Madagaskar – TŘI loupeže za DVĚ noci

 

neděle 3.8.2008

Na Madagaskar jsem se opravdu mimořádně těšil. Ať už to bylo díky oblíbené kreslené pohádce či od vykládajících kamarádů, kteří Madagaskar navštívili, měl jsem o Madagaskaru vytvořenou krásnou romantickou představu.

V neděli jsem se ve městě Majunga (Mahajanga) na západním pobřeží Madagaskaru, setkal s Jitkou a Ivanou – posádkou pro plavbu do JAR. Po společné příjemné večeři se Jitka a Ivana odebraly do hotelu, kde byly ubytované a já vyrazil na loď. Vždy, když jsem z lodi a nemám o ní přehled, jsem nervózní. Nerad ji opouštím, když není hlídaná. Navíc jsem byl i upozorněn, že se zde krade a že je třeba dávat na loď opravdu pozor. Vzpomněl jsem si také, jak na některých ostrovech v Karibiku kradou nafukovací čluny i s přívěsnými motory a další věci z paluby, když posádka spí. Anebo vykradou celou loď, pokud tam nikdo není. Nicméně jsem se i těšil na – po dlouhé době – klidnou noc na dobře ukotvené lodi. Na lodi jsem si v klidu vyřídil mailovou poštu a vyrazil spát. Nechávám svítit světlo v kajutě, aby bylo vidět, že na lodi někdo je. A pro jistotu se pochopitelně rozhoduji pro pravidelné kontroly na palubě, které pečlivě dodržuji.

 

V noci mezi jednotlivými kontrolami, aniž by mi zvonil budík, se najednou probouzím. Je kolem 2 hodiny a pravděpodobně mne navyklý sluch či jiný smysl upozornil, že asi něco není v pořádku. Rychle vyrážím na palubu a pochopitelně působím hluk. Beru si baterku a rozhlížím se po palubě. Něco není v pořádku… ale co? Najednou vidím, že u stěžně, kde mám v držácích přivázaných 6 kusů 30 litrových kanystrů s naftou, jeden schází! Nadávám a prohlížím si místo, kde zbyly jen přeřezané úchyty. Teď ještě najednou vidím, že přeřízli i lano od výtahu kosatky a nechali ho tam ležet! Štve mne to, protože bylo nové a drahé… Baterkou jdu kolem lodi a najednou v přítmí 10m od lodě vidím vydlabanou kánoi a v ní dva domorodé pádlaře. Svítím na ně baterkou a křičím: „hajzlové zlodějští!“ za odplouvající lodí. Stojím bezmocně na palubě, ale pořád cítím, že je ještě něco špatně. Obcházím celou loď a aniž vím, jak mne to napadá, posvítím najednou pod koupací plošinu na zádi. K mému velkému údivu vidím přes mřížku plošinky držící se ruce a černý obličej. Okamžitě se rozkřičím a snažím se dostat na plošinku. Vztek se mnou lomcuje, ale nejsem dost rychlý. Zloděj se potápí a pod vodou plave pryč do tmy za kánoí. Po zbytek noci dál kontroluji palubu, ale už se nic neděje.

Ráno to vše vyprávím posádce. Jsme z toho všichni znechuceni. Na jedné straně jsem naštvaný, že jsme přišli o kanystr s naftou a lano, na druhé straně cítím spokojenost, že jsem dokázal zabránit dalším škodám.

pondělí 4.8.

