„Severská odyssea – Největší mořeplavecké dobrodružství – The North West Passage“
…aneb…
„Na plachetnici Altego ll z Antarktidy do Arktidy a na Aljašku“
Úvod
Náš příběh začíná v lednu 2018… Po návratu z naší 4.expediční plavby na Antarktidu, 3.obeplutí Mysu Horn a 4.proplutí krásnou Patagonií, jsme se rozhodli, že se už poplujeme ohřát do teplých krajin. A tak jsme s Peťou a Haničkou vyrazili z argentinské Ushuaia přes Falklandy na expedici na Jižní Georgii (1.380Nm). To bylo naše zcela jednoznačně nejkrásnější a nejopuštěnější místo, které jsme s naší lodí kdy navštívili. A tady se někde datuje reálný záměr proplout Severozápadní cestu z Grónska nad severní Kanadou až na Aljašku. Mělo to ale několik zádrhelů: a) jak k tomu přemluvit Peťu, b) jak s lodí uplout 14.000 Nm do Grónska, c) jak se nenechat „vcucnout“ krásným a pohodovým Karibikem a konečně d) jak tuto jednu z nejobtížnějších, cca 5000Nm dlouhou trasu, uplout … prostě „samé maličkosti“… J
Nejtěžší bylo přemluvit k účasti Peťu, protože rodina má být, žít a plout pohromadě a bez Peti a Haničky bych prostě neplul… Trochu zabral argument, že Haničce bude 5 let a aby nescházela hned na začátku první třídy, je tento rok poslední možností pro tuto plavbu. A taky zabral slib, že už pak zůstaneme mnoho let jen v teplých mořích (kromě slíbené poslední expedice na Antarktidu a na Jižní Georgii, až bude Haničce cca 10-12 let, aby si vše reálně zapamatovala už jako velká). Po delším diskutování a přemlouvání Peťa souhlasila. A moc si jí za to vážím a děkuji…
Plavba do Karibiku
Z Jižní Georgie jsme po 1.950 Nm dopluli do Brazílie začátkem března. Rodinná plavba v červenci kolem brazilského pobřeží až do Recife (1.340Nm) byla překvapivě zajímavá a příjemná. Odtud jsem sám v srpnu plul 1.700 Nm do Surinamu. Pak následovala od listopadu 2018 až do března 2019 trasa podél celého Karibiku: Suriname, Tobago, Trinidad, Grenada, St.Vincent, St.Lucie, Martinik, Dominika, Guadeloupe, Montserrat, St.Kitts a Nevis, St.Eustatius, St.Bartoloměj, St.Marteen, Anguilla, British Virgin Islands, Portoriko, Dominikánská rep., Haiti, Jamajka, Kuba, Bahamy. Byla to úžasná, 3.510 Nm dlouhá plavba, nejen kvůli krásným místům, ale především tím, že se nám na palubě vystřídala celá řada našich přátel a členů rodiny. Tato absolutně pohodová plavba skončila na Bahamách koncem března odletem Peti a Haničky domů. A nastala přeplavbová část směr Grónsko. Pořád zbývalo ke břehům Grónska 3.000 Nm…
Přeplavby a přípravy lodě na NWP
Plavba musela být naplánovaná dobře i podle ročního období a počasí. První částí byla plavba do USA. Nejdříve jsem chtěl loď nechat v mimohurikánové oblasti Norfolk, ale pak jsem dal přednost New Yorku vzdálenému z Baham 900 Nm. Oblast NY byla sice zajímavější, ale také bohužel nečekaně výrazně dražší. Zde panoval ještě konec zimy a tak jsem začátkem dubna vytáhl loď na břeh a odjel do ČR. Do New Yorku jsem se vrátil 20.5. a pustil se do nutných oprav, úprav, montáže nového topení, výměny kotevního řetězu, baterií, některých lan, nátěru nového antifoulingu, atd… veškeré opravy a přípravy stály přes 10.000 USD. Nicméně byly to nutné výdaje a loď to po těch letech v antarktických vodách již potřebovala… K tomu ale bylo ještě potřeba přičíst 2.000 USD za 2 měsíce stání lodě na suchu v marině…
