„Z tropického ráje Tahiti do zimní a deštivé Valdívie“ – 4300 Nm sólo plavba… proti převládajícím větrům a proti proudu… – aneb opět jeden „silný“ zážitek

Ano, už na první pohled to opravdu není dobrý nápad. Kdo a proč by někdo takovou blbost dělal? No, dělám ji já… a proč? Sešlo se několik faktorů. Ten nejdůležitější je, že od návratu z Antarktidy v r.2010 neustále toužím se na Antarktidu vrátit. Ze Zélandu jsme na staré lodi dopluli s Peťou přes půl zeměkoule přes Mikronésii až do Thajska a na Andamany. A narození Haničky a pořízení nové lodě nás vrátilo zpět na Zéland. Na Zélandě jsme už byli dlouho (2 sezóny) a dalo by se říct, že vše z hlavních věcí jsme viděli a navíc jsme Zéland s Peťou v r.2010/11 celý obepluli a já zde plul a cestoval už v r.2006. Na Fiji a Vanuatu už jsme už také byli 2x. A tak padlo rozhodnutí a já v březnu přeplul část Pacifiku do Francouzské Polynésie. Byla to celkem náročná plavba – hlavně první část – a protože se nikdo na přeplavbu nepřihlásil, plul jsem sám. Byla to má zatím nejdelší sólo plavba. Uplul jsem 2450 Nm za velmi dobý čas 19 dní.

Ve Francouzské Polynésii jsme s Peťou a Haničkou a s jedním manželským párem byli měsíc. Plavba to byla nádherná a pohodová. Viděli jsme opravdu krásná místa a plně jsme si je užili. Trasa byla: Bora-Bora, Raiatea, Tahaa, Maupiti, Bora-Bora, Makatea, Tikehau, Rangiroa, Moorea, Tahiti.

Kupodivu a překvapivě se k nám na palubu nepřihlásilo více lidí. A přitom jsou to tak nádherná místa. Pravděpodobně je odradily ceny letenek, které sem rozhodně nejsou levné. Pohybují se v relacích 40-50 tis Kč. Není to málo, ale levnější to stejně nikdy nebude a Francouzská Polynésie je jen jedna a je opravdu skvostná.

A tak jsme stáli před volbou: ještě si tady celá rodina měsíc užívat anebo využít čas a přeplout do Chile? Mohl bych plout nyní anebo v listopadu. V listopadu by bylo ideální počasí – v Chile by začínalo léto, zatímco teď tam vrcholí zima. Nakonec rozhodlo hledisko mé práce. Pro firmu a pro mou práci je lepší, abych od září do listopadu byl ve firmě. Na přeplavbu je potřeba cca 40 dní. Je rozhodnuto…

25.7.2016 odlétají spoluplavci, a my si užíváme dny odpočinku, pereme prádlo, nakupuji si zásoby a vyřizuji papíry k odplutí. Tady jsem nepříjemně překvapen. Zatímco před 6 lety stačilo zajít k jedné kanceláři hned na nábřeží a tam jsem hned na počkání dostal všechna razítka, tak teď to zabere 2 celé dny. Nejdříve musím na kapitanát a na celníky, což je 4km pěšky v hrozném horku. A pak v den odjezdu musím na vzdálené letiště na imigrační, což je z města skoro 10km. A až teprve potom si můžu v marině natankovat o hodně levnější naftu na cestu „dute free“, což znamená vytáhnout kotvu, odplout a opět se vrátit a zakotvit. Hrozný systém. Naštěstí po vyřízení celníků a kapitanátu můžeme překotvit loď k zátoce 3km blízko od letiště. A navíc je tady krásná písečná pláž, kde si s Haničkou ještě můžeme naposledy užít moře.

