Posádka: Jiří Denk, Jana Sládková

 

Vše začíná v pátek 3.7. Po příletu do Salvadoru a příjezdu z letiště do mariny, jsem šel s napětím zkontrolovat loď. Přece jenom, 4 měsíce byla vyvázaná v maríně bez „řádného“ dohledu. Obavy se navíc ukázaly jako opodstatněné. Lak lodě je na boku a na zádi v několika místech mírně otlučený a poškrabaný! Není to nic velkého ani vážného, ale zamrzí to. Asi jako když najdete pár škrábanců v laku auta, které vám tam přes noc udělal někdo cizí. Nicméně to patří k životu. Startuji motor, kontroluji jednotlivé systémy a vše ostatní vypadá naštěstí v pořádku. I rolfok, na kterém opravovali bez mé přítomnosti ložisko, a navěšovali jej zpět na stěžeň, vypadá dobře a funkčně. Ani jsem se řádně nerozkoukal a chvíli po mne dorazila Jana, má spolucestovatelka, která letěla jiným letadlem. A tak jsme vyrazili se podívat do krásného starého města a dát si zasloužené pivo.

 

V sobotu nasazujeme lazy bagy a hlavní plachtu, doplňujeme vodu, uklízíme loď. A navíc ještě vyrážíme na velký nákup: 54 ks 1,5-litrových lahví vody a spousta příslušného jídla, ovoce  a zeleniny a všeho dalšího, co potřebujete na 2 týdny plavby. Ještě, že nám to všechno personál z obchodu dovezl na 2 velkých vozících až k lodi. A to všechno opět vybalit a uklidit na své místo v lodi. Je to docela těžká a náročná práce. Nicméně odpoledne je hotovo a na svých místech. Místo, abychom ale vyrazili za zábavou (vždyť je přece sobotní večer!) na „chvilku“ si leháme, že si odpočneme. A probouzíme se až ráno… za to, ale dobře odpočatí 🙂 inu, únava po cestě a po práci vykonala své…

 

V neděli nasazujeme kosatku na rolfok a užíváme si zaslouženého odpočinku v plážové čtvrti Barra mezi tisíci bavících se a odpočívajících Brazilci. Je to pěkná mozaika brazilského života.

 

V pondělí 6.7.2009 v 16.30hod vyplouváme směr Vitoria a Rio de Janeiro. Ještě předtím se nám, ale podařilo zaplatit v marině, vyřídit policii, celníky a kapitanát. A navíc se i skvěle naobědvat. Ještě doplnit vodu do nádrží, a je to. Vše hladce a v rekordním čase. Jediná komplikace je Marcelo, jehož člověk mi měl namontovat ochrannou anodu na lodní šroub. Byli jsme domluveni na 14.hodinu, nebyl tam. V 15.00 hod mu telefonuji a on mne ujišťuje, že tam do 20min bude, ale v 16.30 jsem už tak naštvaný, že se rozhoduji vyplout i bez anody, kterou nechám namontovat při nejbližší zastávce. Přece jenom ztratit půl dne plavby zbytečným čekáním za to nestojí. A tak odplouváme k plovoucímu molu s čerpací stanicí a tankujeme naftu do nádrží a odplouváme na moře…

A v tom se to stalo…! Něco je špatně… Mám špatný pocit… Ale z čeho? Aniž bych věděl přesně proč, jdu se podívat, jestli z motoru vytéká chladící voda… a nevytéká! Sakra! Do prdele! Okamžitě vypínám motor, aby se nepřehřál a nezadřel. Později, když jsem nad tou situací přemýšlel, jsem dospěl k názoru, že mi podvědomě scházel zvuk vytékající vody z motoru… Zvuk, který normálně při běžícím motoru vůbec neregistrujete. Byla to opravdu zajímavá a velmi rychlá podvědomá reakce…

 

Co teď? Vrátit se do maríny bez motoru? Požádat někoho, aby pro nás připlul a pomohl nám? To by šlo… Jenže to by znamenalo zůstat v Salvadoru… a zde jsem už hodně, hodně dlouho.. Jsem přesvědčen, že to bude nějaká maličkost. Napadá mne, třeba zacpaný vodní filtr nebo poškozený impeler. Obojí je snadné opravit. A tak se rozhoduji vyplout. Vytahuji plachty a míříme z chráněné zátoky na širé moře.