Dle domluvy jsme rozhodnuti dnes odplout, protože Majunga, i když je to jeden z místních velkých přístavů, je poměrně dost špinavá díra a není zde už nic k vidění. Plány nám hatí neuvěřitelně dlouhé jednání na immigration policií a zavřené banky, takže není jak zaplatit v obchodě nákup zásob. Jednání úředníků je neuvěřitelně pomalé a zmatené. Nikdo z nich v podstatě neví, co má dělat. Tudíž nemáme dovyřizované formality ani nakoupené zásoby a musíme ještě jeden den zůstat. Ráno jsem po domluvě přemístil loď z kotvy v zátoce k boku spřátelené malé motorové nákladní lodě „Paprika“, která je vyvázaná k boku jiné nákladní lodě u betonového mola. Jsem rád za pohodlné a relativně bezpečné stání. Nicméně se večer situace komplikuje. Protože loď, ke které jsme vyvázaní, odplouvá, musí se Paprika i my na chvíli odvázat a odplout. Paprika se vrací na původní místo, ale mě při kroužení definitivně vypovídá službu motor a musím opět zakotvit v zátoce. Opraváře se podařilo celkem snadno sehnat s pomocí Jean-Neala, kapitána Papriky. Byl to sympatický a důvěryhodný Francouz Joe se svým pracovníkem. Motor částečně rozmontovali a zkonstatovali, že při montáži motoru udělal na Seychellech Riki chybu a motor nevhání olej do nejvyšší části motoru, kde je vačková hřídel. A možná oprava? Opětovné kompletní rozmontování motoru! A protože na Madagaskaru nejsou žádné náhradní díly, musel bych zde čekat. Jediná možnost je tedy Durban v JAR. Pronásleduje mne s motorem neuvěřitelná smůla!.. Přitom s ním nikdy nebyl až do opravy na Seychellech sebemenší problém…

 

Pozdě večer odvážím na dinghi opraváře a Jitku na břeh a čeká mne další noc. Říkám si, že je samozřejmě nutno hlídat loď, ale že se snad už o nic nepokusí, když ví, že je hlídaná. Rozsvěcuji palubní světlo „deck light“, které osvětluje celou palubu jako ve dne a nechávám svítit i světlo v kormidelně, aby bylo vidět, že zde je posádka a pravidelně každých 20 – 30min chodím po palubě a hlídkuji.

Po 2. hodině ranní, stejně jako předchozí den, se probouzím bez budíku opět kvůli špatnému pocitu. Jdu okamžitě na palubu. Ale ve vstupu na palubu dostávám ránu do hlavy! Nejdříve si myslím, že jsem narazil hlavou do víka vstupního otvoru, vzápětí mě dochází, že je to blbost. Na palubě v kokpitu vidím zloděje jak čupí a civí na mne ze vzdálenosti 1 metru. Teď vím, že jsem dostal pěstí. Popadne mne vztek a začnu řvát: „Ty jedna svině, rozbiju ti hubu!…“ a další nadávky a vztekle se za ním vrhám na palubu. Zloděj utíká a skáče přes palubu do vody. Tentokrát jsem ale připravený. Beru velký reflektor a nasvěcuji kanoi s dalšími dvěma zloději, a zároveň troubím houkačkou (je to velmi silný zvuk) a buším do lodního zvonu. Do toho ze svých plných hlasivek neustále křičím. Je to opravdu velký hluk. Jsem zakotven na okraji skupiny asi 10 rybářských lodí, které jsou velmi blízko. Ale i k betonovému molu na břehu, kde je několik desítek lodí, je to hodně blízko a musí tam být vše slyšet. Na nejbližších lodích vidím rychle chodit lidi, kteří mne slyší i vidí, ale na pomoc se nikdo nevydává a to i přesto, že je dobrá viditelnost a kanoe je pořád nasvětlená reflektorem. Snadno bychom je chytli. Volám do vysílačky na nouzovém kanálu 16, který musí být monitorován všemi vysílačkami na břehu i na lodích. Volám do éteru, že jsem byl přepadený, ale vůbec nikdo se neozývá! Představy o solidaritě mezi námořníky rychle mizí. Ani tak jsem je po zkušenostech se sraženým stěžněm v Indonésii neměl nijak optimistické. Toto je ale vrchol! Všichni ví, co se děje a nikdo nehne ani prstem…

 

