VIII. etapa
Posádka: kpt. Jiří Denk
Mé předchozí plavby bez posádky byly:
- Jakarta (Indonesie) – Singapur: 550Nm za 5,5 dne r.2007
- Langkawi (Malajsie) – Phuket (Thajsko): 140Nm za 1 den r.2008
- Seychelly – Majunga (Madagaskar): 910Nm za 8dní r.2008
- Paraty (Brazilie) – Montevideo (Uruguay): 1 100 Nm za 11 dní r.2009
- Montevideo (Uruguay) – Punta Arenas (Chile): 1 330 Nm za 11 dní r.2009
Jak to všechno začalo? V sobotu 28.11.2009 dopoledne přilétám do Montevidea a těsně po poledni přijíždím do maríny. Je to vždy stejně zvláštní pocit, stát opět na palubě své lodě. Nejdříve vše kontrolujete, jestli je všechno v pořádku. Obhlížíte ji zvenku, jestli ji nikdo nepoškrábal či jinak nepoškodil, jestli někdo neukradl lana či jiné součástky. Zdravíte se s ní, hladíte ji a povídáte si o tom, jak se tu měla, zatímco vy jste byli pryč. V tomto případě je setkání radostné. Hrozivě vyhlížející poškrábaný bok z Ria de Janeira je přelakován, a to velmi hezky a kvalitně, a antifoulingem je trup natřen také. Tzn., že hlavní úkoly, proč loď musela na břeh, jsou splněny. A to je skvělé. Jediná komplikace je, že od lodě nemám klíč. Ten si předávali jednotliví opraváři. A já měl jen jeden. Nakonec nezbývá než, po více než 5 hodinovém hledání a čekání na klíč, zámek přeřezat. Ale jen co jej přeřežu, tak za 10min na to ke mne klíč dorazí. Pozdě, smůla, ale jsou horší věci na světě. Jsem uvnitř a cítím se jako doma. Vše je sice trochu zaprášené a zašlé – byl jsem pryč více než 3 měsíce – ale jste prostě doma. Uklidím nejnutnější věci a jdu spát.
V neděli v celém Yacht klubu nikdo není. Je neuvěřitelně škaredé počasí. Vichr bičuje marínu spolu s deštěm a celá loď, která je zapřená a podložená na kůlech na břehu, se doslovně klepe tak, že se bojím, aby nespadla. Místní léto jsem si představoval jinak. Věnuji se tedy pracem uvnitř, ale moc jich není, takže nakonec doháním spánkový deficit.
V pondělí 30.11. už je opět hezké počasí a věci se dávají do pohybu. Brzy ráno se setkávám s Jardou Pavlíčkem – je to pro mne velké a příjemné překvapení a domlouváme se, že se sejdeme večer. Ihned na to jdu do kanceláře a prosím, aby mne dali na vodu. Ukazují mi ale čekací list, kde je cca 25 lodí, které chtějí to stejné. Buď spustit do vody anebo z vody vytáhnout. Vypadá to opravdu bledě. Uvědomuji si, že je to moje chyba, že jsem si měl z ČR domluvit termín spuštění na vodu mailem. Pochopitelně jsem netušil, že situace bude taková. Mám poučení pro příště. Teď se snažím vysvětlit, že na mne čeká posádka a že je to pro mne opravdu důležité. V kanceláři mi říkají, ať přijdu odpoledne. Když odpoledne přijdu daná pracovnice tam už není a nikdo neví kde je. Sháním info dál a údajně bych měl jít na vodu druhý den – neuvěřitelné!
Potom ovšem najdu danou zodpovědnou pracovnici a ta říká, že to bude příští týden, možná… Je to šílené. Opět se snažím vše vysvětlit a nakonec mi říká, ať přijdu druhý den („maňana“), že se domluvíme. Opět jdu nahoru do hlavní kanceláře a vše vysvětluji znovu, opět jdu dolů do provozní kanceláře. Výsledek je stejný. Mám přijít „maňana“. Odpoledne je pryč. Více už jsem ale udělat nemohl. Zbytek večera pracuji na lodi – instaluji life raft, lana, upevňuji na palubě člun..
