posádka: kpt. Jiří Denk, Jitka, Ivana

Úvod: Mnozí čtenáři mých stránek ví, že tento příspěvek na stránkách dlouho chyběl. Dlouho jsem i váhal, jestli jej vůbec napsat či ne.

Proč?

I když jsou lidé různí a na svých plavbách  jsem zažil ledasjaké posádky a situace, tak to, co jsem zažil při plavbě s touto posádkou je zkušenost, kterou bych už v životě velmi nerad opakoval. A tak, přestože celý dosavadní život pracuji s lidmi, mne nikdy nepřestane překvapovat, jak se lidé a jejich charaktery dokáží zcela nečekaně projevit a překvapit. A pochopitelně také, jak se v lidech dokážu zklamat. Byla to ta nejhorší posádka za všechny ty roky, co jsem se kdy plavil. A přesto i zde jsou komické i tragikomické prvky, které vás zcela jistě i pobaví. A protože mezi čtenáři můžou být i jiní kapitáni či lidé, kterým se tato zkušenost může v životě hodit, pustím se do psaní tohoto příběhu, byť to není zrovna příjemná záležitost…

Nemůžu a ani nechci zde vylíčit veškeré osobní vazby, které celou tuto plavbu ovlivnily – byl by to spíše námět na román (který možná koneckonců jednou napíši..) A tak zůstanu jen u popisu konkrétních událostí, které se pokusím popsat, co nejvěrněji. Čtenář ať si udělá názor sám…
V neděli 3.8.2008 jsem se ve městě Majunga (Mahajanga) na západním pobřeží Madagaskaru, setkal s Jitkou a Ivanou – posádkou pro plavbu do JAR. Ivana se vrací z dlouhodobého pobytu v Austrálii a Jitka jede na dovolenou z Čech.

Na Madagaskar jsem se opravdu mimořádně těšil. Ať už to bylo díky oblíbené kreslené pohádce či vykládajícím kamarádům, kteří Madagaskar navštívili, měl jsem o Madagaskaru vytvořenou krásnou romantickou představu. Ovšem představy a realita se často v životě dost výrazně liší.
Už samotný začátek není dobrý. Jitka ani Ivana si nezjistily, že k udělení víza na Madagaskaru je třeba se prokázat zpáteční letenkou nebo jiným potvrzením o způsobu opuštění země. Zatímco se ale Ivana na letišti dokáže domluvit a vysvětlí jim, že odplouvá lodí do JAR, Jitka se domluvit není schopná a musí si další letenku koupit. Je z toho otrávená a naštvaná po celou dobu plavby. A já ještě netuším, že v blízké budoucnosti mi tuto vlastní neschopnost bude klást za vinu a nejen tuto letenku mi naúčtuje a okrade mne o peníze. Nicméně to je konec příběhu, pojďme na jeho začátek…

Po společné večeři se Jitka a Ivana odebraly do hotelu, kde byly ubytované a já vyrazil na loď. Vždy, když jsem pryč z lodi a nemám o ní přehled, jsem nervózní. Nerad ji opouštím, když není hlídaná. Navíc jsem byl upozorněn, že se zde krade a že je třeba dávat na loď pozor. A tak v noci držím hlídky a pravidelně kontroluji palubu. Ale přestože zloději ví, že jsem na lodi, pokusí se mne okrást. A přestože je vyruším přímo na palubě při činu, částečně se jim to daří. (viz. Lodní deník: „Madagaskar – 3 loupeže za 2 noci“) Na jedné straně jsem naštvaný, že jsem přišel o kanystr s naftou a lano, na druhé straně jsem rád, že jsem dokázal zabránit dalším větším škodám.

V pondělí 4.8. ráno to vše vyprávím posádce. Jsem z toho otrávený a společně se domlouváme, že dnes odplujeme. Vyřizujeme tedy úřady a v poledne po vyřízení immigration jsme fakticky odhlášeni z Madagaskaru. Protože jsou ale další úřady přes poledne zavřeny, domlouváme se, že já připravím loď, a ony si zatím zabalí věci, odhlásí se z hotelu, nakoupí proviant a taxikem přijedou k lodi. Sraz máme ve 14hod u lodě. Ovšem čekám marně. Přijdou až v 17.30. Bez omluvy, bez svých věcí a hlavně bez nákupu. Čekal jsem na molu jako trouba 3,5hodiny naprosto zbytečně. Naprosto bezohledně mne tam nechaly čekat. Jsem opravdu naštvaný a je tu první konflikt. Údajně prý nemohly zaplatit v obchodě platební kartou. Banka přitom byla 10min daleko. Později jsem se ale dozvěděl, že si zašly „na oběd a na internet“ a očividně nijak nespěchaly. Přitom si jedna nebo druhá mohla vzít taxi (stál 6,-Kč) a přijet mi to říct, abych tam zbytečně nečekal. A já jsem mohl zatím vyřídit úřady. Úřady jsou ale nyní pochopitelně zavřené a tak se díky jejich nespolehlivosti a bezohlednosti odplutí odkládá na zítřek. Z hotelu se neodhlásily, takže budou prý spát tam. Já se vracím zpět na loď s opravářem motoru. Ten ovšem neříká nic nového. Motor je ze Seychell špatně opravený a nemá tlak oleje a zde se to nedá opravit. Nejbližší místo pro opravu je Durban v JAR, což pochopitelně už stejně vím. Pozdě večer odvážím na člunu opraváře na břeh a čeká mne další noc. Říkám si, že je samozřejmě nutno hlídat loď, ale že se snad už o nic nepokusí, když už ví, že je hlídaná. Rozsvěcuji palubní světlo „deck light“, které osvětluje celou palubu jako ve dne a nechávám svítit i světlo v kormidelně, aby bylo vidět, že zde je posádka a pravidelně každých 20-30min chodím po palubě a hlídkuji.

