Přeplavba Nový Zéland (Wellington) – Francouzská Polynésie

Aneb „Není všechno vždycky podle plánu…“

Při plánování trasy této 2400Nm – 2700Nm dlouhé plavby jsem se rozhodl si nechat velké časové rezervy, abych se nedostal do časového stresu. Před vyplutím jsem si nechal týden rezervu na čekání na dobré počasí a pro doplutí týden rezervu pro špatné počasí – bezvětří či bouře. Času mám tedy 5 týdnů… zdá se to dost… Plán to byl dobrý, ale realita, jak už to často bývá, byla úplně jiná…

V marině jsem ve středu 16.3.2016 večer. V Aucklandu při přestupování se setkávám s Ondrou Kotábem (S/Y Maui),který připlul z Evropy na Zéland v r.2010 a už se tady usadil. Hodně mi i pomohl s různými starostmi i údržbou lodě a jsme dobří přátelé a po mnoha měsících je to radostné setkání.

Jediné, co potřebuji k vyplutí, jsou nové plachty z Rolly Tascer z Thajska, které jsme si před pár měsíci objednali. Máme s nimi velmi dobrou zkušenost – na Altego I. jsem s nimi obeplul svět včetně Antarktidy a plachty byly perfektní a bezproblémové. Navíc mají perfektní cenu – cca 65% ceny plachet ze Zélandu a to včetně dopravy z Thajska. Objednali jsme se pod podmínkou, že tu na mne budou čekat. A? Čekají – ale bohužel na celnici, kde nastal problém. Tím, že jsem cizinec, žádné clo ani daň neplatím, přesto to ale musí projít celním procesem. Peťa píše urgentní maily, já píšu urgentní maily, zkouším tam bezúspěšně telefonovat (je tam automatická ústředna a člověk se prostě neprotelefonuje na správné místo). A nic. Peťa píše naštvanou stížnost vedoucímu, ten se sice ozývá, ale přes sobotu a neděli stejně nikdo nepracuje… Nervy začínají pracovat, jsme vzteklí a bezmocní. Nakonec mi slavnostně v pondělí oznámí, že mám zaplatit 61 NZD za proces proclení a pak hned plachty pošlou!!! Blbých 61 NZD mne zdrželo týden…

A opravdu ve středu 23.3. v poledne jsou plachty v krabicích před lodí. Sláva!!! Plachty vyndávám z krabic a pytle vláčím do podpalubí. Krátce přemýšlím nad tím, že bych je ještě nyní vyměnil. Ale to je zase minimálně den práce… A já už spěchám. Velmi stará gena je ve špatném stavu a je už několikrát opravovaná – naposledy na Království Tonga se zašívala cca 8m dlouhá díra – ale od té doby s ní nebyly problémy a vydržela i škaredé počasí. Kosatka je stejně stará, ale zdá se v dobrém stavu a nikdy s ní nebyly starosti. Ihned volám celníkům a na 15.00 si domlouvám odbavení u jimi určeného mola v jiné marině. Díky novému příďovému propeleru sám bez pomoci vyplouvám ze svého stání, sám se vyvazuji u kanceláře, sám odplouvám z naší mariny a sám se vyvazuji u celníků… je to neuvěřitelný pomocník… Celníci jsou na místě včas a s úsměvem mi za 5min vyřizují odjezdové papíry, rychle doplňuji naftu a ihned vyplouvám. Vše v naprosto rekordním čase…

Na čtyřech různých místech kontroluji předpověď počasí. Všechny se trochu liší, ale v podstatě se shodují v tom, že po vyplutí na oceán bude škaredě a bude foukat maximálně 35 kn vítr. Druhý den, ale má vítr klesat a další dny už bude jen pěkně. Protože 35 kn vítr není sice málo, ale není to tragédie, rozhoduji se vyplout, využít silný vítr k odplutí na oceán, tam jej přečkat, uplout nějaké Nm a dohnat zpoždění. Kdybych se necítil už v časové tísni, tak bych asi nevyplouval… Ovšem stejně jsem nemohl ani náznakem tušit, co mne čeká…

Citát z „on-line“ zápisků:

