Posádka: Jiří Denk

 

V sobotu 25.7. ráno nejdříve do Ria odjíždí po více než 3 týdnech společně prožitých na palubě Jana. Musím říct, že Jana jako parťačka na lodi byla skvělá. A večer v 17. hod. po okružní plavbě po místních ostrůvcích a zátokách odvážím na břeh zrovna tak pohodové Olgu a Dášu, které ráno odjíždí do Ria a také už odlétají domů. Jen si můžu povzdechnout po příjemné a zajímavé společnosti a musím začít s přípravami na vyplutí: vytáhnout motor z dinghy, vytáhnout samotný člun, vše pořádně zajistit a přivázat, vytáhnout hlavní plachtu…

A tak za chvíli na to vyplouvám na další sólo plavbu do Rio Grande (750 Nm) a pak dále do Montevidea v Uruguayi (300 Nm). A když Neptun dá, tak možná dále do Mar del Plata v Argentině (200 Nm), ale to už nyní nevypadá příliš reálně. Vše cca 1200 Nm. Je to moje 4. sólová plavba. První byla z Jakarty do Singapuru (550 Nm za 5,5 dne), druhá z Malajsie do Thajska (140Nm za 1 den) a třetí ze Seychell na Madagaskar (910 Nm za 8dní).

 

Občas se mne někdo ptá, jak zvládám a snáším sólo plavbu. Musím říct, že byť bych to sám před svou první plavbou neřekl,  překvapivě dobře. Samozřejmě, že bych radši plul s někým, kdo je fajn, ale když už je ta situace, že je nutno plout sám, pluji a užívám si to prostě sám. Poprvé má člověk pochopitelně trochu strachu. Ale s tím se dá celkem brzy vypořádat. Většinou je to v životě tak, že když se něčeho bojíme, ale nenecháme se tím odradit a přesto to vykonáme, zjistíme, že strach byl zbytečný a nesmyslně přehnaný. Nyní je pro mne sólo plavba už zcela něco normálního. Samozřejmě, že se může něco stát a že to může mít i tragické následky. Ale to když plujete s několika lidmi také. A koneckonců, když sedíte doma nebo jdete do práce a nebo jedete autem třeba do Prahy, tak vás nehoda (koneckonců i smrtelná) může potkat také. Pravda, je potřeba být opatrný a neustále ve střehu. Každou chvíli se může něco polámat či stát. Ale nakonec si člověk zvykne a vždy si nějak poradí.

Plavba tedy začíná. A jako obvykle oblíbeným protivětrem, takže musím plout na motor. V noci se navíc kazí počasí a přichází vydatné deště. Noc není ani příjemná a ani jednoduchá. Všude kolem je poměrně mnoho rybářských lodí a mne trvá 6 hodin než se dostanu na širé moře. Tady to není o nic lepší. Mezi loděmi se proplétám až do rána. Zajímavé je, že i když několikrát měním kurs a to ve výsledku v podstatě o více než 135°, stejně tak se točí vítr a já neustále pluji proti větru, takže až do rána musím plout na motor.

 

Neděle 26.7. ráno. Svítá a já už mám pevninu z dohledu. Toto mám opravdu rád. Jen širý oceán kolem mne. A konečně si můžu také odpočinout.

Zatímco v noci mám strach, že mne ostatní lodě neuvidí, ve dne je to výrazně jednodušší. V noci, a obzvlášť za špatného počasí, lze totiž přehlédnout malá poziční světla plachetnice velmi snadno. Proto vždy ještě rozsvěcuji bílé motorové světlo umístěné 6 m na stěžni, které je vidět lépe a dále než jen světlo poziční červené či zelené na zábradlí paluby. A pokud je loď blízko, rozsvěcuji ještě světlo palubní, aby bylo vidět, že jsem plachetnice. Pravda, stojí to hodně elektřiny, ale jsem aspoň dobře vidět. Také to není úplně podle předpisů, ale to mi je jedno, hlavně ať mne vidí. Vím, jak když sám míjím třeba jen zeleně či červeně svítící rybářské bóje, jak sám nevím, co to vlastně je, jak je to daleko a jak se jen pomocí tohoto světla velmi špatně orientuje. Nejvíce deprimující je pro mne ale noční hustý déšť a takový mám zrovna za sebou. Tak hustý, že i když se díváte venku do tmy kolem sebe, tak vůbec nic nevidíte ani na pár metrů. Plujete prostě do tmy a to je hodně bezútěšné. Zároveň se díváte upřeně do radaru, ale ten stejně nezachytí spolehlivě vše. Malou rybářskou loď v dešti prostě může přehlédnout. Je to pocit bezmocnosti a doufáte, že lidé na druhé lodi mají lepší oči a snad i radar.