Po všech namáhavých pracích jsme byli odměněni nesmírně zajímavou plavbou (200 Nm) New Yorkem po řekách Hudson a East River, kolem Sochy Svobody, Manhattanu, Brooklinu, Bronxu i Long Islandu… A pak už zase bez Peti a Haničky, vyrážím se Zdenkem Dybalem 10.6. z Bronxu na plavbu 550 Nm do kanadského Halifaxu. Po krátkém odpočinku a doplněnou posádkou o Richarda Polzera a Denisu Horníčkovou , 18.6. vyplouváme na plavbu 1.320 Nm do Grónska. Už tato plavba byla překvapivě velmi pěkná… měli jsme 8 zastávek, všechny zajímavé a například jen v Lawrence bay by člověk mohl být několik sezón a pořád by měl co objevovat. Je to opravdu krásná oblast… Moc rád bych se sem ještě vrátil… Do grónského města Narsasuaq připlouváme po pohodové přeplavbě Labrador sea (600nm), přesně podle plánu 4.6. Od začátku máme upluto z argentinské Ushuaia 12.850 Nm…
V Narsasuaq nastupují 9.7. opět Peťa a Hanička s novou posádkou a vyplouváme směr Paamiut, Nuuk, Sisimiut, Aasiaat, Illulisat, Upernavik. Těchto 1.150 Nm patří pro nás bezesporu k jedněm nejkrásnějším místům na světě. Nádherná příroda, která se každý den mění, ledovce, malé vesničky, desítky kotvišť, milí lidé… Grónsko na nás zanechalo neuvěřitelně nádherný dojem. Je to prostě koncentrovaná krása.
A až teprve tady, v Upernaviku na samém severu Grónska, po uplutí 14.000 Nm z Ushuaia, jsme na startovní čáře k pokusu o proplutí NWP… Technicky NWP začala 16.7. protnutím severního polárního kruhu 66°34 N, 150 Nm nad městem Nuuk. Prakticky ale pro nás začíná vyplutím z Grónska do obávaného Baffin Sea. Tady je na místě poděkovat všem více než 50-ti členům posádky, kteří s námi pluli Karibikem až do New Yorku a i kolem pobřeží Grónska. Každý z nich svou účastí a pomocí přispěl k realizaci této rekordní plavby. Zvláštní ocenění zaslouží Zdeněk Dybal (z New Yorku), Richard Polzer a Denisa Horníčková (z kanadského Halifaxu), kteří se mnou pluli už studenými oblastmi až do Grónska, což už je opravdu náročná plavba. A speciální ocenění zasluhuje posádka: Ondra Kotáb, Mirek Valášek, Ivan Štěpánek a Barbora Červená se synem Otíkem (10 let), kteří se rozhodli se s námi pokusit proplout NWP – což je opravdu nebezpečná a mimořádně náročná plavba, kde už „NAPROSTO NIC NENÍ JISTÉ“… Ovšem to absolutně nejvyšší ocenění zasluhuje moje milá Peťa, že se rozhodla s Haničkou (5let) se mnou plout… Nikdo netuší, jestli se nám podaří proplout. A pokud vůbec ano, tak kdy a jakou trasou. Nebo jestli se budeme muset vrátit a pokud, tak kam… anebo, jestli někde zamrzneme či dokonce ztroskotáme… To všechno se může reálně stát. Všichni máme pouze jednosměrné letenky… A všichni mají moje velké uznání za odvahu…
„Severozápadní cesta – The North West Passage“
31.7. večer vyplouváme z grónského Upernaviku (72°47N, 56°09W) směr kanadský Pond Inlet. Čeká nás 390 Nm přes Baffin Sea. Počasí nám přeje a máme klidné moře, ale bohužel nefouká, takže je to motorová plavba. Větru je tady celkově málo a plachty vytahujeme jen výjimečně.