„Tak jsem z wellingtonské úžiny venku, mám bezvětří a mířím k mysu Cape Palliser ven na otevřený oceán. To bude ještě cca 4 hod plavby a celou tu dobu budu krytý břehem, ale pak to do mne foukne 🙂 Už teď prší, je zataženo… prostě klid před bouří 🙂  Jak už jsem psal, bylo až překvapující, jak šlo všechno dobře a hladce… 🙂 tak snad to tak vydrží.. díval jsem se na Bora-bora a bude to tam fakt pěkné 🙂 už se těším, až tam budeme zase celá rodina…“

A co se stalo? Mělo foukat 35kn, což by byla sice nepohodlná, ale bezpečná plavba. Jenže ve 23 hod začalo foukat nejdříve 40kn, a pak 45 kn. A tady jsem asi udělal první chybu. Měl jsem zrefovat pracovní kosatku, dát třeba loď úplně do driftu a prostě počkat, až ten běs přejde. Jenže loď i plachty byly dobře vytrimované a plul jsem na předoboční vítr, sice ve velkém náklonu, ale pořád pres 7kn rychle. A tak jsem šel do salonu s tím, že to propluji. Situaci jsem kontroloval, vítr dále zesiloval k 50kn, ale loď plula pořád perfektně a byla naprosto stabilní.

Ve 2 hod ráno se ozvala z venku nějaká rána a třepání plachty…

Vystřelím ven a vidím, že se uvolnila otěž z vinšny!!! No, to jsem ještě nikdy neviděl, aby se po mnoha hodinách plavby sama uvolnila otěž na vinšně… Rychle mlátící otěž zase utahuji na vinšnu, ale tam se mi vytváří uzel – ne že bych dal lano na vinšnu naopak, tak blbej nejsem, ale v brzdě vinšny se lano „šprajclo“ – a to se mi taky ještě nestalo – a vytvořila se tam smyčka.

Moje druhá chyba: snažím se tu smyčku na otěži odstranit – místo abych okamžitě smotal kosatku… Uzel se mi daří rozmotat celkem brzy, ale chvíli to přece jenom trvá a plachta tam lítá a do všeho mlátí. A teď už fouká 50-55kn a modlím se, ať to plachta vydrží… A vydržela… loď dávám zpět do plavby a chystám se zrefovat kosatku. Za pár minut na to se ale ozývá rána jak z děla… dívám se, co se stalo a je urvaný celý roh kosatky i s ocelovým okem a i s otěžemi…

Zbytek kosatky namotávám na rolfock a vymotávám jen malý kousíček geny, aby loď měla stabilitu… ale to už je jen defenzivní taktika… Vítr je pořád 50-55kn, dávám ven jen opravdu malý, metr dlouhý „kapesník“ geny… Za hodinu se zase ozývá nějaké divné třepání, utíkám ven a vidím, že gena roztržená metr od oka po celé délce od spodu až nahoru…

A je vymalováno… kdyby gena vydržela, plul bych dál a pak při nějakém slabém větru nebo bezvětří bych nasadil novou kosatku. Takhle je vše jasné. Otáčím loď a po uplutých 90Nm mířím zase zpět na Zéland. Ještě chvilku přemýšlím, jestli to nerisknout a za budoucího bezvětří nevyměnit obě plachty. Ale otázka je, kdy a vůbec jestli, by přišlo bezvětří a plout třeba 2 týdny jen na hlavní plachtu by byl nesmysl. Navíc výměna plachty v jednom člověku je fakt těžká. Menší kosatku bych ještě zvládl, ale velkou genu obtížně… Následně se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí, protože bych tam sám nedal ani tu kosatku – byla nahoře stěžně zablokovaná.

A aby nebylo starostí málo, vyteklo mi asi 15 l nafty do motorovny… Je jasné, že ji musím dostat ven. Hlavou dolů tedy za chodu motoru vytírám motorový prostor a dýchám výpary motoru i nafty. Vše je za hodinu čisté a poklizené. Ale protože ani před tím mi nebylo úplně nejlépe, nemůže to dopadnout jinak – následně potupně několikrát zvracím z boku lodě.