Ovšem moře není příliš přátelsky naladěno. Fouká 20kn ostře proti větru a musím křižovat, abych se dostal na otevřené moře. Stmívá se v 18 hod, takže už je tma a ve tmě se dostáváme pozvolna ze zátoky ven. Naštěstí není velký lodní provoz. Moře je ale neklidné a za chvíli přichází první dešťové přeháňky.

Jana je poprvé na moři na plachetnici a není to pro ni zrovna ideální začátek. Celkem rychle se jí zmocňuje mořská nevolnost, ale to se nedá nic dělat. A tak celou noc musím kontrolovat loď sám. A navíc je kvůli větru nutných několik obratů. Prostě hodně náročná noc. Přesto se nám podaří uplout necelých 50Nm, což je slušný výkon. To ale netuším, že to je na dlouhou dobu poslední rozumný uplutý výsledek.

 

V úterý 7.7. svítá do šedivého nehezkého dne. Janě není dobře a ani já se necítím ve 100%  stavu – je to tak na 85% mého normálu. Počasí je mizerné. Zamračeno, každou chvíli déšť, vítr je přesně „do čumáku“, takže musím neustále křižovat. Vítr se neustále navíc mění a vytlačuje nás z kurzu. A navíc jsou zde jakési silné proudy, takže loď jakoby stojí na místě a celý trup se chvěje a drnčí, ale nepluje. Výsledek tragický – za den uplutých 20Nm! Jana mne stále nemůže střídat, noc je ale překvapivě klidná a, i když pomalu, tak jistě, se suneme rychlostí 2-3kn kupředu. Takže se mi podaří si aspoň trochu odpočinout.

 

Středa 8.7. situace se nelepší. Janě stále není dobře. Nikam neplujeme, spíše stále křižujeme skoro na místě. Je to depresivní. Odhodláváme se k prvnímu jídlu – vařené brambory s máslem. Po dlouhém půstu chutnají skvěle. Ba, jsou přímo vynikající! Protože mi už je dobře, začínám hledat závadu v chladícím systému. Není to ani ucpaný vodní filtr a ani vadný impeler v čerpadle. Nakonec rozmontovávám celé čerpadlo a s údivem a i s hrůzou zjišťuji, že je to nejen zadřené ložisko v čerpadle, a nejen zničená hřídel čerpadla, ale i zničený konec vačkové hřídele, na který je pumpa připojena masivním spojem v zářezu a zámku v oceli… bude to tedy znamenat na s velkou pravděpodobností výměnu celé vačkové hřídele a rovněž celého čerpadla! Vůbec nechápu, jak se toto velmi silné spojení mohlo takto poškodit. Samozřejmě je považováno za nerozbitné, a proto je bez rozmontování celé pumpy nezkontrolovatelné, a ani se nikdy nekontroluje. A samozřejmě vznikají otázky… Kde a jak dlouho budu shánět náhradní díly? A kdo a kdy to opraví? Je jasné, že původní plán je v ohrožení.

 

Janě stále není dobře. V noci, za průtrži mračen, asi 20x musím měnit nastavení plachet. Noc je kritická a vypadá, že nikdy neskončí. Jsem unavený a vyřízený a kladu si otázku, proč to vlastně všechno dělám.

A tak, jak to na moři bývá zvykem, vždy vás překvapí. Ve čtvrtek 9.7. se probouzíme do krásného slunečného rána a vše se otáčí k dobrému. Janě je dobře a to je skvělé! Nálada začíná být veselá. Vítr se pootáčí do vhodného směru a my rázem zdvojnásobujeme svou rychlost na 5 kn a více. Je to jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Koupeme se v krásně teplé a modré vodě a užíváme si sluníčka o pohodové romantické plavby… a tady mám odpověď… přesně pro tyto okamžiky to dělám a pro ně pluji… Večer si na palubě otvíráme láhev vína a za klidné a rychlé plavby pozorujem západ slunce, stmívající se oblohu a tisíce hvězd na obloze. Je to prostě paráda a naprosto idylické…