A večer vyrážíme s Jardou na večeři. Kdo je to Jarda Pavlíček? Kontakt na něj sehnal Roman Čížek a ten také domluvil schůzku s Jardou v Brně. Jarda je s velkou pravděpodobností v současnosti největší žijící český polárník. Více než 20 let jezdí každý rok na Antarktidu, kde založil a vybudoval mezinárodní ekologickou antarktickou stanici na ostrově Nelson. Tuto stanici vede, organizuje chod, zásobuje a především obývá. Kromě jiného je i expertem na přežití v drsných podmínkách a autorem několika knih na toto téma. Na téma přežití v tvrdých podmínkách dělá i praktické kurzy v Čechách i jiných zemích. Je to prostě žijící legenda. Má velmi dobré pozorovací schopnosti a vynikající paměť. Ale především je to mimořádně silná osobnost a dobrý člověk.
První setkání v Brně probíhá legračně. Na schůzku dorazím v obleku a kravatě, protože jdu rovnou z firmy. A z celého setkání jsme všichni – já, Roman a Aleš – patřičně vykuleni. Poprvé v životě se setkáváme s někým, kdo na Antarktidě opravdu byl. A to mnohokrát… Některé otázky Jardovi musely znít hodně legračně a musel se opravdu bavit, což mi později přiznal. Hodně ho pobavil i můj zjev v obleku a v kravatě. Když jsem se ho ptal, jestli goretex je opravdu vhodný materiál, musím se smát sám sobě ještě teď. Je to totiž stejné, jako by jste se na tuto otázku ptali Robinsona, který přežije a poradí si v jakékoliv situaci. Jarda mi ovšem později zároveň říkal, že jsme se mu jako parta lidí hodně líbili. Večer jdeme na jeho přednášku do klubu a pak si ještě chvíli povídáme. Informace, které nám poskytl, jsou pro nás velmi důležité. Poprvé se dozvídáme k našemu plánu nějaké konkrétní a reálné informace.
Dalším důležitým prvkem přípravy je kontakt, který jsem dostal od Jirky Zindulky na Vildu Rudolfa. Vilda je člověk, který byl rovněž mnohokrát na Antarktidě a z toho 3x na plachetnici, která tam provozuje charterové plavby. S Vildou se setkávám v Praze a setkání je to opět mimořádně cenné. Vilda mi dává souřadnice jednotlivých polárních stanic a vysvětluje strategii plavby. To vše upřesňuje naše plány a výprava dostává jasný plán.
Vraťme se ale do Montevidea. Večer tedy jdeme s Jardou na večeři a na pivo a je to velmi příjemný a hezký večer. V úterý 1.12. mne v kanceláři utvrzují v tom, že opravdu pravděpodobně zítra loď dají do vody. Ovšem jsem už po všech zkušenostech k takovým „asi“ a „pravděpodobně“ skeptický. Jistotu budu mít, až když budeme opravdu na vodě. Ovšem odpoledne odváží loď přede mnou a uvolňují místo pro vyvezení mé lodě. A později dokonce podsunou pod nás už i podvozek. Vypadá to, že to opravdu vyjde! Jinak scénář mých prací se opakuje: umytí lodě zvenku i zevnitř, vyčištění teaku v kokpitu a jeho napuštění olejem, atd. A večer vyrážíme s Jardou opět na večeři, tentokráte do korejské restaurace v centru města.
