Plavba z Ushuaia na Falkland Islands a na South Georgii

26.1.-1.3.2018

Posádka: kpt.Jiří, Petra a Hanička (necelé 4 roky) Denkovi

26.1. Ushuaia (54°49S, 68°18W)
Dnes mám narozeniny a tak po přání od Peti a Haničky jdeme na úřady, vyřizujeme lehce a bez problémů papíry a odpoledne vyplouváme. Plujeme nakonec sami, protože u jediného člena posádky, který se na tuto etapu přihlásil, Petra, se objevila vážná komplikace u oka. Původně jsme měli vyplout 25., to ale navštěvuje lékaře, potom čekáme na výsledky a rozsudek je nekompromisní. Okamžitý návrat do ČR na operaci oka. Škoda, byl to dobrý člen posádky a na Jižní Georgii se moc těšil. Pro mne to bude těžší, o všechno s lodí se budu muset postarat sám. Pro náš rodinný život to ale bude pozitivní, protože přece jenom každá přítomnost kohokoliv, ať je sebevíc fajn, mění rodinnou atmosféru. A my jsme už hodně dlouho nepluli sami jako rodina – naposledy v r.2016 ve Francouzské Polynésii. A taky budeme moci být trošku přísnější a zásadovější při výchově Haničky, která nám trochu zvlčila :-), což v přítomnosti jiných lidí, „hodných tet a strejdů“, je často těžší. Tak či tak, jako v celém životě, vše má kladné i záporné stránky.

Takže vyplouváme… Při návratu z poslední – 4. plavby do Antarktidy nám vítr zcela zničil hlavní plachtu a nikdo v Ushuaia ji nebyl schopen aspoň provizorně opravit. Není to žádná sláva plout tak obrovskou vzdálenost (čeká nás cca 3500Nm)  bez hlavní plachty, ale snad to bez ní zvládneme.  Předpověď je perfektní. Beagle kanálem proplouváme snadno, kus na motor, kus na plachty. Potom je tam obávané Estrecho de LeMaire, průplav mezi Ohňovou zemí a posledním ostrovem Los Estados, kde můžou být extrémně silné proudy o rychlosti až 5kn a velmi vysoké vlny. My máme štěstí. Je zde jen 1,5 kn protiproud a ostré vlny cca 2m. Žádný problém, jen ten kousek plujeme pomaleji a nepohodlně. A tak po 120Nm plavby od Ushuaia míjíme Cabo San Diego – nejvýchodnější cíp TierraDel Fuego a vplouváme do Atlantského oceánu. Před námi je 350 Nm dlouhá plavba severovýchodním směrem na Falklandské ostrovy do města Stanley. Plavba utíká rychle. Jen první den na oceánu máme škaredé a nepříjemné počasí. Vítr přes 30 kn, odpovídající 3m vlny si vybírají svou daň – Peti je špatně. Pak se počasí uklidní a až na Falklandy máme perfektní podmínky. Ideální zadobočnívítr se střídá s bezvětřím přesně, když potřebujeme právě dobít baterie. Krásná plavba… Denně děláme skoro 150Nm, takže 30.1. hodinu po půlnoci jsme zakotveni v krásné, velké a plytké zátoce u městečka Stanley na 5m hloubce a jdeme spát.
Za 3 a půl dne 470 Nm je velmi slušný výkon.

