Při  čekání na náhradní díly nutných pro opravu motoru jsem dostal chuť i na oprášení mého potápěčského umění. Nemám mnoho ponorů, ale už jsem se potápěl v celé řadě zajímavých destinací: Chorvatsko, Sardínie, Francie, Austrálie, Mexiko, Kuba, Dominikánská republika, Tonga… Takže logická otázka: „Proč nezkusit Seychelly?“, je předem zodpovězená. Přístrojové potápění sice pro mne není hlavním koníčkem, ale je pravda, že ten pocit „vznášení se ve vesmíru“ mám opravdu rád. A přál bych to zažít naprosto každému člověku na světě. Dokonce by možná stálo za zvážení, jestli z toho neudělat nepovinný učební předmět ve školách. 🙂 A ze šnorchlování možná povinný.. 🙂  Proč?

 

Je to zvláštní… Každý, kdo to zažil, ví, jak je obrovský rozdíl mezi koukáním se do vody ze břehu či z lodě a mezi šnorchlováním. Nasadíte si brýle a šnorchl, strčíte hlavu pár centimetrů pod vodu a podmořský život vám rázem pootevře dveře. Už když uvidíte rybičku či větší rybu z blízka je to parádní pocit a jste zcela nadšení a pohlceni zážitkem. Ovšem jakmile šnorchlujete přímo nad korálovými útesy, (např. na Great Barrier Reef v Austrálii nebo na Tonga), tak jste přímo uprostřed jeviště podmořského divadla. A je to panečku velkolepé divadlo! Žádná televize vám není schopna ten pocit ani zlomkem přiblížit. A to máte hlavu jen pár centimetrů pod vodou…

 

Přinejmenším stejný rozdíl, a možná i daleko větší, jako mezi „pozorováním“ vody a šnorchlováním, je, mezi šnorchlováním a přístrojovým potápěním… Nasadíte si výbavu, ponoříte se 0,5 m pod hladinu a dostaví se neuvěřitelný pocit „vznášení se ve vesmíru“. Usmíváte se tomu přirovnání? Věřte mi, že je to snad nejlepší a nejvýstižnější přirovnání. Zeptejte se těch, co to zkusili… Opravdu se doslova vznášíte. A moře či oceán je opravdu doslova vesmír. Ryby plují kolem vás ve vzdálenosti pár centimetrů, některé pomalu, některé rychleji, koukáte se navzájem na sebe, s respektem a ohleduplností se navzájem vyhýbáte (kéž by to tak vypadalo na našich silnicích 🙂 , ale pořád jste si navzájem v těsné blízkosti, prakticky na dosah. A i když jste jen na návštěvě, stali jste se součástí nesmírného oceánu. Najednou si uvědomíte, jak nicotní jsme my suchozemci a jak je podmořský život neuvěřitelně bohatý.

 

Pod vodou jsem zažil a viděl už všelicos… například na Kubě jsem hladil pod vodou asi 2m velkého žraloka a byl to mimořádně pěkný zážitek. Člověk si uvědomí v kontaktu s tímto neuvěřitelným tvorem stejně neuvěřitelně velkou (a možná ještě neuvěřitelnější) lidskou hloupost. Žraloků je údajně několik stovek druhů. Člověku nebezpeční, a to jen za určitých podmínek, jsou snad jen 3 nebo 4 druhy.  Přesto díky sledování hloupých filmů typu „Čelisti“, se lidé naprosto nesmyslně a hloupě bojí žraloků. Dokonce jsou tak zblblí, že jakmile řeknete, že se koupete v oceánu, tak první otázka často bývá: „A co žraloci, nebojíš se?“  V okamžiku, kdy žraloka hladíte, cítíte sounáležitost k celé přírodě…Cítíte úctu k tvorovi, který když se plavil v mořích, tak po lidstvu nebylo ještě ani stopy.. Je to prý vývojově nejstarší tvor na světě a vy se jej můžete dotýkat a být s ním v přímém kontaktu!

 

Když jsem šel na ponor tady na Seychellech na jedno z nejlepších míst na potápění – Shark Bank, neměl jsem žádné očekávání. Žraloci velrybí, kteří jsou největšími z žraloků a které bych si přál vidět, prý nemají sezónu. Mimochodem jsou zcela neškodní… A zbytek ryb, nebo z laického hlediska aspoň pro mne jim podobných, jsem už mnoho viděl. Ovšem o to větší překvapení bylo, když jsme ve 30m pod vodou narazili na obrovského rejnoka BLAC-BLOTCHED STINGRAY, který si jen tak v klidu odpočíval a pospával v písku pod skálou! Můj průvodce ho pohladil po jeho okraji, rejnok se jen mírně zavlnil a odpočíval dál. Pro mne je to signál, že když může průvodce, tak můžu i já. Rejnok měl na šířku minimálně 2,5m (pod vodou se to ale velmi špatně odhaduje) a na délku včetně ocasu pochopitelně ještě o mnoho více. Lehl jsem si podélně vedle něj do písku a byl jsem o hodně kratší. Hladil jsem ho po okraji… opět jen „zavrněl“, mírně se zavlnil, otevřel oko a pozoroval mne. Zdálo se mi, že se mu to líbí anebo aspoň nevadí. A tak oko zase zavřel… Naklonil jsme se tedy nad něj. Opět oko otevřel a tak jsme se koukali navzájem z mých očí do jeho oka ze vzdálenosti 0,5 m! Naprosto neuvěřitelný pocit! A rejnok prostě oko zavřel, odpočíval dál a občasně na mne mrkl, aby mne zkontroloval…  Nepopsatelné!

 

Za chvíli na to jsem zvedl hlavu a uviděl jsem nad sebou létat „letadla“. Vypadalo to jako „nálet na Berlín“. Desítky rejnoků se vznášelo ve vodě nade mnou. Viditelnost nebyla úplně ideální, ale byla velmi dobrá a tak jak se postupně vynořovali z mlhy a po „průletu“ se zase zanořovali do mlhy, vytvářely kouzelnou atmosféru jako ze sci-fi filmu.

A o chvilku později při dekompresní zastávce objevilo několik desítek AIGLE RAIE! Jenom, co jsem jich napočítal já bylo více než 50! Prolétli asi 2 m přímo pod našima nohama… Jak jsou to neuvěřitelní tvorové! Vypadají jako něco mezi ptákem a rybou a přitom to není ani pták ani ryba. Jakoby byli úplně z jiného světa. Je to jako byste potkali ve vesmíru UFO-uny a ty létali všude kolem vás!

 

Bohužel už ale vzduch byl pod rezervou a museli jsme nahoru. Hluboké vjemy ale doznívaly ještě dlouho poté. V klidu u čaje jsme pak listovali atlasem a hledali jsme ryby, které jsme viděli. A jak tak listujete ve velkém atlasu, najednou uvidíte seznam ryb a mořských tvorů, kterým hrozí vyhubení. Od lidí…

 

A vyhrknou vám do očí slzy bezmoci nad lidskou hloupostí a tupostí… Proto by mělo být potápění povinným předmětem. Snad by nám, tzv. lidem některé věci dříve pochopili. Jako například zodpovědnost za životní prostředí a tvory kolem.