jasné, plné hvězd a svítícího měsíce. Nádherná viditelnost a opravdu dokonalá romantika… Přes den vládne sluníčko a jasná obloha, takže se koupeme a užíváme si moře. Opravdu nádhera.

Také se věnujeme rybolovu… A? Máme úspěch! Nejdříve chytáme jednoho krásného, asi 70-80cm velkého tuňáka. Bohužel ale, jak se jej snažíme vytáhnout na plošinku, prudce škubne hlavou a je volný. Je to škoda… Ale za pár hodin na to máme dalšího o stejné velikosti a úspěšně ho ubezdušíme a naporcujeme na filety. Večeře z něj byly opravdu vynikající!

 

„Výprava za pohledem do pekla“

Ve středu 13.7. těsně před svítáním připlouváme k ostrovu Tanna. Tanna je známá jednou z nejpřístupnějších činných sopek na světě. Plujeme kolem a budí mne Peťa se slovy: „To musíš rozhodně vidět!“. Ve tmě z vrcholu sopky šlehají plameny a létají do výšky rozžhavené kameny a kusy lávy! Je to úžasné divadlo! Vrchol je ve výši cca 360 m. A to je také hlavní cíl naší výpravy. Ráno kotvíme v nepříliš chráněné zátoce Waisisi bay (19°28.4 S, 169°23.9 E). Při snídani ale zjišťuji, že jsme ve špatné zátoce. Zátoka Port Resolution, do které jsme původně směřovali, je daleko blíže k sopce. Nicméně se rozhodujeme zůstat a zjistit na břehu možnosti dopravy k sopce. A tak hned po snídani vyrážíme na břeh a zjišťujeme, že jsme zakotvili u naprosto úžasné vesnice, kde se zastavil čas. Všechny domy jsou z palmového listí, některé mají hliněné podlahy, jiné jsou na kůlech asi v půlmetrové výšce. Všechny jsou ale zasypané sopečným popílkem a vypadají tedy ponuře špinavé a zaprášené. Koneckonců i naše loď byla do hodiny silně zasypána sopečným pískem a prachem a pak ji umýt byl docela problém. Dáváme se do řeči s místním, asi 15 let starým klukem, který prý jako jediný z vesnice chodí do střední školy. Procházíme a prohlížíme si vesnici, zdravíme se s místními, dostáváme od nich jen tak 2 malé trsy banánů, děláme pár fotek… všichni jsou velmi příjemní, přátelští a usměvaví. Vyrážíme tedy k sopce. Jdeme asi 3km polní cestou celkem do prudkého kopce. Na vrcholu je prý „main road“ – hlavní cesta napříč ostrovem a odtam prý můžeme po ní pokračovat k sopce. Cesta do kopce je dost strmá a namáhavá, ale nakonec jsme přece jen nahoře na křižovatce s „main road“. Jinými slovy, jedna polní cesta křižuje jinou, o trochu širší. Na křižovatce je škola „primary school“ a tak se hned seznamujeme s učitelem a ten nás zve do vyučování. Ve třídě je cca 15 dětí od 6 do 8 let. Moc se mi líbí, že všude na oknech i zdech visí vanuatské vlajky. Děti nám zpívají písničku a tak se nedáme zahanbit a na oplátku my jim zpíváme naši hymnu. Pravda, trochu falešně, ale s chutí. Na stěně je mapa světa a tak se Peťa ujímá slova a ukazuje odkud jsme. Učitel pokládá pár otázek, děti jsou hodné a poslouchají. Je to celé velmi milé setkání… Nakonec se musíme rozloučit a jdeme po main road směrem k vulkánu s tím, že si stopneme nějaké auto. Jak naivní představa! Bohužel žádné nejede. Asi po 2 km najednou slyšíme muziku a zpěv a tak odbočíme na prostranství, kde je cca 200 lidí a očividně se zde koná nějaká slavnost. Sedáme si do trávy a posloucháme překrásnou hudbu a zpěv a někteří lidé i tančí. Pak jdu blíž a jsem ubezpečen, že jsme vítáni a tak si sedáme hned vedle zpívajících a tančících lidí. Jsou tu také tančící vědmy a čarodějnice, které jsou v transu. Jedna z místních žen nám vysvětluje, že je to setkání určité náboženské skupiny. Sedíme a fascinovaně posloucháme hudbu a zpěv asi hodinu. Mne osobně se tato hudba opravdu moc líbí. Jenže musíme jít dál, abychom se k vulkánu vůbec dostali. Máme štěstí, po dalších 3 km  nám zastavuje jediné auto, které jsme za celou cestu až do teď potkali. Veze na velké korbě otevřeného džípu Defendr k vulkánu australskou rodinku se 3 malými dětmi. Chvíli se domlouváme a pak nás berou s sebou. Je to neuvěřitelné štěstí, protože nakonec je to k vulkánu asi ještě 15km a dál jsme potkali za celou cestu tam i zpět už jen jedno jediné plně obsazené auto! Vůbec nevím, jak bychom se tam dostali, kdybychom toto štěstí neměli. Vstupné k sopce je dost drahé – cca 55NZD/os., což je cca 800 Kč, ale jak se ukáže, rozhodně za to stojí. Auto nás doveze až těsně pod vrchol sopky. A po 10min chůze jsme na samém vrcholu sopky. Je to monumentální! Vůbec jsem si nedokázal představit stát na hraně činné sopky a mít 150m pod sebou hranu už samotného jícnu! Vnější kráter je široký asi 1km, vnitřní asi 500m. My stojíme na hraně vnějšího. Z děr 100m pod námi se každou minutu ozývají výbuchy a každé 2-3 minuty vystřeluje sopka balvany a lávu na stěnu kráteru kousek od nás! Ovšem každých 5-10 min se ozve rána jak z děla a erupce vystřelí žhavé balvany i víc než 100m nad naše hlavy! Je to neuvěřitelné, těžce představitelné, ale nádherné divadlo!