30.1. Stanley(51°41S, 57°52W)
Ráno začínají problémy. Nejdříve se s radostí vítáme s La Belle Epoque – rakouskou lodí Jurgena a Claudie, velmi přátelským párem, se kterými jsem se setkal již v Antarktidě.
Nejdříve to vypadá, že se budeme moci vyvázat u jejich boku, ale sami stojí u boku indické plachetnice a ta s tím nesouhlasí. To už jsme my odkotveni a tak znovu musíme zakotvit. A nakonec musí odplout i oni! A to i když jsou vyvázáni zcela bezpečně… Takovou nevychovanost a buranství ze strany indické lodě jsem už dlouhou dobu neviděl…  Potom jsme posláni vysílačkou do jiné malé mariny. Chvíli ji hledáme, vjezd je ale fakt jen pár metrů úzký a uvnitř není ani místo na otočení a fouká celkem silný boční vítr. Bojím se tam vplout, přesto to ale velmi pomalu zkouším. Ozývá se rána! Narazil jsem kýlem na zdvihající se kamenité dno! Poprvé s touto lodí… Okamžitě couvám a otáčím loď. Shazujeme opět kotvu. Co teď? Za chvíli se ozývá La Belle, že má pro nás místo v komerčním doku FIPASS, před jejich lodí. To je na druhé straně zátoky 4nm daleko. Opět, již potřetí, vytahujeme kotvu a spěcháme za nimi, protože neustále zesiluje vítr. Místo je na konci špinavého mola, jen těsně před nimi. Vítr fouká z boku silou už přes 25kn od mola. Vedle La Belle je už vyvázána malá plachetnice, která mi výrazně komplikuje přiblížení k molu, takže když se pokouším dostat se dostatečně blízko, tak ani na pátý pokus nejsme schopni hodit obě lana a přitáhnout se. Nakonec je to už vyloženě nebezpečné, fouká přes 30kn. Vzdávám to a pluji se schovat za roh za velké kontejnerové molo, k pilotním lodím. Tam už je vyvázání lodě zcela v klidu. Zůstat zde ale nemůžeme. Vítr se má rychle otočit a má přijít bouře, která by nás naprosto spolehlivě omlátila o molo. Přichází neuvěřitelně příjemný a přátelský úředník – celník a imigrační v jedné osobě. Vše nám vysvětluje a ukazuje na mapě. Jen co odejde, zklidňuje se na chvilku vítr a my ihned znovu převážíme loď k La Belle. Tentokrát už to na druhý pokus zdárně zvládáme. Vyvazujeme lana, dáváme si s La Belle červené víno a děláme si pěkné odpoledne. To ještě nikdo z nás netuší, co nás čeká. V noci přichází vichřice. A přestože fouká od mola, loď sebou neuvěřitelně mlátí. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Když se jdu podívat na windmetr, ukazuje max vítr 65 kn a to bylo to poslední, co ukázal. Pak přestal zcela fungovat a vítr nadále zesiloval. Škody? Zničený windmetr, utrhlý štít proti vlnám, přetržená 2 lana a další 2 lana skoro prodřená. Ráno se dozvídáme, že v zátoce naměřili 110 kn vítr (přes 200km/hod!!!) a že to byla nejhorší bouře za několik posledních let. Odnesené střechy, rozbitých pár malých staveb, 2 zranění lidé odvezeni do nemocnice v Montevideu. Otřesná noc…

Ráno je bouře pryč, zůstalo jen silně větrné, ale slunečné a teplé počasí. Vítr je zde běžný. Průměrný vítr za celý rok je zde 17kn! To fakt není málo 🙂 Zařizujeme doplnění 800 l nafty, doplnění LPG lahví, vyprání prádla. Procházíme se po městečku, popíjíme kávu v kavárnách a moc se nám tady líbí. Je to trochu jako v Anglii, ale hezčí. Je tu jen cca 2500 obyvatel a tak některé lidi už i poznáváte podle tváří – respektive – oni snadno poznávají nás (díky Haničce) a dávají se do řeči. Doprava je jednoduchá – prostě zvednete ruku a druhé, max. třetí auto, vám zastaví, a to, i když jsme tři. Toto místo nás uchvátilo pohodovou a přátelskou atmosférou a rádi bychom tu zůstali delší dobu. Je tu několik desítek krásných a bezpečných zátok k poznávání přírody a zvířeny a několik týdnů by bylo co prozkoumávat. Jenže je nyní také velmi vzácné a naprosto ideální okno počasí na bezpečnou a pohodlnou plavbu na Jižní Georgii a to má přednost.