Naproti tomu přehlédnout plachetnici ve dne mohou jen obtížně. A tak se těším na každé svítání a rozednění. A i kdybych za světla právě půlhodiny spal (a to je maximum co ve dne spím v kuse), lodě i já se můžeme s přehledem vyhnout.

Počasí je na pobyt venku nepříjemné. Chladno 15°C, vlhko, častý déšť, vítr 15-20Kn proti. Občas, když se vítr pootočí, můžu vytáhnout na pár hodin plachtu a plout na plachty. Ovšem pak se vítr otáčí zpět a stejně musím nastartovat motor. Ó ale, jaké je to blaho a vymoženost, když motor funguje bezchybně!

Druhá noc je stejně náročná jako první. Lodí neubylo. A i když jsou všechny v bezpečné vzdálenosti několika Nm, stejně vyžadují neustálou pozornost. V praxi to vypadá tak, že zkontroluji situaci, natáhnu si budíka na 10 min, zavřu oči a někdy usnu. Jakmile zazvoní, jdu ven, hustý déšť nedéšť, zkontroluji situaci, zkontroluji radar, poopravím kurs a opět si natáhnu budíka. Když je provoz menší, můžu protáhnout interval na 15 min, a když provoz není žádný, tak na 20 min. Ale i tak je to náročné. Noc se vleče neuvěřitelně dlouho a únava narůstá.

 

Pondělí 27.7. A je tady opět ráno. Mám upluto 150 Nm. Při kontrole motoru zjišťuji naftu na dně motorového prostoru. Je jí tam celkem velké množství a tak okamžitě začínám hledat. A nacházím. Je to tam sice nepřehledné, ale buď je to vstřik a nebo šroubek u 3.vstřiku. Moc si přeji, aby to byl šroubek, ten se dá snadno dotáhnout. Opatrně jej dotahuji a kapání mizí. Sláva. Vylévám z prostoru asi 2 l nakapané nafty a jede se dále. Vítr se otáčí trvale ze „zcela proti“ do „ostře proti“ a já můžu plout celý den plachty. Jaká příjemná změna.

Noc je tentokrát, i když prší, zcela příjemná. Potkávám jen 2 lodě a tak vše utíká tentokrát rychleji.

Také jsem si všiml, že vždy, když se vypluje, zvyká si posádka 2-3dny na určitý rytmus. Ten se potom zaběhne a vše jde daleko snadněji. A zrovna tak i já sám si vytvářím po 2-3 dnech svůj vlastní rytmus a cítím se v pohodě.

 

Úterý 28.7. – den je stejný jako předchozí dny. Zataženo, deštivo. Od vyplutí jsem viděl sluníčko asi jen půl hodiny. Den ale utíká v pohodě. Jen co se dospím, tak zkontroluji loď, najím se, píši maily, dopisuji deník, čtu si. Loď nyní pluje na plachty a zatím mám vynikající průměr přes 100 Nm/den. Celkem už tedy mám upluto přes 300 Nm, což je skvělé. Pozvolna se blížím k polovině trasy k první zastávce v Rio Grande. Zde musím zastavit, abych odhlásil sebe i loď z Brazílie. V noci vítr zeslabuje na příjemných 8-10Kn, já rozbaluji zbytek zrefované kosatky a uháním klidným mořem rychlostí přes 5Kn. V tomto slabším větru je moje loď nepřekonatelná a plavba velmi pohodlná. Ovšem pak se všechno kazí. Vítr ustává a já už ze zkušenosti vím, že to znamená změnu počasí. A prakticky vždy v můj neprospěch. A zrovna tak i nyní. Vítr se rozfoukává na 25-30Kn – jako obvykle přímo proti. Pluji tedy na motor, ale je to marné. Pluji rychlostí 2Kn. Za noc bych proti silnému větru a proti vysokým vlnám uplul pouze 20 Nm a to by bylo jenom zbytečné plýtvání naftou, které už také nemám nazbyt. A tak pluji na plachty, což je stejně marné počínání, protože za noc neupluji díky vlnám, poryvům větru a proudu více než 20 Nm, což je stejně skoro nic. Ale aspoň ušetřím naftu, což je nyní pro mne důležité.

