Termín: 20.4.- 8.5.2008

Místo: Maledivy – Male na Seychelles – Mahe

Uplutá vzdálenost: 1430 námořních mil

Počet členů posádky: 2 + náhodní návštěvníci Pepa a Karlové

 

 

Každý, kdo alespoň občas sní, bude vědět, o čem mluvím. Kolikrát se za den, týden, u někoho víckrát či méněkrát, stane, že vám vaše mysl sklouzne a chuť všechno opustit, ztratit se, nechat být všechny ty věci, které se od vás očekávají a splnit si svůj sen. Vylézt na nejvyšší kopec planety, přejet poušť nebo se vydat na plavbu, jen tak na chvíli opustit svoji realitu a vyměnit ji za okamžik fantazie a snění…..

Vzhledem k tomu, že kolem mne pravé čvachtá moře, a pofukuje vítr a hlavně sedím v břiše plachetnice, tak asi nemusím vysvětlovat, že i já prošla tím pocitem nutkání a tentokrát hlavně shodou všech možných i nemožných, zkrátka náhodných situací si já svůj sen i plním.

Ano, plavím se.

Poprvé na lodi, na moři a s pocitem, že si to momentálně ani neumím pořádně uvědomit. Vzhledem k tomu, že na přípravu a to jak praktickou či zhola duševní nebyl čas, spíš naopak; musím přiznat, že spoustu z toho, co se dělo těch několik prvních dní mé cesty, považuji spíše za situaci katolíka v muslimské mešitě. Zkrátka nevíte, nevíte a jste ztraceni. Nevíte, co se dělat může, co ne, jak co funguje; jaký trest vás čeká za porušení těch nevědomých pravidel moře, přírody a lodě i jejího kapitána, zkrátka jste plně v rukou někoho druhého a utéct se nedá…

Vstup na palubu – ahoj a následuje věcná instruktáž kapitána (který zatím poskytuje informace jen velmi stroze) tady je …., na tohle se nesahá..  tady je ventil co se vypíná, když je loď nakloněná…šetří se energií, vodou pitnou, a slaná teče odtud a od tamtudy…tady budeš spát.. tady je záchod a takhle se obsluhuje – nasát a spláchnout a zase ventily…

Poprvé se ozve zvuk motoru a já si uvědomuji, že někam plujeme.. kam, kolik mil, či směr… tak na to mne zatím ani nenapadá se zeptat, jen přemýšlím, jak a kde se vyčůrám a navíc kolik mi ještě přibude modřin a drobných škrábnutí, které se mi po celém těle začínají střádat mým neobratným pohybem v úzkém zdánlivě pravidelně se pohybujícím se prostoru ….a kapitán znovu oznamuje a vysvětluje, tak takhle se chodí čůrat do moře, je to pohodlné, ale musíš po větru a nečůrat na loď… prima, tak jestli zvládnu plnit tuto základní životní funkci, tak to ostatní snad bude hračka…

Poprvé u kormidla – stmívá se rychle, s časovým posunem 3 hodin a probdělé noci cestování z Evropy do Asie, se to zdá celkem úprkem. Už jsem skoro zapomněla, že jsme několik hodin běhali po Male – Maledivy a vyřizovali vstupní dokumenty, cosi nechali ušít pro loď a nakoupili. Teď se, ale stmívá a země se vzdaluje. Motor a několik lodí kolem, které jsou mimo jiné potenciálním průšvihem, je nutno bedlivě sledovat… a znovu mluví kapitán: „Ty lodě mají dvě světla na pravoboku zelené a červené na boku levém, z toho poznáš, kterým směrem se loď posouvá…vzdálenost, úmysl, či velikost lodí kolem se na moři skoro odhadnout nedá. My sice máme absolutní přednost – mimo rybářských lodí se sítěmi (plachetnice jsou asi nejpomalejší a nejkřehčí součástí lodní dopravy), ale spoléhat se na to nedá (říkám si, že je to, asi jako s cyklisty)… Tak kdy budeš hlídat, loď popluje na autopilota, ale provoz na moři se musí bedlivě hlídat, stejně, jako směr a síla větru, od toho je tento budík a tamten a také sleduj monitor počítače, který je napojen na GPS a zaznamenává naši trasu na počítači….(hm, doufám, že se zvládnu vyčůrat, na nic víc se už moc nesoustředím…) automaticky kývu hlavou. Tak nazdar a jak se ti bude chtít spát, tak mne probuď a já za stejnou dobu budu budit tebe“…tj. budím o půlnoci a ve tři ráno zase nastupuji…