Ve středu 2.12. ráno se věci ale opět komplikují. Není prý k dispozici dost silný traktor. Už to vidím černě, nicméně traktor se k mému překvapení opravdu odpoledne dostaví a nastávají horečné přípravy ke spuštění. Co to znamená? Uvolnit anténu ze zadního stěhu a uvolnit celý zadní stěh a uvolnit i další 2 boční stěhy. Ještě tam 2 boční stěhy zůstávají, ale i tak se trochu bojím, aby při nějakém neopatrném pohybu celý stěžeň nespadl. Z jeřábu visí na plocho velký kříž (každé rameno má cca 3m) a tento kříž se musí složitě napasovat popruhy na kýl. Je to dlouhá operace. Po cca 1,5 hodině je vše je hotovo a loď se pomalu zvedá, otáčí, spouští a.. ALTEGO JE NA VODĚ!! Sláva. A teď zase vše namontovat zpět. Do toho přijíždí tankovací auto a čerpám 400 l nafty. A až teprve teď můžu jít vyřizovat papíry a povolení k odplutí.
A nemilá zpráva je, že kvůli razítku do pasu musím až do města. Je tedy jasné, že dnes nevypluji. Původně jsem měl v plánu pomoci odtáhnout Jardovu malou loď do jiné maríny. No necháme to na zítra. Jarda mi i tak gratuluje k rekordnímu spuštění do vody. Ani on nevěřil že to půjde takhle rychle. Jde se mnou do města, v klidu vyřídíme razítko do pasu a jdeme s Jardou opět na večeři do korejské restaurace, tentokráte vedle té včerejší. Musím říci, že korejská kuchyně je opravdu naprosto vynikající.
Ve čtvrtek se probouzíme do divoké bouře, která na moři řádí. Obrovské vlny se rozbíjí a zalévají celý přístavní vlnolam i molo. Na první pohled je jasné, že dnes nikam neplujeme. Je to škoda, znamená to také, že nebudu už moct kvůli času Jardovu loď odtáhnout. To by bylo již zpoždění, které by mohlo ohrozit antarktickou výpravu. Den tedy využívám k výměně motorového oleje a filtru a k upevnění antény od vysílačky. K večeru se moře mírně zklidňuje, ale na bezpečné vyplutí to ještě není. Rozhoduji se nakonec situaci nehrotit a vyplout až ráno. A tak jdeme s Jardou na poslední večeři do přístavní restaurace na špageti s mořskými obludami.
V pátek 4.12. ráno v 7.00 konečně vyplouvám. Počasí se po půlnoci umoudřilo, moře je ještě mírně rozbouřené, ale vítr mírný. Takže jdu na to! S Jardou uvolňuji postupně všechna lana, řadím rychlost a pozvolna vyplouvám. Stojím u mola hned u břehu, takže přede mnou je hned mělčina, takže musím opatrně a pomaleji. Ovšem odlivový proud mne ihned stáčí a tak končím na moorigových lanech sousední lodě. Myslím si, že se jen lehce odrazím od sousední lodě a jejích lanech a popluji dál. Ovšem omyl! Něco se zadrhlo. Doufám, že jsem lano nenamotal do šroubu! Jsem si téměř jistý že ne… Tak proč mi to sakra nepluje? Zkouším opatrně dopředu, dozadu, dopředu… nic… Přidat plyn, ubrat plyn… A nic… Něco mne drží a tak nezbývá než zavolat na pomoc asistenční člun. To co vypadá jako snadná záležitost se komplikuje. Obsluha člunu někde spí a na vysílačku nereaguje. Jarda ho nakonec vyhledá osobně a tak pokusy pokračují tentokráte s člunem. Bez úspěchu. Přichází další personál a všichni kroutí hlavami a ptají se jestli jsem nenamotal lano do šroubu. Tvrdím že ne, ale už si nejsem zcela jistý. A tak nakonec vyvážou sousední loď k dalším lodím a rozvážou mooringová lana, provlečou je pod mou lodí… A sláva, jsem volný.. Po více než hodině snažení. Co se asi stalo? Asi jsem přejel mooringové lano kýlem a jeho bójka uvízla pod mým ochranným ocelovým lanem lodního šroubu mezi kýlem a kormidlem. Ještě že jsem ho opravdu nenamotal do šroubu…to by byla teprve legrace… Jardovi děkuji za pomoc, rychle se loučíme a asistenční člun jej odváží na břeh. A já opravdu vyplouvám, směr Santa Cruz. Původně jsem měl plán setkat se s částí posádky v Rio Gallegos. Ovšem se ukázalo, že vplutí do Rio Gallegos je mimořádně nepříjemné a možná i nebezpečné. Všichni mi to rozmlouvají. Rozdíl hladiny mezi přílivem a odlivem běžně dosahuje 11m a nejvíce bylo naměřeno dle atlasu 18m! Tomu pochopitelně odpovídají přílivové a odlivové proudy v úzkém ústí řeky a neustále měnící se mělčiny. Proto se nakonec domlouváme s částí posádky na nalodění se v Santa Cruz a s druhou částí na Punta Arenas.