Stejné auto nás vezme zpět pod sopku. A zatímco rodina obědvá, my jdeme dalších 5 km procházkou pěšky. Jiné auto už nejelo a tak máme štěstí, že nás opět vezmou na stejné auto. Cesta je to totiž fakt dlouhá a jen velmi obtížně bychom došli po svých až k lodi. Takhle nás vysadí na křižovatce u „naší“ školy, pak už jen seběhneme z kopečka dolů a jsme na lodi. Jsme docela mrtví únavou. Ovšem den to byl naprosto nádherný. To co jsme zažili za jeden jediný den, mnozí lidé nezažijí za celý život.

Druhý den se Miloš vydává na dinghy na břeh a přijíždí zpět na kanoi s vahadlem místní výroby. Zkoušíme na ni plout kolem lodě a je to legrace. Potom ještě posedíme na palubě, sníme vynikajícího tuňáka a večer před setměním vyplouváme k ostrovu Erromango.

 

15.7. ráno připlouváme na Erromango. Kotvíme u ústí řeky, v sice otevřené, ale zcela klidné zátoce u Point Williams (18°49.2 S, 169°00.8 E). Dopoledne vyrážíme na obhlídku okolí. A s pomocí místních dětí nacházíme krásné koupání v záhybu řeky. Voda je zde jako v bazénu a okraje nám tvoří cca 20m vysoké skalní stěny. Je to naprostá paráda se opět umýt a zaplavat si ve sladké vodě. A tak si to opravdu užíváme… Večer si ještě domlouváme na druhý den ráno výlet k vzácnému stromu kauri.