3.8. připlouváme do Pond Inlet (72°44N, 77°44W). Není zde žádné molo, stojíme na kotvě a vlny i proudy zde umí být velmi nepříjemné. Nastává obvyklé kolečko: policie, imigrační úředník i celník jsou v jedné kanceláři, ale mluvíme jen s jedním člověkem, vyplníme jen jeden papír a za 30min je hotovo. Fakt snadné… jdeme na procházku, navštěvujeme malé, ale pěkné muzeum zaměřené na život Inuitů, doplňujeme zásoby… v celém městečku (1550 obyv.) není nikde ani wifi, ani sprcha. Se štěstím se nám podaří zprovoznit moje stará kanadská SIM karta a jsme alespoň na spojení. Po půlnoci se účastníme i s našimi dětmi velké slávy: rybáři dovezli ulovenou velrybu, porcují ji, oslavují a rozdávají jednotlivé naporcované kusy. Je to velký svátek a je vidět, jak ohromně důležitý prvek kultury to pro ně je. Dokonce jsme kus velryby dostali i my a odvezli si jej na loď. Ovšem dobré jídlo se nám z ní uvařit nepodařilo… Zkusili jsme z ní udělat guláš a škvarky, ale dobře to nedopadlo. Nejvíc toho dokázali sníst Ondra a Hanička.
Druhý den nám velká cisterna dovezla na pláž 250 L nafty, kterou načepujeme do kanystrů a na člunu je převezeme na loď a jsme připraveni vyplout.
Po 40Nm plavby jsme 5.8. v krásné zátoce Cape Hatt (72°29N, 79°45W). Užíváme si výlet na břeh i hlavní bod programu – výcvik ve střelbě z pušky i signální pistole. Skoro všechny lodě mají pušku na ochranu před ledními medvědy, kteří se tady můžou kdekoliv a kdykoliv objevit. Pušku i náboje jsme koupili v Upernaviku, ale je potřeba, abychom uměli všichni střílet. Každý si vystřelil 8 ran a překvapivě na 50m i na 100m dosahujeme na amatéry vynikajících výsledků a taky nás to docela baví. Puška je velmi stará, ale má perfektní optiku a je zcela přesná.
7.8. brzy ráno připlouváme do zátoky Tay Bay (65 Nm, 73°30N, 80°44W). Po průzkumu zátoky pokračujeme do další zátoky Dundas Bay (65 Nm, 74°33N, 82°25W). Procházíme se po pláži a navštěvujeme starou stanici RCMP – Royal Canadian Mounted Police. Je pro nás opravdu zajímavé se dotknout historie 100 let staré. Život v té době a v těchto podmínkách si vůbec nedokážeme představit…
8.8. vyplouváme směr Graham Harbour – 100Nm. Při plavbě je krásné, slunečné a bezvětrné počasí a tak přímo uprostřed Lancester Channel a Parry Channel si užíváme spoustu legrace – skoro všichni se koupeme mezi krami, procházíme se po volně plujících krách, zkoušíme kru vláčet a serfovat na ní za lodí. A samozřejmě hlavně koupání v širokém otevřeném kanále takto daleko za polárním kruhem má i svou sportovní hodnotu J Je to krásné a bezstarostné odpoledne…
9.-12.8. Graham Harbour (74°30N, 88°10W) Odpoledne po připlutí máme pořád krásné slunečné počasí a tak bereme plavky, ploutve, potápěčské brýle, šnorchly, ručníky, pár piv a pušku na medvědy a vyrážíme na pláž se „koupat“ a fotit propagační fotky do letního dovolenkového katalogu „Bibione J“ Je to opět velká legrace, užíváme si krásný den a hodně se nasmějeme…
Dobrou náladu nám vezme zpráva, že S/Y Sněhurka Míry Račana je od nás 25nm a má vážný problém s polámanou převodovkou. Okamžitě nabízíme pomoc, ale fouká mu naštěstí příznivý vítr a Míra dopluje do Resolute bay (74°40N, 94°50W) na plachty, kde bude problém řešit. Držíme mu moc palce. S Mírou jsem byl domluvený už z Martiniku v Karibiku, že se také pokusí o NWP. Setkali jsme se s ním i na St.Marteen, i na Bahamách. Z USA i z Halifaxu v Kanadě odplul dříve a tak byl pořád 1-2 týdny před námi a celou dobu jsme byli ve spojení. Je to opravdu smůla, 2 první české lodě v historii v Arktidě, takový kousek od sebe a nakonec se nesetkají…
O den později je už větrné a nepěkné počasí, ale o den později je už zase pěkně a tak pro změnu pouštíme na pláži s Haničkou draka, kterého dostala k svátku.
