VIII. etapa
Posádka: kapt. Jiří Denk, Hana Ševelová, Martina Tatíčková, Felicie Leurent, Marine Coisne, Gaelle Watine
Celá tato epizoda ale začíná ve středu 27.1.2010. S novou posádkou (Aleš Budín, Lea Podsedníková a Lenka Sládečková) jsme se nabalil, nakoupili zásoby, doplnili jsme naftu, vodu, dobře se naladili, odhlásili se z úřadu, zdárně a elegantně vypluli od mola a …po 200m se polámal motor… tak toto byla má nejkratší plavba v životě… Takže nastává rychlá akce, voláme na jachtaře stojící na molu a s jejich pomocí na člunu se dostáváme zase zpět k molu. Tam jsme loď vyvázali, ale pozice to nebyla příliš dobrá ani bezpečná , takže jsme ji museli ještě přestěhovat na lepší místo. Ihned se sháním po opraváři a mám štěstí. Roxana, která zprostředkovává veškeré opravy a má kontakty na všechny profese, ihned volá a opravář Tete přichází hned tentýž večer. Ovšem Tete má po rozmontování motoru špatnou zprávu. Z hlavního hnacího kola rozvodů se vyšrouboval šroub, uvolnilo se celé hnací kolo i časovací řemen a potkaly se písty s ventily. Navíc je zlomená vačková hřídel. Znamená to sundat hlavu motoru a vyměnit vačkovou hřídel, všechny ventily, těsnění. A to je hodně špatná zpráva. Zabránit se tomu nijak nedalo. Toto místo je zcela nepřístupné a tedy nezkontrolovatelné, ale i kdyby bylo přístupnější, tak by to nikdo nekontroloval, protože by ho to ani nenapadlo. To je věc, která se prostě nestane. Nicméně, když už se to stalo, ještě že se mi to stalo tady v Ushuaii a ne v Antarktidě. Když už se měl motor polámat, tak tady to bylo jednoznačně nejlepší místo pro opravu. Posádce se omlouvám, ale nedá se nic dělat, toto se prostě na lodi stává a i když je to nemilé, je s tím třeba počítat. Délka opravy je naprosto nejistá, takže se posádka naprosto logicky a správně rozhoduje pokračovat v náhradním suchozemském programu. A já jsem opět zůstal sám.
Největší problém představuje doprava náhradních dílů. V Ushuaii samozřejmě nejsou a prý nejsou ani v Buenos Aires. Doprava a zaslání náhr. dílů odkudkoliv jinud znamená velké problémy s celníky. Celní vyřízení prý trvá i týdny a stojí tisíce korun. Pro mne je ale důležitý především čas. Mám doma pracovní závazky a loď v Ushuaii nechat přes místní zimu by bylo špatné. Z dlouhodobého hlediska to není dobré ani zcela bezpečné kotviště. A tak tato situace nemá jiné řešení než, že prostě s lodí odplout musím. Jsem z té situace docela nešťastný, ale nedá se nic dělat, musím najít řešení.
A tady se na mne opět usmálo velké štěstí. Dostávám se do mailového kontaktu s Hankou Ševelevou, která chce zrovna v tomto období jet do Argentiny a Chile na cesty na dovolenou. A přemýšlí, kromě jiného, že by se mnou i plula z P.Natales do P.Montt. A kromě jiného chce navštívit i Ushuaiu. Vysvětluji jí situaci a nakonec se domluvíme, že program přehodí a že i se svou kamarádkou Martinou Tatíčkovou přiletí co nejdříve do Ushuaii a dovezou mi náhradní díly. Já jim za to místo poštovného přispěji na letenku. A takhle to i nakonec klapne. V neděli 7.2. v noci mají přiletět do Ushuaii, ale letadlo má zpoždění a tak je na lodi vítám až ve 4 ráno. Setkání je to pro mne radostné a nálada je skvělá. Všechny díly se podařilo bez problémů propašovat a já se můžu pustit do opravy. Události se dávají do pohybu.