Síla větru 12 kn přesně do přídě, takže pochopitelně pluji na motor a rychlost 5,5 kn je rozumná. Večer se moře zklidňuje a vítr otáčí na boční, takže vytahuji plachty. Malá komplikace – jak na palubě bylo několik pracovníků, někdo z nich přehodil výtah hlavní plachty přes lano lazy bagu. Takže plachta opět dolů, přehodit výtah zpět a opět nahoru. Poučení – zkontroluj i to, čím si jsi zcela jistý… A pak si už užívám krásného jachtingu při zapadajícím slunci. Jaká nádhera! Toto mám opravdu rád.. kolem dokola moře, v dálce mizející břeh, zapadající sluníčko a naprostá pohoda…
V noci byl střední provoz. Okolí kontroluji každých 10 -15min. Potkal jsem cca 8 lodí, všechny v bezpečné vzdálenosti.
Sobota 5.12.
jsem nevyspalý a dospávám se tedy ráno. Okolí je prázdné, nikde nikdo, žádná loď na obzoru. Pravděpodobnost, že ve dne do mne někdo vrazí je sice malá, ale stejně kontroluji okolí každých cca 45min. Je zajímavé, jak si tělo dokáže velmi rychle zvyknout na nový režim. Plavba jde dobře a počasí mi přeje. Je krásně slunečno a fouká příjemných 15kn z boku.
Neděle 6.12.
V noci mne navštívila první bouře. Velmi rychle měnící se směr větru, rychlost přes 35kn, prudký déšť. Ale za hodinu a půl je po bouři. A přichází pro změnu první technické potíže. Z vodní pumpy motoru, která honí chladící mořskou vodu, kape. Nekape ovšem pod víčkem impeleru, kde je to jednoduché přetěsnit, ale překvapivě od hřídele. Znamená to vyměnit minimálně těsnění u hřídele vodní pumpy. Hřídel byla vyrobená a měněná v Rio de Janeiro. Později se dozvídám, že hřídel musí být vyleštěná a to právě asi dostatečně nebyla a proto začala téct. Kape rychlostí 1 litr/hodinu, což je poměrně hodně. Zavěšuji tedy pod pumpu plastový kelímek od velkého jogurtu a každou hodinu jej je potřeba vylévat.
Pondělí 7.12.
Věci se začínají komplikovat. Těsně předtím, než jsem odeslal mail s objednávkou nové vodní pumpy, se přerušilo satelitní mailové spojení. A už se ho přes mnoho pokusů nepodařilo navázat. Satelitní terminál je bezchybně připojen na satelit, ale nechce provést přenos dat. Je to na houby. Přitom kreditu jsem tam měl na celé 3 měsíce! Jediné vysvětlení, které mne napadá je, že si počítač stáhl „aktualizaci“ a tím mne vybil kredit. Žádal totiž kvůli aktualizacím o restart. Krám mizerný. Myslel jsem si, že na aktualizace musí dostat souhlas. V každém případě to nefunguje a ani nejbližší týden fungovat nebude. Mrzí mne to o to víc, že si pár lidí, včetně nové posádky, bude dělat zbytečné starosti.