Náš jeden z nejtěžších dní z celé plavby NWP je 12.8. V noci se k nám do zátoky hrnou velké a nebezpečné ledové kry a musíme držet přes noc hlídky a kry často odtlačovat tyčemi, popř. nastartovat motor a bez odkotvení se jim na řetězu vyhnout. Tato strategie vychází až do rána. Kolem 9.ráno se mi ale nedaří příliš velké kře vyhnout. Dělám chybu, nerozhodnu včas o vytažení kotvy a kra o velikosti fotbalového hřiště zachytí náš řetěz. Nejsem schopen se jí vyhnout a kotvu už nemůžeme vytáhnout – je pod krou. Kra se na nás namáčkla a nastává doslova boj o záchranu lodě. Hrozí okamžité poškození či zničení hřídele, vrtule nebo kormidla. A kra nás může lehce dotlačit až na mělčinu ke břehu a můžeme doslova přijít o celou loď. Kotevní řetěz se totiž při snaze o manévrování pod vodou omotal kolem ledového výběžku. Vidíme jej pod vodou omotaný dokola, ale nemůžeme naprosto nic dělat. Vítr nás několikrát přimáčkl ke kře a ozývají se hrozivé rány, jak bouchá loď o kru. Nelze už ani manévrovat. Po hodině a půl těžkých nervů a maximální snahy se nakonec s velkým štěstím řetěz daří odmotat ze kry a potom i vytáhnout ze dna kotvu. To jsme už jen pár metrů od břehu… Bylo to doslova o fous. Nastávají ale další nervy s kotvením. Kotva nikde jinde pořádně nedrží a musíme každou chvíli mnohokrát překotvovat. Až na cca 6.pokus máme štěstí a několik hodin stojíme na místě. To už je v zátoce plachetnice S/Y Breskell s Olivierem, Erikem, Leilou a Joshem a mají úplně stejný problém s kotvením jak my. Olivier je 68-letý, velmi zkušený námořník, který v těchto místech v loňském roce udělal o plující led díru do své lodě a málem se s ní potopil. V letošním roce, po opravách lodi, zkouší proplout znovu. Povídáme si a čekáme na každodenní zprávu o stavu ledu v NWP, kterou nám každý večer posílá Josef Holub z ČR. Pepa plul s námi z Nuuku do Aasiaatu i s malou 4-letou dcerkou Viky a poskytuje nám tuto mimořádně důležitou podporu po celou dobu plavby a moc mu za to děkujeme.
Ledové zpravodajství je zde a ukazuje, že led v Peel Sound se pozvolna otevírá. Naši rádci v Kanadě – Viktor a Peter, kteří už mnoho roků pomáhají a radí všem plachetnicím s proplouváním NWP, důrazně doporučují neplout a vyčkat. Nás tady ale jednoznačně, pokud ihned nevyplujeme, zavřou ledová pole a ledové kry. Já i Olivier se rozhodujeme ihned vyplout ze zátoky a nenechat se ledy zavřít. My jsme rozhodnuti vyplout rovnou do nejtěžšího úseku NWP – Peel Sound a pokusit se proplout. Pokud by se toto podařilo, byli bychom krůček od úspěchu. Právě zde jsou největší rizika a nejvíce ledů. Máme ale dobrou zprávu, protože tudy 1,5dne před námi proplul spřátelený švýcarský pár Amanda a Robin na plachetnici S/Y Morgane a hlásí nám dobré podmínky. Olivier nám později posílá mail, že pluje do Peel Sound také. V NWP v této nejkritičtější oblasti používají plachetnice v principu 2 trasy. První, přes Bellot Strait, která je relativně bezpečnější, protože má po cestě a v okolí několik bezpečných kotvišť, ale je nebezpečnější kvůli silným proudům. Ta je ale v současnosti zcela zamrzlá a neprůplavná. Druhá trasa vede přes Peel Sound, ta je delší a nebezpečnější, protože nemá žádné bezpečné kotviště a musí se nejméně 120 Nm proplout v jednom zátahu, zpravidla mezi ledy. Když se změní ledová situace (a ta se mění zcela nevyzpytatelně neustále), hrozí, že ledy uzavřou loď v ledu anebo se loď musí rychle vrátit až zpět na začátek Peel Sound… V loňském roce se jedna plachetnice v Bellot Strait potopila a to na optimismu nepřidává.