Objevuje se skupinka 3 mladých Francouzek (24 let) a dáváme se do řeči. Ptají se, jestli nepluji do P.Arenas. Vysvětluji, že mám naplánovanou trasu přes P.Natales, bavíme se o plavbě a pak říkají, že si to rozmyslí. Myslím si, že už se neukáží, protože tady bylo vícero takových lidí. O to více jsem překvapen, když druhý den jsou na molu opět. Vysvětluji jim situaci s motorem, že nevím kdy přesně bude opraven, ale jim to nevadí, mají svůj program v okolí Ushuaii. Rozhodnuté ale ještě nejsou, protože jedna z nich má strach a druhé dvě ji přemlouvají, takže pořád tomu nepřikládám velkou váhu. Nicméně někoho na palubě bych rozhodně uvítal a potřeboval, protože zrovna tuto část plout sám by bylo velmi obtížné a nepříjemné. V té době se už také rýsuje řešení situace s náhradními díly motoru.
Oprava motoru šla tentokráte překvapivě hladce a dle plánu. Tete je sice drahý opravář, ale kvalitní a naprosto spolehlivý. Hned v pondělí ráno přichází Tete a odnáší hlavu, hřídel, náhradní díly i ventily do speciální dílny, kde vybrousí sedla a vše sestaví. Francouzky potvrzují zájem plout. V úterý odpoledne hlavu motoru přináší a za pár hodin práce, ve 22 hod., motor běží. Zkouším ho kus večera a hned brzy ráno. Ráno Tete dodělává ještě drobné úpravy. Já po chvíli dalšího zkoušení prohlašuji motor za opravený a nastává obvyklý kolotoč. Francouzky nakupují zásoby. Rychle i s Francouzkami společně na úřady, vyřídit celnici a pak jsem domluvený s Hankou a Martinou na poslední oběd. A tam opět změna. Tentokrát k lepšímu. Holky to ještě jednou zvážily a na poslední chvíli se rozhodly, že poplují také. Jsem rád, bude veseleji. A tak znovu na Prefekturu Naval změnit crew list a odhlásit Hanu a Martinu z Argentiny, doplnit další jídlo, holky se ještě rychle sprchují a v 16 hod vyplouváme. Pravda, Francouzky z dalších členek posádky nebyly úplně nadšené, bylo to pro ně příliš rychlé překvapení. Vysvětlil jsem jim ale, že posádka nemá jaksi co mluvit do toho, jestli popluje ještě někdo jiný či ne, pokud má samozřejmě každý svou postel. Takže se s tím smířily nakonec rychle. A nakonec myslím v průběhu plavby byly velmi rády, koneckonců stejně jako já.
Středa 10.2., Puerto Williams, 25 Nm
K večeru tedy slavnostně vyplouváme do P.Williams. Je to sice 25Nm zajížďka na jih, pak musíme zase 25 Nm zpět kolem Ushuaii, ale nedá se nic dělat, musíme se přihlásit v chilských vodách. Takže mám na palubě celkem 5 ženských. Zdálo by se to jako sen, který by každý jachtař mohl mít. Takový hezký harém. Ovšem od snu k noční můře bývá i v běžném životě velmi blízko, natož na plachetnici v těchto vodách. Do P.Williams doplujeme zcela v pohodě ještě před setměním. V pohodě se vyvážeme, úředníci říkají, že přijdou až ráno a tak my vyrážíme do baru na potopeném parníku Micalvi, který už dobře znám, protože jsme zde už slavili připlutí z Antarktidy. Děvčata se baví dobře až do 5 hod rána. Ráno přichází úředníci do přístavu a vyřizujeme vstupní formality do Chile, ale výstupní musíme vyřídit zvlášť, takže ještě dopoledne dělám další kolečko po úřadech. Nakonec je vše vyřízené, ale dozvídáme se, že přístav je zavřený kvůli silnému větru a že nesmíme vyplout. A tak nastává čekání. K večeru už je vítr očividně klidný, ale přístav pořád neotvírají. Já a ještě 2 další lodě vysílačkami naléháme, ale nic to nepomáhá. Šéf přístavu, který může přístav otevřít není prý přítomen. Až kolem 20 hod. přístav otevřou. Loď, ke které jsme vyvázáni odplouvá a já se rozhoduji pro vyplutí také. Do nejbližšího kotviště bychom měli dorazit před setměním.