Tuto noc jsem 2x přepadený, okradený, zbitý a pořezaný (viz. Lodní deník: „Madagaskar – 3 loupeže za 2 noci“). Navíc jsem přišel o další 2 kanystry s naftou, lano otěže hlavní plachty, přeřízly lanový výtah kosatky  a ukradli další vyvazovací lana.

V úterý 5.8. ve 14.00 ihned po nákupu a vyřízení formalit vyplouváme na plachty z Majunga. Já ještě navíc dotlučený, pořezaný a plný šrámů a dojmů z nočního dvojího přepadení. A o to radši tu špinavou díru, kterou fakt nemám rád, opouštím  Motor nejede déle jak 20 min a zastavuje se, takže plachty na stěžeň a plujeme. Těsně po vyplutí ze zátoky se otáčí proud a začíná příliv. Výsledkem je skoro couvání zpět do zátoky. A tak nasadím „krabí“ kurs a sunu se v proudu šikmo bokem mimo hlavní proud. Přestože je krásné počasí, kazí jej fakt, že fouká přesný protivítr. Křižujeme neustále před zátokou, aniž by docházelo k výraznému pokroku. To nám to tedy opravdu pěkně začíná. Až na večer podplouváme dále od pobřeží a zátoky. Nicméně základní situace zůstává i nadále stejná i další den. Za 2 dny jsme tedy urazili necelých 100 Nm. Na palubě vzniká dusná atmosféra a také první konflikty.

S každou posádkou dělám při domlouvání plavby dohodu, že na případné škody, které na lodi vzniknou společným přičiněním, se posádka skládá. Je to stejné jako s autopůjčovnou či hotelem. Ať si půjčím auto nebo pronajmu pokoj, pokud něco rozbiji, tak to pochopitelně zaplatím. Při půjčování lodí je všude na světě princip stejný – posádka skládá firmě 1500,-Euro kauci. Pokud vzniknou jakékoliv škody, tyto se z kauce odečítají a pak se rozpočítají mezi posádku včetně kapitána. Samozřejmě se to netýká např. polámání motoru. Já kauci doposud nevybíral, ale po zkušenostech s první plavbou jsem každému členu z posádky vždy situaci pečlivě vysvětlil. A zrovna tak Ivaně. Ta se mnou plula už 5-denní plavbu z Thajska do Malajsie. Jitka se mnou už celé 3 měsíce plula a na běžných škodách a jejich opravách se podle tohoto pravidla normálně podílela. Zrovna tak plula i na charterových půjčených plachetnicích v Chorvatsku, kde platí stejný princip. Pochopitelně jsem jim tedy řekl, že vzhledem k tomu, že už byly odhlášeny z Madagaskaru a byly tedy oficiálně na palubě a díky tomu, že jsme nevypluli, protože ony nedodržely domluvu, očekávám, že mi na škody vzniklé druhou noc přispějí. Obě mne nemile překvapily. Řekly, že v té době nebyly na palubě a že mi tedy na škody nepřispějí. Bylo to nemilé překvapení, ale dál jsem o tom nemluvil, protože jsem si řekl, že to nemá cenu a bude čas to řešit později.

A další překvapení. Ivana, aniž by se se mnou poradila, si  naprosto nesmyslně posunula odlet z JAR o cca 2 týdny dopředu oproti původnímu plánu na 20.8. Když to slyším, říkám jí, že je to chyba, protože je velmi nejisté, že v tomto datu stihneme do JAR připlout. Rozčiluje se a očividně vůbec nechápe, že moři se prostě nedá poručit.
Když se na to dívám zpětně, měl jsem v tomto okamžiku otočit loď a vrátit se zpět na Madagaskar a tam je obě vysadit. Příště to tak, na základě této zkušenosti, bez rozpaků udělám. Udělal jsem ale velkou chybu a pokračoval v plavbě dále.