 

Středa 29.7. – celý den to stojí za houby. Pořád přesný protivítr. A tak se za celý den křižováním ve vlnách posunu opět jen o pár Nm. V podstatě je to jako bych stál na místě. Navíc odpoledne vysvitlo sluníčko. Normálně bych ho viděl rád, protože jsem ho během plavby ještě pořádně neviděl, ale pro mne to nyní znamená, že počasí je stabilizované a já tady uvíznu na delší dobu. Večer se vítr zklidňuje a já po krátkém váhání startuji motor. Nakonec pluji na motor celou noc a konečně se posunuji o pěkných 50 Nm.

 

Čtvrtek 30.7. – je to den jako byste zcela okopírovali ten předchozí. Přes den plachtění proti větru bez valného výsledku, v noci utišení větru a celonoční plavba na motor. Jenom sluníčka je více, ale kupodivu i zimy je více. Nemám teploměr, ale odhaduji teplotu na 12°C – více to rozhodně nebude a v noci teplota ještě klesá. Je prostě opravdu zima a začíná mi to připomínat mé 2 plavby v Chorvatsku o Silvestrech nebo plavbu v norských Lofotech a Vesterálech za polárním kruhem. V Chorvatsku jsem tenkrát neměl v lodi topení a byla mi velká zima. Smutně koukám na naftová kamna, která mi jsou, kvůli nedostatku nafty, nanic. A začíná mi být jasné, že v Antarktidě přebytkem nafty 100% trpět nebudu a že tedy nebudu moci topit ani tam. Jaké to tam asi bude, když už teď mi je zima?

 

Pátek 31.7. – upluto mám cca 570Nm a do cíle mi zbývá 210Nm. Ráno mne překvapí tím, že vítr nezačal foukat v protisměru, jak je jeho zvykem. Nefouká vůbec a to by mohl být signál ke změně počasí. Dolévám poslední zásobu nafty z kanystrů a pokračuji v motorové jízdě po zcela klidném moři, které má hladinu jak rybník. Nafty už mám ale pouze na 24 hodin a část z ní si musím nechat na plavbu do přístavu. Plavba mi ale ještě zabere minimálně 2 dny. Takže mám prostě nafty málo a jsem skoro ve stejné situaci, jako kdybych neměl motor. Samozřejmě s tím významným pozitivním rozdílem, že můžu manévrovat v přístavu. Nezbývá než doufat v brzkou změnu větru. Pluji 6.den a teoreticky jsem tam měl dnes být. Takže budu mít minimálně 2 dny zpoždění. Celý den pluji na motor a vyhlížím změnu počasí, kterou na obloze tuším. A večer přichází. Slabý zadní vítr! 5-7kn poslaných Neptunem, za které moc děkuji. Chvíli vyčkávám, jestli si to nerozmyslí, a abych vítr nevyplašil, a za půl hodiny rozbaluji kosatku a pomocí pně vytvářím „motýla“ a pluji ve vlastním názvosloví na „kačenu“ – podle neustálého kolíbání lodě. Rychlost? Skvělá! 2,5kn. A bez nafty…

 

