20. listopadu 2021 jsme odletěli do mexické metropole Mexico City, kde jsme si udělali jednodenní přestávku na výlet k pyramidám Teotihuacán a přes město Tijuana pokračovali do Ensenady. Tam po plavbě z Aljašky Jirka zanechal svoji loď.

Po pěti dnech na souši jsme konečně 25. listopadu vyrazili na naši plavbu, jejímž cílem mělo být město La Paz a následně Cortézovo moře. Po téměř dvou dnech nonstop plavby, většinou na motor s průměrnou rychlostí šest uzlů, jsme spatřili ostrov Isla San Benito, kde jsme se rozhodli zakotvit a trochu porozhlédnout. Byl to malý ostrov obydlený výhradně místními rybáři, kteří, když jsme dorazili, trvali na tom, že nás provedou. Nikdo z nás neovládal španělštinu, což ovšem rybářům nijak nebránilo v tom, aby nám poskytli kompletní výklad. Co celou dobu říkali, vědí ovšem jen oni. Ostrov nás nadchnul svojí syrovostí, flórou tvořenou téměř výhradně kaktusy, faunou a také úžasným příbojem, který se tříštil o ostré hrany skal. Rybáři nás vzali na místa, kde žily poměrně velké kolonie rypoušů severních, tuleňů a lachtanů. Pro dospělé i děti to byl úžasný zážitek. Díky obchodu s místními jsme navíc náš jídelníček obohatili o famózní čerstvé ryby, které jsme vyměnili za pár plechovek piva.

Opustili jsme ostrov a vydali se na další, tentokrát třídenní nonstop plavbu. Termín připlutí do La Paz byl pevně dán odletem první a příletem druhé posádky a vzdálenost asi 700 námořních mil mezi Ensenadou a La Paz nás nutila držet se jasného itineráře. 30. listopadu jsme zakotvili u Puerto Magdalena, další malé rybářské vesničky, tentokrát ale obydlené celými rodinami. Hanička s kamarádkou Toničkou se na pláži hned seznámily s místními dětmi. Jazyková bariéra jim nijak nevadila, společně sbíraly mušle a nakonec místním daly na oplátku nějaké pastelky, omalovánky a čokoládu. Na loď si děvčata nakonec dovezla dva plné kbelíky mušlí. Do Čech ale měla dovoleno odvézt jen omezené množství, následující dny byly tedy ve znamení třídění, vyměňování, prošení o výjimky a následného házení mušlí zpět do moře.

V Puerto Magdalena se k nám také připojil Jirkův kamarád, mořeplavec Miro Račan se svou lodí Sněhurkou, kterého jsme potkali už v Ensenadě. Společně jsme si udělali výlet „ke křížku“ na vrcholu místního kopce a na pivo do hospody. Česká párty v Mexiku pak pokračovala na Jirkově lodi, ke které byla Sněhurka vyvázaná.

Tlačil nás ale čas, a tak jsme bez ohledu na společenskou únavu obou posádek museli za rozbřesku vyplout a pokračovat dále v plavbě. Naším cílem bylo Cabo San Lucas, jedna z top pěti turistických destinací v Mexiku. Místní skalní útvar El Arco (Oblouk) najdete právem na všech mexických propagačních materiálech. Úžasné na jachtingu je, že podobná místa poznáváte z úplně jiného úhlu a v odlišné atmosféře. Zatímco Altego pomalu klouzalo vodou, otevřela se nám tato úžasná scenérie. Obloha i moře měly téměř stejnou barvu a v plném slunci se nám zjevil celý skalní útvar i se slavným obloukem. S otevřenou pusou jsme sledovali tu nádheru a pozorovali lodě, jež vozily i to málo turistů, kteří se teď v oblasti nacházeli, přímo ke skalám. A byli jsme rádi, že tam nejsme s nimi, že tento výhled a okamžik byl jen a jen náš a nemuseli jsme ho s nikým sdílet.

Kotvili jsme kousek od pláže poseté luxusními, ale poloprázdnými hotely, a zatímco část posádky vyrazila do města, s děvčaty jsme jeli na pláž, kde jsme, na začátku prosince, dováděli ve vlnách a stavěli hrady z písku.