Dnes jsem překročil 40°S a dostal se do pásma „křičících čtyřicítek“. Přivítalo mne modrou oblohou a sluníčkem. Přesto mi v průběhu dne počasí už ukázalo, co umí. Z ničeho nic se přede mnou vytvořila fronta. Vítr o síle 12kn naráz utichl, fronta se doslova přese mne přehnala a vítr se prudce otočil o 150° a síla větru se 3x znásobila z 12kn na 36kn. Potom se objevilo opět sluníčko a modrá obloha a vítr zeslábl na 16kn. To vše během cca 20min. To stejné prý umí i při bouřích při větrech 40kn a výše. Jsem vděčný za každý hezký den, který mám. Je totiž jasné, že takhle hezky nebude stále.
Jsem teď nejjižněji, co jsem kdy byl na lodi. Na Novém Zélandě jsem byl na 37°S a na Mysu Dobré Naděje to byl 35°S. Suchozemsky jsem byl na nejjižnějším cípu Tasmánie a to byl 43°S.
Úterý 8.12.
Ráno mne vítá obloha bez mráčku a moře jako zrcadlo a prakticky skoro bezvětří. Okamžitě využívám klidného moře a doplňuji naftu z kanystrů. Zatím jsem vyjel 125 l nafty a ty jsem nyní doplnil. Mám upluto z Montevidea 450Nm a 610Nm mi schází do Santa Cruz. Což znamená zatím celkem hezký průměr 110Nm/den. Dobrá zpráva je, že mám dost nafty aby stačila až do Santa Cruz. Je to legrační. Zatímco v Chorvatsku a jiných zemích prosí jachtaři Neptuna, aby foukalo, tak tady jsem doslova vděčný za každý málo větrný den, a to ikdyž to znamená jet na motor. Když jsem viděl v Montevideu, co dokáže místní malá jednodenní bouře, které jsem tam zažil dvě během 5 dní, tak vděčnost a respekt je na místě. A to jsem teď o 900km jižněji.
Dopoledne nefoukalo a tak jsem ještě plul na motor a den jsem využil k hygienizaci. Postup je jednoduchý, vyslečete se do naha a ve kbelíku se rácháte a umýváte, jak dlouho to vydržíte. Což zrovna dlouhý čas rozhodně není. A pak se rozmrazujete v podpalubí. Nemám tady teploměr, takže nevím kolik °C má voda a kolik °C má vzduch. Vzduch odhaduji na 15°C. Rozhodně je zde ale zatím tepleji než v Norsku na Lofotech a Vesterálech, kde jsem měl půjčenou charterovou loď. Tam jsem byl nejseverněji také na 69°N. Lofoty a Vesterály jsou ale ještě ohřívány Golfským proudem. Zde mám ale zatím velké štěstí na sluníčko.
Odpoledne se rozfoukal příjemný zaďák, který se změnil postupně na zadobok. Takže nastavit plachty a jedeme na vítr. Rychlost větru 10-14kn a velmi slušná rychlost lodě 5-7kn. A to mám ještě zrefovanou hlavní plachtu.
Ve středu 9.12., 6.den plavby, jsem překročil 43°S a jsem tedy nejjižněji, co jsem kdy vůbec v životě byl. Jsem vděčný za další hezkou noc, kdy se vítr nezměnil a já uplul přes 70Nm za 12 hodin. Tato noc byla neobyčejně jasná a krásná. Chuchvalce hvězd svítily tak, že ikdyž nebyl měsíc, tak bylo krásně vidět. A až se měsíc objevil byla viditelnost fantastická skoro jako ve dne. Jsem definitivně za polovinou trasy. Upluto mám 600Nm a zbývá mi 460Nm. Ze zkušenosti vím, že druhá polovina psychicky utíká 2x rychleji. Je to velmi zajímavý jev.
Přes den bylo krásné počasí. Večer se ale horší. Když se stmívá, objevuje se hustá mlha. Není vidět ale naprosto nic. Ke slovu přichází radar, ale ten nepříjemný pocit, když nevidíte ani na pár metrů kolem sebe, je velmi zneklidňující a znervózňující. Přestože jsem už několik dní neviděl ani na obzoru žádnou loď, vstávám každých 20min a kontroluji radar. Noc je to nervózní.