Kolem 3. hodiny ráno v sobotu 1.8. se vítr mění na boční a mírně zesiluje. Opět chvíli čekám, jestli to není jen chvilkový výkyv. Není a tak musím přenastavit plachty a peň musí dolů. Nasadit a sundat spinakerový peň v jednom člověkovi za plavby a ve vlnách není zcela jednoduchá a někdy ani zcela bezpečná záležitost. Nicméně už jsem to mnohokrát dělal a mám dobře promyšlený a zažitý celý postup. To, co dříve bylo velmi obtížné, nyní zvládám snadno a bez komplikací pod 10 min. Pravda, při silném větru by to bylo ale obtížnější. K ránu boční vítr zesiluje mírně přes 10kn a já poprvé od vyplutí ze Salvadoru a i z Ria mám ideální vítr. Pluji rychlostí 5-6kn přímo k cíli, ke kterému to mám 120 Nm! Kéž by to tak vydrželo… Nicméně na rozdíl od včerejšího slunečného dne drobně a velmi hustě prší. Viditelnost prakticky žádná, a tak i za dne musím kontrolovat situaci radarem. Naštěstí provoz je už minimální – během noci jsem viděl jen 5 velkých lodí, se kterými jsme se vyhnuly s velkou rezervou. Rybářské lodě naštěstí zcela zmizely, byť možná jen prozatím. Jsem na 31° na jihu a zatímco včera mne hřál alespoň běžící motor, dnes je opravdu velká zima i uvnitř lodě. Mám silné ponožky, teplé moira spodní kalhoty, vrchní kalhoty, teplé spodní moira triko, vrchní triko, mikinu a bundu, vše s dlouhým rukávem. A stejně mi je zima… Je zajímavé, jak na psychiku má vliv sluníčko a teplo. Netrpím žádnou depresí z nedostatku sluníčka, ale je pravda, že jakmile vyleze sluníčko a je teplo, je daleko veseleji.

Poslední noc je ale fakt těžká. Kolem je mnoho lodí, velmi špatné počasí. Vítr je silný přes 25kn, je ale naštěstí boční, ale stejně musím mít hodně zrefované obě plachty. Přesto mne žene obrovskou rychlostí přes 8kn! To je panečku jízda! Hustý déšť, prakticky žádná viditelnost, hrozná zima zcela jistě pod 10°C, ale na moři to studí více.. brrr.. kvůli rychlosti a provozu lodí jsem nemohl spát ani minutu…

 

K Rio Grande jsem připlul nebo spíše přilétl v neděli 2.8. ve 3 hod. ráno.  Jako vlnolamy a ochrana vjezdu do ústí řeky jsou tam z kamení vysypané 2 velké náspy dlouhé přes 1000 m. Mezera mezi nimi je necelých 100 m. A tak jsem se mezi vlnolamy pokusil v noci vjet… Byla to hrůzná spleť červených, zelených a žlutých světel. Je celkově obtížné vplouvat do neznámého úzkého prostoru po tmě, ale v těchto podmínkách to bylo prostě hrozné. Postupně jsem se probojoval až ke vjezdu, ale když se tam objevilo několik podivných křížů, přístavní bagr a jakési neidentikovatelné žlutě osvětlené bóje, tak jsem to těsně před vjezdem vzdal a otočil. Nejsem žádný zbabělec, ale v těchto podmínkách bych asi někde loď rozbil. Když jsem se pak díval ráno kolem, moc dobře jsem udělal. Vlnolamy totiž průběžně prodlužují a taky mírně zatáčí, takže 2 hlavní majáky, které bývaly dle mapy na samém kraji vlnolamu jsou nyní asi 150 m za okrajem, který je zahnutý! A to je opravdu dost matoucí… Další světla byly z původních přibližovacích bójí, a protože ty nyní neplatí, tak svítí žlutě. Ty právě tvořily ty podivné kříže. A bagr tam byl také. Prostě čert aby se v tom vyznal. Udělal jsem velmi dobře, že jsem to otočil…