Výlet to byl ovšem docela tragický. Začalo to tím, že ráno jsme na místě zbytečně o hodinu dříve, protože jsme si zapomněli posunout hodiny v novém časovém pásmu. Nasedáme na korbu toyoty a jedeme na místo začátku výletu. Ovšem místo pohodového výletu nás čeká šílený závod. Náš „průvodce“ nás totiž neustále hnal dopředu, že spěchá. Takže nás čekaly doslova 2 hodiny „sprintu“ džunglí ke stromu. Co ovšem ale vůbec nechápu, je, že on neměl boty a my jsme mu v botách přesto nestačili! Neustále se otáčel a znuděně a netrpělivě na nás čekal a popoháněl nás. A to jsem si vždy myslel, že já chodím rychle…  Nakonec jsme s vyplazeným jazykem dorazili ke stromu. Jaký byl? Tyto stromy jsou obry mezi ostatními stromy. Tam kde ostatní stromy končí, tam stromu kauri začíná koruna. Ovšem, když půl hodiny před příchodem ke stromu začal průvodce mluvit něco o tom, že „není zrovna velký, ale je hezký“, bylo jasné, že něco není v pořádku. Nakonec strom opravdu nebyl největší, ale hezký byl. Kmen byl tak velký, že by ho objalo 7 dospělých lidí. Ovšem stejně to bylo spíše „kauří mimino“. Tyto stromy jsou fakt obrovské… A cesta zpět? Hned na začátku nám průvodce utekl a my jsme přehlédli nenápadnou odbočku. A pak jsme další 1,5 hodiny bloudili pralesem a džunglí úplně jiným směrem! Prostě paráda… Naštěstí se průvodce vrátil a dokázal nás najít, jinak bychom tam bloudili až do teď. No, a pak už zase „jenom“ 2 hodiny šíleně rychlého pochodu zpět a většinu z toho úzkou pěšinou v husté džungli. A když jsme dorazili na výchozí místo, řekl nám, že auto nám ujelo a že máme jít pěšky zpět do vesnice! Takže další hodina pochodu, zaplať za to, že aspoň z kopce. Byli jsme vyřízeni. Doplazili jsme se na loď a upadli do bezvědomí. Druhý den jsme se nebyli schopni pohnout a zůstali jsme na lodi. Jen Miloš jel na chvíli na břeh, aby poradil jednomu místnímu se stavbou domu pro jachtařské návštěvníky. Peťa a Miloš měli zničené a rozedřené nohy, já je měl „jen“ poškrábané. Miloš z toho chytl infekci do nohy, která mu škaredě otekla a další 2 týdny ji až do odjezdu léčil… Podle hesla: „Zážitky nemusí být kladné, stačí když jsou silné“, to byl opravdu podařený výlet. Večer vyplouváme z Erromango.

 

V pondělí 18.7. připlouváme do Port Villa, hlavního města Vanutu, na ostrov Efate. Zde se musíme oficiálně přihlásit na celnících, imigračním a karanténě. Máme štěstí, vše jde celkem rychle. Máme zde domluvené setkání s Alešem, ale až do večera se nám nedaří se společně setkat. Neustále chodím přes město tam a zpět, abych jej našel, ale bez úspěchu. Nakonec se setkáme až pozdě večer. Dozvídáme se, že spal v hotelu! V tom, ve kterém jsme ho hledali a kde nám recepční řekla, že se už odhlásil a odešel…

Druhý den si děláme výlet kolem ostrova v malém vrtulníku. Je to pro nás jedinečná možnost si prohlédnout krásný ostrov, pláže, korály a pralesy shora, a tak jí využíváme. Letíme i hlubokými údolími a kaňony. Je to opravdu působivé a hezké. Odpoledne ještě nakupujeme zásoby a vyplouváme později než podle plánu. A tak nás bohužel zastihla tma a já musím kotvit v neznámém prostředí Port Havannah v naprosté tmě. Není to nic příjemného, ale nakonec se mi podařilo se opravdu dobře trefit mezi pár zakotvených lodí. Ráno jdeme s Alešem na potápěčskou výpravu, Miloš a Peťa zůstávají na lodi. Ponory jsou pěkné a v pohodě. A v noci – jsou to trochu nervy – vyplouváme velmi úzkou úžinou mezi korály dál směrem na Epi Island.