Jenže plujeme proti větru a asi i proudu pomaleji a k vjezdu do zátoky dorážíme za soumraku. Vjezd je velmi nepřehledný. Netroufám si tam za soumraku vjet a tak beru dinghi, Hanku a Martinu nechávám na palubě po krátké instruktáži s pokynem, ať pomalu krouží před zátokou. Já vyrážím na průzkum na člunu. Jenže než nachystám člun a dopluji k vjezdu do zátoky a zpět k lodi, tak je už tma. Nezbývá než plout v noci kanálem Beagle. Ten je ale natolik široký a dobře zmapovaný, že plavba je zcela bezpečná a pohodlná. A také se aspoň pokusím dohnat zpoždění, které mám.
Ovšem Francouzky jsou už vyděšené z toho, že byly sami na palubě bez kapitána a samotná noční plavba jim ještě k vyděšení přidává. Později se dozvídám, že když jsem nasedl do člunu a zůstala na lodi jenom posádka, takměř podléhaly panice. Ne nadarmo se říká,, že nejhorší smrt je z vyděšení. A tak pluji celou noc a až ráno mne vystřídá Martina a Hana a já se můžu prospat.
Pátek 12.2., Caleta Beaulieu, 90 Nm, S 54°48´, W 69°38´
Počasí není příliš pěkné. Neustále zataženo, vítr fouká přesně proti (koneckonců jak jinak, že…), občas zaprší. Opravdu žádná sláva. Nicméně, i když je škaredě, okolní panoramata jsou velmi pěkná. Plujeme pořád na motor a plavba pozvolna ubíhá. Kotviště Caleta Beauliue, které vybírám pro přenocování, je odbočka z Brazo del Noroeste. Mám ho doporučené od Giorgia – autora Nautical Guide, knihy bez které bych zde vůbec nemohl existovat a kterou jsem pořídil od Jirky Zindulky. S Giorgiem jsem se seznámil na molu v Ushuaii, kde jsme byli vyvázáni vedle sebe. Je to mimořádně milý a ochotný chlapík kdykoliv poradit a pomoct. Toto kotviště je nejbližší a nejvhodnější k prozkoumání ledovce v zálivu Seno Pia. Kousek od kotviště je jeden ledovcový splaz. Už plavba příjezdovým kanálem Seno Pia je úchvatná. My připlouváme dostatečně včas na to, abychom mohli plout dále do východního ramena k dalším splazu. Jedu přesně podle mapy, když z ničeho nic narazíme na podvodní skalisko. Nepluji rychle, ale stejně je to docela velká rána. Francouzky na přídi padají. Škody jsou: naražená ruka a noha zrovna u Felicie, která nejvíce od začátku vyšiluje a roztržené kalhoty u druhé. Zbytek posádky přežil náraz bez újmy. Jsem z toho celý překvapený. Znovu kontroluji přesnou mapu z Nautical Guide, jestli jsem se nepřehlédl. A ne, tam kde jsme narazili má být regulérní 30m hluboká voda. S navigací je to tady dost hrozné. Mapy nejsou dost podrobné a tyto maličkosti tam často ani nejsou. GPS vůbec nesedí s elektronickou mapou v počítači a často kotvíme podle počítače daleko na břehu.
Uklidňuji posádku a vidím, že Felicii, která má naraženou ruku, dávají ostatní nějaké kapky. S úsměvem a z legrace se ptám – v domnění, že jsem velmi vtipný – jestli jsou to kapky proti stresu. S naprosto vážnou tváří mi odpovídají, že ano. Tady ovšem končí legrace a úsměv mi trošku ztuhne. Kapky proti stresu! Kdo to kdy viděl? Nicméně plujeme úspěšně dál do ramene. Ledovec je nádherný a majestátní. Stojíme přímo před jeho čelem a kocháme se a fotíme. Počasí se na chvilku umoudřuje a dokonce i hezky. A až jsme dostatečně vykoukaní proplouváme zpět soutěskou, tentokrát bez problému, zpět ke kotvišti. Kotvíme a vyvazujeme loď ke břehu a i když prší, je to klidná noc.