Rozhodování je těžké. Ledové mapy jsou už v okamžiku, kdy je my dostaneme (a k nám se dostanou díky Pepovi ihned, jak je kanaďané vydají na www), mnoho hodin staré a situace je tedy už na 100% jiná. A také trvá dlouhý čas, než my doplujeme na dané kritické místo. A těch je po trase několik. Snažíme se odhadnout vývoj ledu, ale myslím, že to nikdo nemůže úplně umět – ani Viktor a Peter. A, ikdyž mají mnoholeté zkušenosti, stejně je každý rok zcela jiný. A tak, přestože mají zcela opačný názor, neposloucháme jejich doporučení a vplouváme do Peel Sound (74°N, 95°38W). Nemusím říkat, že všichni, včetně mne, cítíme obrovské napětí, stres i obavy… Nálada je ale na lodi dobrá, jsme odhodlaní to zkusit a všichni věříme v náš úspěch. Rovněž úspěch S/Y Morgane je psychologicky důležitý – přestože prakticky nemá žádný význam, protože pokud někudy propluje jedna loď, doslova za pár desítek minut tam vůbec nemusí proplout loď jiná. Tak, jak se zanedlouho sami přesvědčíme…
Hned po vyplutí máme škaredé počasí a silný vítr 30kn a taky v dešti a ve večerním šeru jsou ledové kry velmi špatně vidět. A navíc prakticky vůbec nefunguje autopilot, který je zmatený blízkým magnetickým severním pólem, takže musíme kormidlovat ručně. Jediné štěstí je, že vítr jde zezadu. Vítr postupně slábne a my stáčíme loď z Parry Chanell skoro přímo na jih do Peel Sound. Teď už jde opravdu do tuhého…
Bloudění v ledových polích
Druhý den po 9.hodině ráno jsme poprvé zcela uvízli na několik hodin v ledovém poli tak, že není možno plout ani o 1m dále. Otáčím loď a probíjíme se zpět ledy, které nás už zcela zavřely, metr za metrem. Před 12.hodinou se z ledového sevření uvolňujeme a pomalu se suneme hustým ledovým polem. Vracíme se o 7 Nm zpět k ostrovům Barth Isl a Otrick Isl. (72°34N, 95°32W). Později se dozvídáme, že zde jsou problémy vždy a měly je zde i všechny ostatní lodě. Chvíli přemýšlím, že bychom tu zakotvili a počkali, až se ledy pohnou a aspoň trochu uvolní cestu. Pak se ale rozhoduji plout ještě úplně těsně k pobřeží a podívat se, jestli není volná cesta tam. A pár metrů od pobřeží opravdu je! Pomaličku se probíjíme mezi ledy. Jde to pomalu, ale jde to. Z husté mlhy se znenadání vynořuje silueta lodě… A je to Breskell! To je opravdu neočekávané setkání!!!… a jak se ukáže, šťastné… ptáme se vysílačkou na situaci v ledu a Breskell říká, že u nich je cesta volnější. To jsme právě kousek od místa, kde jsme před několika hodinami původně uvízli. Za chvíli se k nim probojujeme a radostně se zdravíme. Je to pěkné setkání. Víme ještě, že kousek od nás je francouzská plachetnice S/Y Opale. Voláme ji vysílačkou, navigujeme ji a s Breskell se domlouváme, že počkáme i na Opale. Olivier má na Breskell vysoko na stěžni vyrobený perfektní hlídkový koš a tak má dokonalý výhled. Pluje tedy první a s přehledem nám všem ukazuje nejvolnější cestu mezi ledem. V noci ale bohužel přichází tak silná mlha, že se všichni navzájem zcela ztratíme…
Ve 21hod, po 270nm plavby z Graham, míjíme vyústění Bellot Strait do Peel Sound. To je další velmi důležitý milník na naší plavbě…