 

Ráno 21.8. připlouváme na ostrov Epi, do zátoky Lamen bay. Na toto místo se všichni těšíme, protože je zde prý možné potkat pod vodou Dugongy. Dugong je velmi zvláštní a vzácný mořský tvor. Vypadá asi jako rypouš s ocasem velryby. Pod vodou je přátelský, ale plachý. My máme smůlu. Přestože s Alešem celé odpoledne šnorchlujeme podél útesů, bohužel ho nevidíme. Snad tedy příště. A večer slavíme! Peťa má 33.narozeniny! A tak si v maličkém resortu, kde jsou hosty jen jeden učitelský pár z Vídně, dáváme vynikající večeři. Ale resort je tak malý a nezásobený, že pivo si musíme dovézt z naší lodě vlastní. Učitelský pár je velmi příjemný. Vysvětluje nám, že když v Rakousku učitel dostatečně brzy oznámí, že chce cestovat, tak vám po dobu 3 let dávají o 30% menší plat a ten další rok můžete cestovat, dostáváte plat a drží vám místo… krásný systém! Večer byl podařený a my po návratu na loď vyplouváme dále. Tentokrát na Walla Island, hned u Malakula Island.

Připlouváme sem ráno a kotvíme hned na mělčině u pobřeží. Je to maličký ostrůvek a byl nám doporučen, že jsou zde unikátní původní tance. Seznamujeme se s bratrem cheefa vesnice. Je to milý člověk. Slibuje pro nás zařídit tance, ochotně nám ukazuje celou vesnici a provází nás i po ceremoniálních místech. Nakonec nás tajemně zavede i k jednomu stromu, sehne se a z úkrytu pod stromem vytáhne lebku a ostatní kosti nějakého člověka, očividně z doby, kdy nezvané návštěvníky či nepřátele ještě jedli. A na závěr nám dává tolik ovoce, že to ani nejsme schopni unést. Odpoledne na dinghy plujeme na protější ostrov Malakula. Zde se nás ujímá průvodkyně Veronika a po krátkém úvodu přichází skupina asi 20 tanečníků a tanečnic v tradičních oděvech. Tedy vlastně v podstatě bez oděvů. Tanečníci mají na penisech jen upletené trubičky z palmového listí, ženy mají sukýnky a náhrdelníky. Zdejší tance jsou údajně unikátní. A my to můžeme jen potvrdit, jsou opravdu perfektní. Tance se střídají s ukázkou přípravy jídla tradičním způsobem na banánových listech a v bambusových tyčích a také nám ukazují, jak se rozdělává oheň jen třením určitého dřeva. A pak se zase tancuje. Je to opravdu jedinečný zážitek!

Večer ještě jdeme na břeh na kavu (kava je lehce opojný nápoj z kořenů pepřovníku). Kava je tentokrát opravdu mimořádně silná a tak jsme po pár skořápkách (pije se z broušených skořápek od kokosů) kavy zcela zkavování. Kavu cítíme v žaludcích a v hlavě ještě celý druhý den.

Těsně po půlnoci vyplouváme směr ostrov Espiritu Santo.

 