Na noc jsme opět vyrazili dál, tentokrát směrem k městu San José del Cabo. Zde jsme se po sedmi nocích strávených většinou plavbou nebo na kotvě vyvázali v maríně. Druhý den následovala procházka městečka s tím, že večer musíme vyplout do La Paz. Kapitán ale po kontrole předpovědi počasí narychlo změnil plány. Na humra k obědu se tak nešlo, museli jsme urychleně vyplout. Předpověď hlásila 23uzlový protivítr a dvoumetrové vlny, což může výrazně ovlivnit délku plavby. Času tedy nebylo nazbyt. Posádka se navíc rozhodla, že se zde od nás odpojí a do La Paz pojede autem. Na nejnáročnější část celé plavby jsme tedy s Jirkou zůstali sami.

Ve dvou dospělých a dvou dětech jsme opustili bezpečí mariny v San José a vydali se opět na otevřené moře. To nás podle očekávání přivítalo vysokými vlnami a silným protivětrem. Jeli jsme na oba motory, abychom si jakž takž udrželi rychlost, která i tak občas klesla pod čtyři uzly. Střídali jsme se s Jirkou na hlídce, ale i když jsem ji neměla, nemohla jsem spát, ostatně nadskakovala jsem až deset centimetrů nad matraci. Když je vlna krátká (a to většinou je), loď ji vyjede a než ji stihne zase sjet, narazí do té následující. Znělo to, jako bychom plnou vahou padali na beton. Věřila jsem ale konstrukci lodě, a tak mě to nijak nestresovalo. A děvčata?  Spala jako miminka. Abychom si odpočinuli i my dospělí, zakotvili jsme v zátoce se strašidelným názvem Bahia Muertos (Zátoka mrtvých), ale žádní mrtví nás naštěstí nenavštívili. Živo bylo naopak díky dětem na lodi více, než je unaveným námořníkům milé.

Na Mikuláše jsme konečně zakotvili v La Paz. Druhý den dorazila nová posádka a také jsme se setkali s Peterem a jeho manželem Tomem ze Sailing Bohemia. Peter s Tomem strávili mnoho času v Cortézově moři, a tak nám dali spoustu cenných tipů na úžasná místa. Jen to vypadalo, že nám dva týdny stačit nebudou.

Plavání s velrybími žraloky

Jedním z důvodů, proč si Jirka Cortézovo moře vybral, byla možnost plavat s velrybími žraloky, kteří se v těchto místech hojně zdržují. Ačkoliv spadají druhově mezi žraloky, živí se pouze planktonem a nejsou tedy nebezpeční. Dospělý jedinec může měřit až 13 metrů, my plavali s mláďaty, jejichž délka se pohybuje kolem pěti metrů. Oblast u La Paz je jejich oblíbeným lovištěm, protože je bohatá na potravu a najíst se zde dosyta nevyžaduje velké úsilí. Místní organizace si jsou vědomy výjimečnosti této oblasti, a tak pečlivě hlídají pohyb lodí, jejich rychlost i množství turistů ve vodě. Dostat se mezi žraloky na plachetnici a bez průvodce tedy nelze. Najali jsme si proto jednu místní firmu, dostali od nich potřebné vybavení a vyrazili.

Nejprve to vypadalo, že se vrátíme s nepořízenou, ale najednou jsme žraloka zahlédli. Obrovské tělo s bílými puntíky a rozevřenou tlamou, do které by se na šířku vešlo jedno celé dítě. A o pár metrů dál další. Průvodce vydal příkaz a první část skupiny naskákala do vody. Dostali jsme všeho všudy jedinou instrukci – nelézt žralokovi před tlamu. Ne, že by nás snad spolkl, ale prostě se kvůli nám nezastaví. A asi nikdo nestojí o to být vcucnut a následně,  snad – vyplivnut žralokem. Jirka skočil do vody s Haničkou a ocitl se žralokovi přímo před tlamou, alespoň z našeho pohledu to tak vypadalo. Vše ale skončilo dobře, stihli uhnout.