V pátek 2.2. vyřizuji snadno papíry (pouze 1 kancelář) a odpoledne odplouváme směr Jižní Georgie. Podmínky jsou opravdu ideální a kromě prvního dne, kdy to bylo těžší, máme pěkné počasí. S předpovědí je to tady tak, že vidíte cca 4 dny dopředu. Tomu se dá aspoň trochu věřit. I když samozřejmě ne vždy, někdy se počasí vyvine naprosto nepředvídatelně už druhý den. Jde ale o to, že i kdyby se předpověď na 4 dny nepletla, tak nikdo neví, jak bude další dny. A my na přeplavbu 800nm potřebujeme 6-7 dní. A to fakt nikdo na světě neví, jaké počasí bude. Je to tedy trochu loterie či ruská ruleta. Plujeme v nejtěžších možných vodách mezi 52° a 54°S! V oblasti „vyjících padesátek“! Od Mysu Horn sem proudí jedna tlaková níže za druhou a jsou spojené s extra prudkými větry a bouřemi. Jsou to tedy nervy. Ale nejde jen o počasí. Únava materiálu se projevuje a v půlce plavby si všímám, že rolfok geny je zcela rozlomený v ložisku. Gena se dá sice naštěstí zatím nadále velmi opatrně používat, ale není jasné, kdy se ulomí další část. To není dobrá zpráva, tady na lodi je to jednoznačně neopravitelné. Takže nám zůstává už „zdravá“ jen bouřková kosatka… Počasí nám opravdu přeje a my rychle připlouváme k Jižní Georgii. Poslední noc před doplutím přestává fungovat naftové topení! Tak to je průser…V noci je kolem 6°C a přes den tak 10°C. Bez možnosti se ohřát je to doslova v prdeli. Je rozbité palivové čerpadlo (neopravitelně) a řídící jednotka. Naštěstí máme nouzové řešení, sice hrozně neekonomické, ale přece jenom řešení. Můžeme nastartovat naftový generátor na 220V a zapojit elektrický přímotop. Má to otřesnou spotřebu nafty, ale na ohřátí na pár hodin denně (trochu ráno a trochu večer) to můžeme dát. V noci topit nepotřebujeme, to jsme zachumlaní ve spacácích. Hlavně, že nemusíme kvůli tomu ukončit výpravu… To by byla hrozná škoda…

8.2. ráno vidíme širokou zátoku před Grytvikenem, ale taky velké plovoucí ledovce na moři. Čekají nás 2 poslední hodiny plavby. Zadarmo to ale nedostáváme. Ostrý vítr 25kn v údolích zesiluje až na 40kn ze předovku a v zátoce je plno malých i velkých kusů plovoucího ledu a my musíme mezi nimi ve vlnách obtížně kličkovat. Máme štěstí, že jsme nepřipluli v noci, to by byl průšvih… nevěděl jsem totiž, že tu může být tolik nebezpečného ledu. Je to skoro jako v Antarktidě…

8.2. Grytviken(54 °17S, 36°30W) – 800 Nm z Falkland Isl. (celkem 1270Nm z Ushuaia)

A najednou je klid… Dokázali jsme to, jsme první česká plachetnice na  Jižní Georgii!!! Vyvazujeme se u boku jediné lodi, která tu je – vědecké plachetnice „Songs of whales“, která monitoruje velryby. Přichází úředníci – Steve a Emma, vyplňujeme papíry a dostáváme extra důsledné školení o tom, co všechno nesmíme. Taky dostáváme desinfekci na boty, 2 pasti na myši a krysy a prohlíží nám oblečení, jestli někde nejsou nějaká semínka rostlin… samozřejmě je najdou např. v kapsách a manžetách, a tak jsme velmi důrazně upozorněni, že vše musíme vyčistit. Platíme 470 Liber (je to fakt drahé!) za vstupní permit. A jsme tu a volní!

Jenom samotné získání povolení bylo neuvěřitelně náročné.Několik měsíců na něm pracovala Peťa a byly to desítky neustálých mailů s dalšími a dalšími otázkami. Získali jsme pocit, že dělají vše pro to, aby sem malé plachetnice vůbec nepluli. A má to logiku, protože malé plachetnice jsou hůře kontrolovatelné, co dělají, než velké lodě, které na hlídání turistů mají personál. A taky se platí „za hlavu“, takže peníze z malých plachetnic jsou ničím ve srovnání s velkou lodí. Díky tomu  Jižní Georgii navštívilo v sezóně 2016/2017 přes 8000 lidí na 56 lodích, ale z toho bylo jen 8 plachetnic a z toho byla jen 1 nekomerční. V letošní sezóně jsme 5. plachetnicí. A Hanička je pochopitelně jako obvykle nejmladší mořeplavkyní na světě, která se tady kdy z plachetnice vylodila…