V sobotu 23.8. ráno připlouváme k Luganville – druhému největšímu městu Vanuatu. Miloš odlétá domů a my vyrážíme druhý den na potápění. Potápění je fantastické. Je tu Million dollars point, což je místo, kde američané po II.světové válce vysypali do moře veškerou vojenskou techniku, kterou nechtěli stěhovat zpět. Ale především je zde vrak 200m dlouhé lodě President Coollidge. Je naprosto úžasný! Je to jeden z nejhezčích a nejdostupnějších vraků na potápění na světě. Loď vezla cca 5000 vojáků a techniku. Protože ale byla příliš velká, kapitán se rozhodl, že vpluje jiným průlivem. Ovšem pilotní loď se někde zdržela a loď narazila na „spřátelenou“ ochrannou minu, která ji potopila. Kapitán ještě stačil najet na pobřeží, takže evakuace proběhla beze ztrát. Vrak je v hloubce 20-65m. Náš první ponor kolem 30m hloubky byl seznamovací, ale už i při něm jsme proplouvali vnitřkem vraku. A na druhý den jsme si domluvili kombinovaný ponor do více než 40m hloubky. Cíl ponoru je krásná plastika paní a koně nad vchodem do společenského salónu a pak nás ještě čekají úložné prostory.. Prakticky celý ponor jsme byli uvnitř vraku a pro mne osobně to byl nejhezčí ponor v mém životě.

Po potápění vyplouváme z Luganville a plujeme na malý ostrůvek Aese Island, kde večer kotvíme. Ráno vyrážíme na poznávání břehu. Všude je slyšet kokrhání kohoutů a tak vyrážíme po sluchu za nimi v domnění, že tam bude i vesnice. Ovšem v džungli vesnici nedokážeme najít a nakonec se po náročném pochodu ocitáme ztraceni v džungli uprostřed ostrova. Nastává silná názorová různice, kdy každý z nás chce jít úplně jiným směrem a zavání to konfliktem. Nakonec se ale ocitneme naštěstí zpět na pobřeží s lodí na dohled. Tento výlet se tedy moc nepovedl a dodnes ani nevíme, jestli tam nějaká vesnice byla či nikoliv.

Odpoledne připlouváme k Champagne beach – Lonnoc, kde kotvíme v nádherné a bezpečné zátoce. Je zde asi nejhezčí pláž na Vanuatu a my si jdeme vychutnat pivo do blízkého resortu. Moc nás zde není – kromě nás už jen další 3 hosté. Je tu ale nádherný klid a romantická pohoda.

Ve středu 27.7. ráno jdeme do blízké vesnice. Dáváme si skvělý oběd v místní vyvařovně, kde jsme ještě s jedním školákem opět jedinými hosty. Po cestě si sbíráme a trháme grapefruity, takže jich na lodi máme nakonec slušnou zásobu. Odpoledne jedeme s Alešem na blízký útes a je to jedno z nejhezčích míst na skvělé šnorchlování, co jsem vůbec na světě viděl. Hostů přibylo – dnes přijelo asi 20 anglických studentek a studentů medicíny, co jsou zde na praxi. Rozhodujeme se zůstat ještě jeden večer a za prudkého deště si opět vychutnáváme dobré pivo a romantickou pohodu na pláži.

Ráno odplouváme z tohoto velmi pěkného místa a přeplouváme do Port Olry. Zde navštěvujeme vesnici, procházíme školu a večer odplouváme směr ostrov Gaua.

 

V pátek 29.7. ráno kotvíme u Gaua Island v zátoce s tmavým pískem, kde jsem už kotvil před 4 lety. Je to asi místo s největším zpožděním za civilizačním vývojem. Zatímco v jiných některých místech je to obrazně řečeno -100 let, tak tady je to -150let. Prasata pobíhají přímo mezi pár domky, kde žijí asi 3 rodiny. Nemají prostě vůbec nic. Žena, která se nás ujala, je přátelská a vše nám ukazuje, včetně ceremoniálních míst. Dům, ve kterém jsem byl hostem před 4 lety už zde není a i lidí je zde nyní výrazněji méně. Ještě jdeme kolem pobřeží do nejbližší vesničky. Zde navštěvujeme místo, které je jen pro dospívající chlapce. Místnost je plná různých obřadných předmětů a my si je můžeme za drobný poplatek vyfotit. Je vidět, že turistický bussines dorazil i sem… nicméně vesnička i lidé jsou velmi příjemní. Ještě odpoledne zvedáme kotvu a přesunujeme se na sever ostrova do Losalava bay. Vjezd mezi korály do chráněného místa je velmi náročný, protože je zahnutý do „Z“ a už se stmívá a mapa nesedí a vjezd je velmi úzký. Jsou to nervy. Naštěstí sem těsně před námi vplouvá velká a krásná plachetnice a ukazuje nám cestu. Jinak bych měl vážné problémy. Je tu malé, ale krásné a naprosto bezpečné kotvení a jsme tu jen 2 plachetnice.