A tak 27.7. ráno jedu stopem na letiště, za 2 hodiny jsem zpět i s razítkem, natankujeme naftu do lodě, překotvíme a ještě stihneme koupání s Haničkou. Před půlnocí odlétá Peťa s Haničkou, takže je v 8 hod večer smutně doprovázím na silnici na autostopa, kde se loučíme, na mávnutí zastavuje 3.auto a Peťa a Hanička míří na 3km vzdálené letiště. Bohužel nemůžu jet s nimi, protože naši dinghy „Alíka“ jsme zanechali na opuštěné pláži, kde se večer potulují různí lidé, a bojím se, že by Alíka někdo ukradl a to by byl fakt průser. Spěchám zpět a Alík je naštěstí na místě. Pluji k lodi, vytahuji jej na palubu, vytahuji kotvu a ihned vyplouvám. Proplétání se z kotviště mezi neosvětlenými loděmi je dost těžké a mám docela obavy. Potom vplouvám do velmi úzké plavební dráhy a hodinu v ní pluji podle světelných bójí a není to úplně jednoduché. Pak obtížně proplouvám proti silnému proudu úzkou škvírou v korálovém útesu ven na moře, ale vše se nakonec daří bez většího problému. Fouká přesně proti, takže musím plout na motor až do 3 hod rána. To se vítr otáčí a já můžu na plachty. Je to sice mlácení se ostře proti větru, ale pluji aspoň rozumným směrem v úhlu 50°k větru.

Foukají zde stálé jihovýchodní větry a já si můžu vybrat mezi 2 strategiemi. První: plout přímo na východ neustále ostře proti větru, potom splout na jih na 35°S, kde foukají západní větry a v nich plout do Chile. Druhá: plout rovnou na jih na 35°, opět ostře proti větru a pak to otočit na východ. Tak nebo tak je to prakticky trasa do „L“. První je lákavá, protože bych plul dlouhou dobu v teple. Jenže by to bylo pořád ostře proti větru a to jsou fakt hrozné rány do trupu lodě. Navíc je tady riziko, že mne to bude stáčet neustále na sever a já si budu zajíždět. Vybírám tedy plavbu rovnou na jih. Rovnou do chladu a zimy…

28. a 29.7. už pluji pěkně na plachty a vítr se velmi pomaličku stáčí a já můžu pozvolna stáčet loď k východu, tak abych se aspoň nevzdaloval od cíle. O nějakém přibližování ale nemůže být ani řeč. Ale 30.7. už mám rozumný kurz přesně směrem k Chile. Počasí bylo nejdříve nehezké a větrné,nicméně postupně se vítr i moře uklidnily do velmi příjemné plavby. A do toho teplé sluníčko a večer jasná obloha a zářící hvězdy. Prostě čistá romantika…

31.7. je zcela klidné moře a tak jej využívám a mám pracovní den. Nejdřív vytřu naftu, která teče ze špatného těsnění u napouštěcího ventilu nádrže, když je loď v náklonu. Potom připevním kryt na Alíka proti stříkající vodě, schovám kotevní řetěz, upevním kotvu, vytřu motorový prostor, vykoupu se a pak si namaluji tabulku uplutých vzdáleností na celou plavbu až do Chile. Je to depresivní tabulka. Mám za sebou 2,5 dne, upluto 300Nm a zbývá mi pořád nejméně 4000 Nm. Vidím před sebou 3 vyplněné řádky a cca 40 nevyplněných. Je to dost hrozný pohled…

Nejvíc se mi stýská po Haničce a po jejím žvatlání a řádění. Ale pluji a dny a upluté míle přibývají. Vždy je to stejné: začátek je těžký a pomalý, ale cca 4.den si člověk zvykne na určitý režim a cyklus, zklidní se a plynutí času se překvapivě zrychlí.

4. a 5.den je depresivní. Přestal foukat vítr a já musím extrémně šetřit naftou. Jeden den upluji 80nm a druhý den 93 Nm. Ovšem pak se zase situace zlepší a další dny urazím 119 Nm a pak rekordních na této plavbě 152 Nm.

Po 8 dnech plavby mám upluto celkem rozumných 842 Nm.

