Filipíny: plavba Davao – Puerta Princessa

Z domova odjíždíme ráno v sobotu 1.12. a jedeme do Brna odevzdat Aidu, sedáme na autobus a po obědě jsme v Praze. Setkáváme se ještě s Mirkem a Ivanou – naší posádkou na plavbu Borneem. Mirek mi předává můj notebook s propojením na AIS, takže bych měl vidět lodě v okolí přímo na mapě v notebooku. Je to příjemné setkání, dáváme si poslední piva na rozloučenou a odváží nás na letiště. Letíme na letiště do Soulu, kde jsou sice jen 2 malé obchody s elektronikou, ale hodně „užitečných“ značkových obchodů typu Luis Vuitton, Prada, atd. Za to je to ale nejpohodlnější letiště, které znám. Má totiž 2 velké odpočívací zóny, kde vždy najdete pohodlná polstrovaná volná lehátka! V takovém pohodlí můžete čekat jakkoliv dlouhou dobu a vůbec nechápu, proč je to jediné letiště, které znám, které je takto pohodlně zařízené. My za 6 hodin pokračujeme letadlem do filipínského Cebu. Zde jsme před půlnocí a další letadlo do Davao nám letí až v 7.30. Čekání na „domestic“ letišti rozhodně není příjemné, jsou zde kovová nepohodlná trojsedadla. Naštěstí bez opěradel pro lokty, takže si můžeme aspoň lehnout. Za pár hodin jsme opravdu hodně otlačeni a jsme rádi, když brzy ráno otvírají kavárnu. No a v 10 hod jsme konečně v Davao. Bereme si taxik k ferry, ale přestože jsme taxikáři několikrát jasně říkali, kam chceme, očividně si spletl název a veze nás jinam. Po pár km zajížďky jsme na ferry a následuje scéna s placením. Odmítám platit zajížďku a nakonec se domlouváme na ceně někde mezi. Sedáme na ferry a za chvíli jsme na Samal Island. Domlouváme „tricykl“ – motorku s kabinkou a po půlhodině natřásání jsme konečně v marině na naší lodi. Konečně zase doma…na palubě lodi…

Marina Ocean View, Samal Island (Davao), 7°11´N, 125°42´E

Je pondělí 3.12. Ještě není ani poledne a jdeme si na chvíli lehnout a nakonec spíme až do druhého dne a stejně jsme celí zmlácení. Nastává koloběh oprav a příprav lodě. Práce, práce a další práce… pokud si někdo myslí, že mít loď je romantika, je to omyl. Je to hlavně nikdy nekončící práce. Je ale pravda, že ta práce za ty zážitky nakonec stojí. Dá se pracovat pouze od půl 6 hodiny ráno tak maximálně do 9 hodin. Potom je už hrozné vedro a sluníčko neuvěřitelně pálí. A pak se může pracovat od 16 hodin do 17.30, kdy už je zase tma. Potom sprcha, pivo, knížka, někdy film a spát. Každý den, 5 dní za sebou. Úkoly? Opravit rolfok, dát dovnitř kluzná ložiska a zalepit Loctitatem všechny šroubky. Pověsit rolfok opět na stěžeň a nahoře i dole jej upevnit a zajistit. Tzn. 4-5x nahoru na stěžeň. Po cestě nahoru vyměnit žárovku v motorovém světle a obalit sálingy a radarový odražeč stříbrnou páskou, aby neprodíraly plachty. Pověsit a narolovat kosatku. Přišít 5 utrhlých ok na hlavní plachtě. Vložit a uzamknout spíry. Nainstalovat lazy bagy. Nainstalovat hlavní plachtu. Doplnit veškerou naftu – 800 litrů navozit ve 20 L kanystrech! Vyčistit hlavní nádrž nafty. Utěsnit inspekční otvor v nádrži. (To se mi povedlo až na podruhé. Poprvé to u jednoho ze 20 šroubů netěsnilo a musel jsem opět vyčerpávat 40 litrů nafty L ). Doplnit láhve s plynem, sehnat nový regulátor plynu a jeho instalace. Zalepit 3 díry v dingy. To vše je ve dvou lidech dost těžká práce. Jsme každý den opravdu hodně unaveni. Lidé, co na lodi bydlí celoročně, to mají jednodušší. Můžou si úkoly rozložit. My jsme naopak vždy tlačeni časem, abychom co nejdříve vypluli a dopluli do plánovaného místa. A když tam doplujeme, tak většinou na opravu věcí, které se polámali, už nemáme čas a už zase odlétáme domů. Takže pořád mám s úkoly nějaký skluz…