Po 20-ti minutách všeho nechávám a dívám se po škodách. Naštěstí vůbec žádné. Vyrušil jsem je hned na začátku. Jen mne bolí levá část obličeje. Až teď mi dochází, že tam na mne asi čekal. Vzpomněl jsem si na historku o ukradeném BMW, kterou jsem slyšel. Majitele tenkrát vzbudil alarm z auta a z okna ho dálkovým ovládáním vypnul a znovu zapnul. Za nějakou dobu se to opakovalo a když se to stalo po třetí, vyrazil k autu to zkontrolovat. Na chodbě v domě dostal ránu do hlavy a poslední, co slyšel, bylo: „…jsem si myslel, že už nepřijdeš..“ Po chvíli se probral a neměl ani klíčky od auta a už ani auto…

 

Sedím na palubě a naštvaně se dívám na lidskou lhostejnost a tupost kolem mne. Vždyť jsme je mohli společně snadno chytit! Když nic neuděláme, tak zítra přece můžou okrást je! Jsem přesvědčen, že tím je to pro dnešek vyřízené, ale světla nechávám rozsvícená a hlídky samozřejmě držím dál.

Ve 4 hodiny ráno slyším slabý hluk a okamžitě vyrážím do kokpitu na palubu. Odtud vidím zloděje, jak je opět u stěžně! Vyrážím se vztekem a s křikem na něj. Tentokrát je na rozdíl ode mne připravený. Má nachystaných asi 6 velkých a ostrých kamenů o průměru cca 10cm a ty po mne vší silou postupně hází! Každý z nich by mne mohl těžce zranit, kdyby mne trefil přesně… Naštěstí se trefuje jen do ruky a do boku. Nestačí hodit všechny. Jsem u něj. Ještě, buď po mne nebo aby odlákal pozornost, hází kanystr s naftou, který končí ve vodě. Přesto se na něj vrhám. Ani nevím, že má nůž. Chytám jej za krk a tlačím přes zábradlí nad vodu. Cítím bolest v pravé ruce, levá mne bolí od rány kamenem a zloděj se z této, pro něj špatné, situace dostává. Začíná mne škrtit a začíná se mi stmívat před očima. Ještě ho beru za nohy a zvedám ho a snažím se ho znovu shodit přes palubu. Musí mne pustit a sám skáče do vody za kanoí. Vydýchávám se, ale hned utíkám k reflektoru, osvětluji je a opět spouštím veškerý randál a rachot, kterého jsem schopen, včetně vysílačky… a opět vůbec nikdo neodpovídá! Beru dinghi s motorem a z výtahu ji spouštím na vodu. Nastartovávám motor a jedu směrem, kam zmizela kanoe a reflektorem prohledávám vody, dokud mi nepřestává svítit reflektor. Ještě se mi podařilo vytáhnout z vody kanystr s naftou.

 

Za 20 minut sedím opět na palubě a počítám škody a přemýšlím. Ukradli tentokrát 2 kanystry s naftou a přeřízli a ukradli další lano – otěž hlavní plachty. Z 6 kanystrů jsem celkem o 3 přišel… Anebo jsem 3 uchránil? Co by dělali, kdybych na lodi nebyl? Odřezali by všechny lana včetně výtahů a otěží od plachet? … loď by byla zcela neovladatelná a nepoužitelná… Představa, že by se tady podařilo sehnat jakákoliv výtahová lana na plachty, je směšná. Ukradli by liferaft, dinghi, solární panely i přívěsné motory? Vykradli by všechno zevnitř? … dostat se do lodě je tak snadné, je to jen jeden zámek a nebo pár silných kopnutí nohou… Pak se dívám na sebe. Zakrvácená levá ruka od rány kamenem, odřenina na noze, bolest v levé tváři, a ke svému údivu nacházím na pravém předloktí rovnou řeznou ránu asi 6 cm dlouhou, naštěstí ne hlubokou. Také mám prořízlé tričko na pravé straně. Vše je od krve. Až teď mi to dochází! Měl nůž! Tím také přeřezal všechna lana, kterými byly kanystry připevněny. Ale pak jej musel, naštěstí pro mne, jak jsem ho tlačil přes zábradlí lodě, pustit, protože se musel zachytit a držet, aby nevypadl… ale předtím mne stačil pořezat… a pak teprve mne také škrtil oběma rukama… Přehrávám si v paměti celou situaci a docházím k názoru, že jsem měl celkem štěstí…