No a tak se vracím poražen a s depresí z oceánu zpět. Moře i vítr se postupně zklidňují a já se v pátek 25.3. , v 6 hod ráno, ještě za tmy a za celkem prudkého větru, vyvazuji sám bez pomoci u mola pro celníky. Aspoň že tento obtížný manévr zvládám bez chyby. Tentokrát  musím čekat na celníky až do 12 hod. Čas vyplňuji odstraňováním škod: odstraňuji lana, znovu upevňuji obal na člunu, vyčerpávám vodu z prostoru na fendry, skládám rozházené věci (v lodi to je jako po výbuchu)… škoda, která mne mrzí nejvíce, je prasklé přední okno v salonu. Na vnější straně je pavučina velkých prasklin. Buď to udělala mlátící otěž anebo utržené oko kosatky. Tak či tak vnitřní vrstva je v pořádku, ale problém to samozřejmě do budoucna je a budu muset časem vyměnit okno. A taky zkouším sundat kosatku a …nejde sundat! Někde nahoře se zasekla! A je jasné, že sám to nezvládnu. Začínám shánět pomoc- jenže je odpoledne a velikonoční pátek – takže vůbec nikdo nepracuje. Nejdříve prý v úterý!!! Deprese dostupuje vrcholu, mám pocit, že mne z toho „jebne“…

Po jednání s příjemným celníkem zase přesunuji loď do naší domovské Evans bay mariny a zase za silného větru se sám bez pomoci vyvazuji u mola. Zkouším ještě telefonovat a posílat sms na všechny strany s prosbou o pomoc… marně…  Až skoro poslední telefonát se na mne ale konečně usměje štěstí. Telefon mi na poněkolikáté volání nakonec zvedá Met z firmy Hurricane rigging. Říká sice, že má až do úterka dovolenou, ale po vysvětlování toho, co se mi stalo, mi hodně nejistě slibuje, že se zkusí v sobotu na to přijet podívat… moc šancí tomu ale nedávám…  zvlášť, když v sobotu ráno opět nebere telefon a neodepisuje na sms…

V sobotu si na 3 hodiny půjčuji auto a jedu do Burnsco (největší obchod pro lodní vybavení) koupit nové otěže na kosatku i genu a lano rolfocku – všechny se zničily. Mimochodem Burnsco má otevřeno i přes velikonoce i vánoce. Už se zde s personálem znám, a když jsem řekl, co se mi vše stalo, dostávám mimořádnou slevu 20%. Daň (což je dalších 15%) neplatím, protože jsem cizinec, ale stejně mne nákup stojí 800NZD, tj. 13.000Kc (to je informace pro ty, kteří se diví, že za plavbu mají dávat nějaké peníze a diví se, že plavba není zadarmo 🙂 a taky informace pro ty, kteří uvažují o pořízení vlastní lodě 🙂  ).

Jsem naprosto překvapen, když se o půl třetí odpoledne objevují Met a Gordie. Už jsem tomu nedával naději a tak mám fakt velkou radost. Práce jim jde opravdu od ruky. Met leze 4x na stěžeň a dolů, jednou se spouští po rolfocku, a za 2 hodiny těžké práce je hotovo. Staré plachty jsou dole, nové nahoře… 🙂

Kolem se shromáždila i skupina dobrovolných pomocníků a fanoušků… jeden z nich donáší piva a spontánně začíná pěkná párty. Nakonec mu vypijeme přes 30 piv a já ještě donáším půl litru slivovice a ta, co by český národní nápoj, slaví velký úspěch 🙂

Později večer ještě připlouvá Zdenek Teubner na plachetnici S/Y Tanga Roa, který „právě plul kolem“ z Pictonu… Říkám mu, že to není velká zajížďka – jen pár hodin plavby – a zvu ho na návštěvu. A opravdu připlouvá. Je to radostné setkání. Vyvazuje se za mnou u mola kolem 20hod, sedíme dlouho do noci, popíjíme pivínko a povídáme. Se Zdenkem jsme na Zélandě prožili vánoce a tak je to fajn večer. Je to super, když se setkají 2 české plachetnice „náhodou“ na druhém konci světa na Novém Zélandě 🙂

V neděli 27.3. ráno mne zve Zdenek na snídani – chytl rybu a tak ji rovnou upekl – a je vynikající. Čekám ještě na Gordieho, aby ještě opravil rolfock. Ten má ale zpoždění a tak se do opravy pouštím sám. Je to dost komplikovaný systém, ale nakonec už to mám skoro hotové, když přijede Gordie a spolu to doděláme…