A také ještě zprovoznit notebook s novým navigačním programem OpenCPN. Mimochodem je bezplatně ke stažení a funguje perfektně. Není sice tak dobrý jako MaxSea, ale má všechny potřebné funkce, včetně zobrazení AIS (to mi ale nefunguje, ale to je spíše přístrojem AIS ICOM). Mne osobně se program při plavbě trošku jakoby zadrhává, ale funguje a je legálně zadarmo. Jako zálohu mám IPad 2 s mapami Navionics. Mapy jsou někdy trochu méně podrobné, ale dají se používat. A hlavně za 60 EUR máte mapy od Zélandu až po Afriku ve Full HD kvalitě.

Ve středu 5.12. nám do toho přišel tajfun. V marině je všehovšudy 8 lodí a jen na 4 lodích jsou posádky. A tak chodíme s Mikem z Austrálie a dotahujeme všem lodím kolem nás lana a chystáme je i sebe na tajfun. Marina je celkem dobře chráněná vlnolamy, ale není moc chráněná před větrem. Kdyby nás tajfun trefil přesně, stejně by všechny lodě skončili vyházené a rozbité na břehu. Večer vítr zesiluje na více než 35 uzlů a přichází liják. Epicentrum tajfunu je necelých 80km od nás. Následující den je ještě pořád větrno a neustále prší. Dozvídáme se, že tajfun má přes 1000 obětí a neustále nám létají nad hlavou záchranné vrtulníky. Nás naštěstí tajfun minul. O kousek. Přitom tady tajfuny nikdy nebývají…

Práce pokračují a příjemným rozptýlením jsou večery s Mikem a jeho ženou Gise. Plaví se na plachetnici přes 20 let. Obepluli svět, Mys Horn, Cape Good Hope, stejně jako my, takže si máme o čem povídat. A navíc nám hodně pomohli. Stejně jako další „sousedi“ Paul a Robyn. Velmi milí a přátelští lidé. V pátek je tradicí každý týden pořádat grilování. Každá loď donese něco na jídlo a povídá se a popíjí. Byli jsme tam posádky ze všech 4 lodí i manažerka mariny Ellen. Moc hezký večer. Zároveň to byla i naše rozlučka, protože v sobotu jsme dokončili práce.

V neděli 9.12. v 9 hodin ráno se loučíme se všemi posádkami a vyplouváme. Vybíráme si cestu kolem východního pobřeží Filipín. Chceme plout do Cebu, kde možná bude potenciální kupec naší lodi. Potíž ale spočívá v proudu 1-2 kn, který je proti nám podél celého pobřeží. Fouká neustále mírně proti nám a tak musíme pořád plout na motor. Plujeme tedy proti větru, proti vlnám i proti proudu. Nicméně, i když nás proud brzdí z obvyklých 6 kn rychlosti na rychlost 3,5–4 kn, protivítr je mírný a moře je klidné. Počasí tedy považujeme za příznivé a snažíme se ho co nejvíce využít. Pravděpodobnost, že by se vítr v tomto ročním období NE větrů otočil na příznivý, je mizivá. Dobrých míst ke kotvení je na pobřeží sice dostatek, ale my si dáváme první zastávku až po 240 Nm.

První zastávku máme až v Caguait harbour (8°56´N, 126°17.7´E). Je to naprosto ze všech stran chráněná hluboká zátoka. Kotvíme u břehu, kde je jen pár domků z palmového listí. Na kanoi k nám připlouvají místní hoši a dostáváme osvěžující 4 kokosové ořechy na pití. My jim za to dáváme fixy a tak je přátelství navázáno. V noci sice pro jistotu držíme hlídky, ale bylo to asi zbytečné opatření. Jachtaři nám říkali, že je třeba si dávat pozor na zloděje, ale my jsme se všude setkali jen s přátelským a milým přijetím.