Ve čtvrtek 7.8. jsme na západním konci Madagaskaru a vybírám vhodné místo k přistání u pevniny pro krátkou zastávku a rozloučení se s Madagaskarem. Na mapě je to velmi slibně vypadající zátoka s nápisem Belobaka, která slibuje vesnici nebo městečko. Spouštím člun, beru foťák a plný pozitivního očekávání a těšení se na výlet vyrážím. Jitka i Ivana jsou otrávené a že prý už na Madagaskar nemají chuť a obě demonstrativně zůstávají na palubě. Pluji tedy na člunu sám. Blížím se k pláži a snažím se vytáhnout motor nad hladinu. Jenže ten se zasekl. Zohýbám se k němu a malá, nenápadná, ale zpěněná vlnka zalévá mne, člun.. a přesně i foťák. Do prdele… Foťák zásah slanou vodou nepřežil. Kolikrát jsem už takhle přistával k břehu? Tisíckrát? Kolikrát byly daleko větší vlny? Stokrát? Kolikrát se mi něco takového stalo? Ani jednou… Vystupuji na břeh a procházím se po krásné a zcela opuštěné pláži. Po městečku či vesnici není ale ani stopy. A tak se po pěkné procházce vracím zpět na loď, vytahuji kotvu a vyrážím na další plavbu.

Plavba jde ale pomalu, neustále fouká slabý a nepříznivý vítr a tak výsledkem 3-denní plavby je 140Nm vzdušné vzdálenosti od Majunga.
Loučíme se s pohledem na Madagaskar a odplouváme dále směrem na Mosambik, kde by měly být lepší větrné podmínky.

Pátek 8.8.
Větrné podmínky se ale nelepší. Navíc jsme vpluli na otevřené moře a přestože vlny nejsou nijak vysoké (1-1,5m), Ivana i Jitka zvrací. Snažím se je obě utěšit, že další den bude lépe, ale obě usilovně zvrací i druhý den. Je jim špatně a tomu odpovídá i nálada na lodi.

Jitka je od rána do večera neustále otrávená a Ivana je vyloženě nasraná, že se na plavbu vůbec přihlásila. „Takto jsem si to vůbec nepředstavovala“, říká. A za nějakou chvíli opět:  „Je to hrozná otrava a nuda“. Radím jí, ať si vezme na čtení některou ze zajímavých knih z lodní knihovny. Odpovídá: „Já nikdy nic nečtu, mne čtení nebaví, je to jen ztráta času“. Začínám tušit, že to bude opravdu zlé. „Ale vždyť je to jen 2 týdny plavby“, snažím se uklidnit sám sebe. Pořád ale doufám, že se z toho dostane. Marně.

Ivana dostává první hysterický záchvat. Při přípravě kakaa na snídani naleje do hrnce mléko až po okraj. Sporák výkyvy moře snadno vyrovnává, ale když chce Ivana hrnec přenést, mléko rozleje po celé kuchyni. Je to spouštěcí mechanismus. Rozbrečí se, všechno odhodí a křičí: „Já se na to tady můžu vysrat! Já tady vůbec nechci být!“. Křik a vztek neustává. Snažím se jí nějak utěšit, ale nejde to. Jitka dělá, koneckonců jako vždy, že se jí to netýká. Původně jsem si myslel, že Jitka může být v těžších situacích oporou. Spletl jsem se. Situaci svou permanentní otráveností neustále silně zhoršuje.

Neděle 10.8.
Máme za sebou necelý týden plavby. Protože nemůžeme zapnout motor a dobít baterie motorem, tak nám pozvolna dochází elektřina. Přestože jsem od začátku vypnul ledničku a vyhlásil úsporná opatření, tak autopilot, světla, notebook a GPS mají tak velkou spotřebu, že solární panely nestačí baterie dobíjet. Na měřícím přístroji je vidět, jak postupně klesá napětí a kapacita baterií. K ránu už nestačí baterie ovládat autopilota a ten se vypíná. Je tedy třeba kormidlovat ručně. Vzhledem k tomu, že loď má jedno kormidlo venku a druhé kormidlo uvnitř, je kormidlování této lodi příjemné za všech podmínek. Když je hezky, člověk může sedět a kormidlovat venku. Ale i zevnitř, za nepříznivého počasí, je kormidlování zcela pohodlné a jednoduché. Naše počasí je ale mimořádně pěkné a klidné. Po mé službě budím Ivanu. Vysvětluji jí situaci a ukazuji jí, jak se kormidluje. Odpovědí je jen kyselý a otrávený obličej. Přesto kormidluje. Stojím u ní a když je všechno delší dobu v pořádku, jdu spát. O hodinu později ale Ivana s hlasitým nadáváním: „Já se na to můžu vysrat…“ odchází spát.. Nezbývá než abych kormidloval do rána sám. Druhý den oznamuje, že v noci kormidlovat prostě nebude: „Je to nebezpečné a já si to na zodpovědnost nevezmu!“. Dívám se kolem sebe na moře, které je celý den i noc zrovna klidné jako jihočeský rybník. Bez jediné vlnky. Když jí vysvětluji, že je člen posádky a že z toho vyplývají i povinnosti a že je od ní nezodpovědné a nefér nechat za sebe kormidlovat jiné, tak to s ní nijak nehne a trvá na tom, že kormidlovat prostě nebude. Vzdávám to. Nemá to cenu. Myslím, že vůbec nechápe, co to je být člen posádky. Pořád ještě naivně doufám, že ji to možná snad za pár dní ještě přejde. Nepřešlo a do konce plavby po setmění nekormidlovala.