 

Ale 5.8., což je 9.den plavby, je všechno jinak…

Po klidné a příjemné noci optimisticky a nadšeně vstávám do slunečného rána s ideálním větrem 15kn. Dělám si v pohodě snídani, uklízím nádobí, užívám pohody… a před 10.hodinou se ozývá divný zvuk. Vypadl bezdůvodně autopilot… a když ho znovu zapnu, okamžitě opět vypadne. Ale přitom slyším, jak hydraulické čerpadlo pořád běží! Utíkám k nádržce s hydraulickým olejem – a? – je prázdná! Jak je to možné? Vždyť jsem ji před vyplutím kontroloval! Hadice hydrauliky jsou v pořádku… rychle odhazuji knížky z poličky, která je zároveň víkem ke kormidlu. Otvírám víko, sáhnu na hadice a … jsou v pořádku… sáhnu na hydraulické rameno… a vytáhnu ruku celou od oleje!!! Olej z něj neteče nebo nekape, ale vyloženě stříká!!! A je mi rázem jasné, že je to naprosto a neodvolatelně v prdeli… To je věc, která je na lodi zcela jednoznačně neopravitelná. Loď je nyní v dryftu a je naprosto neovladatelná. Takže co teď? Vím, že někde mám nouzové kormidlo, o kterém mluvil minulý majitel. A vím, že je na dně úložného prostoru na zádi, který je hluboký přes 2m. Mám neuvěřitelné štěstí, že se to stalo za pěkného počasí. Vůbec si nedokáži představit, jak bych to řešil v bouři nebo za silného větru. Vlny nejsou moc velké, ale ani nejsou úplně malé, mají tak 1,5-2m. Ale v těchto vlnách musím celý vlézt dovnitř úložného prostoru a vše postupně vyskládat. Takže ven putují všechny lana, pádla, fendry, 3 potápěčské láhve a spousta dalších drobností včetně grilu. Každou tuto věc musím vytáhnout z prostoru, dát ji na palubu a držet, vylézt ven na palubu a odnést ji do kokpitu, protože jinak by okamžitě spadla přes palubu. A pak zase zalézt zpět dovnitř pro další věc… A až úplně dole na dně jsou schované 3 tlusté a těžké trubky – 1 hliníková a 2 nerezové. Další bod programu je zprovoznění nouzového průchodu od osy kormidla z ložnice až na palubu. A nakonec sestavení nouzového kormidla. Hliníková, ale těžká a velmi tlustá, přes 2m dlouhá trubka, se nasadí na osu kormidla a dvě nerezové trubky se napasují a sešroubují do sebe a pak se spojí s hliníkovou trubkou silným šroubem a vznikne cca 2m dlouhá nerezová pína (kormidelní páka), napojená přímo na osu kormidla. Za 2 hodiny je vše hotovo. Na to, že jsem to dělal poprvé a nikdy jsem to neviděl složené, to považuji za celkem dobrý čas… S úklidem se nezatěžuji, vše zase doslova naházím do úložného prostoru a můžu plout…

Hořce teď lituji rozbitého windpilota, kterého se mi nepodařilo na Zélandě opravit. Kdybych jej měl, asi bych riskoval a troufl si pokračovat dál. Ikdyž, v bouřlivém počasí by to rozhodně jen v této sestavě jednoduché zrovna nebylo. Ale windpilot opraven není a tak stejně není co řešit. Je potřeba plout…

Plout? Ale kam? Zpět na Tahiti přes 800 Nm? To teda ne. V úvahu připadají tedy jen 2 místa. Na jihu asi 300 Nm je jeden z ostrovů Australis, ten ale asi nemá letiště. Anebo Gambiery, které letiště mají a byl jsem tam už v r.2010 a vím, že tam je bezpečné kotviště. Volba je jasná. Jak je to daleko? No, jen něco málo přes 250 Nm. Jdu na to. Zdá se, že kormidlovat není obtížné… ovšem už za půl hodiny mne fakt dost bolí ruce a záda. Snažím se plachty co nejlépe vyvážit, ale rychle zjišťuji, že ať nastavím plachty jakkoliv vyváženě, tak jakmile pustím kormidlo, loď se okamžitě stáčí bokem k větru. Takže se nemůžu jít ani vyčůrat a ani si udělat něco k jídlu. Jít od kormidla znamená v podstatě neplout…

Vítr se navíc postupně vytrácí a mne nezbývá než zapnout motor. To ještě nevím, že už jej nevypnu, protože od tohoto okamžiku už, buď fouká naštěstí ne silný, ale protivítr, anebo nefouká pro jistotu vůbec.