Druhý den brzy ráno vyplouváme. Čeká nás plavba dlouhá 50Nm do Carrascal bay (9°22.4´N, 125°56.5´E) do stejnojmenného města. Kotvíme před městem. Člun necháváme u místních rybářů a jdeme do města, které tvoří tržnice, jedna hlavnější ulice a spousta vedlejších ulic. Nejsou tady naprosto žádná auta, jen samé motorky a „tricykly“. Lidé jsou příjemní, usměvaví. Všichni mají mobilní telefony, mládež začíná mít moderní oblečení a vzhled a hlavně: mají tady nově otevřenou pizzerii s hamburgery! J Peťa si dává kuře a já pizzu… na to, jaká je to objektivně vzato díra na zapadlém východním pobřeží u oceánu, opravdu v jednom z nejzapadlejších koutů Filipín, tu už vládne civilizace pevnou rukou… pro nás je to po Mikronésii trochu zklamání… ale stejně je to tu fajn.

Další den opět brzy ráno před 6 hodinou vstáváme a vyplouváme. Čeká nás 45 Nm do města Surigao (9°46.8´N, 125°29.9´E). Plavba je to nádherná, proplouváme mezi řadou kouzelných ostrůvků. Je to podobné Chorvatsku, ale pochopitelně s palmami. Vítr je opět proti nám, takže opět na motor. Plachtu jsme za celou dobu měli vytaženou pouze 1 hodinu a projeli jsme 300 l nafty (1L/23 Kč). Mezi ostrůvky jsem měl obavy z proudů, ale tentokrát nám pomáhá a my plujeme pořád rychlostí 6-7kn. Obhlížím si městské betonové neupravené molo a je na nás příliš vysoké. Rozbili bychom se o ně. A až úplně vzadu je loď Coast Guard. A tak je prosím, jestli bychom se mohli uvázat k nim. Po chvilce váhání souhlasí a my máme zajištěné exklusivní stání. Místa u mola využíváme k pohodlnému doplnění nafty. Majitel čerpací stanice nám půjčuje 10ks vlastních 30 L kanystrů a jeho lidi nám je nanosí na loď a ještě nám pomůžou s přečerpáním. Za hodinu máme hotovo. Paráda… takže vyrážíme do města. Město má údajně 80 tisíc obyvatel, ale buď jsou všichni naráz v ulici anebo má město obyvatel alespoň 2x více. Auta, ale hlavně tříkolky a spousty, spousty lidí. Nakupujeme na trhu několik tašek ovoce a zeleniny, takže kurděje nám opravdu hrozit nebudou. Internet máme kousek od lodě a večer ještě jdeme do restaurace na sváteční večeři. Po cestě zpět jdeme ulicí, kde je několik desítek stánků s grilováním. Grilují naprosto všechno a neuvěřitelně to voní. Atmosféra je fantastická. Všude lidé, muzika, jídla, vůně… My ale už nemůžeme ani sousto… Večer beru ještě piva a klábosím s teď už opilou, ale příjemnou posádkou Coast Guard. Těžko si sice představit, že by teď měli plout někoho zachraňovat J , ale byl to velmi příjemný večer. Byla to opravdu vydařená zastávka…

14.12. ráno vyplouváme v klidu a v pohodě směr napříč Bohol Sea. Do Cebu nakonec neplujeme, protože zájemci o loď cesta do Cebu nevyšla. Čeká nás 155 Nm plavby do Bonbononu. Konečně máme vítr a plujeme na plachty přes 6 kn. Opět poplujeme přes noc. Noční části plavby jsou u pobřeží komplikované. Je tu hodně rybářských lodí, bójek i velkých lodí osobních i nákladních. Pak jsou zase části, kdy je klid. Tentokrát nás v noci vyděsila obrovská rána do lodi. Oba jsme s Peťou vystřelili ven, ale máme smůlu, měsíc celé noci vůbec nesvítí a není vidět vůbec nic. Za to je ale slyšet… ozývá se nepravidelné, ale časté a hlavně hlasité bušení něčeho do trupu. Očividně jsme najeli na nějakou velkou rybářskou bóji a utrhli z ní kus něčeho, co vlečeme za lodí za sebou a to bouchá do trupu. Mám obavy o lodní šroub. Je to zneklidňující a navíc se horší počasí a zesiluje vítr. Musím zrefovat plachty. Po několika hodinách už bouchání zmizlo, očividně jsme to zase ztratili. Až druhý den v poledne se moře uklidní natolik, že se můžu ponořit k hřídeli a šroubu. Na boku lodě je celkem velký škrábanec a na lodním šroubu je igelitový pytel a nějaké větve. Vše snadno očistím a je to v pořádku. Moje velké obavy byly naštěstí zbytečné. Nicméně jsme v různých nocích ještě do něčeho narazili několikrát. Vzpomněl jsem si, jak jsem v Indonésii za plného měsíčního úplňku málem narazil do železné obdélníkové bóje o rozměrech 3m x 4m. Byla pochopitelně neosvětlená… Narazit do ní by znamenalo díru v lodi a velké problémy a možná i potopení lodě… Na klidu mi to nepřidalo… Nicméně my, vzhledem ke vzdálenostem, v noci plout musíme…