A vše stejně pokračuje i v pátek. Dopoledne vidíme nádhernou velrybu. Vyskakuje nad vodu, ve vzduchu se převrátí na záda a s velkým plácnutím dopadne zpět do vody. Prvních pár kousků udělá 30m od nás, což jsou cca 2 a něco délky lodě – tedy opravdu blízko nás! Nádhera! Odpoledne si otvíráme na palubě pár piv a užíváme si krásné romantické odpoledne a i večer. Plavba na plachetnici je nádherná a pohledu na oceán kolem sebe se nic nevyrovná…

 

A velryby vidíme i v sobotu 11.7., tentokrát je to pro změnu velrybí rodinka. Jsou to vskutku nádherní tvorové. Proplouvají blízko nás a navzájem se tedy okukujeme k oboustrannému potěšení.

Vítr se stočil na přesně zadní směr a zesílil až přes 20kn. Uháníme rychlostí přes 8kn, což je na mou loď rychlost přímo kosmická. Zaznamenávám i rekordní rychlost 14,3kn! A najednou se vzdálenost do Ria rychle zkracuje. Kéž by nám tato pohoda a ideální vítr vydržely ještě alespoň 2 dny…

 

Neděle 12.7. …nevydrželo… Ani jedno a ani druhé… Dopoledne se v posledním záchvatu prudkého větru trhá kontraotěž a ráhno dělá halzu (hlavní plachta je podfouknuta, přetrhla jistící lano, které drží ráhno a celé ráhno se převrací prudce na druhou stranu), rána jak výstřel z děla… Jdu zkontrolovat škody – a v hlavní plachtě je malá díra, což znamená, že se bude muset opět v maríně zašívat. Není to sice naštěstí velká škoda, je to ale celkem velká nepříjemnost a další práce navíc. Znamená to plachtu v marině sundat, složit, hledat opravu, dovézt to tam, vyzvednout, zkontrolovat a plachtu pověsit zpět na stěžeň.. Prostě dost práce.

Navíc v poledne se vítr ztiší na minimum a za pár minut fouká opět přesný a silný protivítr přes 20kn a až k 25kn. Člověk si málokdy uvědomí, jak je těžké plout zcela bez motoru. Při každém obratu to vyžaduje přesnou a rychlou práci. A v jednom člověku je to vše o to více náročné. O to více obdivuji všechny staré mořeplavce…

A aby toho nebylo málo, Janě je špatně. Není to mořská nemoc a nezbývá než doufat, že bolesti žaludku přejdou. Je to hrozná smůla, jet na dovolenou a nemoct si to užít kvůli zdravotním problémům.

Tím, že nemáme k dispozici motor máme v podstatě jen jednu možnost zajetí do mariny. Pak už tam musíme zůstat až do dokončení opravy vodní pumpy. Rozhoduji se a vynechávám plánovanou zastávku ve Vitorii. Snažíme se proto dostat do Ria, protože tam 100% bude zastoupení Perkinsu a Volva i to s centrálním skladem a oprava tam bude snad nejsnazší a nejrychlejší.

 