Tak jsem tedy zakotvil „za rohem“ vlnolamu, abych byl aspoň trochu chráněný před zuřivým počasím, ale příboj a vlny byly tak silné, že kotevní vrátek nebyl schopen držet řetěz. Takže jsem jej musel ještě vyvázat k vazákům lanem. I tak to ale trhalo lodí tak hroznou silou, že jsem se bál, že to ulomí i vazáky. Nemohl jsem se dočkat rána. Ráno sice dešťová a větrná smršť  pokračovala, ale to už jsem vjel mezi vlnolamy dovnitř v pohodě. Kolem mne se objevilo několik delfínů a tak aspoň pohled na ně mne trochu zahřál. Vlny zmizely a měl jsem štěstí, že vítr nefoukal proti mne a ani proud neprotestoval a oba mi pomohly proplout. Za vjezdem je laguna a obrovsky široká delta řeky. Podél jednoho břehu je nákladní přístav a druhý břeh se ztrácí někde daleko v mělčinách a v mokřadech o hloubce 0,5 m. Pluje se přes 2 hodiny plavby vnitřkem ve vyznačeném  koridoru v úzkém kanále mezi tankery, nákladními loděmi a nákladními terminály. Potom se zahne do ještě užšího kanálu s nákladními loděmi a teprve potom se dopluje k městu. Pak jsem ještě nemohl najít marinu, protože mapu Rio Grande nemám. Byla pochopitelně až úplně na konci městského a zároveň rybářského pobřežního vyvazovacího mola v posledním kanálu… Celá trasa je dlouhá cca 12 Nm, což je 2,5 hod plavby.

Pak se ale karta obrátila k lepšímu… U mola Oceánologického muzea na mne zamávali, ať se vyvážu u jejich mola a tak po precizním manévru za neustálého deště a prudkého větru jsem v 11.30 hod. k němu přirazil a loď důkladně vyvázal. A tak jsem se tedy „zabydlel“ v muzeu..  Ředitel muzea Lauro mne pozval na něco malého teplého ke snědku a z toho se vyklubal obrovský nedělní oběd  pro 12 perfektních a velmi přátelských lidí všech možných národností. Někteří znali Prahu a jeden Belgičan dokonce znal i Brno. A také tam měli fotky a českou vlajku z Viktorky – viz kniha Idioti na plavbě  kolem světa, protože ta zde měla také zastávku! Je neuvěřitelné, jak je svět ve skutečnosti malý. Na oběd plynule navázal odpolední dýchánek s caipirinhou a s vynikající atmosférou, zábavou a legrací. V 5 hod. odpoledne jsem si šel zdřímnout a probudil jsem se v 8 hod. ráno… spal jsem jako kojenec… 15 hod. nepřerušovaného zdravého spánku udělá své…

 

Plavební data:

Uplutá vzdálenost: 750 Nm za 7,75 dne

Což je průměrná rychlost: 96,8 Nm/den  s průměrnou rychlostí 4,03 kn

Upluto v VII.etapě: 1 810 Nm

A celkově Altego uplula z New Zealandu 21 280 Nm

 

V pondělí 3.8. dopoledne jsem si prohlédl muzeum. Je moc pěkné a s perfektními exponáty. Dle průvodce je to jedno z nejúplnějších muzeí v Jižní Americe a já tomu věřím. Potom jsem vyrazil do města, kde jsem snadno a rychle vyřídil povolení k odplutí na kapitanátě a o 20 min. chůze dál jsem našel celní úřad. Zde to trvalo trochu déle, úředníci vypadali trochu zmateně a půl hodiny jim trvalo, než našli vhodný formulář a dalších půl hodiny než ho vyplnili. A tak jsem nakonec nestihl dopoledne Polici Federal. Ale nevadí, v klidu a v pohodě jsem si prošel město Rio Grande. Je to sympatické malé město s necelými 200 tis. obyvateli. Střed města tvoří nábřeží a s ním rovnoběžně o několik ulic dále je ulice pěší zóny. Je zde hodně zachovalých a nádherných koloniálních domů a z města vyzařuje klid, pohoda a velmi milá atmosféra. Prostě opravdu milé město. Poobědval jsem s místními vynikající rybu, poseděl v parku a po 2 hodinové polední přestávce mi nakonec Polici Federal dala razítko do pasu, že můžu odplout z Brazílie. A tak jsem se v muzeu rozloučil s přáteli, dotankoval jsem 250 l nafty,  proplul jsem všemi kanály a v 17.30 hod. jsem zpět na moři. Loučí se se mnou několik desítek delfínů, kteří vyskakují ve velkých vlnách u vlnolamů a hrají si. Je na ně opravdu nádherný pohled.