Ptám se Jitky, jestli se ona bude na kormidlování podílet. Je vidět, jak má chuť říct: „Ne“ a poslat mne s kormidlováním do háje. Její směšný a vyložený odpor ke kormidlování se u ní datuje od samého počátku plavby v Pacifiku. Za celou dobu plavby se mi nepodařilo jí vysvětlit, že kormidlování jaksi neoddělitelně a přirozeně k plavbě na plachetnici patří. Přestože ale kormidlování nesnáší, podepisuje se do mailů a nechává si říkat „kormidelnice“. Její největší noční můrou a strachem bylo, že se autopilot jednou poláme a ona bude muset kormidlovat. A když to u Šalamounových ostrovů v Pacifiku jednu chvíli vypadalo, že se autopilot opravdu poláme a budeme muset kormidlovat do Austrálie, měla z toho naprostou hrůzu a depresi. Tam jsem ale autopilota dokázal opravit. No a teď je to tady doopravdy. Má kormidlovat. A tak s neuvěřitelným odporem říká, že sám bych to těžko ukormidloval a že mne tedy bude střídat. Na náladě na palubě to ale rozhodně nepřidalo a tak je na lodi neustálé všudypřítomné dusno a napětí, které by se dalo krájet.

Středa 13.8.
Přišla za mnou Ivana s otázkou a špatně skrývaným panickým strachem: „Kdo by nás tady vlastně zachránil, kdyby se něco stalo?“ Přemýšlím, jestli to takticky a diplomaticky obcházet či jestli jí říkat pravdu. A docházím k názoru, že je nutno říci pravdu, protože kdyby se někdy  opravdu něco stalo, tak je nutné spoléhat hlavně na sebe a nečekat naivně, že se o nás někdo jiný postará. A tak opět, již potřetí (poprvé při vyplutí z Thajska, podruhé při vyplutí z Madagaskaru), jí vysvětluji záchranné prostředky a jejich funkci a použití. Vysvětluji liferaft – záchranný ostrůvek, rakety, vysílačky, ruční GPS, satelitní telefon, EPIRB bóji… Ale zároveň jí vysvětluji, že to automaticky neznamená, že nás někdo zachrání. Pokud už jsme více než týden neviděli žádnou loď, takže bychom se museli spolehnout maximálně sami na sebe. Což je na moři pochopitelně normální. Nevěřícně na mne kouká a říká: „No jo, ale kdo nás tedy zachrání?“ Znovu jí vysvětluji, že když tady žádné lodě nejsou a neplují, tak nás ani nemůžou zachraňovat. Jsme mezi Madagaskarem a Mosambikem, blíže k Mosambiku. Obě země jsou jedny z nejchudších na světě. Pochopitelně nemají žádnou Pobřežní hlídku známou z TV ani záchranné loďstvo. Nemají totiž asi žádné loďstvo. Ano, naše záchranné prostředky by nám umožnily dát světu vědět, co se nám stalo a kde se přibližně nacházíme. A pak bychom museli dlouho čekat na pomoc buď z JAR anebo od nákladní či obchodní lodě plující občasně někde v tomto Mosambickém kanále. I tak bychom mohli čekat na pomoc možná více než týden nebo i dva, než by se všechno zorganizovalo. Její odpověď mne ale opět překvapí. „Přece by pro nás vyslali záchranný vrtulník, ne?“ Snažím se jí vysvětit, že možná ani žádný vrtulník na světě nemá dolet přes 1000km sem z nejbližšího civilizovaného místa a přes 1000km zpět. A pokud by takový vrtulník existoval, pochybuji, že by byl v Africe. A ještě navíc k dispozici pro záchranu pár jachtařů na plachetnici. Ale i kdyby byl v Africe, tak určitě nebude v Mosambiku nebo na Madagaskaru. Její reakce mne ale naprosto šokovala. „Můj tatínek by ho zaplatil a pro mne poslal“, řekla. „Chápu, že je tvůj otec asi bohatý, ale tak bohatý asi nebude, aby do Afriky poslal vrtulník“, odpovídám. Ivana trvá na tom, že by ho poslal. Diskuse se stává naprosto iracionální, ale s hrůzou si uvědomuji, že Ivana toto vše myslí vážně. A naprosto vážně říká: „Klidně by prodal i celou firmu, aby mne odsud dostal“. Ano, rodič by asi udělal vše pro záchranu života svého dítěte. Život by zde ale bezprostředně ohrožen nebyl. Šlo by jen o čas, jestli by nás zachránili za 3 dny a nebo za týden. Jestli by se volal tatínek s vrtulníkem a nebo se v klidu počkalo na záchranu lodí. Moje otázka: „A ty bys to po něm chtěla?“ ji nijak nezaskočí. Suverénně odpovídá: „To je přece samozřejmé, aby to rodiče pro mne udělali…“ a ještě dodá: „A klidně si mysli, že jsem rozmazlený fracek“. Tady diskuse končí. Mlčky přemýšlím, jestli je opravdu samozřejmé chtít po otci, aby prodal úspěšnou firmu, kterou skoro 20 let těžce budoval. Jen proto, aby poslal pro dceru vrtulník do Afriky, protože by jinak musela čekat týden na záchranu v záchranném ostrůvku. A i kdyby to rodič udělat chtěl, jestli má dítě právo to vůbec chtít. A jak to někdo vůbec může brát jako samozřejmost..? Nechápu to. Vidím ale, že Ivana nyní není schopná racionálního uvažování a že nemá cenu se s ní dál na toto téma bavit.