Odpoledne je pěkné, ještě stále pluji na plachty. První pocit velkého naštvání se a zklamání nad takovou pitomou závadou se ztrácí celkem rychle, protože už z mnoha svých zkušeností vím, že se toto prostě stává. A čím dříve se člověk smíří s realitou, tím lépe se může koncentrovat na správné řešení situace. Se zapadajícím sluníčkem si i užívám trochu pocitu, že jsem to zatím docela dobře zvládl. Postupně si snažím dodat odvahy vzpomínkami, jak jsem 4 noci nonstop bez spánku plul z Jakarty do Singapuru, když mi piráti v r.2007 srazili stěžeň. Tam jsem se ale mohl vždy „dospat“ po chvilkách přes den, kdy autopilot řídil a já mohl třeba 20min spát, pak vše zkontrolovat a zase 2émin spát. Tady to ale takto nejde. Tady spát znamená neplout a to je přepych, který si fakt nemůžu dovolit. Hezké počasí, které mám, 100% nevydrží věčně a sám bych si neodpustil, kdybych třeba 8 prospal a pak díky tomu byl třeba 8 hodin v bouři.

 

První noc

…je celkem jednoduchá. Plavba je klidná, obloha jasná s tisíci hvězd, a kdybych nemusel nonstop sedět u kormidla, tak by to byla snad i romantika. Bolí mne ruka, rameno, záda i zadek od sezení. Snažím se vytvořit co nejpohodlnější sezení, ale tak či tak, je to prostě namáhavé. Noc ale uteče celkem rychle, a jakmile vysvitne sluníčko, hned je lépe. To už pluji na motor. Přes noc jsem přemýšlel, jestli by to nešlo nějak usnadnit. Vytvořil jsem tedy soustavu lan, kterými jsem upevnil pínu, nechal jsem tam jen malou vůli pro dokormidlovávání a pomocí vinšen pečlivě nastavil kormidlo do rovnováhy s plachtami nebo se sílou motoru. Pravda, trvalo to pěkných pár hodin, ale já mám času dost, že? A aspoň jsem se nějak zabavil. Co je ale nejdůležitější, je to, že to funguje! Od té doby stačí buď jen strčit trochu do píny (třeba i jen nohou) nebo pootočit vinšnu o jeden či dva zoubky a loď pluje chvíli sama. Ale jen chvíli… Už jsem se mohl jít třeba i rychle vyčůrat a loď splula ze směru jen kousek a opravení kursu nebylo už moc obtížné. Ale samozřejmě pořád u toho musím neustále být a korigovat směr. Už to ale není tak hrozná dřina. Nicméně, kdyby přišla bouře či nepřízeň počasí, tak fakt nevím, jak bych to zvládl. Jasně, zatím jsem vždy, více či méně dobře, zvládl vše, co mne potkalo, ale toto by bylo fakt hodně těžké. Ale jak říkám, jsem prostě klikař…

 