Čtvrtek 10.12., 7.den plavby je krizový. Hned od rána se prudce zhoršilo počasí. Vítr se stočil na přesný protivítr a neustále zesiluje. 15kn–20kn-25kn-30kn-35kn. Jde to rychle. Všude mračna a začínají přicházet od oceánu vlny přes 5 m velké, zalamující se, zalévají palubu a jdoucí těsně za sebou. Vlny zalévají ventilační přívody vzduchu do podpalubí a v salónu se objevuje první voda. Ještě netuším, že zdaleka ne poslední. Začíná rodeo na vlnách. Chvíli ještě pluji na motor, ale jakmile rychlost lodě klesne pod 2,5kn, je to jen mrhání naftou. Musím křižovat. Hlavní plachta je zrefovaná. Vytahuji kousek kosatky, dotahuji ji, ale loď ještě neposlouchá jak má. Chci povytáhnout ještě kousek kosatky, ale ujíždí mi nohy a pouštím více lana než je zdrávo. Autopilot neudrží směr a tak dělám „hodiny“. Protože jsem s tím nepočítal, nezavřel jsem uzávěr odpadu umývadla. Takže jakmile se loď nakloní na druhou stranu než má, dovnitř salonu se umývadlem hrne spousta vody. Co teď nejdříve? Vrhám se z paluby k uzávěru a zavírám jej. Bilge pumpa, která vypumpovává vodu zevnitř, se snaží, ale vody je tu opravdu hodně. Neovládaná loď se v prudkém větru naklání a nabírá vodu do kokpitu tak moc, že natéká i do kormidelny. Vše je mokré. Rychle ke kormidlu a srovnat loď. Zavřít vchod. Musím opakovat manévr, protože příliš povolená kosatka se nedá vinšnou v plném větru dotáhnut. Je třeba z ní dostat vítr. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy by se tu hodil ještě jeden člověk, který by držel kormidlo a loď v kurzu přesně proti větru. Další „hodiny“, ale kosatka je už pod kontrolou. Ovšem, jak je paluba nakloněná, tak vysoké lámající se vlny deformují držák s fendry a hrozí, že jej utrhnou. Takže hurá do vln odvázat jistící uzle fendrů, vyndat je z držáku a hodit do kokpitu. To vše pravidelně zalíván vlnou za vlnou. Fajn, hotovo. Jsem unavený a otrávený. Dole je spoušť. Když dole uklízím, vidím, že voda musí mít ještě jeden přítok. Je na místech, kam by se jinak těžko dostala. Hledám kudy teče do lodě a za chvíli nacházím – poklop úložného prostoru vzadu na palubě není pořádně dotažen a vlny, které se zalamují přes záď lodě protlačují dovnitř další litry vody, které tečou podpalubím. Znovu obléct a znovu ven do šíleného větru se nechat zalévat vlnami. Naštěstí neprší, ale déšť už by to stejně nijak nezhoršil. Uzavírám tedy poklop a jdu opět poklízet. V zadní kajutě si ale všimnu smradu z nafty. Otvírám motorový prostor, ale tam je klid a sucho, tam nafta neteče. Přemýšlím tedy odkud se tam může smrad vzít.