V noci je to opět mizérie. Loď nastavuji tak, aby co nejméně houpala, aby Janě bylo co nejlépe. To znamená ale, že také v podstatě proti větru neplujeme. Sice se pohybujeme 3kn, ale spíše se držíme na stejné úrovni a někdy i mírně splouváme. Setmění nás zastihlo mezi ropnými věžemi, kterých vidím asi 20, a to je jen část z celého počtu. Snažím se mezi nimi projet na volné moře, ale prudký 25kn vítr nás neustále snáší do hlavního centra věží. Proplouvání těsně kolem věží je náročné především na nervovou soustavu. Člověk se neubrání představám, co všechno se může stát, aby se loď stala neovladatelnou. Důsledky poruchy kormidla, roztržené plachty, přetrženého výtahového lana, apod., by byly mezi věžemi v tomto počasí nebezpečné. A tak loď „zbaběle“ nakonec radši obracím směrem k pobřeží. Zde ale zase proplouvají lovící velké rybářské lodě. A zatímco s jednou se elegantně a ohleduplně mineme, tak ta druhá se nás očividně rozhodla přejet. Rozsvítil jsem všechna světla včetně reflektoru abychom na sebe dobře viděli. A i rybáři nás dali doprostřed paprsků velkého hledacího reflektoru, takže dobrá zpráva – vidí nás… ale pak, jakoby nic, si to namířili přímo na nás! Asi se dobře zaměřili… Plují přímo a neuhýbají ani o mm. Je jasné že mají přednost plavby, ale toto bylo přinejmenším neohleduplné. Víme o sobě  3Nm! Stačilo jim jen posunout kormidlem. Až je nakonec jasné, že kurz je 100% kolizní, tak v záři jejich reflektorů dělám obrat, přehazuji plachty a dokončím kolečko. A rybáři slavnostně proplují kolem nás ve vzdálenosti cca 100m. Museli se myslím dobře bavit, když viděli, jak tam v noci ve vlnách za silného větru zápolím s lany a plachtami. Ale moc pěkné to od nich zrovna nebylo. Zbytek noci proběhl už v klidu. Plavební výsledek? Uplutých 0 Nm hovoří za vše…

 

Pondělí 13.7. Výborně, Janě je lépe… opravdu se mi ulevilo.. Člověk si uvědomí, jak důležité je dobré zdraví a to nejen pro plavbu. Vítr a počasí zůstávají stejné. Všude je zamračeno. Vítr klesl na příjemnějších 14kn. Směr větru je, ale pořád ten nejhorší, který může být. Přímo proti! A tak nezbývá než se probojovávat proti větru a doufat ve změnu. Noc také podle toho vypadá. Ještě nikdy jsem na své plavbě neplul tolik Nm přímo proti větru a nemusel se doslova probojovávat o každou Nm.

V noci máme další veselou historku k vyprávění. Kolem půlnoci se mi něco nezdá na přídi a tak, ač to v noci nedělám, vyrážím do vln a větru zkontrolovat příď. Nevěřím svým očím! Spinakrový peň normálně uchycený na stěžni se na hoře uvolnil a kýve se jen tak ve vlnách pouze na spodním, nepříliš silném uchycení. Okamžitě mi je jasné, co se stalo, ale vůbec nevím, jak to budu řešit. Vypadl totiž čep mezi vozíkem, kterým se sváží peň dolů, a pněm samotným! Okamžitě objímám stěžeň i se pněm, protože každou vteřinu hrozí ulomení lehkého spodního držáku (hlavní sílu z 99% nesl vozík) a ztráta celého pně s případně protrženou plachtou nebo třeba s rozbitým okýnkem. Co teď? Volám Janu, která spí v zadní kajutě. Je mi jasné, že pokud mne vůbec z přídě uslyší, a když vyleze do kokpitu a já tam nebudu, tak bude asi vyděšena. A to také i trochu je… Malou chvilku si myslela, že jsem spadl přes palubu. Společnými silami zápolíme se pněm. Spodní zámek se zkřivil a zablokoval. Kladivem jej rovnáme a závlačku se nakonec podaří vytáhnout. Dobře, peň je volný, ale je pořád nakolmo k palubě, kde se kymácí uvázaný nouzově ke stěžni lanem. Jak ho dostat bezpečně při jeho délce cca5m do vodorovné polohy? Jana jde na příď a já jej rukama spouštím směrem k přídi. Páka je to ale obrovská a peň nakonec padá Janě na hlavu. Už v duchu vidím katastrofický scénář s rozbitou hlavou, ale Jana jej dokázala perfektně chytnout, což je ve vlnách a větru opravdu velmi dobrý kousek. Je to jedna ze situací, o kterých nevím, jak bych je sám řešil. Po 45min práce se nám podařilo celou situaci perfektně zvládnout a peň nakonec přivázat k zábradlí. A to vše beze škod…

 

Úterý 14.7. ve 3 hod ráno změna přichází! Tentokrát k lepšímu (už protože k horšímu to stejně už nejde). Vítr se pozvolna otáčí a my nakonec krásným pohodovým bočním větrem plujeme pohodlně po dlouhé době ve správném kursu k cíli, k Riu. Svítí sluníčko a tak je to opět krásná plavba. Otevíráme si víno a užíváme si. Moc si přeji, aby vítr vydržel. Potřebujeme 2 dny…