Druhá noc

…už není sranda. Vítr je slabý a ostře proti, musím stále na motor. Loď jsem si už vyvážil celkem dobře, asi jsem v tom získal praxi. Ale vše mne hodně bolí. Člověk už ani neví jak si sednout. Pořád vykroucená páteř i rameno. Kolem půlnoci začínám ztrácet povědomí kolem. Usínám vsedě a nejsem schopný žádnou vůlí tomu zabránit. Začínám postupně ztrácet orientaci v čase i prostoru. Probudím se po pár vteřinovém mikrospánku klasicky zmatený jak vyoraná myš: „Kde jsem?, „Jak dlouho jsem mimo?“, „Co se stalo?“. Začaly se dokonce objevovat zvuky, které tam nebyly, mžitky před očima a párkrát mne probudilo až bouchnutí mé hlavy o pínu. Kolem 2.ráno totálně odpadávám, prostě jsem „omdlel“. V polovědomí si říkám: „Ať si ta loď pluje kam chce, třeba do pr….“. A pak už nevím nic. Kupodivu se sám za necelou hodinu částečně probouzím. Říkám si marně: „Měl bys vstát a kormidlovat…“. A druhé „já“ říká: „Kašli na to, pořádně se vyspi“. Po cca 20 minutách vnitřního boje jsem se ale fakt přinutil vstát a začínám cvičit. A pak už jsem to vydržel s přehledem do rána. Je ovšem zajímavé, že přes den jsem už žádný takový problém neměl a měl jsem zase energii. Možná by to mohlo být vnějšími podněty, které udržují tu pozornost a kterých je přes den dost a v noci málo. Nicméně, pokud je odpírání spánku jedním z mučení vězňů, tak naprosto vím, že je to pravda a že je to zatraceně účinné.

Přes den bylo opět pěkné počasí a den už utekl v pohodě a v klidu. Legrační bylo, že ikdyž svítilo sluníčko a bylo celkem teplo, tak jsem měl těžkou bundu a kapuci, abych si nespálil hlavu nebo krk a světlo mi dělalo špatně…

 

Třetí noc

…je už počasí škaredé. Vítr 20kn proti, zataženo, větší vlny. Ale já vím, že za pár hodin už budu v bezpečí. Stmívá se a čas se naprosto neuvěřitelně vleče. Zakazuji si dívat se každou chvilku na hodinky a počítat každou uplutou míli. Nicméně ostrovy se blíží… Ale kde mám zakotvit? Vím, že proplout mezi útesy až na chráněné kotviště je extrémně nebezpečné.  A tak si vybírám skalisko za prvním vnějším reefem, abych byl aspoň trochu chráněný od neustále narůstajícího větru. Toto místo není zrovna moc bezpečné, ale jiné stejně nepřichází v úvahu. Shazuji kotvu a upadám do touženého a blahodárného spánku… Kupodivu se sám budím před 8 hod ráno a cítím se docela odpočinutě. Snažím se vytáhnout v celkem velkých vlnách kotvu, ale je někde zaseklá. Skoro hodinu s ní zkouším cloumat ze všech stran, než se konečně pouští a můžu ji vytáhnout. Tak teď už jen 2 hodiny plavby a doslova prokličkování mezi útesy na hlavní kotviště, najít si dobré místo pro kotvu a zakotvit.

A nastává kolotoč…

 

Pondělí 8.8.

Velmi rychle se seznamuji s mladým párem, který je zde na dovolené a strýčkovi hlídají zakotvenou loď a ti mně ihned seznamují s Michelem – místním, mladým a hlavně anglicky mluvícím rybářem, který chodil do školy na Tahiti a má tam tátu. Je ochotný mi pomoci a tak ihned telefonuje tátovi, jestli mi pomůže a táta souhlasí. Rychle vymontovávám hydraulické rameno a spěchám do kanceláře letecké společnosti, jestli mají volné místo a můžu poslat 10kg balík s hydraulikou. Naštěstí místo mají… chvilku přemýšlím, jestli neletět taky, ale letenka tam a zpět je strašně drahá a stojí přes 20.000Kč. Nakonec se rozhoduji poslat jen hydrauliku. Dnes už si myslím, že to bylo špatné rozhodnutí, že jsem měl letět také a nakonec by to možná vyšlo levněji. Ikdyž, kdo ví, jestli by to pomohlo…