No a pak už jen rychlá sprcha, přijíždí celník (mám ten luxus, že je to „emergence situation“ a už nemusím nikam přeparkovávat  loď…no, a vyplouváme!!! 🙂

Nejdříve Zdenek a pak hned já. Plujeme vedle sebe a navzájem se fotíme. Po proplutí úžinou zrychluji a vzápětí připlouvá několik stovek delfínů!!!  Je to neuvěřitelné, jsou naprosto všude kolem mne!!! Kdyby bylo teplo, skočím tam za nimi a budu s nimi plavat jako na Sri Lance – mimochodem byl to můj nejhezčí zážitek v životě… ale teplo rozhodně není a tak aspoň fotím a točím jen na mobil, protože zrcadlovku mám bohužel doma… nádhera… plují se mnou více než půl hodiny a pak ještě ten den je ještě 2x potkávám. To je aspoň rozloučení…

A teď už vyplouvám na oceán…  Mám velké zpoždění, ale ještě pořád mi zbývá 24 dní do odletu a teoreticky, pokud se nic nepokazí, to můžu stihnout. Ale bude to jen tak tak…

28.-29.3. počasí je nádherné, slunečné, s lehkým větrem – prostě ideální. Neustále pluji rychlostí přes 5kn a to i ve slabém větru 9kn. Plachty jsou opravdu vynikající. Až 29.3. odpoledne mizí vítr a musím nastartovat motor. Stejně jsem už potřeboval dobít baterie. Jen ale doufám, že začne foukat brzy, protože nemám nafty nazbyt. Mám celkem necelých 900 litrů nafty a obávám se, aby mi těch 100 l, co jsem spotřeboval na prvním pokusu a nestačil je doplnit, nescházelo. Přece jenom mne čeká cca 21dní plavby.

Motor můžu vypnout až po 14.hodinách plavby, ovšem vítr potom ochotně spolupracuje, fouká 2 dny skoro přesně z boku.

31.3. dosahuji 154Nm/den, což je skvělý výkon – zatím nejlepší. Ale také mám komplikace. Jaké? Pořád mne bolí záda a dnes mi dojdou léky na uvolnění zablokovaných zad. Taky se mi při refování uvolnila klika z vinšny na stěžni a dostal jsem od ní přes čelist (fakt to byla pecka, najednou si člověk uvědomí, jak snadné je přijít o významnou část zubů – naštěstí to bylo těsně vedle) a taky jsem dostal vrtulí od windgenerátoru přes ruku (malé, ale hluboké seknutí do krve). Bohužel se taky na nové plachtě objevila asi 8cm dlouhá trhlina (naštěstí to vypadá, že je to jen v ochranném obalu). Také upadlo a ztratilo se světlo, které má svítit na palubu. A ze stěžně se ozývají divné zvuky, které jsem nikdy neslyšel. Toť vše. Na to, že nebylo žádné škaredé počasí (vítr max mírně přes 30kn) a mám za sebou 500Nm a nejméně 2000Nm před sebou, to není bohužel málo. Uvidíme, co mi přinesou další dny…

1.4. překračuji datovou linii a tak další den mám opět 1.4., což mne přijde legrační a teď se mi ten den navíc opravdu hodně hodí. Až poletím zpět z Tahiti na Zéland, tak tento „půjčený“ den zase „vrátím“ zpět. Budu odlétat jeden den ráno a přesto, že je to 5 hodin letu, přiletím do Aucklandu až ten den další. Nicméně teď se mi ten den navíc opravdu hodí.

2.4. pluji již 7dní a mám upluto 950 z 2400 Nm, což znamená, že plavba jde zatím skvěle. Co mne ale dává více klidu, je to, že mám upluto 100 Nm „nad normu“. Normu jsem si stanovil 120 Nm/den, což je při dobrých podmínkách reálné. A to je pro mne nyní dobrá rezerva a šance, že můžu stihnout včas odlet, se zvyšuje.

Jak se vlastně plánuje trasa?

