posádka: kpt. Jiří Denk
sobota 26.7.2008
A je to tady…
Po skoro měsíčním nedobrovolném pobytu na Seychellech, který se z jachtařského hlediska skládal z vymontování celého motoru z lodě, jeho kompletního rozdělání, čekání na nové pístní kroužky a těsnění, opětovného složení celého motoru, jeho vyzkoušení a instalace zpět do lodě a dalšího zkoušení a dalšího odstraňování chyb z právě odvedené práci a odstraňování netěsností ve všech systémech a z konečného nepříjemného jednání o ceně, je najednou hotovo… Poslední zkouška po všech zkouškách a poslední těsnění je dotaženo… Protože je sobota, musel jsem formality pro odplutí vyřídit již v pátek a zároveň nahlásit dobu odplutí. Do poslední chvíle bylo ale napínavé, jestli se opět, jako už několikrát předtím, neobjeví nějaká netěsnost, která odplutí oddálí. Neobjevila. S obsluhou v marině pomocí lan dostáváme loď z úzkého místa mezi pontony do volnějšího prostoru. A za 15 min po dotažení posledního šroubu vyplouvám… Beru s sebou i mechanika a jeho pomocníka, aby v případě nějaké chyby ji ještě mohli odstranit a také, aby mi pomohli najít Coast quard a vyvázat tam loď. Zde mi mají uředníci těsně před odplutím předat potřebné dokumenty a pas. Krátká půlhodinová plavba, poslední kontrola motoru a převodovky, rozloučení se s Rikim a jeho pomocníkem a v 18 hodin, těsně před západem sluníčka, vyplouvám a míjím poslední přístavní bóje Victorie, hlavního města Seychell..
Mám z vyplutí nefalšovaně velkou a čistou radost… Ale v lodi a na palubě je šílený nepořádek. Celý motorový prostor je rozmontovaný a hromada věcí z úložného prostoru, který je vedle něj, je vyskládána na palubě. Neustále větrné a nepěkné počasí posledních dní slibuje bouřlivou plavbu. První úkol tedy je jasný – dostat věci z paluby do lodě a zabezpečit je pro plavbu. V praxi to znamená zalézt k motoru a ve stísněném, smradlavém a horkém prostoru umístit aspoň provizorně věci. V některých momentech musím mít i skloněnou hlavou dolů. Samozřejmě, že je lepší toto vše udělat před vyplutím. Ale po tmě bych vyplout nemohl a tímto úklidem bych tedy ztratil ? dne = 60Nm a to si nemůžu dovolit – na Madagaskaru bude již čekat posádka.
Když normálně vyplouvám na oceán po delší době na pevnině, jsem první den či dva opatrný. Málo jím, opatrně piji, dělám jen jednoduché úkony, opatrně se pohybuji… a to vše kvůli mořské nemoci, abych jí předešel a v pohodě si zvykl. Když bych použil % symboliku, většinou se cítím první dva dny tak na 85-95% a mořskou nevolností jsem za všechny roky trpěl jen 1x. Tentokrát ale na pomalý aklimatizační proces není čas. Vyplouvám ze zákrytu ostrova a začíná legrace. Silný vítr 25-30kn zvedá 4-6m vlny. A právě ostře proti větru i vlnám se nachází můj kurs na Madagaskar. Zároveň přichází začátek první bouře. Důsledek pobytu v těsném motorovém prostoru se projevuje rychle. Padá na mne nevolnost. Dvě hodiny s ní zápolím a pak zvracím. Jednou, ale pořádně. Všechny věci jsou sice provizorně zabezpečeny, ale moje „kondice“ klesá pod 50%. Je mi mizerně. Ještě jsem stačil vytáhnout a nastavit plachty, ale na další práci již nemám sílu. Naštěstí jsem se slovy „…pro začátek a jistotu..“ nastavil plachty již zrefované a v bouři gena potřebuje jen trochu dotáhnout. Loď je silně nakloněná, 30-45°, ale pluje na tyto podmínky skvělou, přes 5kn velkou rychlostí. Když se pokusím zmenšit plochu kosatky, náklon se sice zmenší, ale s ním se sníží i významně rychlost. A rychlost nyní potřebuji více. Noc je dlouhá. Jen silou vůle se vždy musím přemoct a jít se každých 20min podívat jestli něco nepluje. Vidět není sice pro silný vítr a prudký déšť nic, ale nemůžu to nekontrolovat. Koukám do naprosté tmy, déšť mi zaplavuje obličej, není vidět ani hvězdička, ani měsíc… Jen černo-černá tma. Je to velmi zvláštní pocit. Jako bych byl mimo prostor a čas. Díváte se před sebe, ale nevidíte ale naprosto vůbec nic… Váš svět končí tam kam dohlédnete, tj. 2m od vás…
neděle 27.7.