Je krásné počasí a tak hned vyrážíme na procházku. Kotvíme u velrybářské stanice, takže hned u nás je několik vraků, nádrží na velrybí tuk a rozpadlé domy a průmyslové stavby. Nyní je zde mezi troskami krásné zrestaurované muzeum, kostel, hřbitov, poštovní schránka a obchod se suvenýry. Na hřbitově je pochován slavný Sir Ernest Shackelton a je pro mne zvláštní a inspirující stát u hrobu tak významné osobnosti.
Malých lachtanů antarktických je tady všude v okolí několik stovek a vypadají docela agresivně. Někteří leží přímo u nás na mole či pod ním a jen nás pozorují, ale někteří se doslova útočně rozběhnou proti nám, cení zuby a vypadají naprosto věrohodně, že nás chtějí kousnout a ochutnat. Na Jižní Georgii jich je cca 3mil, samec má 200kg, samice 20-50kg. Trochu se bojíme, než si zvykneme a než si najdeme způsob ochrany. Stačí s sebou mít pádlo či hůlku a namířit je před jejich čenich a ti se hned většinou zastaví. K pár nejagresivnějším jedincům stačí udělat krok k nim a tlesknout anebo je jen lehce plácnou pádlem po tlamě. Je to ale nezvyk a chvilku to trvá, než si zvykneme. O kousek dál je kolonie tučňáků patagonských. Ti jsou neuvěřitelně krásní. Procházíme se mezi nimi a jsou od nás klidně třeba jen půl metru a nevadí jim to. Největší z nich jsou jen o trošku menší než Hanička, která má 104cm. Je to prostě nádhera.

A co dál? Jižní Georgie měří na délku 90Nm a na šířku 20Nm. Máme v plánu zde být týden a chceme vidět co nejvíce. Máme ambiciózní plán, ale i oprávněné obavy, protože počasí zde umí být naprosto nepředvídatelné a tvrdé jako u Mysu Horn – koneckonců jsme prakticky na jeho úrovni. V zátokách jsou často „williwaws“ (velmi prudké větry z hor) a běžně dosahují rychlosti přes 50kn (100km/hod – jedna loď tu zaznamenala 80kn na kotvě). Mluvil jsem se dvěma kapitány plachetnic, co byli několikrát na  Jižní Georgii a vícekrát v Antarktidě, a oba se shodli, že Jižní Georgie je jednoznačně o hodně náročnější a nebezpečnější než Mys Horn, Antarktida či Patagonie. Máme tedy opravdu respekt…

9.2. Gold Harbour (54°37S, 35°56W), 40Nm
Předpověď je příznivá a tak ze zátoky vyplouváme v 8 hodin ráno. Jen vyplujeme, opět musíme proplout hustou ledovou bariérou, která se neustále uvolňuje z blízkého obrovského ledovcového splazu. Není to ale jednoduché se proti větru i vlnám vyhýbat ledovým krám. Potom obeplouváme Barff Point a vítr se nám stáčí na boční a pak na zadní. 8 hodin plavby na rozbouřeném moři a velkých vlnách je hodně nepohodlných. Nakonec ale shazujeme kotvu v kryté zátoce na 8m hloubky. Je krásné a slunečné počasí, a tak, i když jsme hodně unaveni, bereme kajak a všichni tři vyrážíme na blízký břeh. Obáváme se totiž, že by zítra nemuselo být tak pěkné počasí.
Místo pro výsadek vždy vybíráme tak, aby tam byl co nejmenší příboj. V tomto případě je to asi mezi stovkou lachtanů, kterým se to fakt vůbec nelíbí. Místo na břehu si musíme od prvních okamžiků doslova vybojovat pádly a křikem. Dokonce se jich i trochu bojíme. Nakonec jsme ale na břehu. A na břehu? To si vůbec nedovedete představit! Tisíce lachtanů antarktických a tisíce Tučňáků patagonských a desítky rypoušů sloních. A vy se mezi nimi volně procházíte a jste od nich doslova jen pár centimetrů!!! Jsme z toho doslova v extázi. Všechny ty obrovské starosti, nervy, potíže a nepohodlí, to vše stálo už jen za tuto jedinou procházku. Zbytek už bude jen bonus navíc…