Zvědaví lachtani

Následující den jsme opustili La Paz a v noci jsme zakotvili poblíž Roca Lobos, skály, kterou, jak nám svěřil Peter, obývají lachtani. Cestovní kanceláře sem vozí turisty, aby si s nimi zaplavali, ale my jsme vstali brzy ráno a stihli jsme to ještě před nimi. Skála byla obsypaná spícími lachtany. Někteří leželi na souši, někteří ve vodě, z níž jim koukaly jen ploutve a čumák. Naše přítomnost je nijak nevzrušovala, nakonec se ale pár jedinců probudilo a rozhodlo se prohlédnout si vetřelce. Nebyla jsem si jista, kdo pozoroval koho.

Následující dny byly ve znamení kotvení v úžasných zátokách s tyrkysovou vodou, bělostným pískem a vyprahlými kopci (Bahia Balandra, El Empachado, Ensenada Grande). Koupali jsme se, pořádali výlety do hor a většinou jsme byli úplně sami.

Opět díky Peterovi jsme objevili úžasné místo, skálu Los Islotes obehnanou korálovými útesy se spoustou barevných rybek a hlavně další skupinou lachtanů. Ti obývali jak skálu, tak místní jeskyni. Překonali jsme prvotní ostych a plavali na návštěvu. Uvnitř jeskyně, na skalních výstupcích, odpočívali lachtani, vyvalovali se na nich a občas otevřeli jedno oko, aby se podívali, co tam děláme. Jinak se ze svého klidu nenechali vytrhnout.  Najednou jsme s dcerou obě vykřikly – za krkem máme lachtana! Ne nehrajeme si my s lachtany, ale oni s námi. Snad jako omluvu, že nás vylekal, předvedl nám tento odvážlivec svoje kousky. Vždy plaval přímo proti nám, těsně před našimi obličeji udělal přemet, odplaval a za chvíli byl zase u nás. Když jsme se pak ptali děvčat, jaký byl největší zážitek z Mexika, odpověděly, že právě lachtani.

Mně se hluboko do podvědomí zapsala zátoka Salinas na ostrově Isla del Carmen, a to svojí zvláštní atmosférou. Na ostrově kdysi fungovala velká továrna na sůl, kterou, pravděpodobně zničil hurikán. Fabrika tu pořád stojí v takovém stavu, v jakém ji její obyvatelé kdysi opustili. Rozbořené domy, kde jsou ještě hrníčky v poličkách, ordinace místního lékaře, kancelář odborů, vysokozdvižné vozíky, z jejichž středu vyrůstají kaktusy. Zapadalo slunce, moře omývalo zbytky vraku lodě a mně jímala zvláštní úzkost a pocit zmaru.

Margarity na rozloučenou

Dvanáctého prosince jsme připluli do mariny Puerto Escondido, vyvázali jsme se na bóji a užívali si výdobytků civilizace, jako je teplá sprcha, drink margarita nebo vynikající steak. Druhý den jsme si půjčili auta a vyrazili do městečka Loreto, které je, hlavně díky svému okolí, součástí světového dědictví UNESCO (Parque Nacional Bahía de Loreto). Ve mě osobně ale výrazný dojem nezanechalo.

Následující den jsme opustili východní část Cortézova moře a přepluli do města Guaymas ve státě Sonora, který se prý řadí mezi ty méně bezpečné v Mexiku. Ostatně jeden americký pár jachtařů, které jsem potkala v Ensenadě a kteří v Cortézově moři strávili dva roky, mi celou západní část až po město Mazatlán ve státě Sinaloa důrazně nedoporučili. Guaymas je každopádně už úplně jiné Mexiko než turistické Los Cabos. Alespoň zde má člověk pocit autentičnosti, v ohrožení života jsem si tu ale nepřipadala. Místní správce mariny nám pouze radil, abychom nechodili do jedné konkrétní oblasti a vrátili se na loď do osmé hodiny večerní, což jsme stejně museli, protože kvůli epidemii koronaviru všechny obchody i restaurace v osm zavírají.

Druhý den jsme vypluli na náš poslední výlet, do zátoky Algodones poblíž San Carlos. V místním plážovém baru jsme si dali ceviche (nakládanou syrovou rybu s citronovou šťávou, rajčaty a koriandrem), margarity (spoustu margarit!), pozorovali nádherné barevné divadlo, jak slunce zapadá nad pláží a nad naší lodí a loučili se s Mexikem.

/AF/