Ale nevydržel… večer se obrací do přesného protivětru a boj pokračuje. V noci se opět opakuje historie s rybářskou lodí, která nás pronásleduje. Dlouho jsme pluli v kursu přesně proti sobě. Protože to ale na velkou vzdálenost nelze zcela přesně poznat, hrozí nebezpečí, že brzkým výhybným manévrem kapitán vpluje ještě přesněji do kolizního kursu než původně. A pokud tento proces udělá několikrát, „zaměří se na cíl“ nakonec dost přesně. V takovémto případě je dle mé praxe nejlepší jet v přímém kursu co nejdéle. Možnosti jsou následující:
a) kurs nebyl zcela kolizní a nakonec se pohodlně s velkou mezerou mineme (stává se často) b) kurs nebyl zcela kolizní a minete se byť těsně ale v pohodě

1. c) kurs je kolizní a vy si vyberete ideální variantu pro vyhýbací manévr a nevplujete mu ještě více do cesty. Pokud ale vyčkáte příliš dlouho, riskujete, že výhybný manévr uděláte oba naráz ve špatném směru a nezbude vám čas na opravný manévr…V teorii se praví, že výhybné manévry mají být pro druhou stranu s jasně čitelným záměrem. Ovšem, kdy to vlastně je, že?

 

Pravda, tak či tak, chce to silné nervy. Musíte totiž počkat, až loď a její směr vidíte naprosto zcela jasně a zřetelně. To znamená, že je opravdu velmi blízko Ale je to vhodnější řešení, než neustále a někdy i zmateně se snažit vyhýbat dlouho dopředu. A tím situaci zhoršovat. Obzvláště to platí u rybářských lodí, které na rozdíl od velkých tankerů či nákladních lodí, často mění kurs.

Ovšem nesmíte narazit na takového vtipálka jako já… Dlouho jsme tedy pluli v kursu přesně proti sobě. A protože jsem nakonec viděl jeho zelené poziční světlo (vidíte tedy více jeho pravý bok) i úhel jeho trupu ke svému směru, je strategie jasná. Odpadnout po větru doprava by znamenalo riziko vplout mu více do cesty, takže dělám nepohodlný obrat proti větru (přičtěte k tomu vítr 20-25kn, vlny přes 2m, slanou tříšť všude kolem a mokré oblečení,…). Rybářská loď se tedy ocitá za mým pravým zadním bokem a já se od ní vzdaluji. Ale za 3 min na to se ohlédnu a vidím, že loď otočila a „zpřesnila“ svůj kurs na můj a vidím její červené i zelené poziční světlo. Takže pluje skoro zezadu přímo na mne! Beru silný reflektor, kterým jsem už předtím na něj i sebe svítil preventivně (aby věděl, jaká jsme loď a že mám plachty) a opět na něj svítím. Vše probíhá ve velmi těsné blízkosti! Tentokrát už ale výhybný manévr nemá cenu dělat, protože on jako rychlejší a předjíždějící bude muset vyhýbat a já nevím jestli uhne vpravo nebo vlevo. A i když vím, že mne vidí, je to velmi nepříjemný pocit, když taková velká loď je cca 100m (necelých 10 vašich délek lodě), tedy opravdu těsně, za vámi. Loď nakonec těsně za mou zádí uhýbá doleva a otáčí se a pluje na opačnou stranu. Je jasné, že: a) byl zvědavý a chtěl se podívat zblízka, nebo b) chtěl mě vystrašit. Obojí se mu povedlo excelentně a to druhé i více… 🙂

 

Ve středu 15.7. ráno svítá do pošmourného dne. Za noc jsem upluli za neustálého křižování přes 55Nm, ale jen 25Nm jsme se posunuli směrem k cíli! To je zcela typický výsledek pro tuto plavbu. Takových nocí a dnů jsme zažili 4-5…

Nyní vítr cca 15kn fouká proti, ale naštěstí v úhlu umožňující plout v kursu na cíl. A i když je škaredě, jsem tomu vděčný. Potřebujeme, aby to vydrželo 6hod, kdy bychom zahnuli kursem za poslední mys Cabo Frio před Riem. Do Ria nám zbývá 90Nm, ale ty se můžou protáhnout, když Neptun bude proti, na ještě velmi dlouhou dobu. Neptun je ale tentokráte přejícný a my obeplouváme mys zároveň se soumrakem. Noc je sice chladná, ale plavba velmi příjemná a klidná. Lodě nás míjí v uctivé vzdálenosti a vše je zcela v pohodě.