Je krásné slunečné počasí, ale fouká jako obvykle přesný, ale naštěstí slabý, protivítr. A tak plavbou na motor vyplouvám. Čeká mne minimálně 250 Nm plavby do Uruguaye. Večer vítr zcela utichá a tak mám opravdu klidnou noc a díky teplu z motoru i příjemně teplou. Provoz je celkem silný, ale všechny lodě plují cca 6 Nm ode mne rovnoběžně se mnou, takže se nijak nemusíme vyhýbat.

 

Ráno úterý 4.8. je krásné. Měsíc zapadá až za světla a svítá do zcela modré oblohy. Sice je chladno, ale opravdu krásně. A na moři jen pár vlnek. Využívám klidu a přečerpávám naftu z kanystrů do nádrží. A protože mám už delší problém s odvzdušňováním hlavní nádrže, pouštím se do oprav. A zjišťuji, že při opravě v Durbanu mechanik podvlékl odvzdušňovací hadici špatným místem, čímž vytvořil kapsu plnou nafty. Za hodinu a půl práce je problém vyřešen a od teď už tankování bude probíhat hladce. Celý den je slunečný a vládne bezvětří. Až navečer se mírně rozfoukává zadní vítr, takže nastavuji hlavní plachtu, ale motor nechávám běžet, protože se už ocitám v časové tísni. 148 Nm za 24 hod. mi dává naději, že tam budu včas a že snad vše v pohodě vyřídím. V Uruguayi mne čeká mnoho úkolů, musím nechat vyzdvihnout loď a nechat natřít trup antifoulingem a zároveň nechat opravit poškrabaný bok, nechat udělat kontrolu liferaftu a mnoho dalších drobných úkolů a příprav na další plavbu. Čas neúprosně běží a 10.8. odlétám a už se začínám těšit domů.

Zadní vítr večer zesiluje až na 15 Kn a tak jdu nasadit spinakrový peň. Ovšem jak jsem se chlubil před pár dny, jak vše sám se pněm pohodlně a pěkně zvládám, tak mi tentokrát při chvilce nepozornosti málem zlomil ruku. Byla to opravdu dost slušná rána. Musím se smát sám sobě, jak když si člověk začne o sobě moc myslet, jak dostane rychle lekci. A zvlášť na moři. Nicméně peň je usazen, ruka bolí, ale funguje a loď letí tmou jen na plachty krásnou rychlostí přes 7 Kn.

Po 4 hod. plavby se vítr stáčí, takže celou operaci se pněm absolvuji znovu, tentokráte hladce a bez nehody. Vítr je nyní boční a tak rychlost zůstává stejná. Ovšem za další 2 hod. se vítr ztrácí a tak nezbývá než plout na motor. Má to ale výhodu, že je v lodi teplo od motoru. Je krásná, jasná a studená noc a tak si plavbu opravdu vychutnávám.

 

Ve středu 5.8. brzy ráno jsem u pobřeží Uruguaye a v 10.00 vplouvám do přístavu Piriapolis. Je to malý přístav pro cca 50 lodí, který mi doporučil Lauro. Po pohodovém manévru přistávám bokem k betonovému molu, jdu do kanceláře a… mají plno… smůla… Na vodě by loď mohla zůstat, ale na suchu místo nemají. A já potřebuji loď dostat na břeh. Navíc v kanceláři neumí anglicky, domluva by byla dost hrozná a celá marína vypadá opuštěně. Rozhoduji se rychle a okamžitě vyplouvám směr Montevideo, marína Buceo. Je to sice dalších 42 Nm, což je 7 hod. plavby, ale snad tam budu ještě za světla a v knize píší, že tato marina je na rozumné úrovni. Tak jsem zvědavý.

Do Montevidea – Puerto Buceo připlouvám těsně před setměním a tak se s pomocí služby vyvazuji k bóji v maríně. Vyřizuji základní papíry, dávám si slavnostní suchozemské pivo, krásnou a dlouhou horkou sprchu a jdu spát.