V tomto případě to není úplně jednoduché…

Všechny knihy a zdroje udávají, že se důrazně nedoporučuje plout přímým kurzem na Tahiti, protože v posledním úseku by loď plula přímo proti převládajícím větrům. Proto se nejčastěji doporučuje plout nejméně 1000 Nm přímo na východ ve 40° jižní šířky v takzvaných „ječících čtyřicítkách“ – ty jsou pojmenované po 40 kn větrech, co tady často foukají a ječí v lanoví lodě. Ale jsou to převážně západní větry a proto jsou výhodné. Po doplutí „pod“ Polynésii se teprve může kurz stočit přímo na sever a najet do „trade winds“, které zde často foukají ze severovýchodu. Druhá strategie, která se doporučuje, je plout přímo na východ po 35°S pod Polynésii a odtam plout na sever. Tato strategie je údajně horší ve větrech, ale lepší v tom, že člověk pluje v teplejším počasí. Taky je potřeba si při plánování trasy uvědomit, že v knihách je výchozí bod Auckland nebo Opua a vzdušná vzdálenost mezi Wellingtonem a Aucklandem je 300Nm přímo na sever a Opua je o dalších 100Nm více na sever. Já měl předpověď počasí na první týden a ta ukazovala, že v této oblasti budou slabé větry, takže jsem z Wellingtonu zvolil kurz 30°, který bude protínat 35°S právě skoro pod Polynésií. A zítra tento bod protnu a mohl bych se konečně začít stáčet k severu do tepla.

3.4. opravdu protínám otočný bod a měním kurz na sever a 4.4. ve 14 hod jsem v pomyslné polovině. Mám upluto 1200Nm a vzdušnou mi čarou mi zbývá dalších 1200Nm. Prožívám emforickou radost. Celých 9 dní plavby jsem nepotkal jedinou loď. Je to pochopitelné, protože pluji v jedné z nejodlehlejších oblastí světa, nevede tu ani žádná lodní trasa, kdo a proč by tady taky plul, že? Protože jsem cca 2000km od Zélandu a cca 2000km od Tahiti, je možné, že třeba 1000km v okruhu kolem mne vůbec nikdo není! Je to neuvěřitelně krásný pocit: „Já a Tichý oceán“. Dělám si malou oslavu: vařím si rýži s mexickými chilli fazolemi a otvírám si první pivo na plavbě. Včera jsem sice poprvé nesplnil normu (uplul jsem jen 113Nm), ale dnes je nádherné, slunečné počasí s ideálním větrem. Je to první opravdu teplý den, kdy teplota stoupla až na 21°C. Doteď bylo přes den max. 19° a v noci 15-16° a v lodi bylo trochu zima a sychravo.

Další technické problémy se zatím neobjevují. Jen mi bohužel nefunguje satelitní terminál a tak nemám naprosto žádné informace o počasí, které mne čeká. A taky nemám žádné informace z domova, kde na mne čeká Peťa a Hanička. A ony bohužel nemají ani žádné informace o mne, že jsem v pořádku. Po rodině se mi hodně stýská…

5.4. fouká protivítr a mne nezbývá než se probíjet proti vlnám a větru na motor. Ten den upluji jen katastrofálních 84Nm (nejméně za celou plavbu) a do cíle mi zbývá „už jen“ necelých 1000Nm. O den později se vítr otáčí k boku, ale zesiluje. Barometr prudce klesá. Za posledních 24hodin klesl z 1017 hPa na 996 hPa! A to den předtím bylo dokonce 1022 hPa. Abych pravdu řekl, docela mne to vyděsilo. Podle info už by tady v dubnu žádné cyklóny neměly být. Jenže v jedné knížce jsem našel, že např. v dubnu 1992 přesně tuto trasu vymetl cyklón Innis. A to byla statistika jen za r.1989-1992… Přemýšlím, co mne asi čeká… vítr fouká už 35kn, což není málo. V dešti a větru roluji genu a vytahuji pracovní kosatku, která slouží i jako bouřková. Hlavní plachtu nechávám na druhém refu, protože na její zmenšení se mi zdá pozdě. Fouká boční vítr a rozdíl v ploše plachty už není tak velký, takže by problémy dělat neměla. Občas vypadává autopilot, ale ikdyž se zase vždy chytne, radši ještě výrazně zmenším kosatku. Rychlost plavby se sice zmenšuje z 8kn na 5kn, ale jsem v daleko větším klidu. K ránu vidím i kousek čisté oblohy s hvězdami. Bezesná noc je za mnou. Zdá se, že jsem projel bez úhony – pokud tedy nepočítám malou díru na hlavní plachtě od výztuže lazybagu, kterou ráno lehce opravuji. Tlak stoupá na 1003hPa a zrovna tak mi stoupá nálada.