Jsem strašně rád, že se mi to vše podařilo takhle neuvěřitelně rychle zařídit. Druhý den, v úterý, je hydraulika už na Tahiti. Ale přichází od tam špatná zpráva – nemají originální těsnění. Prý to to zkusili po celém Tahiti, ale těsnění není. Těžko ale říct, jestli doopravdy zkusili všechny možnosti, že? Když tam člověk sám není…  Nakonec přichází dobrá zpráva, že se těsnění našlo. Ne sice originální, ale prý funguje dobře. Emoce jsou jak na houpačce, jeden den štěstí, druhý den smůla a pak zase štěstí a pak zase smůla. Pak totiž zase přichází zpráva, že v letadle zpět není místo pro můj balík – a emoce zase dolů. A letadlo létá jen 2x/týden… Nakonec otec Michela jde na letiště brzy ráno a balík tam „protlačí“, protože někdo odřekl rezervaci. A v sobotu už nadšeně držím svou hydrauliku ve svých rukách. Mezitím jsem vyřídil přihlášení se na Gambiery, doplnil 200 L velmi drahé nafty (40,-Kč/L), sehnal 8 L hydraulického oleje a vyřídil odjezdové papíry. Ještě večer montuji hydrauliky na její místo a zjišťuji, že ji opravář poškodil! Na konci nerezové hydraulické tyče je několik vrypů! No, snad to nebude moc vadit… opravím to v Chile…

 

Neděle 14.8.

Ráno se se všemi loučím, vytahuji na palubu kajak a kotvu a vyplouvám. Za 2 hodiny jsem na otevřeném, středně zvlněném, moři s vytaženými plachtami. Jdu zkontrolovat hydrauliku… a … je to v prdeli… teče…Neteče proudem, ale když utřu základnu a za 15 min to zkontroluji, tak je tam jednoznačně olejová skvrna. Je to samozřejmě na tom konci, kde jsou nyní vrypy a který před tím vůbec poškozen nebyl a kde těsnění drželo perfektně! Kurva! Rychle počítám: když budu ztrácet 0,1 L/den x 30 dní, tak je to 3 L. Když 0,2 L, tak je to 6 L!!! Náhradní zásobu mám 4 L… Nemůžu ani odhadnout kolik oleje ztrácím nyní, ale očividně ho neustále ztrácím. A 0,2L za den je nic… A co když se to bude zhoršovat?

5 minut koukám do dáli smutně směrem k Chile… a pak otáčím loď a vracím se zpět do zátoky. Je mi mizerně, je mi na nic, jsem jak spráskaný pes. Tolik snahy a tolik peněz a vše zbytečně. Nejsem moc zvyklý prohrávat, ale tady jsem prostě prohrál…

V pondělí jsem radši hodinu před otevřením kanceláře na místě a čekám. Následně kupuji na zítřek jednu z posledních 3 letenek. Ještě překotvuji loď na o trochu lepší místo a spouštím pro jistotu druhou kotvu. Je to v jednom těžká a úmorná práce, ale udělat se musí.

Pak už to jde rychle, loučím se s přáteli, rozdávám asi 60ks jogurtů, co jsem měl na snídaně na celou plavbu a samozřejmě i hodně dalších potravin, co se můžou zkazit. Jsem jak Ježíšek. Za to mi ale jeden kapitán pohlídá celé skoro 3 měsíce loď a občas vyvětrá a protočí motory…

Na Tahiti mám 2 dny čekání na letenku domů. Tak jdu za tím mechanikem, co to zprasil, a ostře mu vynadám, a on přísahá, ať to tam nechám, že než se sem vrátím, že to dá zdarma do pořádku. Jsem fakt blbec a věřím mu a tak dělám další chybu… nechám to tam… To zdarma nakonec vypadá tak, že to předá komusi jinému a ten mne na dálku zkasíruje o dalších 250 Eur. Ale to už mne stejně nezbývá nic jiného než zaplatit… a mám další drahé poučení, vždy se o to postarej sám a pořádně na to dohlédni…

A celkový dojem? Byl jsem na plavbě 11 dní a uplul jsem 1100Nm. Ano, měl jsem smůlu. Ale mnohokrát jsem měl také velké štěstí a upřímně řečeno i v této smůle jsem měl trochu štěstí. Holt, nevyjde všechno tak, jak si člověk naplánuje. Ale toto k mořeplavbě prostě patří…Ale v každém případě 3-denní nonstop plavba byla opravdu velmi mimořádně zajímavou zkušeností…