 

Čtvrtek 16.7.

Při krásném svítání se pozvolna blížíme k vjezdu do zátoky Baia De Guanabara, podél které je umístěno Rio de Janeiro. Oba se těšíme už na pevninu a Rio je už konečně opravdu vidět. Těsně před zátokou ale zeslabuje vítr, který nakonec zcela utichá. A tak tam stojíme na místě od 10.hodiny rána až do večera 18.hodiny. Je to poněkud ubíjející pocit. Normálně by si člověk nastartoval motor a v klidu doplul, což my ale nemůžeme. Ani si „stopnout“ žádnou loď nemůžeme, protože tady prostě žádná nepluje. Pak se mírně rozfoukává a já volím nejkratší cestu mezi ostrůvky. A když jsme mezi nimi, vítr opět ustává a proud nás žene přímo na skaliska ostrova! A tak nezbývá než na 3 min nastartovat motor i bez jeho chlazení. A tak opatrně plujeme na motor, ale pak se ozývá z motoru špatný zvuk a já jej ihned po 3 min vypínám. Mám ale strach, že jsem motor poškodil, a to i když teplota na ukazateli i tlak oleje byly v pořádku. Otvírám motorový prostor a tam plno kouře! Skaliska jsme sice minuli, ale jsem naštvaný a nadávám a bojím se o motor. Při důkladnější prohlídce ale zjišťuji, že teplem praskla i výfuková hadice (která by se normálně chladila vodou) a kouř a snad i změna zvuku šla odsud. Trochu se mi ulevuje a padá mi kámen ze srdce. Za asi hodinu se opět trochu rozfoukává a my se suneme pozvolna k přístavu. Ještě jedno malé drama s otáčejícím se větrem, samozřejmě v nejužším místě průlivu.. Ale nakonec ve 23hod kotvíme před marínou Gloria přesně pod vzletovou a přistávací dráhou letiště v Riu.

 

Plavební data:

Nejkratší vzdálenost po moři je 780 Nm

My jsme ale upluli křižováním 940 Nm za 10 1/4 dne

Což je průměrná rychlost: 91,7Nm/den  s průměrnou rychlostí 3,82kn

A celkově Altego uplula z New Zealandu 20 410 Nm

 

V pátek 17.7. bereme dinghi (nafukovací člun) s malým motorem a plujeme se zeptat na podmínky pro pobyt v marině. Jsou katastrofické – 160 realů (cca 1500 Kč) / den! A tak plujeme k druhé marině IATA Club vzdálené 20min. a zkoušíme to zde. Jenže ta je pouze pro členy IATA Clubu.  Nicméně se s námi dá do řeči Roberto a ten nám pomůže vyřídit výjimku pro opravu vodní pumpy za 30 realů/den. Perfektní! Přestěhujeme loď, vyvážeme ji u bójky a pak ji dopravíme ve vleku na místo, které nám  určili, k vnější straně mola. Dobrá zpráva je, že se mi ihned podaří sehnat opraváře. Špatná zpráva je, že v Riu prý není zastoupení Perkins. Nejlepší zpráva, ale je, že zničená hřídel čerpadla je k vačkové hřídeli připevněna odmontovatelným malým mezikusem oceli. Ten je sice zničený, ale hlavně, že se nemusí  rozdělávat celý motor s vačkovou hřídelí. A tak nezbývá než zničenou součástku a hřídel čerpadla nechat vyrobit. Budou hotovy ve středu ráno. A tak alespoň máme dost času na výlet…

 