Ráno vyrážíme do vesnice na zahájení oslav svátku nezávislosti Vanuatu. Je to pro ně velký svátek a jsou zde nejen skoro všichni vesničané z této a i z dalších vesnic, ale i několik hostů z jiných ostrovů a vysokých úředníků. Hraje hymna, vyvěšují se státní vlajky, probíhá vítání hostů, gratulace… je krásné pozorovat s jakou chutí vanuaťané zpívají svou hymnu…  kolem dokola je několik stánků z listí s kyticemi a občerstvením. Všechno je to pěkné a my si užíváme atmosféru. Ovšem i zde je vidět „technický pokrok“, protože vedle je generátor a hosté mluví do mikrofonu a jsou zde reproduktory… škoda…

Odpoledne ještě vyplouváme do městečka Sola. Večer oslav chceme prožít zde, protože jsem zde při své první cestě prožil jedny z nejhezčích dní. Ale znáte to, čím více se na něco těšíte, tím hůře to často dopadá. A toto byl právě tento případ. Uprostřed kdysi krásné vesnice nyní budují velkou cestu a krásné stromořadí z palem a jiných stromů je nyní vybagrované a zničené buldozerem. A to přestože je na celém ostrově cca 5 aut! Přímo před místním úřadem jsou 2 satelitní talíře o průměru 3 metry! Všichni také nosí mobilní telefony – před 4 lety zde žádné nebyly. I večerní oslavy jsou hrozné… je zde několik stánků s kavou, ale nejvíce stánků má puštěné video a osazenstvo se dívá na západní filmy, nejčastěji akční… opravdu smutné…

Navíc, člověk, kterého jsem znal a se kterým jsem strávil hodně času – Otec Dini (kandidát na prezidenta Vanuatu), zde není a je údajně na jiném ostrově. Krásný yacht club, kde jsem nechal českou vlajku, je také pryč… No, zdaleka ne všechny změny na světě jsou očividně k lepšímu.

 

V neděli 31.7. jdeme na krátký výlet a domlouváme s ředitelem návštěvu školy na druhý den. Návštěva je příjemná a tak navštěvujeme několik tříd. Pak už se jen odhlašujeme z Vanuatu a slabou útěchou je snadnost a pohodlnost celého procesu. Na poslední chvíli mi bylo doporučeno, že otec Dini by mohl být na vedlejším malém ostrůvku Ra. Posádce se zde už zastavovat moc nechce, ale protože je to jen malá zajížďka, plujeme k ostrůvku a na radu místního rybáře kotvíme kousek od pláže a útesů. Otec Dini zde sice opět není, ale je tu jeho syn a ten nás provází po ostrově. Ještě šnorchlujeme podél útesů a je to naprosto parádní. Nakonec se rozhodujeme zůstat přes noc a nachystaná večeře přímo na molu nad mořem je jednoznačně nejhezčí z celé plavby. Zkuste si to představit: dřevěné molo 6x6m na pilířích přímo těsně nad mořem, šumící moře, bílý písek, ryby, chobotnice, maso, pivo… svit loučí..  a nikde nikdo – jen vy…

 

Ráno 2.8. máme ještě domluvené místní tance. Jsou hezké a překvapivě úplně jiné než tance z Malekuly. Bohužel už musíme odplout, ale toto místo bylo prostě úchvatné a strašně těžce se s ním loučím. Plujeme ještě zpět na hlavní ostrov k vodopádům. Ikdyž jsem tam již byl, je pro nás docela obtížné je najít. Nakonec se nám to ale daří a za nepohodlnou plavbu těsně kolem pobřeží a dlouhé hledání jsme odměněni super koupáním v asi 20m vysokým, ale hodně mohutným vodopádem a v jeho laguně. Paráda… Pokračujeme v plavbě dál k ostrovu Ureparapara. Počasí se zhoršuje a vítr zesiluje až na přes 30kn. Zátoka v Ureparapara je hodně hluboká a celkem bezpečná, ale vítr se tam točí a v silných nárazech se v noci opírá do lodě. Nicméně kotva drží a ani se nehne.