Přesto mi zůstávají v mysli otázky, jaké by to asi bylo, pokud by se opravdu s lodí něco stalo? Jaké by to bylo mít v záchranném ostrůvku hysterickou Ivanu a věčně nasranou Jitku? Týden v záchranném ostrůvku! Nebo dva týdny! Vzpomínám si na knihu „Přežili jsme v Pacifiku“, kde čekali na záchranu myslím 6 týdnů. V tomto složení si to vůbec nedokáži představit. Nyní mi je už jasné, že hysterie popisovaná v knihách ve vypjatých situacích, je sice pro čtenáře obtížně představitelná, ale ve skutečnosti zcela reálná. Ivana přitom se mnou strávila několik dní v Thajsku a plula se mnou z Thajska do Malajsie. Plavba trvala 5 dní a i když na ní byla vidět v Thajsku určitá nevyrovnanost a náladovost, při plavbě byla v pořádku. Nikdy by mne nenapadlo, že při plavbě dlouhé 15 dní se může takto vnitřně zcela zhroutit. Je neuvěřitelné, co může s člověkem udělat jen to, že se mu ztratí na pár dní z dohledu břeh…

Vezměte si iracionálnost strachu a reakcí mnohých lidí, např. s plaváním. Když mají plavat  v 5m hloubce, je vše v pořádku. Když mají plavat v 50m hloubce, strach jim to už nedovolí. A když by měli plavat v 500m hloubce, mají pocit, že umřou hrůzou. Samozřejmě, že je to po racionální stránce nesmysl. Tady je to možná podobné. Ztratí se z dohledu břeh a je zle.

Tentokrát je na řadě s dalším vystoupením opět Jitka. Hned následující den začíná s náznaky hysterie počítat zásob vody. Při skoro týdenním bezvětří před Bali se u ní projevil panický strach, že nebudeme mít vodu. Takže tehdy každý druhý den nesmyslně přepočítávala kartóny s vodou, přestože žádný nedostatek nehrozil. Když jsme tehdy, po týdenním bezvětří, dorazili na Bali, měli jsme ještě přes 20l balené vody a 100l vody v nádrži. Situace se nyní opakuje. Přichází „doba počítání zásob vody“. „Kolik máme vody?“ ptá se mne Jitka. Odpovídám: „Neboj se, je jí dost, kromě normálních zásob ke spotřebě, máme ještě rezervní 2 kartony vody z železných zásob“. V jednom kartónu je 24 x 1,5l lahví. Nevěří mi. Začne láhve vyndávat ze skříně a z různých úkrytů, kde jsou uloženy a přepočítávat je. Přitom dobře ví, že máme dalších 150l pitné vody v nádrži, která je tak čistá, že se dá pít zcela normálně bez převaření (a po převaření samozřejmě taky). Dívám se na ni a je mi jasné, že se její  psychický stav pod vlivem Ivany neustále zhoršuje. Je vidět, jak obě začínají podléhat hysterii a navzájem se v ní podporují.

A tak se stává z plavby pozvolna očistec. Ponorková nemoc je zde ve své plné kráse. Kdo nezažije, nikdy neuvěří. Doutnákem k výbuchu může být cokoliv. Například zásoby. Na Madagaskaru jsme nakoupily zásoby na společnou plavbu, ale protože tam zásobování bylo mizerné, řekl jsem, že můžeme používat pro vaření moje železné zásoby, které na lodi pochopitelně mám. Samozřejmě za předpokladu, že po doplutí do JAR spotřebované věci dokoupíme. Jen jsme je požádal, aby věci, které budou brát z mých soukromých zásob, psaly na seznam. Člověk by řekl, že za tuto pomoc, která výrazně vylepšila stravování, poděkují. A že prosba o vedení seznamu je celkem logická. Nepoděkovaly. Když jsem během 10 dní asi po šesté velmi slušně a zdvořile požádal (vědom si výbušnosti atmosféry), aby ten seznam napsaly, dokud si pamatujeme tu celou řadu spotřebovaných věcí, byla reakce: „Běž i s tím svým seznamem do prdele.“ Připadám si jako děda v Mrazíkovi: „Už mlčím, už mlčím..“  Člověk aby se bál promluvit. Mlčím, dívám se a přemýšlím, jak se to asi bude vyvíjet celé dál.
Jednoho dne přišla při obědě Ivana s geniální myšlenkou. „Myslím, že bych měla za plavbu ještě dostat zaplaceno…“  Ptám se proč. „No, protože tady vařím a umývám nádobí a když jsem platící pasažér, tak má být o jídlo a nádobí přece postaráno, ne?“ …bez komentáře…
Dny utíkají. A každý den s určitým napětím čekám s čím zase jedna nebo druhá přijde.