Ráno ležím v salónu a je mi o trochu lépe. Tak na 60%. Věci jsou ještě pořád naházené uvnitř lodě. Počasí se nezlepšilo. Loď musí být pořád zavřená, ale i tak si mořská voda najde cestu dovnitř. Vše je vlhké. Nechce se mi, ale už v zájmu bezpečnosti musí být na lodi a v lodi přiměřený pořádek a některé věci prostě musím udělat. Pouštím se do práce a jednotlivých úkolů, ale je to chyba. Za chvíli zase ležím a za další chvíli opět zvracím. Opět jen jednou a pořádně. Kondice klesá tak na 35%. Chvilka odpočinku a znovu na pár minut nutné práce a pak zase zkontrolovat, co je venku a pak zase lehnout. Večer jsou všechny hlavní práce hotové. Já taky. Další noc se je stejná jako první, možná o trošku horší.
pondělí 28.7.
Jakmile se rozední, dovolím si spát i 45 min, abych se aspoň trochu dospal. Počítám s tím, že kdybych nějakou loď neviděl já, tak šance, že ona uvidí mne a vyhne se mi, je i v rozbouřeném moři během dne rozumná. Je mi výrazně lépe, tak na 85%, ale jíst se opovažuji jen nudlovou polévku. Počasí je stejné jako první dva dny a to ještě netuším, že to tak bude až na Madagaskar.
úterý 29.7.- čtvrtek 31.7.
Člověk si zvykne nakonec na všechno. Počasí se nemění a díky němu je to jedna z mých nejtvrdších a nejnáročnějších plaveb. Vlastně jsem od vyplutí neviděl sluníčko a vítr jen opravdu málokdy klesl pod 25kn. Neustále pluji ostře proti větru a proti vlnám. Zbytečně chodit ven, třeba se nadýchat čerstvého vzduchu, nemá smysl. Ledaže bych se chtěl sprchovat. To bych pak měl na výběr mezi teplou sladkou vodou a teplou slanou vodou. Pokud zrovna neprší, tak palubu zalévá vlna za vlnou roztříštěná mořská voda. Jít opravit uchycení kanystrů ke stěžni nebo přesunout obal plachty na přídi, je sice nutný, ale mimořádně nepříjemný úkol. A to mám moře rád… Škody postupně každý den narůstají: ztracený fendr (který voda vytrhla z držáků), zkřivený držák fendrů, roztržená závětrná clona, ztracené výztužné tyče do stříšek proti slunci (které byly pevně přivázané k boku lodi), ztracený ukazatel směru větru z vrcholu stěžně, roztržený obal na plachtu, utržená kladka lana od rolfoku, atd… Je vidět, že rozbouřený oceán je schopen si vzít z paluby, pokud má trošku času, opravdu skoro cokoliv..
Nicméně již v úterý se cítím na 100% dobře a na světě je najednou, ikdyž prší a fouká ostrý vítr, krásně. Prostě jsem přijal podmínky plavby za své a začal jsem si tuto divokou plavbu opravdu užívat. A tak mne ani nijak nepřekvapí zpestření o které se postaral autopilot. Čtu si a najednou slyším zvláštní zvuk, který do lodě nepatří. Při plavbě se nyní většinou orientuji jen podle sluchu. Zjišťuji rychle, že se to týká autopilota. Autopilot pracuje naprázdno! Pohybuje sice kurzem, ale loď nereaguje! První nápad je dolít do hydrauliky olej. Snažím se to rychle provést, ale nastává komplikace. Loď se obrací, naklání se na druhou stranu a nezavřeným odpadem od dřezu najednou nabírám mnoho desítek litrů mořské vody do podpalubí. Rychle všechno pustit a zavřít odpad. Loď stavím do driftu a stabilizuji ji. Dolévám olej, ale situace se nezlepšuje. Snažím se usilovně přemýšlet, čím by to mohlo být a bojím se nejhoršího – porouchané hydrauliky kormidelního kola, která je schovaná v řídícím pultu a ten bych musel celý rozmontovat. Ten ještě neznám, ten jsem ještě neopravoval. Systematicky a postupně kontroluji trubku po trubce a dostávám se až k hydraulickému válci a táhlu v zádi lodě u řízení kormidla. Válec je v pořádku, nikde nic neteče ani neuniká. Sláva, tady to je! Najednou si všímám, že ze skrytého konce táhla vypadl čep a rameno se pohybuje tedy naprázdno! Teď už je to relativně snadná a rychlá oprava. Čep dostat ven, zajistit novými pojistnými kroužky a závlačkami a hlavně jej nasadit zpět. To bylo sice trošku obtížnější, ale za 2 hodiny bylo vše hotovo a plavba pokračuje dále. Ležím a odpočívám a myšlenky mi běhají jedna přes druhou. Představa sám kormidlovat bez autopilota a žádné možnosti odpočinku je nepříjemná. Dobrý pocit z dobře zvládnuté situace je naopak velmi příjemný a posilující. A dobrý pocit jednoznačně převažuje a vítězí.
pátek 1.8.