10.2. St. Andrewsbay (54°26S, 36°11W), 20Nm
Ráno vytahujeme kotvu a plujeme proti větru i vlnám. Je to trochu boj, ale nedá se nic dělat, musíme to zvládnout, lepší počasí nebude. Je hustá mlha, ale když připlouváme k zátoce, mlha naštěstí mizí. Plujeme kolem 5 km dlouhé pláže a všude jsou tučňáci a další zvířena. Je zde největší kolonie Tučňáků patagonských na  Jižní Georgii, která má 400.000 členů! To je skoro jako počet obyvatel v Brně! Neuvěřitelná představa. Opět si bereme kajak, protože je pro nás nejsnadnější dát jej z lodi na vodu i vytáhnout na loď. Plujeme na pláž s nejmenším příbojem, ale máme problém, zabral si ji obrovský samec rypouše sloního, který je ve vodě a kouká upřeně přímo na nás. Samec má až 4000 kg a 4,9m délky, samice má 900kg a 2,8m délky! My vážíme všichni dohromady i s kajakem 170kg. Situace je tedy naprosto jasná. V knize jsme našli, že se mu říká „Beach master“ („šéf pláže“) a my tomu rozumíme. Ve vodě tráví 10 měsíců v roce, umí se potopit do více než 900m hloubky, ponor trvá klidně 2 hodiny a pro odpočinek mezi ponory mu stačí 3 minuty. Jen si to zkuste představit! Plujeme tedy dost bokem od něj, což znamená při vylodění i při odplutí hodně mokro především v Petiných holínkách a kalhotách. Prostě máme fakt respekt.
Vylodění bývá snazší… rozjedeme se plnou rychlosti na vybraný kus pláže, najedeme na břeh, Peťa vyskočí, vytáhne v příboji Haničku, odhání lachtany, já vyskočím ze zadního místa a vytáhnu kajak. A někdy je to naopak, protože plán „A“ nevyjde 🙂 Odplutí je vždy těžší. Posadíme Haničku do středu kajaku, čekáme na vhodnou mezeru mezi příbojovými vlnami, naskočí Peťa dopředu a začne pádlovat, já odstrčím definitivně kajak, naskočím a začnu pádlovat taky. Teoreticky by to mělo jít tak, že bychom zůstali oba suchý – prakticky se nám to ale nikdy nepovedlo 🙂
A na břehu? Od obzoru k obzoru desetitisíce Tučňáků patagonských. A vy mezi nimi… Až když si prohlížíme záběry z drona, vidíme tu neuvěřitelně krásnou masu tučňáků…
Protože má přijít silnější vítr, tak ještě večer přeplouváme do Ocean Harbour, který je daleko více chráněný a je to jedno z bezpečnějších kotvišť.

OceanHarbour (54°20S, 36°15W), 10Nm
Každá zátoka je zcela jiná. Zde není skoro žádná zvířena, ale okolní příroda je jako stvořená ke krásným i dlouhým vycházkám. Což s Haničkou samozřejmě nemůžeme využít. Vybírám si ale jiný druh tělocviku při vytahování kotvy. Bohužel jsme na kotvu nabalili neuvěřitelný chuchvalec kelpu (mořské rostliny), se kterým si ani vrátek nebyl schopen poradit a který vytvořil malý ostrov přímo na kotvě. Na ten si dokonce můžu stoupnout. Vytažení kotvy nám zabralo skoro 2 hodiny neuvěřitelně těžké dřiny s mačetou, kdy visíte někdy hlavou dolů, někdy na jedné noze z lodě, držíte se jednou rukou a druhou sekáte mačetou kelpy o průměru až 5cm. Jsem zcela vyřízený. To je nevýhoda, když plujeme bez posádky a nemám se s kým vystřídat.

11.2. GodthulBay  (54°18S, 36°17W), 6Nm
Vybíráme si další bezpečné kotviště určené spíše k procházkám.
12.2. Ráno po dalším tuhém boji s kelpy ještě navštěvujeme pěknou malou zátoku Cobblers Cove (54°16S, 36°18W), 2Nm. A pak pokračujeme na pro nás další významný bod naší výpravy.

HerculesBay (54°08S,36°40W), 20Nm
Zde totiž můžeme pozorovat pro nás další jedinečný druh tučňáka – tučňáka Macaroni, česky žlutorohého. Jsou to středně velcí, kouzelní tučňáci s oranžovou chocholkou, kterým říkáme „punkáči“. Za posledních 30 let se populace snížila z neznámých důvodů na polovinu. Jsou naprosto úžasní..
13.2. Ráno opět zápasím s kelpy a po těžce vydřeném vítězství vyplouváme na průzkum velrybářských stanic.