Za chvíli to mám, s hrůzou si uvědomuji, že při posledním tankování mi čerpadlář poškodil hrdlo jednoho ze dvou kanystrů ze železné zásoby, které vozím v úložném prostoru. Ten je těsně za kajutou. A ten určitě teď v těch velkých vlnách teče. Jiné vysvětlení není. Co teď? Když to nechám, zašpiní nafta celé podpalubí a zasmradí celou zadní kajutu i loď. Jít to předělat znamená: obléci se zpět do mokrých hadrů, vyrazit ven do tříště z vln, přivázat se k zábradlí, vyskládat úložný prostor, kterým zase nateče další voda do podpalubí, vyndat kanystry, někam je přivázat a opět naskládat věci do prostoru a zavřít jej. Práce, která není ani na klidné hladině příjemná. To všechno v 5m vlnách, které se převalují přes palubu. Na výběr stejně ale vlastně nemám a tak vyrážím do akce a za 45min je hotovo. Pak si ale všimnu, že z kanystru i nadále v těch vlnách vytéká nafta, teď pro změnu na palubu. Je jediná možnost – přelít z něj naftu do jiného kanystru. Takže znovu na palubu. Sice menší část nafty na palubu vytekla, ale za chvíli je hotovo a jsem v teple. Jsem docela vyřízený. Vše je ale hotovo a loď je za chvíli poklizená a v pořádku pluje na plachty a křižuji bouří. Projíždím bouří ještě pár hodin, ale vzhledem k tomu, že je statisticky dokázáno, že každá bouře jednou přejde, tak i tato nakonec ztratila sílu a večer je opět výrazně klidnější moře. Ovšem jako trénink pozornosti a důrazné upozornění, že si zbytečné chyby člověk na moři moc dovolit nemůže, to bylo dobré. Jsem na 45°S.
V pátek 11.12., 8.den, je už zase příjemné počasí. Večer se přibližuji ke břehu k Puerto Deseado a podaří se mi zachytit signál na mobilu a poslat pár sms zpráv. A hlavně se mi podařilo dobít kredit pro satelit a jsem zase na mailovém spojení. Takže se mi podařilo i objednat novou vodní pumpu pro motor. Snad se to vše podaří zrealizovat a dopravit pumpu do P.Arenas. Bylo mimořádně příjemné být zase na spojení a dostat pár milých zpráv od přátel a z domova. Za chvíli jsem ale opět bez signálu. Bohužel se ale také dozvídám, že Roman nemůže přijet dříve na změněné místo srazu do Santa Cruz, takže bych tam musel několik dní čekat a to by nebylo dobré pro náš celkový časový plán s Antarktidou. Takže: být už zítra v bezpečí přístavu a např. s teplou sprchou, studeným pivem, dobrou večeří a čekat? Nebo plout dalších přes 370 Nm sám? Znamenalo by to sám proplouvat Primera i Segonda Angostura na začátku Magellanes Strait. Jsou tam obrovské proudy, prudce měnící se větry, bude se tam muset asi několikrát kotvit… prostě hrozí tam komplikace. A pokud plout sám, plout rovnou nebo se v Santa Cruz zastavit a natankovat? Jenže dotankovat naftu by znamenalo min 1 den stání, protože bych musel vyřizovat vstupní a výstupní papíry. Nafty už ale mám málo. Pouze 150 l – to je na 2 dny plavby, to je tak akorát na plavbu k Strait of Magellan. Jenže odsud do P.Arenas je to min 4 dny – při dobrém počasí. A zdejší počasí je opravdu nevypočitatelné. Doteď mne počasí ale velmi hodně přálo. Co když by byl hřích nevyužít tak dobré počasí? A pak bych se musel třeba probíjet bouřemi? Těžké rozhodování. Nakonec se rozhoduji plout dál sám, rovnou bez dotankování nafty. Rizika si jasně plně uvědomuji, a ikdyž mám obavy z neznámého, měním kurz směr Strait of Magellan.
V sobotu 12.12., 9.den, jsem překročil 50°S! Pokračuje mimořádně pěkné počasí. Pofukuje lehký boční větřík 6-8kn a já pluji po zcela klidné hladině rychlostí kolem 4kn. Často se objevují skupiny delfínů a doprovází mne. Je nádherně a tak si peru pár věcí, kompletně se umývám a kbelíkuji se ledovou vodou. A pak si lehnu nahý na palubě a 3 hodiny se na letním sluníčku opaluji!!! Večer se mírně zatáhne a přestane foukat a mne nezbývá než zapnout motor.
Neděle 13.12., 10.den, v noci a brzy ráno prší. Ovšem zažívám nejkrásnější východ slunce v životě. V 5.30hod se vylézá sluníčko a zároveň se na druhé straně objevuje nádherná duha, která začíná v moři a v moři i končí. Vedle ní se za chvíli objevuje druhá a stejně pěkná duha! A v tomto okamžiku se vynoří velká skupina delfínů, kteří začnou skákat všude kolem lodě! Nepopsatelná nádhera! Vše natáčím na kameru a pak už se jen kochám tím skvostem.