Nicméně každý den několikrát denně dostávám od obou ubíjející dotazy: „Kdy už tam konečně budeme?“. A mnohokrát si vzpomenu na vtip, jak za řidičem autobusu z Brna do Prahy přijde cestující a ptá se: „Kdy tam, prosím Vás, asi budeme?“. Řidič odpovídá: „Zhruba za 2,5 hodiny“. A vedle na sedadle sedící blondýnka se ptá: „A Já?“

Je až neuvěřitelné, jak hnusnou náladu dokážou vytvořit dvě otrávené ženské. Jak dokáží pokazit i nádherný den plný sluníčka a koupání. Zvláštní na tom je, že před plavbou o samotě jedna nebo druhá byly normální. Jak poznamenal můj kamarád: „No, to je logické, dvě vytvoří smečku a máš po legraci.“ Ač jsem tomu nevěřil, musím konstatovat, že určitou logiku to má. Ano, obě dvě se opravdu velmi dobře zkamarádily. Ty dvě se tedy opravdu dlouho hledaly. Skvěle se navzájem doplňovaly. Bohužel jen v tom negativním. Slyšel jsem o pár podobných příkladech a zdá se, že by snad na tom mohlo být i něco pravdy.

A tak se nabízí otázka: „Bylo na této plavbě vůbec něco pěkného a pozitivního?“ Odpověď je: „Ano, delfíni a velryby. “

Sobota 16.8.
Je krásné slunečné odpoledne a objevuje se velryba. Nejdříve slyším typické vyfouknutí vody a pak ji vidím. Připlouvá úplně k nám! Připlouvá zezadu, proplouvá kolem nás, očividně si nás prohlíží, pluje před nás, pak se otočí, opíše velký okruh a opět zezadu připlouvá k nám. Je celkem malá, dlouhá kolem 8-10m. Když okruh opisuje podruhé, utíkám pro brýle a šnorchl, pro případ, že by okruh udělala i po třetí. A dělá! Znovu se přibližuje. To už jsem ale ve vodě na laně za lodí a vyhlížím ji. Nalevo pode mnou se objevuje obrovský stín. Až teď si uvědomuji, že to, co normálně z velryby vidíme, je jen zlomek její velikosti. Je nádherná a obrovská. A jak jsem já směšně malý. Pluje těsně kolem mne! Je jen pár metrů ode mne, možná  3-4m , a je to naprosto úchvatné. Vidím její oko, jak si mne pomalu a beze spěchu prohlíží a jak si z blízka prohlíží i celou loď. Je to asi nějaké zvědavé mládě a nebo některý malý druh velryby. Moc mne mrzí, že zde nemám atlas velryb a že nemůžu určit druh a něco více se o ní dozvědět. Udělá ještě jeden okruh a pozvolna odplouvá pryč. Jak málo toho víme nejen o velrybách, ale celé další spoustě tvorů této planety…

Neděle 17.8.
Opět je moc hezké odpoledne, vane jenom vánek a my se pozvolna suneme po klidné a modré hladině. Najednou se objevují delfíni. A tentokrát se zdá, že nikam nespěchají. A tak je vítám, volám na ně, fotím je a protože jsou stále velmi blízko u lodě, beru si potápěčské brýle a šnorchl a jdu z plošinky za nimi do vody. Loď sice pomalu, ale pořád pluje, a tak je třeba se držet žebříku na koupací plošince. Jsou krásní a jako vždy elegantní. Je krásné je vidět pár metrů od sebe i pod sebou a plavat s nimi. Po 20min vylézám z vody a říkám Jitce a Ivaně, aby šly za nimi do vody také. Ivana se bojí tak moc, že se z celou cestu ani vůbec v moři nekoupe, natož aby šla do vody s delfíny. Jitka se bojí také, ale nakonec to asi po 15min zkouší. Bohužel jí to trvá tak dlouho, že delfíni jsou pryč. Aspoň na chvíli mi je opravdu krásně fajn. Příroda vás prostě nikdy nezklame…