Další 3 dny neplním „normu“ 120Nm/den a můj celkový náskok 133Nm, který jsem si od začátku budoval, se zmenšuje o 50Nm. Počasí mi celkově relativně přeje, ale je jak na houpačce. Někdy je hezky, potom hned škaredě, někdy mám protivítr, potom se vítr během dne postupně otočí kolem celé lodě, pak zase musím na motor, protože je bezvětří… Plachty několikrát denně přenastavuji, roluji a zase rozdělávám… ale celkově je to pořád dobré počasí – mohlo by být daleko horší – ale naštěstí není…

Jak vypadá můj den?

Vstávám kolem 9-10hod dopoledne, zkontroluji loď , tlakoměr a upravím kurz. Pokud byla noc v pohodě, tak poděkuji Neptunovi. A, ano, nahlas mu poděkuji 🙂 Máte pocit, že mi už „šibe“? 🙂 Myslím, že většina z vás by dělala to stejné, kdyby tady byla, ikdyž se tomu nyní třeba usmíváte… Pak si udělám snídani. Každý den mám to stejné: jogurt a musli – a nevadí mi to a pořád mi to chutná 🙂 . Potom spáchám hygienu a zkontroluji palubu, jestli je vše v pořádku. Následně někdy opravím nebo upravím nějakou maličkost na lodi a pak si chvíli čtu. Ve 12.00 zapíšu upluté míle, zkontroluji tlakoměr a kurz, a změřím, kolik mi zbývá do cíle. Přemýšlím i nad tím, jak se v noci měnil vítr a jestli z toho něco můžu vyvodit. Potom píšu na notebooku deník a knihu. Kolem 15-16hod odpoledne si udělám „obědovečeři“ – rýži s konzervou. Přes den mám svůj „příděl“: 1,5 l vody s 1 citrónem, 1 mrkev, 2 banány (než mi došly), 10 ks bonbónů, 1 musli tyčinka a večer trošku slaných oříšků 🙂 Před 6 hod večerní se stmívá – takže zkontroluji palubu a pak jdu „do kina“ a na palubě pozoruji západ slunce. Pokud to byl pěkný den, tak poděkuji Neptunovi. Po setmění si pustím film a pak si jdu „lehnout“. Spím přímo v salónu na zemi na karimatce. Je to kvůli tomu, že v ložnici bych neslyšel pípání vypadlého autopilota nebo volnou plachtu a ani jiné zvuky z paluby. Přitom právě zvuky jsou pro mne v noci naprosto zásadní pro orientaci, co se děje. A taky musím často kontrolovat rychlost a směr větru na kapitánském stolku. A taky musím rychle reagovat a vyběhnout na palubu, když se cokoliv děje. Proto tedy spím na zemi u kapitánského stolku, i když v lodi je jiných 8 pohodlných postelí. Mám také neustále zapnuté AIS (automatický identifikační systém), takže větší lodě by mne jasně viděli na vzdálenost 20Nm. A menší lodě tady samozřejmě už vůbec neplují… No, vlastně tady neplují ani ty velké – za celou dobu plavby jsem neviděl ani jednu jedinou loď. Takže nekontroluji nyní ani tak okolí, ale hlavně vítr, plachty a loď. Okolí budu muset kontrolovat až v blízkosti atolů. Z toho je také jasné, že vlastně moc nespím. Jsem pořád na „jedno ucho“ vzhůru a mnohokrát za noc vstávám. A nejlépe si odpočnu těsně po svítání, proto vstávám až po 9hod ranní.

A jak se cítím?