 

Protože jsem je vždy předtím zahnal křikem, nenachystal jsem si a nevzal žádnou zbraň. Jsem na sebe naštvaný, že jsem mohl být připravenější. Jenže, na druhé straně, kdo to mohl vědět? Předpokládal by někdo z vás, že se něco takového může vůbec stát? Třikrát za sebou? V přístavní zátoce mezi spoustou lodí? Mohl jsem si vzít třeba nůž z kuchyně nebo ocelovou tyčku od ruční pumpy. Nevím, jestli by to bylo lepší, ale možná ano. Za chvilku je ráno.

úterý 5.8.

Během dopoledne vyřizujeme poslední papíry, přepravujeme nákup na loď a vyplouváme. A všichni jsme rádi, že už jsme pryč z přístavu Majunga.

 

Zamyšlení na závěr

Z jachtařského hlediska je to věčné dilema, o kterém se čas od času píše v časopisech a mezi jachtaři diskutuje. Mít zbraň na palubě nebo ne? Zbraň může některého agresora odradit, ale také může u některého vzbudit větší strach a tedy i krajní agresivitu, kterou by normálně neuplatnil.

Další otázka je:

„Zmáčkl by člověk spoušť a zabil zloděje kvůli pár kanystrům nafty?“ ale také

„Zmáčkl by člověk spoušť a zabil kvůli ohrožení svého života či života svých blízkých?“ a pak také

„Jak rozpoznat, kdy se jedná o život a kdy ne?“ …a spousta dalších otázek… Hodně jachtařů bylo někde okradeno. Někteří byli přepadeni a útočníky zastrašili. Někteří byli přepadeni a útočníci je přemohli, okradli a nechali být. A bohužel jsou občas i, zatím výjimečné (kromě Somálska), případy, kdy útočníci posádku zabili.

 

Zdá se Vám to všechno příliš negativní? Zdá se Vám, že je to všechno příliš daleko od nás a našich domovů, že se to Vám stát nemůže? … samozřejmě, že bohužel může… Vždyť stačí jít v noci třeba po Václavském náměstí v Praze a nebo Náměstí Svobody v Brně, či nějakou temnou neosvětlenou ulicí či uličkou anebo třeba parkem… a někdy koneckonců i za dne… stačí mít prostě jen trochu smůly…

 

Musím se usmívat, když lidé mají strach z plavby na moři. A ptají se: „Nebojíš se? Není plavba příliš nebezpečná?“. Ano, moře může být občas rozbouřené, ano člověk může občas ztroskotat, či dokonce i nepřežít. Z moře je potřeba mít respekt a být pečlivě připravený, protože moře chyby neodpouští. Ale z moře není nutné mít strach! Moře a počasí jsou féroví, i když někdy tvrdí, partneři či protivníci. Dálnice D1 Brno-Praha je ale daleko nebezpečnější…

Jediné, z čeho ale opravdu můžeme mít oprávněný strach a co je nejnebezpečnější na této planetě, je to nejhorší zvíře – člověk. Člověk, který je schopen všeho. Od přehlížení a lhostejnosti ke zlu a nespravedlnosti v jakékoliv podobě, přes krádeže a podvody, přes drancování přírody, vyvražďování stovek druhů zvířat a živočichů, zamořování spodních vod i celých oceánů, kácení deštných pralesů, až po zabíjení lidí a koneckonců i celých národů.

 

Ano, na cestách mám občas obavy … ze zlých lidí…

Jenže cestování je samo o sobě krásné a i za tuto trochu rizika to rozhodně stojí…

Pozitivní zážitky v celkovém součtu se zdrcující převahou výrazně převažují…