U Bonbononu (9°2.8´N, 123°6.8´E) jsme 15.12. dopoledne a upluli jsme 155 Nm/24 hod – na naši loď opravdu slušný výkon. Bonbonon je přírodní zátoka a ideální kotviště, má ale obtížný vjezd a musíte se nechat někým navigovat. Ale kromě dobrého kotvení, městečka či vesnice a jednoho resortu tam už prý nic jiného není. Z dálky vidíme, že tam jsou zakotvené 3 plachetnice. Navíc bohužel vládne opravdu škaredé počasí. Fouká, prší a my bychom stejně museli druhý den vyplout. Takže se nakonec rozhodujeme zastávku vynechat a využít příznivý směr větru a pokračovat do Puerta Princesa. Čeká nás 280Nm dlouhá plavba. Skoro přesně uprostřed jsou ostrovy Cagayan Islands (9°33,8´N, 121°13´E). Na hlavním ostrově je údajně vesnice. Ještě přemýšlíme, jestli zde nezastavit, ale bohužel zrovna zde mapy OpenCPN ani Navionics nejsou přesně zpracované. A ostrov je obklopen korálovými útesy a fouká zrovna 20 kn, což je na manévrování mezi neznámými útesy dost. Nedá se nic dělat, pokračujeme dále. Díváme se smutně na korálový ostrov kousek vedle nás a proplouváme kolem. Máme sice mírnou časovou rezervu, ale 24.12. nám vyprší víza a prodloužení stojí 3000 pesos/osobu (1500Kč) , což by pro nás byly zbytečně vyhozené peníze. Stejně bychom musely za pár dní vyplout, abychom byly včas v Malajsii, kde má nastupovat Mirek a Ivana. A ještě do toho vstupují vánoce, takže se musíme odhlásit nejpozději v pátek 21.12.  A do té doby musíme stihnout nákupy a výlet…

V pondělí 17.12. v poledne připlouváme k Puerto Princesa (9°44´N, 118°44,4´E). Je to údajně nejbezpečnější kotviště na ostrově Palawan. A je to pravda – je to opravdu velká zátoka chráněná v podstatě ze všech stran. Je zde Yacht Club Abanico – molo a hospoda, kde můžeme vyvazovat naši dingy. Vhodné místo pro kotvu nám ukazuje chlapík na člunu z klubu a my v pohodě kotvíme na 10m hloubky.

Do města to je cca 15-20 minut tricyklem (motorka se sajdou a s budkou) a platíme za cestu 40 ps, tj.20 Kč. Město je sice v podstatě jen jedna velká hlavní ulice, ale je tu několik velkých moderních obchodních domů. Nejbližší k nám je Robinson a je podobný naší Olympii, byť je menší. Najdete v něm prakticky všechno. Ve středu vyrážíme s cestovkou k největší podzemní řece na světě, která je dokonce chráněná Unescem. Je to povinný výlet. Váháme, jestli jet sami půjčeným autem nebo s cestovkou. Je nám doporučena cestovka, protože na návštěvu řeky je denní limit 900 lidí a prý jej mají vykoupený právě cestovky. Očividně je to pravda, protože přestože jedeme s cestovkou, čekáme na volná místa více než 3 hodiny. Jako jednotlivci bychom se tam asi možná ani nedostali. Samotná návštěva řeky je celkem zajímavá, ale je zde spousta turistů. Loni to zde navštívilo přes 230 tis lidí. Počet turistů, kteří navštívili řeku, roste exponenciálně. Podzemní řeka je dlouhá 8,5km a my z ní vidíme na lodičkách 1,5km. Shodli jsme se s Peťou, že Macocha v Moravském krasu je hezčí J  jenže to člověk musí jet přes půl světa, aby ocenil to, co má kousek od domu…