Když je pěkný slunečný den a loď krásně pluje, tak se cítím naprosto fantasticky. Modrý oceán, kolem dokola možná mnoho stovek mil jen já a oceán. Prostě nádhera. Pokud není hezky a loď pluje dobře, ničemu to nevadí, čtu si, píšu si a cítím se fajn. Když je škaredé počasí, protivítr, nebo neustále se měnící vítr – prostě „starosti“, tak jsem hodně zaměstnaný – snažím se vše co nejpečlivěji kontrolovat, abych neudělal chybu. A když je opravdu hnusně, snažím se co nejrychleji se správně rozhodnout a pak to rychle a bez chyby udělat. A samozřejmě si pořád říkám, že „je statisticky dokázané, že každá bouře jednou přejde“. A že zítra bude zase pěkně. A když ne zítra, tak určitě pozítří. A většinou mám pravdu 🙂

Jediné, co mne opravdu trápí, je stesk po Peti a po Haničce. Schází mi Haniččin smích, každodenní legrační příhody a koneckonců i ty naprosto běžné starosti, jako třeba cesta do školky. Prostě se mi moc stýská po naší rodině…

Dny utíkají a 9.4. mám upluto 1800 Nm, tzn. ? trasy a zbývá mi do cíle 625 Nm. Už je to jen „kousíček“ 🙂  Je to legrační, jak je vše relativní. 600 Nm je pořád hodně – pro námořníky i nenámořníky, je to pořád 1000km – ale mne se to zdá nyní jako „kousek cesty“. Zdá se, že mám reálnou šanci stihnout letenku. Odlet mám 20.4. brzy ráno, takže 19.4. musím odletět z Bora-Bora. Zatím to vypadá, že bych mohl teoreticky doplout 15.4. Jsem už ale na 25°S a tak se trochu obávám „Trade winds“ (silné a stálé větry ze severovýchodu), které by se už mohly teoreticky objevit a ty by mi bohužel mohly přinést silný protivítr a to by mohla být vážná komplikace. Potřebuji na těch pár posledních dní trochu štěstí na počasí. Znáte to, poslední kroky nebo Nm, můžou být ty nejtěžší.

10.4. mám nový rekord – 156 Nm/den. Noční plavba byla jedna z nejhezčích, ideální a stálý vítr bez jakýchkoliv výkyvů, jen mírně zvlněné moře, jasná obloha. Prostě nádhera. Neptun mi přeje pěkné počasí a tak za další den a pohodovou noc mám upluto dalších 143 Nm a zbývá mi 330 Nm.

11.4. odpoledne se mi kazí nálada – přišel jsem o možnost použít genu. Trubky rolfoku se ve výšce 7m rozpojily. Nadávám si, že když Mat lezl nahoru, že jsem ho měl požádat o kontrolu všech šroubků. Ach jo, ušetřilo by mi to komplikaci. Takže genu musím celou srolovat, protože by se o dvě rozdělené trubky asi předřela. Takže můžu používat jen malou kosatku, která se na zadoboční větry nehodí. Taky loď zpomaluje na 4 kn. To znamená asi místo 2 dnů plavby 3 dny. Na druhé straně mám velké štěstí, že se to stalo až tady. Stát se to před týdnem, možná bych nestihl letenku. Nakonec druhý den přestává foukat úplně a tak stejně musím nastartovat na 24 hod motor.

13.4. už jen necelých 100Nm!!! Ráno bych měl být na Bora-Bora! Ale hned dostávám signál, že nesmím polevit v pozornosti. Z ničeho nic se ozvalo cinknutí, jakoby něco spadlo na palubu. Jdu se hned podívat. Nejdříve to nemůžu najít, ale pak najednou vidím, že se vytočila matice ze spojení ráhna a stěžně. Neuvěřitelné – a přitom to je „stop“ matice. Kdyby to bylo v noci, asi bych to neslyšel. A kdyby se uvolnilo ráhno a spadlo třeba do okna nástavby?

14.4.2016 vítr mi přeje a uháním rychlostí přes 6kn. Ve 2 hod ráno musím dát loď do driftu, protože jsem už jen 7 Nm od ostrova. Jdu spát – a zaspím 🙂 probouzí mne až sluníčko do obličeje. Loď mi to mezitím sneslo a mám to 12Nm, ale to už je jen kousíček 🙂 Proplouvám mezi korály do laguny a jsem tu. Nááádhera. Už jsem úplně zapomněl jak je to tady krásné. Volám Peti domů a je moc pěkné ji slyšet a slyšet, že vše doma je v pořádku. Vyvazuji se na bójku u mariny Maitai, odpočívám a vyrážím za úřady. Nicméně – JSEM ZDE!

2430 Nm za rovných 19 dní. Slušný výkon…