A máme tady i trochu jachtařského adrenalinu. Po půlnoci začíná bouřka. Vítr 25-30kn. Spinakrový peň musí rychle dolů. Naštěstí jsem to stihl před hlavním náporem. Vítr zesiluje na 35kn a dál roste. A to už je silná bouřka. Je třeba zrefovat kosatku…a ouha.. problém… a vážný.. rolfokové lano sklouzlo z klece a cca 8 závitů lana, pevně utažených, vzniklo přímo na rolfokové tyči mimo buben. Znamená to 45 min práce na samotné špici přídě, teď už v bouřkovém větru, zaléván 4m vysokými vlnami.. ležím na zádech na špici lodě, jednou rukou se držím a druhou pracuji.. no prostě paráda.. Radikálním řešením mohlo být přeříznutí lana, ale to by způsobilo ještě další komplikace. Nakonec se to podařilo i bez přeříznutí lana. No, teď ještě zrefovat hlavní plachtu. A další hodina práce, tentokrát u stěžně.. Sundat hlavní plachtu v bouřce, bez možnosti pomoci si motorem není vůbec žádná legrace.. někdy si to jen pro zajímavost zkuste.. není totiž potřebná síla na postavení lodě proti větru a hlavní plachta potom vlaje v prudkém větru a zůstává viset za kde co. Nejvíce ale za lazy jacky (pomocná vodící lana), které jí mají původně pomáhat a držet. Když se ale povolí lazy jacky, tak plachta lítá úplně všude po palubě a je to ještě horší. Ovšem nakonec se i to s trpělivostí zdárně podaří.

Pondělí 18.8.
Počasí se umoudřilo a je zase krásně a fouká příjemný a příznivý vítr. Plujeme hladce a rychlostí 6kn se blížíme k cíli. Navíc sluníčko dobilo baterie a už můžeme zase používat autopilota. Počasí je perfektní i v úterý a tak denní průměry překračují 140Nm. Posádka spolu komunikuje jen minimálně a díky přibližující se pevnině je klid. Napětí ale stále zůstává stejné.

Ve středu 20.8. ráno jsme kousek od Durbanu. Po poledni volám Port Control a vysvětluji situaci s nefunkčním motorem. Po zhruba hodině čekání nám na pomoc připlouvá plachetnice a domlouváme se na odtažení do přístavu. Stahuji plachty a přivazuji hozené lano. Ještě musíme počkat, až v průplavu do přístavu bude volno a slavnostně vplouváme do Durbanu, kde se vyvazujeme u International pier. Zachráncům děkuji, dávám jim piva a domlouváme se, že se sejdeme večer v baru v Yacht clubu. Je to skupina budoucích kapitánů, která je zde na výcviku a na konci tréninku dělají kapitánské zkoušky. Jsou velmi přátelští a fajn.

Nálada u nás se ale nezlepšuje, spíše naopak. Ptám se znovu, jestli mi přispějí na díky nim ukradené věci. Vychází to 2000Kc/os, včetně mne. Už dopředu ale znám odpověď. Ivana říká, že v té době nebyla na palubě a že tudíž nic platit nebude a „právnička“ Jitka říká: „Když neplatí nic Ivana, tak já také nic platit nebudu.“ Inu, tomu říkám právnická logika. Když se jedna zachová jako zloděj, tak je přece logické, že i druhá má právo se zachovat jako zloděj, ne? Je vidět, že se spolu krásně domluvily. Jitka mne před plavbou požádala o slevu. Vzhledem k tomu, že jsme spolu pluli více než 3 měsíce a hodně jsme toho spolu prožili, tak jsem jí řekl, že může plout za 50% ceny, což bylo místo 14tis Kč z plavbu jen 7tis Kč. Ovšem, když řekla, že na škody nepřispěje, tak jsem jí řekl, že sleva v tom případě padá a bude platit za plavbu plnou cenu. Pochopitelně se jí to nelíbilo. Mne ale také ne. Po odečtení způsobených škod by plula skoro zadarmo. A to ještě nepočítám škody na mé nervové soustavě.

Naschvály pokračují. Jdou nakupovat jídlo, které se spotřebovalo z mých soukromých zásob. A samozřejmě nakupují co nejhorší věci. Místo nejkvalitnější naporcované a předvařené rýže koupí pytlík té nejobyčejnější, místo kvalitního koncentrátu na výrobu džusu kupují nejlevnější a nechutný obyčejný sirup, místo ochucených tuňáků se zeleninou koupí ty nejlevnější naložené v obyčejné slané vodě, místo perfektního kečupu pouze rajčatovou šťávu, atd… ani to nemá cenu komentovat…

Druhý den máme uklízet loď. Práci udělají co nejrychleji a odflinknou ji jak jen to jde. Zatímco umývám palubu, vidím najednou jak Ivana odchází i se svými věcmi z lodě. Podívá se na mne a výsměšně říká: „Neboj se, já ještě přijdu, jen si odnesu věci“. A tehdy ji vidím naposled. Odchází s ní i Jitka. Ta přijde po půlnoci. Potíž je v tom, že molo je zavřené na bezpečnostní klíč a ten máme jen jeden, takže já celý večer nemohu na břeh a jsem zavřený na lodi. Pak se dozvídám, že celý večer byly v baru v Yacht Clubu, pár metrů od mola.  Ale to už je jen maličkost..