 

Plavební data:

Uplutá vzdálenost: 310 Nm za 49 hodin, ale většina z toho byla na motor

Upluto v VII.etapě: 2 120 Nm

A celkově Altego uplula z New Zealandu 21 590 Nm

Montevideo, hlavní město Uruguaye

 

Ráno vyrážím do města vyřídit immigration. V kanceláři mi radí, abych kvůli bezpečnosti nejezdil hromadnou dopravou, ale připadá mi to jako nesmysl. A tak se vydávám na autobus a v pohodě cestuji a poznávám velkou část města. Úřad najdu snadno, ale s hrůzou zjišťuji, že tam nikdo neumí anglicky! Na úřadě pro jednání hlavně s cizinci! Nakonec ale ve 3. patře jednoho angl. mluvícího najdou a zbytek už je snadný. Dostávám razítko a jsem přihlášený. Ptám se na další úřady (kapitanát, celníci, atd.) a nic více není potřeba! Jak neuvěřitelně snadné. Zatím asi nejsnadnější papírování za celou cestu.

Zároveň si hledám dopravu lodí do Argentiny, protože mám letenku domů z Buenos Aires. A i to je snadné, přímo ve městě je rychlá ferry.

Montevideo je příjemné město. Přestože je nyní zimní období, vše je pořád mírně zelené. Vypadá to tu jako na začátku našeho jara. Jsem zvědavý, jaké to tu bude až se sem vrátím v jejich létě. Samotné město je příjemné už kvůli tomu, že je tady celkem dost stromů, trávníků a parků. Má sice přes milión obyvatel, ale není to vůbec poznat. Veřejná doprava je propracovaná – jezdí tady stovky autobusů a když se zeptáte na cestu, vždy se vám dostane přívětivé pomoci i když si moc nerozumíte.

 

Po návratu do mariny mne čeká vyjednávání s šéfem maríny o ceně za skoro 4 měsíce stání. Původně chtějí 3000 USD, ale nakonec se domlouváme na 2100 USD a protože je v ceně jeřáb za vytažení lodě a její zpětné spuštění do vody, tak to nakonec není špatná cena. Ptám se, kdy tedy vytáhneme loď z vody a technik mne překvapuje. Nejlépe prý hned. A tak se pouštíme do práce. Protože mají malý výtah, musím odmontovat zadní stěh včetně antény a i 2 stěhy boční a i stejně je to jen celé tak tak. Loď se na výtah skoro nevleze. Loď je po 1,5 roce opět na břehu a jsem překvapený jejím dobrým stavem a především dobrým stavem zinkových anod, což znamená, že k mé radosti neprobíhá nikde zrádná elektrolýza, která může zničit celou loď. Den je pryč a já si dávám večerní pivo s jachtařem Ferdinandem, se kterým jsem se seznámil při vytahování lodě. Ferdinand má plachetnici v Karibiku a živí se přepravováním lodí a jejich přípravou pro nové majitele.

 

Ferdinandem i ostatními jsem důrazně upozorněn, že vše mám dát z paluby dolů a tak celý následující den trávím sundáváním motorů z držáků, liferaftu, vyfukováním a skládáním dinghy, uklízením lan, atd. Pak ještě umýt palubu a vše je hotovo. Večer trávím příjemně  s Ferdinandem a jeho milou rodinou u nich doma.

No a je tady poslední den. Domlouvám opravu škrábanců na trupu z Rio de Janeira, nátěr antifoulingem a kontrolu liferaftu. Vše jsem zvládl výjimečně v pohodě a tak můžu v klidu odjet domů, kam už se těším.

 

A jak vypadá cesta? Vstávám v 5.00 ráno. Nejdříve autobusem 2,5 hodiny na trajekt, potom hodinu trajektem do Buenos Aires, potom přes celé Buenos Aires na letiště, pak první let v 18.10 do Sao Paula, 3 hod. čekání, druhý let ve 23.50 do Londýna a druhý den odpoledne jsem tam. V Londýně opět 3 hodiny čekání a třetí let do Prahy, kde jsem po 22. hodině. A pak ještě autobusem do Brna a potom ještě 30 min. až domů. Takže ve 2.00 bych měl být doma. Celkem asi 45 hod. na cestě. Ale to už všechno uteče rychle a já už můžu plánovat další cestu.

Směr Antarktida!