Poprvé na moři, ve tmě a o samotě… asi ideální podmínky na vnitřní meditaci a poznávání sama sebe…ale já už asi budu muset jít čůrat a taky už přesně nevím, kde a jaká voda se může pustit – zuby nechám na zítra a odkoukám, jak na to. Skvěle předpisově se vykláním, abych spatřila i tu nejmenší lodičku skrytou přední kosatkou a sedím na špagátku, který je momentálně hlavním místem, který mne připoutává k lodi a zabraňuje samovolné vypadnutí do teplých vod moře…v uších mi zní slova kapitána:“.. až budeš čůrat někdo by měl být poblíž, neboť tuto chybu uděláš jen jednou“ – má samozřejmě na mysli pád do vln a následnou ztrátu člena posádky… Bezva, je to celkem v pohodě, až na proceduru navlíkaní jednotlivých částí oděvu na okraji houpající se lodi a navíc při tlumeném světle měsíce… Že by konečně došlo k prvnímu vychutnávání všech těch zvuků vody, větru a pocitu svobody ….píp, píp… panika …autopilot neautopilotuje …kapitán se objevuje celkem v mžiku, ale když se zlověstné píp, píp ozývá již po několikráte,  tuším známky rozmrzelosti, koho si to zase pustil na palubu… něco mi vysvětluje:“ musíš přece zatočit doleva ne doprava…“ namítám, že vítr se stočit náhle …“tak náhle zase ne…“ asi má pravdu, ale kdo se v tom má vyznat… Uvědomuji si, že to není příjemné pořád někomu něco vysvětlovat a v koutku duše vědět, že to na pár týdnů skoro ani nemá cenu… Jsem tak unavená, jen odečítám minuty, kdy se půjdu vyměnit a modlím se, aby foukalo jen rovně a žádná loď se už nikdy neobjevila…což se téměř za celých 13 dní, které naše plavba trvala vyplnilo…

Poprvé spím na houpající se posteli a vzhledem, k tomu, že se nepohybuje jen postel, ale i prostěradlo a všechny volně ložené věci kolem a tudíž i já, zdá se, že takhle se snad ani spát nedá. Tentokrát je 23 hodin a jdu vzbudit kapitána a kupodivu usínám, asi hned – ve 2 ráno už jsem znovu na řadě…

Druhý den na lodi a tudíž, už žádné poprvé, ale mockrát to stejné, ale špatně nebo nepovedeně…až do okamžiku, kdy se pozvolna začnete s lodí, oceánem, větrem a všemu, co k tomu patří sžívat…to se, ale za necelé tři týdny úplně zvládnout dá jen těžko, ale alespoň částečně si zvyknete.

Ale zpátky, jsou dvě hodiny ráno, nebe je plné hvězd a navíc známá souhvězdí jsou vzhůru nohama – jsme těsně nad a později pod rovníkem. Měsíc se nafoukl a naleštil a tak osvětluje téměř celé okolí lodě i mraky na obloze. Službu si předáváme znovu kolem 4-té hodiny ráno.

Obvyklé ráno – čaj se vaří poměrně snadno, malý sporák s pohyblivou deskou se zdá velmi důmyslným vynálezem. Tekutiny v jakékoli nádobě jemně kopírují pohyby lodě a tudíž se nic nerozlije. (pozn. veškerých dalších podrobností o stravování na lodi se záměrně vyhnu, protože vaření není můj koníček  a tak probíhalo velmi omezeně, ikdyž plavčík s kulinářskými vlohy by se tady určitě nejen hodil, ale i vyžil – nechybí zde ani trouba, ani lednička a tak doufám, že kdybych se příště dostala do posádky některé z lodí, tak tam ten kuchař bude).

Pojďme teď na procházku mým dočasným domovem – 12m plachetnice Altego se už zdálky chlubí tmavě modrým venkovním ohozem, který pozvolna splývá s modrou barvou oceánu. Váží 9 tun a má ponor cca 1,6m. Bílé plachty a jen jemné tmavě modré lemování kosatky vypadá opravdu majestátně. Co tu máme dál, ocelová lana ukotvující stěžen a několik volně ložených lan – natažených, stočených, napnutých nějak souvisejících s ovládáním plachet, popř. vytahování vlajek, přichycování atd., vak s náhradní plachtou, zásoba paliva do motoru, někde tu musí být i nádrže na sladkou vodu. Na zádi se pak nachází sklápěcí plošinka na vstup do moře a na venkovní konstrukci visí člun a nad ním dva solární panely. Ještě dva motory pro člun, záchranná vesta, nouzový člun, kbelík, venkovní kormidlo a střešní okénka.