 

3.8. Ráno vyrážíme na břeh a čeká nás opět hodně zážitků. Z předchozího dne máme domluvené místní tance. Ty jsou opět naprosto zcela jiné, než tance, které jsme již viděli. Tanečníci mají tentokrát na hlavách perfektní dřevěné a barevné modely ryb či ovoce. Večer je pro nás domluvený koncert místní skupiny „string band“ a muzika je to parádní. No, a aby kultury bylo ještě více, jdeme do kostela na večerní zpívanou mši. Těžce se to popisuje, ale vše to jsou naprosto jedinečné zážitky. A ikdyž je mám natočené na video, myslím, že žádná nahrávka prostě nemůže zachytit zvláštnost atmosféry. Je to krásné rozloučení s celým Vanuatu.

Ve čtvrtek 4.8. dopoledne, po více než 3 týdnech prožitých na Vanuatu, vyplouváme směr Salomon Islands.

 

Jaké tedy bylo Vanuatu?

Největší rozčarování mám asi ze zavedení mobilních telefonů. Před 4 lety zde nikde žádné nebyly. Zavedli je v loňském roce… Škoda… Nyní skoro všichni mají v ruce mobil. Někdy je to komické, když jednou rukou někdo svírá mačetu a prosekává cestu džunglí a druhou telefonuje. Anebo když má sice mobil, ale ve vesnici neexistuje způsob, jak jej nabít a musí jej nabíjet v jiné vesnici. Nicméně zavedením mobilů zaniká velká část originálního způsobu života. Také je vidět, že i orientace na turistický ruch je výrazně silnější. Vše se prostě velmi rychle mění.

A dobré zprávy? Ještě pořád je to pro mne jedno z nejhezčích míst na světě, se zapomenutými vesničkami, s originálním a původním způsobem života, ale především s neuvěřitelně milými a přátelskými  lidmi. Ještě pořád je to místo blízké ráji na zemi, které je prostě mou srdeční záležitostí…

 

Můj první den na Vanuatu

(postřehy člena posádky Petry Šafaříkové)

…. začíná „dramaticky“. Po mnoha nudných nočních službách, kdy jsem kromě vody, svítícího planktonu, měsíce a hvězd nezahlédla vůbec nic, vidím v dáli nepravidelně se objevující červené světlo. Je pět hodin ráno, jsme 15 mil od břehů Vanuatu a podle mapy by se nemělo jednat ani o maják, ani o žádné izolované nebezpečí. Červenou záři kontroluji každou chvíli a až po rozednění mi to konečně dojde: je to sopka, činná sopka chrlící rozžhavenou lávu. Úžasná podívaná! Budím Jirku a i on konstatuje, že nic takového ještě nikdy neviděl.

Kotvíme a po snídani následuje porada, jak bychom se mohli k sopce dostat. Podrobnou mapu ostrova Tanna nemáme, informace v průvodci jsou také nic neříkající.  Je to dost daleko a nejsem si zcela jistá, zda budeme schopni zvládnout celou trasu pěšky. Ani Jirkovo optimistické sdělení, že na hlavní cestě přece musí něco jezdit a určitě si někoho stopneme, mi nepřipadá moc reálné a málo pravděpodobné. I tak nakonec vyrážíme, sopku chceme vidět!