Leith Harbour (54°08S, 36°41W) 5Nm
Stromness (54°09S, 36°42W) 3Nm
Husvik (54°11S, 36°42W) 5Nm
Všechny stanice jsou zakázanou zónou kvůli vandalům a nesmí se ani navštívit. My proplouváme velmi pomaličku těsně kolem břehů a vychutnáváme si silnou, i když velmi smutnou atmosféru těchto míst. Velrybářských stanic je na Jižní Georgii několik a jde z nich hrůza. V letech 1904-1965 zde bylo zavražděno 175.000 velryb! Lachtanů antarktických bylo zavražděno na přelomu 18. a 19. století dokonce 1.200.000 a byli téměř vyhubeni! Byla to naprostá jatka a člověk se stydí, že patří k „Homo sapiens“. V Husviku se vyvážeme u starého rozpadlého mola, abychom poobědvali, ale ani zde, i kdyby to bylo velmi jednoduché, se mi nechce zákaz porušit. Původně jsme zde chtěli přenocovat, ale druhý den má přijít prudká bouře a museli bychom brzy ráno vstávat a tak radši v klidu odplouváme zpět do Grytvikenu, kde se večer opět vyvazujeme u našich sousedů – vědců – zkoumající velryby.

Grytviken (54 °17S, 36°30W) 16Nm
14.2. Dopoledne je ještě hezký den, který využíváme k delší procházce po okolí. Odpoledne se ale počasí prudce zhoršuje a večer přichází bouře. Vítr je naštěstí jen něco přes 40kn, fouká od mola a my jsme perfektně vyvázáni. Bouře rychle odchází a sousedé chtějí vyplout v 6 ráno, takže nedobrovolně vyplouváme takto brzy i my.
Celkem upluto na S.Georgii 130 Nm, celkem z Ushuaia 1400Nm
Vše, co jsme chtěli vidět, jsme viděli. Byl to nádherný životní zážitek. V mnohých ohledech hezčí a zajímavější než Antarktida. Měli jsme neuvěřitelné štěstí na počasí. K prozkoumání jsme si vybrali celou severovýchodní stranu Jižní Georgie, která je nejzajímavější a nejpestřejší a přitom má několik relativně bezpečných kotvišť. Proč relativně? Byli jsme všemi upozorňováni, že pojem bezpečné kotviště na Jižní Georgii prostě neexistuje. Každé kotviště je více či méně rizikové. Ano, mohli bychom zde prožít klidně měsíc a stále by bylo co objevovat. Jenže jsme limitovaní časem a je nejvyšší čas vyplout. Není moc pravděpodobné, že se sem ještě někdy vrátíme… dostat se sem je extrémně obtížné… ale ve skrytu duše v to trošku doufám…
15.2. v 6 hod ráno vyplouváme do teplých krajin na sever

Přeplavba
Předpověď máme na zdejší podmínky relativně příznivou. Žádná bouře, předoboční vítr 25kn, který by nám měl umožnit plout severozápadním kursem na Montevideo (Uruguay), což je náš plán. Odtud taky máme letenky. Plán je jedna věc a realita je ale zcela jiná. Při vyplutí máme opět nárazy větru přes 40kn a opět ledovou bariéru. Na moři je vítr určitě přes 30kn a tlačí nás prvních 200 Nm přímo na sever. Dalších 300Nm plujeme celkem v kursu, ale pořád ostře proti větru. Ale oceán je drsný a boj proti 30 kn větru a proti 5m vysokým vlnám je vysilující. Loď mlátí o vlny a Peti je špatně. Potom přichází zcela přesný protivítr a ten nás definitivně vytlačil úplně mimo plánovanou trasu na severovýchod! Plavba do Montevidea by byla už nesmyslná. A tak je jasné, že plujeme přímo do Brazílie. Váháme mezi Rio Grande, Florianopolis a nejseverněji pro nás dostupným městem Santos, které nakonec vyhrává. Ceny letenek zpět do Buenos Aires (odkud máme letenky domů) jsou šílené (10tisKč/os), ale nedá se prostě nic dělat, kostky jsou vrženy. Co je ale fakt příjemné, je, že jsem odhadl, že každý den bude o 2°C tepleji. A opravdu to tak je! Je neuvěřitelně příjemné se z čepic a zimních bund dostat během 5 dní plavby do teplého jara a během dalších 5 dní do horkého léta!