Vidím Madagaskar! A protože vytváří své mikroklima a zároveň stojí v cestě současnému větru a vytváří závětří, tak se téměř okamžitě mění počasí. Jako mávnutím kouzelného proutku se vlny během pár minut prudce zmenšují až na 0,5m, vítr se zklidňuje na krásných a příjemných 10-15kn, obloha je najednou modrá a plná slunce a je to moc pěkný pohled, vidět po 6 dnech sluníčko… Prostě krása… Na místo srazu s posádkou, do Majungy, mi zbývá 250Nm plavby kolem pobřeží. Vítr bohužel mizí večer úplně a nezbývá tedy než plout na motor.
sobota 2.8.
Tichá a pohodová noc. Měl jsem obavy, aby v blízkosti Madagaskaru nebyl větší lodní provoz. Ale stejně jako všechny dny předtím, jsem ani nyní neviděl jednu jedinou loď. Jsem tomu opravdu rád. Lodí v noci se obávám. Ráno je vidět, že mne čeká další krásný den. Postupně opravuji všechny škody, které se dají, uklízím, vše odsoluji, natírám teak v kokpitu olejem… a odpoledne je loď jako nová. Asi 50m od lodě vidím pár delfínů a zdravím se s nimi. Koupat se se mnou nechtějí. A když si k večeru na palubě čtu a vidím obrysy Madagaskaru a romanticky zapadající slunce, cítím naprostou harmonii a souznění s přírodou, s mořem a i také sám se sebou. Plně si uvědomuji, že to je přesně to, proč se plavím. Otřu si mírně orosené oči a jsem šťastný. Tady a teď.
V noci je ale po romantice. Z motoru se postupně ozývají zvuky, které tam rozhodně nepatří. Proto jej vypínám a pluji dál sice pomalu jen na plachty. Nezbývá než doufat, že se nejedná o nic vážného.
neděle 3.8.
Ráno v klidu a v pohodě doplouvám do zátoky k městu Majunga. Snažím se bezvýsledně zkontaktovat vysílačkou přístav nebo úředníky, ale vůbec nikdo se nehlásí. Inu, je neděle. V klidu zakotvím a nakonec se z vysílačky ozývá, že nikdo nepracuje a že se vše musí vyřídit v pondělí, ale že můžu na břeh i bez formalit. A tak se slavnostně ocitám na půdě Madagaskaru a večer se radostně setkávám s Jitkou a Ivanou – mou posádkou na plavbu do JAR.
Závěr:
Tato plavba byla moje první plavbou bez posádky přes otevřený oceán. Již předtím (před necelým rokem) jsem plul sám z Jakarty v Indonésii do Singapuru (viz Lodní deník „Plavba do Singapuru“). Plul jsem tehdy jen na motor, protože rybářskou lodí sražený stěžeň byl uvázaný k boku lodi. Bylo to 570Nm za necelých 5 dní plavby, ale měl jsem krásné, příjemné a přející počasí. Výhodou, a zároveň i nevýhodou, byla skoro neustálá blízkost pobřeží. Výhodou pro případnou pomoc, pokud by to tedy bylo zrovna aspoň trochu obydlené oblasti (které tam ale v podstatě žádné nebyly). A nevýhodou proto, že v některých místech byl silný provoz lodí, který byl kolem mne a neumožnil mi v noci ani přimhouřit oko.
Plavba sólo přes otevřený oceán je ale přece jen hodně rozdílná. Vlny, vítr, nikde nic na dalekém obzoru… Emočně je to silný a krásný zážitek. Hlavou se mi honí myšlenky, jak to asi zvládají opravdu osamělí mořeplavci. Teď nemyslím někoho, kdo za 3 týdny přepluje v ideálním období v pasátovém větru sám třeba Atlantský oceán. To si troufnu říct po všech zkušenostech, že není příliš obtížné. Myslím tím osobnosti, kteří po řadu měsíců plují po oceánech ať už při různých závodech kolem světa či jiných plavbách. Četl jsem o mořeplavci, který sám připlul na své 9m dlouhé plachetničce do Antarktidy!.. A nezbývá než před těmito lidmi hluboce smeknout…
Upluto na trase Seychelly (Victoria) – Madagaskar (Majunga): 910 Nm
Čas plavby: 7 ? dní
Průměrná denní vzdálenost: 117 Nm/den
Celkově Altego: 13.470 Nm