Zatímco samotná konstrukce lodi je hliníková, vnitřek je obložen dřevem. Samotný vstup z venkovního kokpitu do útrob je oddělen třemi schodky a pozvolna přechází z paluby do „mezipalubí“ s kapitánským trůnem –  kormidlo, budíky, počítač, GPS, radar a hloubkoměr atd. Další tři schody nás uvedou do podpalubí (samozřejmě s běžnou průchozí výškou) sestávající se z obýváku s kuchyní, dvou pokojíků, koupelničky se záchodem a skrytým prostorem pro lodní motor.

Že by se konečně dostavily i nějaké pocity, duševno a krásno, které k pobytu na lodi určitě hlavně patří. Asi tak po 5-6-ti dnech si teprve uvědomuji výjimečnost pobytu na křehké plachetnici uprostřed oceánu. V noci jsem si již několikrát říkala, že je čas něco si zapsat, všichni to očekávají a je škoda to neudělat. Ale nějak to pořád nepřicházelo… jen ta definice plavby na moři mi byla jasná od prvního dne. Plavba na oceánu znamená, že jste najednou sami uprostřed nekonečné mlsně se olizující mořské vody, která vás obklopuje stejně jako nebe, které se s ní po celých 360o sceluje. Je to volnost, svoboda, respekt a tajemství, které je zahaleno v modré hloubce nebe i oceánu pod vámi. Jsme tu opravdu sami, všechna ta přeplněná města, silnice a dálnice, jakoby nikdy neexistovali. Jak je to vůbec možné, že jsou místa, kde není nikdo? A když říkám nikdo, tak tím myslím míle a míle, hodiny a dny zde nikdo nepropluje. Je to, jako by na přeplněném náměstí bylo místo, kam nikdo nechodí, protože co by tam asi tak dělal?…A my tady jsme a taky tak nějak, co tu vlastně děláme?… Místo na lodi je jaksi fyzicky vzato limitováno, ale ten nefyzický prostor je neomezený a lidé tento prostor sdílející jsou na tom zrovna tak. Já mám prázdniny (asi by bylo přesnější říct, že „last minute holidays“ to zrovna nejsou, ale spíš cesta, zkušenost a nekonečná vnitřní fantazie – plnění si snů…). Kapitán úkol, jak se vyrovnat s přírodou, omezeným rozsahem pohybu lodi a trasou, kterou si vytýčil ve zvoleném čase a pokud možná s co nejmenšími ztrátami….časovými, palivovými i na samotné lodi.

Nadávky létají vzduchem… upadl nám člun, ztratila se úchytka kosatky, povolila se stříška a přetrhlo se táhlo od startovací páky motoru…kapitán se spravedlivě rozčiluje, neboť na lodi se pořád něco kazí, to je fakt. A navíc, stejně, jako téměř všem smrtelníkům, se nám nechce neustále něco opravovat a zjišťovat a špinit si ruce.. Extrémní a hlavně neustálené a nepravidelné kymácení lodi namáhá veškeré části lodi 24 hodin denně, při tomto pomyšlení se skoro nabízí otázka, jestli opravdu doplujeme…

Ještě jedna důležitá zpráva od kapitána : “ ..tahle loď se normálně převrátit nedá, má těžký a masivní kýl po celé délce. Musela by to být opravdu velká shoda náhod, velká bouře, extrémní zatížení v plachtách v kombinaci s obrovskou vlnou, která by se přelila do plachty a loď by to převrátilo..“. Několikrát si na to později vzpomenu, když v noci, potmě sedím na kapitánském trůnu a unavenýma očima zírám na budík ukazující náklon 45o a sílu větru v nárazech 25 uzlů – Titanik byla svého času také lodí nepotopitelnou, ale přesto si opakuji, tahle loď se potopit nedá, ale ten náklon moc pohodlný není, tak ať už to skončí…. A vždy to zatím nakonec ustalo…