Potápění zde bohužel není a tak se omezujeme pouze na výlety do města. Jediné, co je tu opravdu fajn, je, že je tu opravdu levně. Vše stojí tak 60% našich cen. V pátek 21.12. se odhlašujeme. Vše jde hladce a bez problémů, přestože jsme se dozvěděli, že jsme se měli odhlašovat už i z Davao. Ovšem odplout hned nemusíme, protože tady nikdo vůbec nic nekontroluje, a kdybychom tu byli další měsíc jen tak bez víz, stejně by si nikdo ničeho nevšiml. A tak přemýšlíme, kdy vyplujeme. Kotviště je tady naprosto bezpečné a vše je pro nás pohodlné, takže rozhodně nespěcháme. Na vánoční večeři jdeme do velmi dobré rybí restaurace. Jídlo je vynikající. A na lodi si otvíráme ještě lahvinku vína a rozsvěcujeme vánoční světýlka. Prostě vánoční romantika…

V poledne 25.12. vyplouváme na kotviště vzdálené 18Nm. Kotvíme na mělčině za ostrovem Malanao   (9°27´N, 118°37´E) pěkně v závětří. Kolem nás je akorát pár rybářů.

Až se vyspíme a polenošíme, tak se 26.12. přesouváme 22Nm do Narra Port u Rasa Isl. (9°14,4´N, 118°24,7´E). Připlouváme před večerem a kotvíme kousíček od betonového mola, které je hlavně pro menší nákladní lodě. Kotvíme na 3m hloubce a je zde jen mírné vlnění. Druhý den v poledne se vydáváme na břeh. Městečko je vzdálené cca 5km a tricykl nás stojí 30Ps. Je zde internetová kavárna s velmi pomalým připojením a obrovské tržiště, kde si doplňujeme zásoby. Hezké odpoledne zakončíme večeří v restauraci u hlavní silnice. Jídlo je vynikající a platíme 140Ps včetně pití za oba (70 Kč)! Večer se rozhodujeme jak dál. Jsou 2 možnosti: 1) plout JZ směrem podél Palawanu až k Borneu. Pohodlných kotvišť je po cestě více než dostatek. Ale pak bychom se museli trochu vracet a přesunout se JV směrem k Sandakanu, kde máme sraz s Mirkem a Ivanou – naší novou posádkou.

2) plout nejkratším J směrem k ostrovu Cagayan a pak pokračovat J směrem rovnou k Sandakanu. Plavba se nám zkrátí o více než den.

Vybíráme si druhou možnost hlavně z důvodu, abychom se vyhnuli rozsáhlým mělčinám, ale také, že Silvestr v Yacht Clubu v Sandakanu by mohl být pěkný. YC má prý dokonce bazén J …

A tak 28.12. vyplouváme napříč Sulu sea. Čeká nás 150Nm dlouhá plavba. Počasí nám od rána přeje a plujeme stále rychlostí přes 6kn.  Plavba nám jde skvěle a asi nám pomáhá nějaký proud, takže přestože fouká jen kolem 15kn, máme za 24hod 150Nm uplutých a jsme u ostrova Cagayan Sulu Isl.  (6°58´N, 118°31´E) . Ostrov je na pohled hezký, ale ani OpenCPN ani Navionics nemá detail zátoky. Jen v jedné z poznámek je o něm zmínka, že kotvení je dobré a že je zde malá chudá vesnice. Plout tam naslepo? Nakonec se rozhodujeme, že využijeme příznivého počasí a že poplujeme rovnou na Borneo do města Sandakanu, kam to je už jen 80Nm. S touto rychlostí bychom tam byli při setmění. Ovšem po uplutí pár mil vítr slábne a naše rychlost klesá ke 4kn a je jasné, že doplujeme až někdy za tmy. Po cestě potkáváme blízko pobřeží poměrně dost rybářských lodí, ale všechny jsou osvětlené a vyhýbání jde dobře.

V neděli 30.12. těsně po půlnoci vplouváme do velké zátoky u města Sandakan na ostrově Borneo. Máme trošku smůlu, těsně před připlutím přichází prudký déšť a vítr a tak mám problém se zorientovat a nemám šanci zjistit, kde je Yacht club. Nakonec vybírám pro kotvení klidné místo těsně za městem. A tak jsme šťastně dorazili na Borneo v Malajsii.

Celkově jsme upluli v prosinci 2012 na trase Davao (Filipíny) – Sandakan (Malajsie – Borneo): 1060 Nm