15.8. v 1 hod ráno jsme opět uvízli v neprostupném ledovém poli. Skoro 3 hodiny bojujeme s ledem. Z vysílačky víme, že Breskell je 1,5 Nm bokem od nás, a přestože známe své vzájemné zcela přesné pozice, v mlze se nemůžeme najít. Nakonec uslyší zvuk našeho motoru a před 4.hodinou ranní jsme uvázaní k sobě, unaveně sedíme na palubě uprostřed ledu a mlhy a dáváme si společné kafe. Je to naprosto jedinečná a zvláštní směs velmi silného napětí, obav i strachu – a naprosté romantiky… Posádka Breskell si musí odpočnout a nyní cestu v ledu hledáme a ukazujeme my jim… Po 13.hod se náhodou opět setkáváme i s Opale, děláme zastávku, svazujeme uprostřed arktických vod všechny 3 lodě k sobě, startuji generátor a dělám z našeho nového kávovaru kafe pro všechny 3 posádky. Je to neuvěřitelný paradox – uprostřed Arktidy, ledovců a ledů, uprostřed toho všeho napětí a stresu se společně bavíme a smějeme a popíjíme kafe. Za pár hodin ale už musíme plout zase dále… Čeká nás ještě několik velmi obtížných a dlouhých úseků. Ve 22 hod nás ledy opět zcela obklopí a zastaví. Všechny lodě musíme pomalu otočit a vrátit se zpět. Plujeme kolem okraje ledového pole a to nás doslova přitlačí až těsně ke břehu. Několik hodin plujeme na hloubce kolem 5m. Naše loď má ze všech největší ponor (1,7m), takže jsou to opět nervy. Kde proplují oni, nemusíme proplout my. Mapy zde pochopitelně nesedí a rozdíly jsou velké, mnohé oblasti nejsou vůbec zmapované … ze dna může kdykoliv trčet nějaká, na hladině neviditelná, skála či mělčina…
V 6 hod ráno jsme z ledových polí definitivně venku. Všichni se loučíme a každý pluje svým tempem. Breskell na plný plyn do Cambridge Bay, Opale vytahuje plachty a genaker, my se zastavujeme ještě 2x u ledových polí, kde „zaparkuji do ledu“ loď a procházíme se po ledových krách a vychutnáváme si neuvěřitelnou atmosféru a fotíme tu nádheru. Nemůžeme se té krásy nabažit a vůbec se nám nechce odplouvat… jsou to naše poslední ledy…
V sobotu 17.8. večer slavnostně připlouváme po 360 Nm z Bellot strait a po 630 Nm z Graham Harbour do Cambridge bay (69°07N, 105°04W). Jsme zde 4.loď, která sem letos proplula… Jsou tu už plachetnice: Morgane, Inook, Breskell…a my J… setkání je to radostné a následuje pěkný večírek…
Ráno vyplouvá Morgane a Inook, kteří chtějí co nejvíce využít příznivé počasí. My potřebujeme doplnit naftu, vodu, potraviny a dát si sprchu ve visitors centru… Poslední teplou sprchu jsme měli před 3 týdny v Grónsku… Je ale neděle a vše je zavřeno, takže si užíváme odpočinku. Mezitím připlula i Opale a společný večer je opět pěkný a plný povídání a zábavy…
V pondělí 19.8. večer chceme vyplout, vše je tedy náročné a rychlé. Nejdříve doplňujeme vodu – bohužel až pozdě se dozvíme, že za samotnou vodu sice zaplatíme jen 30 dolarů, ale za dovoz vody nám naúčtují 150 dolarů L původně to vypadalo, že cestu budou účtovat jen 1x pro všechny 3 lodě, protože k nám na molo jeli jen jednou, ale nakonec nepochopitelně účtovali 150 dolarů každé lodi. No, bylo to od nich docela hnusné, ale nic jsme s tím nemohli udělat. Dále jsme doplnili 1100 L nafty za rozumnou cenu cca 20Kč/L (dopravu cisternou si neúčtovali). Nakonec se vše daří a večer po rozloučení se všemi spoluplavci vyplouváme… čeká nás 1700Nm dlouhá plavba do Nome nad severním pobřežím Kanady a USA. Ještě pořád to nebude jednoduché a plavbu nám můžou při nepříznivém větru zkomplikovat ledy… Za 2 dny má přijít špatné velmi bouřlivé počasí a silný protivítr a tak se mu budeme snažit ujet.