Krizový den: Sobota 13.2., Caleta Rana, Islas del Medio, Canal Ballenero, 60 Nm, S 54°50´, W 70°57´
Ráno vstáváme brzy, protože chceme ještě na člunu jet k čelu ledovce. Protože je ale mlha a prší, výlet se nekoná a tak odvazujeme lana, odkotvujeme a vyrážíme dále na plavbu. Počasí se ale nelepší. Zataženo, nevlídně a neustále fouká proti nám vítr 15-20kn. Plavba ubíhá pomalu. Je to spíše probíjení se mořem v kanále.
A je tu další změna. Felicie je natolik vystresovaná (kapky očividně nezabírají), že mne všechny tři Francouzky požádaly, jestli bych je nevysadil v Punta Arenas. Pro mne je to nevýhoda, je to zajížďka a moje zpoždění se mírně protáhne. Ale protože Felicie byla vystresovaná strachem z mořské nemoci už před vyplutím z Ushuaii, tak jsem ji tam slíbil, že pokud bude mít mořskou nemoc, že ji v P.Arenas vyložíim. Mořskou nemoc sice nemá, ale je chuděra úplně vyklepaná, takže se rozhoduji jim vyhovět.
Jako kotviště vybírám Caleta Rana, protože jsme tam už kotvili při plavbě do Ushaia a říkám si, že je lepší kotvit někde, kde to znám. Jenže, jak se ukazuje, to je pouhá teorie. Je to skupina nepřehledných ostrovů a ostrůvků.
A i když připlouváme brzy a mám 2 hodiny na kotvení, nemůžu kotviště najít. Připlul jsem totiž z druhé strany. Obeplouvám ostrov tedy i z druhé strany, ale stejně důkladně ukrytou zátoku nevidím. Jsou tam dvě ústí, která by to mohla být, ale nedokáži rozpoznat, které je to správné. Omyl by byl ale fatální. Uvízlou loď vyprošťovat s nezkušeným děvčaty na palubě by bylo krajně obtížné. A člun tam vyslat nemůžu, je tu málo prostoru na manévrování. Úplně se za to stydím sám před sebou. Vždyť jsem tady už byl! Riskovat ale nechci, protože další komplikace by vyděsily už teď rozčarované Francouzky. Ty očividně očekávaly romantický výlet s vyhříváním se na palubě a s popíjením drinků. Realita je o všem jiná. Náročná a tvrdá plavba ve škaredém počasí. Takže, protože je tu ještě druhé kotviště hned za rohem, rozhoduji se plout k němu. To už se smráká. Jsem nervózní. Přibližovací bod na GPS ukazuje příjezd na kotviště, ale netrefil jsem se s lodí přesně na něj ve správném úhlu. Ve vjezdu je dále spousta ostrůvků a útesů a tak se rozhoduji najet na bod pro jistotu ještě jednou. Otáčím loď, pluji se podívat ještě z jiného směru. A… uprostřed hluboké vody, z ničeho nic, narážím na podvodní kámen! Nepluji rychle, ale rána do vlastní lodě se zdá každá příliš velká. Tentokrát má naraženou nohu Hana. Koukám kolem sebe, koukám do mapy, ani v mapě, ani na hladině, nikde žádné znamení potenciálního nebezpečí! Přitom k nejbližšímu břehu je to cca 200m. Okolní hloubky mají být 25m… V mapě je vyznačena příjezdová trasa a kontrolní bod GPS. Tím že jsem se otočil, jsem z trasy mírně uhnul. A hned narazíme! Nicméně je to moje vina, měl jsem více důvěřovat bodu GPS a plout rovnou.