Hygiena a koupání – od mala miluji vodu, plavání obecně mi připadá velmi přirozený pohyb. Plavba na moři, ale o tomto vodním sportu moc není i z knížek je známo, že většina námořníků ani neuměla plavat a snad to bylo i lepší, protože se při ztroskotání tolik netrápili. Čistotu, ale udržovat musíte. Naskytují se dva způsoby kyblíkování (pro mne) a kýblování pro kapitána – rozdíl vysvětlím později; a tlakové mytí. V prvním případě je drobným zádrhelem nabrání vody do kýble, tak abyste jej neztratily (nezapomínejte, že loď pokud má vítr a jste v časovém presu, jako jsme my, pořád pluje, i když občas na motor). Tudíž kapitán zkušeně nabírá kýbl a já nezkušeně a s obavou, že ztratím ten jediný pevný kbelík – ještě prý máme zásobu, ale ani jeden není tak dobrý jako ten současný – nabírám tak jednu třetinu. Celý proces pak spočívá v polívání sama sebe na zádi lodi. Tlakové mytí je mytí o stupeň kvalitnější a hlavně príma, z plošinky se snadno sleze po schůdkách a stačí se pevně držet a silou vody vlajete za lodí. Na slanou vodu jsem si v pohodě zvykla a tak je to vždy osvěžující zážitek …snad mne jednou něco nekousne do nahého zadku. Zkušenost z tlakového mytí při rychlosti 4 uzlů, už moc příjemná není – to už opravdu ostře řežete vodu a strach, že se nevyšplháte po schůdkách zpátky na plošinu, vám neumožní tento požitek příliš protahovat.

Praní probíhá podobně, v mém případě jako kyblíkování, ale je důležité celý proces ukončit propláchnutím ve sladké vodě, jelikož krystaly soli na sebe vážou vodu a tudíž prádlo vyprané ve slané vodě se skoro nedá usušit a navíc, když se už tváří suše později vlhne.

Počasí, opalování a jiná přírodní zábava – vítr není nikdy ten správný obvykle vane špatným směrem nebo není silný nebo je silný až příliš, zkrátka neustále přidělává vrásky kapitánovi. Mně se nelíbí dlouhotrvající náklony, představu, že nestíháme letadlo si pořád nepřipouštím. Jsme na rovníku a přitom pociťujeme i zimu a chlad. Kapitán dostal silné nachlazení a už 5 dní je z něj morous se skelným pohledem, červeným nosem a náladou pod psa… Já se to snažím nevnímat, ale připouštím, že moc veselo tu není. Loď je také o lidech, kteří si na nějakou dobu musí najít cestu, jak spolu vyjít a sladit svoje potřeby s ostatními. Já se o to od prvního dne opravdu velmi snažím, přece jen jsem tu na návštěvě, na neznámém území vydaná napospas jejímu kapitánovi a to je určitě jedno z nejdůležitějších pravidel jak přežit plavbu na moři či oceánu – s kapitánem se na moři souhlasí vždy. Hádejte se až na souši…na lodi musí velet jeden a jeho je i veškerá zodpovědnost.

Opalování – také chci být hnědě bronzová, ale pozor jsme na rovníku a ikdyž pofukuje vítr, síla slunečního záření musí být pořádná – toto tvrzení potvrzuje i reakce mé pokožky, za pár hodin na slunci mám sluneční alergii – bolestivé pupínky na různých částech svého těla. No, ale nakonec si na všechno zvyknete a přijedete bronzoví.

Kamarádi, tak těch tady moc není – zatím se za námi stavil a nakonec i přespal pták Pepa a později další dva Karlové, ale jinak nic. Až dnes po 8 dnech plavby nás při západu slunce přišli pozdravit delfíni. Honili se mezi sebou a esovitě se vlnili. Byla to moc hezká přehlídka dokonalosti pohybu a hravosti uprostřed oceánu – jedno malé tajemství je odhaleno, delfíni jsou skuteční…

Pohled na vrcholek přibližující se pevniny po 13 dnech je zvláštní. Za prvé leze na obloukovém obzoru jen pozvolna a navíc shora (na důkaz, že je země skutečně kulatá) a za druhé si začnete uvědomovat, jak moc jste se na tento okamžik těšili, nic se vám nestalo, ale zároveň všechno končí a jste jen na skok od té své reality.

Hlásíme se na kanále 16 místním orgánům a vůbec jim nerozumíme a oni na oplátku nerozumí nám… nakonec kotvíme a čekáme do druhého dne na odbavení. Všechno probíhá pomalu, ale celkem v pohodě.

Místní jachtařský klub je stejně pomalý a ušmudlaný, jako celý tento ostrov, ale stejně se do něho okamžitě zamilujete. Téměř všichni znají Krejčíře a tudíž i Česko. Ostrov je plný zeleně, kopců a namíchaných domorodců a turistů.

 

Dnes už jsem dva týdny doma, po prvotním šoku z reality a nutkavé potřeby okamžitě se znovu ztratit, jsem zpátky a vzpomínky na svoji první plavbu na oceánu si udržuji v podvědomí, jako splněný-nesplněný sen… Nedokážu vysvětlit, co jsem na lodi dělala, ani přesně vyjádřit všechny pocity a možná ani nechci – tento druh zážitku si každý musí prožít a tak vám držím palec, ať se i vám brzy splní váš sen.