Obloha je polojasná či spíše z 6/8 zatažená. Vítr se neustále mění a tak musím střídat plavbu na plachty s motorem. Ke vstupu do Magellana mi zbývá 90Nm a pak ještě 120Nm kanálem do P.Arenas.
V pondělí 14.12., 11.den, v 10 hod ráno obeplouvám Cabo Virgenes a Pta Dungeness a vplouvám do Magellan Strait. Zatím to jde překvapivě dobře. Ovšem odpoledne se mění příliv na odliv a jdou proti mne vítr, vlny i proud. Vlny se mezi sebou neuvěřitelně hádají a večer voda začíná kolem mne doslova vřít. Moře vypadá jako křížem krážem hlubokou orbou rozorané pole, akorát brázdy – vlny – jsou skoro 2m vysoké. Rychlost klesá pod 1,5kn a tak jsem rád, že se doslova doplazím k Pt.Delgada, kde v krytu zátoky v klidu zakotvím. Ihned mne kontaktuje VHF vysílačkou chilské námořnictvo a tak hlásím údaje o lodi i plavbě. Na oplátku se ptám, kdy je nejlepší čas pro proplutí Primera Angostura a dozvídám se, že v 7 ráno. Jsem na plavbu tímto vyhlášeným místem opravdu zvědavý. Po dlouhé době jdu v klidu a v pohodě spát.
V úterý 15.12., 12.den, v 6.30 hodin zvedám kotvu a vplouvám do proudu. Ten mne ovšem otočí neuvěřitelnou silou a znovu mne vyvrhne do zátoky. Vůbec se proti němu nedá plout! Co se děje? Přece mi má pomáhat? Za chvíli si uvědomuji, že mezi Argentinou a Chile je rozdíl 1 hodiny a já jsem si neposunul hodiny. Hodinu tedy pozvolna kroužím v zátoce a pak vyrážím do Primery Angostury. Teď už to jde. Nejdříve pluji svou rychlostí 5-6kn. Ta se ale za hodinu začíná zvedat a plavba se stává divokou jízdou. Maximální rychlost kterou dosahuji je 14,8 kn! Je to vůbec nejvyšší rychlost této lodě za 3 roky, co ji mám! Touto rychlostí prolétnu 10Nm Primery Angostury a i následujících 26Nm „jezera“ mezi Angosturama jako nic. A je tady širší a 13Nm dlouhá Sekunda Angostura! Tu prolétnu rychlostí 11 kn! A je to za mnou! Zbývajících 30Nm do Punta Arenas pluji v pohodě s příznivým větrem a v 16hod odpoledne připlouvám k molu Pratt a vyvazuji se u mola.
Jaká to byla plavba?
Musím říct, že úžasná. Moc se mi líbila, protože v sobě zahrnovala romantiku, krásné počasí, malou i větší bouři, strach z neznámého, napínavé okamžiky, trochu nebezpečí a hlavně i dobrý konec. Opět se potvrdilo, že se člověk obává hlavně neznámého. Pokud se ale obavami nenechá odradit a rozhodne se vykonat svůj záměr, zjistí, že může zvládnout i velké výzvy. Pravda, je potřeba být opatrný a neustále ve střehu. Pocity mám ale fantastické, mám mořeplavbu opravdu rád a zde jsem si ji užil. A samozřejmě děkuji Neptunovi za přízeň.
Plavební data:
Uplutá vzdálenost: 1 330 Nm za 11,25 dne
Což je průměrná rychlost: 118,2 Nm/den s průměrnou rychlostí 4,93 kn
Upluto v VIII.etapě: 1 330 Nm
Upluto v r. 2009: 7 350 Nm, z toho 2 430 Nm v sólo plavbě bez posádky
A celkově Altego uplula z New Zealandu 22 920 Nm