Francouzky jsou už zase velmi nervózní, když vidí, že nemůžu najít zátoku ke kotvení. S nárazem na kámen mají sice zkušenost ze včerejška, ale je vidět, že jsou neustále na hranici nervového zhroucení. A zatímco včera to byla jen jedna z nich, dnes už se to týká i druhé, o které jsem si myslel, že je nejodvážnější a má největší zájem o plavbu. Právě ta mne ale málem dorazí, když žádá, abych někam zavolal a zeptal se, kde ten vjezd do zátoky je. Na jedné straně bych se rád smál, ale na druhé straně si uvědomuji, že děvčata jsou zcela mimo, že snad ani netuší, že se nacházejí na jednom z nejopuštěnějších míst na světě. Přitom ale ví, že nemají signál na mobilu a že nejbližší civilizace je přes 200km daleko. Jazykovou bariérou to také není, protože umí dobře anglicky a Hanka s Martinou jim vše pečlivě vysvětlují. Hanka s Martinou se domnívají, že je to mládím, mne osobně ale 24 let už připadá jako věk dostatečný k racionálnímu jednání.
Na druhý pokus najíždím na GPS bod přesně a bez zaváhání se prosmeknu strach vyvolávající 10m úzkou škvírou mezi dvěma skalisky, zahnu doprava a jsme na kotvišti. Sláva! Kotvíme a vyvazujeme loď 2 lany za záď ke břehu. Píše se sice, že zátoka je chráněná pro všechny směry větrů, ale moc to tak nevypadá. Fouká z předoboku ke 20kn a v nárazech i více. Nicméně kotva drží dobře. Je ale jasné, že ji budu muset často kontrolovat. Když nad tím přemýšlím zpětně, měl jsem loď odkotvit a vyvázat ji naopak. Ovšem, znáte to, po bitvě… Chvilku jsme poseděli u vína a jdeme spát. Jen zalehnu, cítím, že něco není v pořádku. Jdu do kormidelny a koukám… Vítr se stočil zcela do boku a fouká v nárazech přes 35kn!!! A my jsme na břehu!!! Břeh je od naší zádě 3m!!! Do prdele… Povolila kotva a loď zcela potichu, bez drnčení řetězu či kotvy, splula a opřela se kýlem a kormidlem o mělčinu. Bokem se naštěstí nedotýká. O kýl strach nemám, ale o kormidlo ano. Rychle přemýšlím, co se dá dělat. Venku je hnusně, silný vítr, prší, respektive padá sníh s kroupami. Zkouším tedy pomocí kotevního vrátku a kotvy vyvézt loď na hlubší vodu. To se sice daří, ale za pár minut nás boční vítr opět zahnal na stejnou mělčinu. Kotva prostě vůbec nedrží. Vyvazuji tedy rychle jedno ze zadních lan dopředu. Loď teď bezpečně drží proti bočnímu větru 2 lana z boku. Tím zabezpečuji loď, že se neposouvá dále bokem na mělčinu a je, kromě kormidla, chráněna od otlučení a poškození… Měkce ležíme opřeni o kýl a trochu o kormidlo na mělčině. Nicméně kormidlem se dá hýbat, takže snad nijak moc netrpí.
Přemýšlím co dál, ale v tomto počasí se už nic dělat nedá. Na protější břeh bych se snad ani nedostal. Takže toto jsou ty proslulé williwaws – přepadové prudké větry.