Dlouhá plavba…
Plavba nám jde dobře. Bouře, které se všichni bojíme, se nekompromisně blíží a zesiluje. Nám se daří hlavní části bouře ujet doslova před nosem. Po uplutí 420 Nm kotvíme v krásné a bezpečné Pearce bay (69°49 N, 122°41 W) a bouře nás jen lízne. Ostatní lodě se musí schovat v úzkém Dolphin a Unioun Strait, kde je bouře nejsilnější. Ráno je už klidněji a tak vyrážíme směr Cape Parry (40nm), kde je plachetnice Morgane. Plavba nám jde ale tak dobře, že nakonec nezastavujeme a pokračujeme rovnou dalších 100 Nm k Baillie Islands – poslednímu obtížnému úseku, kde je ledový pás… Ledová mapa poslední dny ukazuje zelenou barvou 5-10 Nm široký pás ledu s 10-20% koncentraci ledu. Ovšem přesně v den, kdy sem připlouváme, z map tento pruh zmizel – rozfoukala ho bouře. A tak jsme viděli jen z velké dálky pár kousíčků ledu. Až mne to zamrzelo – ještě jsem se chtěl s ledem setkat a rozloučit se…
V poledne 24.8. proplouváme Snowgoose úžinou – zkratkou mezi ostrovy Baillie. Jsou to zase trochu nervy – mapy vůbec nesedí a navíc jsou zde písečné úzké ostrovy a mělčiny, některé těsně pod hladinou, které na mapě nejsou vůbec. 8 Nm plujeme na hloubce 3-5m a kdykoliv můžeme narazit na mělčinu. Proplutí se podaří bez nehody, ale jen co vyplujeme zpět do otevřeného moře, nastává malé peklo. Vítr v rozporu s předpovědí zesiluje na 30+ kn, vlny jsou 3-4m vysoké, vše přesně proti nám. Po hodině marných pokusů plout, to otáčíme a plujeme se schovat. Bohužel ale není kam… nakonec vybírám místo za písečným, 1-2m vysokým ostrovem, nudlí širokou tak 20m a dlouhou 200m (70°31N, 128°20W). Ostrov je prodloužený ještě mělčinami, takže jsme naprosto bez vln, ale vystaveni 30-35kn silném větru. Výsledkem je překvapivě pohodlná noc uprostřed vyjících větrů. Kotva na 5m hloubce a na 60m řetězu se naštěstí ani nehne.
Ráno se vítr zklidnil těsně nad 20kn a tak vyplouváme. Moře je stále ještě rozbouřené, takže zpočátku jde plavba pomaleji, ale i ono se postupně zklidňuje.