Sobota 18.7. – běháme po úřadech se střídavými úspěchy. Je to ale zároveň vynikající příležitost jak blíže poznat Rio. Kapitanát snadno nacházíme a papíry nám vyřizují po hodince čekání. A protože je v areálu kapitanátu i námořní muzeum, prohlížíme si i zevnitř přístupnou ponorku. Vidím ji takto poprvé v životě a je to zajímavá zkušenost. Ovšem federální policii hledáme obtížněji a když ji konečně najdeme, je nám oznámeno, že zde nikdo není a že máme přijít zítra. A tak sedáme na autobus a jedeme na známou pláž Copacabana. Procházíme se po ní a je to sice bezesporu hezké místo s širokou a dlouhou pláží zaplněnou tisíci lidmi, ale oba dva s Janou se shodujeme, že osamělé pláže jsou našemu srdci daleko bližší. A tak vyhledáváme půjčovny aut a se štěstím si v jedné z nich domlouváme půjčení  auta na zítřek. Večer trávíme v naší čtvrti Botafoga a v sousední půvabné čtvrti Urca. A nakonec si dáváme caipirinhu v yacht clubu.

 

Ráno v neděli 19.7. vyrážíme pro auto na Copacabanu. A pak opět na Polici Federal a opět marně – nejsou tam a ani nebudou… Nevadí, doufáme, že vyřídíme příjezd i odjezd zároveň a vyjíždíme na poznávání brazilského vnitrozemí. První cíl je nádherný horský národní park Itatiaia. Kombinace krásné přírody, hor, deštného pralesa, jezírek a vodopádů, ptáků je naprosto úžasná a dokonalá. Po noclehu v hotýlku v parku, s termálním bazénem a s překrásným výhledem do hor, vyjíždíme směr pobřeží do městečka Paraty. Ovšem po ujetí 150km je zavřená spojovací silnice – vzala ji voda! A my se tedy musíme 50km vrátit a další objížďkou více než 120km se dostáváme k Paraty. Je to nádherné a původní městečko, které si zachovalo původní ráz i atmosféru, protože po dlouhou dobu bylo přístupné pouze z moře. Je to kouzelné místo plné pláží a ostrůvků. Procházíme se v uličkách mezi starými a původními domky, dáváme si večeři, pivo a večer zakončujeme v hotelové parní sauně, která díky chladnému počasí přichází vhod. A úterý 21.7. odpoledne se pozvolna vracíme kolem pobřeží do Ria. Je to převážně nádherné pobřeží plné pláží a ostrůvků kolem. Vskutku kouzelné místo.

V Riu se nám podaří vyřídit papíry na zítřejší odplutí a dokonce i na Polici Federal nám potvrdí bezproblémově připlutí i odplutí. V marině mne ale čeká opravdu špatná zpráva. Během našeho výletu přišla bouře a velmi silný vítr a loď odtáhli z návětrné strany mola na bezpečnější bóji. Ptám se jestli je poškozená a prý „je trochu poškrábaný bok“. Tuším, že to bude špatné, ale po příjezdu k lodi nemám slov. Bok lodě je odřený a poškrábaný v některých místech až na hliník a to v délce 1,5m… Dívám se na tu spoušť a mám vztek a lítost zároveň. Jaká to ale musela být bouře, že jsou 3 fendry z 8 prasklé! Jen mne mrzí, že personál maríny loď do bezpečí neodtáhl dříve, přestože musel vidět, že loď je u  mola ničena. Nicméně i to patří k plavení se na plachetnici a tak nezbývá než se uklidňovat tím, že je hlavní, že trup je nepoškozený. Vůbec si nedokáži představit, jak by vypadal po něčem takovém laminátová loď.. A tak si říkám, že jsou prostě horší věci na světě a že se to prostě opraví, tak jako koneckonců nakonec skoro vše… Není čas brečet nad rozlitým mlékem. Ještě musíme sundat hlavní plachtu a odnést ji do opravy.