Nálada na lodi je už takměř hysterická. Francouzky sedí spolu na sedačce, neovladatelně se třesou jako ratlíci, objímají se navzájem a tečou jim slzy. Vysvětluji jim co se stalo a že se nic extra neděje. Ony se ale bojí, že se potápíme! Chvíli na ně nevěřícně koukám, pak otvírám podlážku a ptám se, jestli vidí někde nějakou vodu. Jak na potvoru jsem ale otevřel podlážku nad ním (sběrným) prostorem a tam je trochu vody vždycky. Takže Francouzky poslušně odpovídají, že tam vodu vidí. To jsem zase na mrtvici já. Trpělivě se snažím vysvětlit, že tato voda je tam vždy. Ptám se znovu, jestli snad vidí, že voda přibývá. Mlčí. Ale jsou na pokraji hysterie dál. Nezbývá než vzít jednu ven a ukázat ji, že břeh je opravdu do slova a do písmene na dosah ruky a že jestli chtějí, můžou si vzít stan a jít stanovat na břeh. Pokud se jim to tedy zdá bezpečnější a pohodlnější. Nejdou…
Naproti tomu si Hanka a Martina vedou skvěle a jsou zcela v pohodě. Chápou, že situace není dobrá, ale chápou také, že nebezpečí spočívá v poškození lodě a ne na ohrožení života. Snaží se uklidnit Francouzky, ale ty jsou zpanikařené dál. Rozhodnou se jim tedy uvařit čaj, ale ten nakonec Francouzky nechtějí. Pak mne Martina dostane. Martina totiž říká, že když už je ta voda ohřátá, že je škoda ji nevyužít a že si tedy umyjí vlasy!!! A s chutí si tedy s Hankou začaly mýt vlasy… Francouzky doslova čumí s otevřenými pusami. Zatímco se ony bojí o život, tak si jiné holky umývají vlasy. A já je dorazil tím, že jsem si lehl a pokračoval ve spánku. To už se ale musím smát, protože Francouzky podlehly okolí a k mému překvapení si všechny tři vlasy umyly také. Možná by se dalo napsat odborné pojednání o blahodárném účinku mytí vlasů na ženskou psychiku.
Za hodinu potom se zmírnil vítr a tak jsem vyvázal s pomocí Martiny příď dalším lanem k protějšímu břehu a loď vytáhl doprostřed. Takže když se Francouzky probudily a vyšly ven na palubu, byla loď přesně uprostřed laguny. Nemohl jsem si odpustit ironickou otázku a nezeptat se, kde je teda to smrtelné nebezpečí, o kterém neustále mluvily.. Zvenku je tato historka sice úsměvná až tragikomická, ale přímo se nabízí poučení, jak je důležité mít na palubě někoho, na koho je spolehnutí i v obtížných situacích.
Neděle 14.2., Caleta Luis, Canal Cockburn, 65 Nm, S 54°20´, W 71°48´
Ráno bez problému vyplouváme. Čeká nás kus přes otevřený Tichý oceán a jen zmínka o oceánu vyvolává reakci, že všichni zalezou do kajut. Počasí je vlídnější. Fouká sice stále protivítr, ale už svítí občas sluníčko. Plujeme tedy proti větru i vlnám, ale jakmile zahneme z oceánu zpět do kanálu, fouká nám zadní vítr a plujeme po vlnách. Tentokrát si zase trochu stěžují, že to na moři houpe. Ovšem díky sluníčku je nálada výrazně veselejší a kotvíme v klidu a v pohodě v zátoce, otvíráme víno a prožíváme klidnou a pohodovou noc.
Pondělí 15.2., Caleta Beaubassin, Isla Capitan Aracena, 50 Nm, S 54°55´, W 71°03´
Brzy ráno vyplouváme. Plavba je naprosto klidná a v pohodě. Vrcholem dne i celé plavby bylo setkání s velrybou. Z dálky vidíme velrybu, jak neustále plácá obrovskou ploutví do vody a jak se převrací z boku na bok. Plujeme k ní a je tak zabraná do pravděpodobné očisty či hraní si, že nás vůbec nevnímá a nezajímáme ji. Dál si prostě plácá do vody. Když jsme od ní asi 100m z ničeho nic se ponoří a zamává nám ocasem. Ovšem naprosto překvapivě z vody vyskočí, ve vzduchu se otočí na záda a s obrovským šplouchnutím s sebou plácne do vody kousek od nás. Je to neuvěřitelné! Je obrovská! Nejblíže k ní máme 30m. Fotíme, natáčíme a nemůžeme se vynadívat, protože svůj kousek zopakovala celkem 4x.