26.8. ráno připlouváme k Tuktoyaktuk (69°27N, 133°02W, 130 Nm). Městečko má 900 obyvatel, 2 supermarkety, restauraci ale hlavně velmi příjemné lidi. Každý se přátelsky zajímá odkud jsme a jak nám šla plavba, poradí nám a popovídá si. Je tu dokonce i „silniční“ spojení – pravda, projedou jen velké 4×4, ale potkáváme i několik expedičních náklaďáků suchozemských cestovatelů. Je pro nás překvapující, že se dostanou tak vysoko na sever Yukonu – možná je to nejseverněji dostupné místo po silnici v Kanadě a Americe…
Jediný stín na této pěkné zastávce zanechává cena nafty, která je 1,8 kanadského dolaru za litr a je to nejdražší nafta, kterou jsme na celé NWP kupovali (předtím jsme platili vždy 1-1,2 dolaru). Při 700 L, které jsme potřebovali, už je to velký cenový rozdíl…
Večer 27.8., po 140 Nm klidné plavby, připlouváme k Herschel Island (69°34N, 138°55W). Je to velrybářská a obchodní stanice, která byla založena r.1893. V r.1895/6 zde bylo 2000 obyvatel a obchodovalo tu stovky lodí. Nyní jsou zde jen 2 rodiny rangerů i s dětmi, kteří udržují toto místo a hlídají národní park. A zároveň nám dělají i laskavé průvodce. Je to nádherná zastávka a krásné rozloučení s Kanadou.
Na hranice s USA je to jen 45 Nm a protože USA zde nemá Point of Entry – místo k přihlášení lodě i posádky do USA – čeká nás 960 Nm dlouhá nonstop plavba do města Nome. Ani ta ale rozhodně není jednoduchá… nejdříve musíme plout 380 Nm Beaufortovým mořem na severozápad a obeplout Cape Barrow (71°24N) – nejsevernější místo od Bellot Strait! Pak se plavba stočí a poplujeme 270 Nm Čukotským mořem na jihozápad a pak následně ještě 200 Nm na jih, tam musíme proplout Beringovou úžinou do Beringova moře a nakonec ještě plout posledních 110 Nm jihovýchodním směrem do Nome… Tam bude oficiálně končit plavba NWP… nicméně my musíme plout ještě 1100 Nm do Kodiak schovat loď na zimu… jsou to všechno pro běžného jachtaře prakticky představitelné vzdálenosti… a vychutnejte si ty názvy: Bering Sea, Bering Strait, Chukchi Sea, Beaufort Sea – už jen ty samotná jména zježí námořníkům chlupy na těle…
Plavba jde ale dobře a 31.8. v 6.30hod míjíme Cape Barrow – a je to přesně 1 měsíc, co jsme vypluli z Grónska.
Těsně před cílem – „poslední kroky bývají nejtěžší…“
Míjíme Icy Cape, Cape Lisburne, Pt.Hope a stovky Nm přibývají. Štěstí ale netrvá věčně. Situace se výrazně komplikuje před Cape Prince of Wales. Přesný protivítr dosahuje síly 30kn, k tomu silný protiproud 1-2kn a my stojíme prakticky na místě… Schovat se není kam. Musíme nastartovat druhý motor, abychom se rychlostí 3kn doslova protlačili kolem mysu. Z předpovědi vím (resp. doufám), že za pár hodin vítr poleví. Ale těch 6 hodin je fakt hnusně…
Měníme směr plavby na jihovýchod a čeká nás posledních 100Nm. Opravdu hodně těžkých 100Nm… Neustálý protivítr 30kn, vlny 3-4m zalévající celou loď, déšť… Počasí se ale postupně uklidňuje… O tom, jak byly obtížné podmínky, vypovídá i to, že cca 10 rybářských a zlatokopeckých lodí (včetně jedné turistické) si netrouflo vplout do Nome a pluli se schovat 70Nm vzdálené do Clarence bay…
A 4.9.2019, v 18.30hod, po 36 dnech plavby, 3080 Nm uplutých z Grónska – Upernavik, slavnostně vplouváme do Nome! Jsme 1.česká loď, která v historii proplula NWP! 1.loď, které se to podařilo v sezóně 2019! A 291.loď v historii světa – první byl Amundsen v r.1906 (do statistiky se ale počítají všechny lodě včetně ledoborců a motorových lodí)…
Není to špatný pocit, patřit do takové společnosti… Posádko i Neptune, díky!