Poslední den
Dusno dostupuje vrcholu. Jitka mi říká, že Ivana odjíždí v 15hodin na letiště. Domlouváme se tedy, že se ve 14 hodin setkáme na lodi. Říkám jí, že chci po obou zaplatit za plavbu, ať obě donesou peníze. Pak jedu přes město s jinými jachtaři zařizovat opravu lodě. Když jsme ale na obědě na druhém konci města, přichází ve 11.30 sms, že Ivana odjíždí už ve 13.00. Píšu Jitce, že jedu, ať tam počkají, případně ať vezme od Ivany peníze. Rychle dojídám jídlo a když ve 12.45 přicházím, je na místě srazu jen Jitka. Zajímavé je, že před sebou má 2 celé netknuté porce jídla. Že by tam Ivana nechala netknuté jídlo? Divné… Ptám se, jestli mi nechala peníze a odpověď mi je jasná už dopředu. Nenechala. Říkám Jitce, že očekávám, že než ona odjede, že zaplatí za svou plavbu. Neříká nic.

Večer si přichází Jitka pro věci. Ptám se jestli má pro mne peníze za svou plavbu. Nemá. Říkám ji, že ji nedám věci, dokud nezaplatí. Je z toho nechutná scéna. Nakonec si bere jen věci na přespání a odchází. Druhý den donese peníze a s věcmi odchází z lodě.
Jsem najednou sám a v klidu. Jsem šťastný, že toto vše skončilo a že obě jsou pryč. A to přestože vím, že jsem byl během necelých 3 týdnů po čtvrté okraden. A tentokrát velmi důkladně. Ovšem je zde jeden velký rozdíl. Zloději na Madagaskaru byli velmi chudí lidé, Ivana a právnička Jitka do chudoby mají opravdu velmi daleko. Ovšem, kam se hrabou madagaskarští amatéři na české profesionálky.
Možná si říkáte, co jsem jim asi udělal, že se takto zachovaly? No, stejnou otázku si pochopitelně kladu i já. Kromě prvního dne, kdy jsem po 3,5 hodinovém zbytečném čekání na molu poslal Ivanu s jejími hloupými řečmi do prdele a posledního dne, kdy jsem po tom všem řekl Jitce, že se zachovala jako pěkná svině, jsem se k oběma choval po celou dobu plavby naprosto slušně a korektně. Ani jsem jim nenadával, ani nezesměšňoval, ani si z nich nedělal legraci. Takže opravdu upřímně prostě nevím.

Závěr:
Nejenže mi ani jedna nepřispěla na díky nim vzniklou celkovou škodu 6tis Kč, ale jak už asi tušíte Ivana nezaplatila ani za plavbu a utekla z lodě bez zaplacení jako ta nejposlednější krysa. Pochopitelně jsem si bláhově a hloupě nevzal od ní dopředu žádnou zálohu…
A Jitka? Bylo to z mé strany pochopitelně velmi naivní a pošetilé. Před více než rokem, v době, kdy jsem byl do ní zamilovaný, jsme jí totiž půjčil hodně peněz, aby mohla se  mnou plout 3 měsíce přes Pacifik. Tolik peněz, které jí umožňovaly platit po celou dobu loňské plavby a ještě několik měsíců po návratu velkou hypotéku na svůj byt v Praze a své živobytí do doby, než si našla novou práci. Tedy celkem 6 měsíců. A k tomuto dni mi ještě pořád velkou část z těchto peněz dlužila. Takže mi z těchto peněz prostě 20tis Kč nikdy nevrátila. Zdůvodnila to náklady na letenku na Madagaskar a dalšími údajnými náklady.

Tak takhle, jak ve špatném filmu, skončilo přátelství, o kterém jsem si myslel, že je opravdu pevné. Co zbývá dodat? Zbývá vám sice nepříjemný pocit, že jste byli jako člověk úplně normálně podvedeni a zneužiti. Ale za to víte, že každá lekce slouží k nějakému poučení.

Nakonec stejně máte jistotu, že platí staré lidové moudrosti: „Boží mlýny…“ anebo lidovější a výstižnější „Na každou svini se už někde vaří voda“

A proč je v nadpisu „Co je horší než přepadení? … špatná posádka..“?

Protože: „Zloději vás jenom okradou, špatná posádka vás okrade a ještě vás  pomluví…“

Nicméně po každé noci zase přijde den a po každé bouři se dříve či později objeví sluníčko. A po špatných lidech přijdou zase dobří lidé a noví přátelé. Tak to prostě na světě, na štěstí, chodí. A my se máme, pokud možno, poučit ze svých chyb. A to, že se někdy něco nepovede? To se stává. Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Dál budeme na plavbě potkávat delfíny a velryby a kochat se krásnou přírodou a oceánem.

A to za to stojí, ne?

Upluto na trase Madagaskar (Majunga) – JAR (Durban):      1.540 Nm
Nejkratší možná vzdálenost:                                                    1.220 Nm
Čas plavby:                                                                                     15 dní
Průměrná denní vzdálenost:                                                       103 Nm/den
Celkově V.etapa:                                                                       2.450 Nm
Celkově Altego:                                                                       15.010 Nm