Poprvé v životě vidím skákající velrybu a je to naprosto úžasné. Nedá se to popsat slovy…mám to sice nafocené a Martina to i natočila na kameru, ale ani tak si nejsem jistý, že si to vůbec člověk dokáže představit, jaké to je v realitě.. Tomu i odpovídá nálada na lodi. Všichni, i Francouzky, jsme nadšení. Nálada je usměvavá a uvolněná. Koneckonců možná i pod vidinou toho, že za chvíli budou na břehu. Kotvíme v pohodové zátoce, kde kotví i rybářská loď a ještě jedna plachetnice s francouzskou posádkou, takže holky jsou zase více v pohodě, protože si mohly popovídat v mateřštině. Dostali jsme mořské ježky a ty jsme pod odborným vedením za sirova snědli. Byli vynikající.
Úterý 16.2., Punta Arenas, 55 Nm
Dnes máme opět štěstí. Je slunečné a hezké počasí. Skoro hodinu nás doprovází delfíni. Mají očividně stejně skvělou náladu stejně jako my díky jim. Ale na rozdíl od nás někteří z nich skáčí ve vodě salta jako v cirkuse. Salta jim moc nejdou, ale o to více je to baví a pořád je zkouší. Vždy je ale nedotočí a rozplácnou se po ocase do vody. Všichni jsme nadšení a jako obvykle máme krásné fotky i video. Všechny fotky i videa, co jsme vyfotili a natočili, přetahujeme na USB a dáváme je Francouzkám na památku. A v 15.00 kotvíme v Punta Arenas, opět u mola, kam jsem připlul z na plavbě z Montevidea. Je to jen něco přes 2 měsíce, ale působí to na mne, jakoby to bylo před 2 lety. Loučíme se s Francouzkami v dobrém rozpoložení, až skoro dojemně. Nakonec odchází naprosto spokojeny a dokonce se mírně omlouvají za některé své reakce. Z legrace si říkám, že je to asi proto, že jsou rády, že přežily. A já koneckonců také. Znovu se potvrzuje rčení: „Zážitky nemusí být kladné, stačí když jsou silné.“ A také myslim, že velryba a delfíni odvedli vynikající práci, za kterou jim také děkuji…
Na molu už čekal nový člen posádky Mirek. Takže jsme okamžitě zařídili dovoz nafty (300 l), přihlášení a odhlášení v přístavu, přepsání crewlistu (seznam posádky), doplnění vody a nákup zásob. Vše naprosto hladce a v rekordním čase..
S Hankou a Martinou, s Mírou (novým členem posádky) a Slovákem Lajošem (známý z Ushuaia) jdeme na závěrečnou večeři. Hance a Martině děkuji za pohodový přístup a velkou pomoc při plavbě. Loučíme se, ale je jasné, že se opět rádi uvidíme v ČR.
Jaká tedy byla plavba s 5 ženami na palubě? No, zopakovat si ji můj sen určitě není. Jak jsem napsal v úvodu: sen se snadno může změnit v noční můru. Standardně se živit jako charterový kapitán určitě není nic jednoduchého. Nikdy člověk neví, kdo přijde na palubu a jak bude reagovat. A vzít na palubu někoho, koho neznáte a kdo nemá naprosto žádné zkušenosti, je riziko už samo o sobě. A v případě, kdy to jsou 3 kamarádky a situaci nezvládnou, to může být opravdu těžké. Je také vidět, jak je důležité mít na palubě aspoň jednoho člověka, na kterého se můžete plně spolehnout. Bylo by bezesporu zajímavé, tuto plavbu zažít pouze s francouzskou částí posádky. Jak by se vše asi odvíjelo? Těžko soudit, to už se nedozvíme..
Hned brzy ráno vyplouvám s Mírou na další plavbu do Puerto Montt. Před námi je přibližně 1000 Nm nekonečnými chilskými kanály. Tak tedy: „Vstříc dalším dobrodružstvím!“
Uplutá vzdálenost: 345 Nm
Upluto v VIII.etapě: 3 600Nm
A celkově Altego uplula z New Zealandu 25 190Nm