Hned na břehu nás vítají obyvatelé malé vesničky. Vidím jejich primitivní obydlí vyrobená z bambusu a listů banánovníku a připadá mi, jako bychom se vrátili o stovky let nazpátek. Je to neuvěřitelné, zas tak daleko od civilizace nejsme, ale tady jako by se zastavil čas. Cítím pokoru a nejistotu, na rozdíl od zcestovalého Jirky nevím, jak se mám nebo mohu k domorodým obyvatelům chovat; netuším, zda jim nebudou vadit naše fotoaparáty, zda nějak nezasahujeme do jejich tradic nebo běhu všedního dne.  Ale jejich úsměvy jsou odzbrojující, každý se nám představuje a potřásá si s námi rukou. Mladý hoch nás provází po vesnici, pod nohama se nám motají slepice, kozy a malí čuníci. Kolem pobíhají malé děti, neustále ukazují na světlou pokožku mých nohou a chichotají se. Kdoví, kolik bělochů za svůj život viděli.

Směřujeme na hlavní cestu a už zde slyšíme výbuchy sopky. Asi po 3 km stoupání jsme na křižovatce – hlavní cesta je ušlapaná hliněná silnička a zdá se, že provoz tu opravdu nebude moc velký. Slyšíme křik dětí z místní základní školy a nedá nám to ji nenavštívit. Zavítáme to třídy prvního stupně a děti nám zpívají písničku na uvítanou – nádherně jim to ladí, ani jeden falešný tón. Poté jim na mapě ukazuji, odkud jsme přijeli. Ze zvídavého pohledu pana učitele usuzuji, že ani on doposud netušil, kde se Česká republika nachází.

Za několik desítek minut se nám potvrzuje, že lidé jsou tu muzikální a zpěv a tanec mají v krvi. Přicházíme ke shromáždění lidí, vypadá to jako nějaké oslavy či uctívání, lidé na jedno místo snášejí jídlo, které připravili. Sedáme si a necháme se unášet melodickou hudbou; zpívají a tancují ženy i muži. Dojímá mě to, všude kolem cítím pospolitost, radost, přijímání života takový, jaký je. Vtáhlo nás to, ale cesta před námi je ještě dlouhá a musíme už proto pokračovat. I když jídla mnoho nenashromáždili, i tak dostáváme na cestu v ohni pečené hlízy.

Zrovna když si v duchu počítám, jak asi na tak dlouhou cestu vystačíme s jednou lahví vody a sáčkem mentolových bonbónů, slyšíme v dáli vůz. A máme neskutečné štěstí – po několika kilometrech chůze, kdy nás minuly pouze dvě auta v opačném směru, si stopujeme australskou rodinku, která má namířeno také na vulkán. Vmáčkneme se taktak na kapotu, jedeme a mně (a určitě i chlapům) se ulevilo. Sopka samotná je pro mě obrovské překvapení – průvodce určitě nelhal, když tvrdil, že se jedná o jednu z nejdostupnějších činných sopek na světě. Tak intenzivní zážitek nikdo z nás nečekal, netušili jsme, že budeme stát na okraji kráteru a z minimální vzdálenosti pozorovat létající kamení a žhavou lávu vybuchující do výšky několika stovek metrů. Celá ta podívaná je strhující a budí ve mně obrovský respekt.

Australané nás berou i zpět, vysedáme u základní školy, kterou jsme již dopoledne navštívili. Ještě jednou do školy nahlédneme a vidíme, že na hřišti právě probíhá volejbalový zápas. A nestačíme se divit, jak ty 10 – 12tileté děti výborně hrají…podání, hra na tři, smeče, bloky. I Miloš, bývalý ligový hráč volejbalu, uznale pokyvuje.

Zbývají nám poslední 3 km do zátoky, ve které kotvíme. Znovu si promítám, co jsem za celý den zažila, kolik nových míst, lidí a tradic jsem poznala…a jsem si jistá, že na svůj první den strávený na Vanuatu určitě dlouho nezapomenu.