 

Ve středu 22.7. ráno s Janou ještě nakupujeme další proviant. A také se setkáváme s další částí posádky pro, teď už jen krátkou, 3-denní výletní plavbu podél brazilského pobřeží. Setkání s Olgou Kozelkovou a její kamarádkou Dášou je radostné. Zároveň hledám opraváře, ale marně. A tak zatím přináším hlavní plachtu z opravy a pomocí posádky ji upevňujeme na stěžeň a na ráhno. Loď je tedy, kromě čerpadla, připravena. Opravář přichází až odpoledne a má neuvěřitelně oteklou nohu – byl prý v nemocnici. Montujeme čerpadlo, ale jeden šroub má v bloku motoru sedřený závit a oprava bude tedy hotova až druhý den. Jdu tedy zklamaně za posádkou do yacht baru na caiprinhu a děláme si aspoň hezký společný večer.

 

 

Přípobřežní plavba z Rio de Janeira na Ilha Grande a do Paraty

 

23.-26.7. 2009

Posádka: Jiří Denk, Jana Sládková, Olga Kozelková, Dáša

 

Ve čtvrtek 23.7. dopoledne je čerpadlo konečně hotovo a ve 13. hod tedy slavnostně vyplouváme.  Plujeme kolem jednotlivých pláží i kolem Copacabany. Je jen škoda, že počasí není nijak hezké a tak si výhled užíváme jen částečně. Fouká, jako obvykle,  přesný protivítr, takže tedy dáváme „motorovou“ jízdu. V pátek ve 2. hod ráno po 70 Nm kotvíme v klidné zátoce na nádherném místě ostrova Ilha Grande. Ostrov je vyhlášeným místem pro výlety. A právem, je opravdu velmi hezké. Po snídani vyplouváme za přesného protivětru a tedy opět na motor a navíc za občasného deště. Plujeme kolem krásných pláží a ostrůvků směr na námi oblíbené Paraty. Odpoledne nás potkává dramatická situace. Olga a Dáša mají hlídku, já si jdu odpočinout. Probere mne Dášin křik a okamžitě se vrhám nahoru na palubu. Slyším jen křik „Pozor! Loď!“ a tak, aniž bych přesně věděl, co se děje, okamžitě ubírám plyn a vypínám autopilota. Rychle se rozhlédnu a úplně těsně před námi vidím rybářskou loď s nadávajícím a vyděšeným rybářem. Prudce točím kormidlem vlevo a rybářskou loď míjíme pravým bokem o pouze 2-3m! Jsem úplně zkoprnělý hrůzou, co se vše mohlo stát a všemi možnými dalšími důsledky. Jak blízko může být tragédie a to i za bílého dne! Stačí obyčejná nepozornost a nesoustředěnost. Jak vyplynulo dále, holky seděly v kormidelně, občas se koukly přes skla kolem, ale ven se dívat nechodily. A to přestože jsem jim večer vysvětloval, že výhled z kormidelny nestačí. A tak ve slepém úhlu za stěžněm a přes kanystry s naftou neviděly blížící se loď. Zahlédly pouze bójku s praporkem, a tak se Dáša šla podívat, co to je. Rybářskou loď tedy zahlédly náhodou až na poslední chvilku. Ještě teď mám velmi nepříjemný pocit.

K Paraty dorážíme v 19 hod, těsně po setmění kotvíme před městečkem. Máme za sebou 35 Nm. Olga a Dáša ještě vyráží na břeh do městečka na procházku a já se dávám pod metodickým vedením Jany (která má teplotu a vypadá to na řádnou chřipku) do vaření kombinace fazolové polévky se zelňačkou. Výsledek byl vynikající a tak den zakončujeme dobrou večeří a posezením s bílým vínem. V sobotu 26.7. ráno na člunu odvážím Janu na cestu do Ria a pak  vyplouváme s Olgou a Dášou na 15 Nm okružní plavbu po místních ostrůvcích a zátokách. V 16hod dotankováváme naftu do lodě a potom vysazuji Olgu a Dášu na břeh, protože jim druhý den letí letadlo z Ria.

 

Z Rio de Janeiro do Paraty jsme upluli celkem 120 Nm

A za chvíli na to vyplouvám na sólo plavbu do Rio Grande (680 Nm) a pak dále do Montevidea v Uruguai (300 Nm). A když Neptun dá, možná dále do Mar del Plata v Argentině (200 Nm). Vše cca 1180 Nm.