Po prvním náročném týdnu přichází poslední bouře, která nás jen těsně mine. Pár mil od nás je vítr 50kn, ale my máme pouze 30 kn a ještě navíc zadobočních. Naše rychlost dosahuje občas i rekordních 10kn.
Posledních 6 dní máme krásné slunečné počasí. Bohužel ale bez větru, takže je to velká motorová jízda. Doplňuji z kanystrů posledních 400 L nafty. Doufám, že aspoň trošičku foukne vítr a že nám vystačí…

26.2. se poprvé koupeme. Jsme na 28°S a voda je teplá jako kafe. Hodím lano za záď lodě a pak tam hned skáču. Potom beru do náruče Haničku a skáču za loď i s Haničkou v náručí. Peťa i Hanička se poprvé v životě koupou v Atlantském oceánu…a to rovnou na otevřeném oceáně 300Nm od břehu… 🙂

28.2. ráno se situace ale výrazně komplikuje. Protože spěcháme, aby holky stihly letadlo, ženu motor na maximální obrátky. A to znamená sice vyšší rychlost ale taky větší spotřeba nafty… Podle předpovědí měl v posledním týdnu 2x přijít na jeden den příznivý vítr pro plavbu na plachty. Nepřišel… místo toho pořád bezvětří nebo slabý protivítr. Důsledek? Ráno se dívám na měřáky nafty v nádržích a oba ukazují „NULA“!!! V nádrži sice určitě ještě něco je, ale… Zbývá nám 150Nm!!! Den a půl plavby. Je 100% jasné, že NEDOPLUJEME!!!

Co teď? Předpověď je stále stejná: mírný protivítr. Jsou jen 2 možnosti:
1)      Plout dál k našemu cíli, dokud nedojde nafta a pak někde třeba od rybářů naftu „vyžebrat“ a koupit.
2)      Otočit to okamžitě k nejbližšímu břehu a doplout na plachty. A tím si významně zkomplikovat situaci, protože holkám pravděpodobně propadnou všechny letenky 🙁

Ráno jsem fakt nervózní. Co mám dělat? Jak se mám rozhodnout? Nakonec se rozhoduji pro plutí dál… A máme štěstí!!! Za 2 hodiny na to vidím loď, která pluje kolmo k naší trase. Otáčím naši loď a pluji k nim. Je to 100m velká vědecká loď a prosíme je, jestli by nám neprodali 160 L nafty. Odpovídají, že si to musí nechat schválit od někoho na břehu. Mezitím se věnují svému výzkumu a my čekáme na rozhodnutí. Po více než 1 hodině čekání říkají, že nám pomůžou, že ale musíme počkat, až dokončí svůj výzkum. Úleva je to velká. Další více než hodinu tedy dál čekáme… Potom je na řadě transport nafty. Já navrhuji, že vezmu své 60L kanystry a dopluji k nim na člunu. Oni ale nechtějí, abych vstoupil na palubu, a chtějí, abych připlul s lodí k jejich boku, hodili nám lano a na tom laně že nám pošlou po jednom své 20L kanystry. To ale nemůže fungovat. Neuvědomují si, že jsme plachetnice a že nedokážu ve vlnách a větru držet loď dlouhou dobu vedle nich. Nervy (hlavně moje) jsou na pochodu, oni dělají problémy, a my tu naftu nutně potřebujeme! Nakonec se nám je podaří přesvědčit, aby všechny navázali na jedno lano, hodili nám ho a my si kanystry vylovíme. A tak se také stalo. Bohužel nám dali ale jen 7 kanystrů (ale zaplať Neptunovi za to) – takže stále není jasné, jestli nám nafta vyjde…
Jaké jsme měli štěstí, si brzy silně uvědomujeme. Byla to totiž jediná loď, kterou jsme ten den potkali…

1.3. odpoledne už houstne doprava. Santos je největší přístav v Brazílii a na kotvách před ním stojí minimálně čekajících 100 nákladních lodí. Proplouváme řekou a hledáme Yacht Club Santos. Stíháme to jen tak tak, ještěže je světlo. Vyvážeme k molu loď a přichází soumrak. Jsme tu! Brazílie! Zvládli jsme to!!!

Celkem upluto na  Jižní Georgie – Santos (Brazilie) 1930 Nm   (za 14,5 dne)

Celkem z Ushuaia 3330Nm

A Hanička má celkem upluto 12.815 Nm