Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Mirek Rusiňák, Ivana Slabá

 

Ostrov Borneo, Malajsie

Město Sandakan (5°50,4 N, 118°7,4 E – kotvení u Yacht clubu)

V neděli 30.12. ráno v pohodě vstáváme, odkotvujeme a hledáme s lodí budovu Yacht clubu, kterou snadno nacházíme o 2Nm zpět. Yacht club je velký hezký dům s klubovými prostory, skluzem pro malé lodě, bazénem, zázemím, hospodou a barem a velkým dřevěným molem. K mému překvapení jsme tady jediná plachetnice. Vím sice, že není sezóna, ale stejně jsem si myslel, že tu nějaké lodě budou. Filipínská Puerta Princesa je jen 2 dny plavby daleko a je tam cca 20 plachetnic. Tady je to stejně levné, zajímavější okolí a nikde nikdo. K molu nám nedovolí manager mariny se přivázat ani na chvíli, kterou bychom potřebovali na načerpání vody. Bezpečně kotvit se dá ale pár desítek metrů od mola na hloubce cca 5m. Platíme 100R (asi 600 Kč) za členství v klubu na 1 rok a 5R (30 kč) /den/os za používání zázemí clubu včetně bazénu. Což je fajn a velmi levné. Do města je to 5 min pomalou chůzí, vše je krásně po ruce. Druhý den v pondělí jdeme po úřadech. Kapitanát je snadno najitelný, 5min chůze od nás. S celníky a immigration je to horší, jsou asi půl hodiny autobusem za městem, ale naštěstí oba úřady jsou v jednom areálu nákladního přístavu. Úředníci jsou milí a přátelští, vše jde snadno a rychle a skoro nic se neplatí. Autobus stojí 4,50 Kč/os J, plechovka Coca-cola 12Kč, dobrý oběd 40Kč,… je to tady velmi příjemné. V clubu je na Silvestra plno svátečně oblečených lidí, je to očividně hodně nóbl akce. Protože ale každou chvilku hrozí déšť, nakonec si Silvestra slavíme na lodi s Peťou sami. Ohňostroj je kousek od nás a my ho máme z první řady bez tlačenice s ostatními.

Jaký máme plán? Posádka Mirek a Ivana se k nám mají připojit 4.1. a my tedy máme pár dní k dispozici. Cca 400km odsud směrem na jih je vyhlášená oblast pro potápění u města Semporna a tak je rozhodnuto. Domlouváme si půjčení auta a tady narážíme na první a poslední problém našeho pobytu. Chlapík z půjčovny asi tak usilovně slavil, že na nás zapomněl. Potom, co jsme mu zatelefonovali, sice přijel, ale dovezl nám k půjčení své vlastní „vytuněné“ auto. Jak se ale po ujetí 80km ukázalo, auto (hlavně jeho extrémně nízkoprofilové gumy a vytlučené tlumiče) nebylo rozhodně vhodné pro občasné, ale v pár místech i velmi časté, hluboké díry v silnici mimo město. A tak se musíme vrátit a na letišti si zajistit jiné auto, tentokrát už dobré. Půjčovné je asi 1000Kč/den. Není to sice málo, ale za výlet to stojí. Za 5 hodin řízení jsme na místě. Noční jízda je docela drsná, protože extrémně hustě prší a musím předjíždět velké náklaďáky. Párkrát jsme také potkali například neosvětleného motorkáře. Navigace úplně jednoduchá také není, protože směrových ukazatelů je jen minimum. Nicméně po 8 hodině večer jsme na místě. Už jen najít hotel a můžeme se dobře vyspat po více než měsíci v posteli mimo loď. Ráno o půl 8 jsme v kanceláři dive centra a hned vyrážíme na ponory. Ponory jsou velmi hezké a potápěčských lokalit je tu nepočítaně. Milovníci potápěni tu mohou strávit týdny. Cena není špatná: 2 ponory stojí 1500 Kč a při větším počtu ponorů by dále hodně klesala. Ponory byly nádherné. Pod vodou jsme viděli hodně želv, desítky perutýnů, stone fish, crocodile fish, obrovskou barakudu (necelé 2m dlouhou), obrovskou murénu a další tvory. Moc pěkné to bylo…

Komentář Peti:  …až na ty obrovské rány, které jsme pod vodou párkrát slyšeli! Nevíme, o co jde, ale vždy s sebou trhneme, jako kdyby vybuchlo něco těsně vedle nás. Až po ponorech, kdy ještě šnorchlujeme a na dně ve hloubce asi pěti metrů vidíme tisíce malých mrtvých rybiček, desítky ryb větších a ulámané velké hlavice korálů, nám to začíná docházet. Naše domněnky nám po vynoření potvrzuje náš divemaster – jedná se o nezákonný lov ryb pomocí bomb! Neuvěřitelné, s takovým ohavným a trestuhodným způsobem lovu ryb jsme se ještě na vlastní oči nesetkali. Ale pro rybáře je to velice jednoduchá záležitost, hodí do vody bombu, která výbuchem resp. tlakovou vlnou usmrtí stovky či tisíce ryb. Vyberou si ty největší a nejcennější „úlovky“ a zbytek mrtvol nechají v moři. Dozvídáme se, že tento lov je v Malajsii sice nezákonný, ale častý. Je nám z toho smutno.

Ráno vyrážíme zpět a po cestě si ještě zajíždíme 40km z hlavní silnice do Sukau. To je vesnice uprostřed panenského deštného pralesa na řece Kinabatangan, odkud se vyráží čluny na pozorování divokých zvířat. Je to tady tak pěkné, že se rozhodujeme se sem vrátit s Mirkem a Ivanou.

 

V pátek 4.1. čekáme na Mirka a Ivanu na letišti. Je to radostné setkání. Druhý den vyrážíme všichni na cestování autem. První zastávka je záchranná stanice orangutanů v Sepiloku, což je jen 45min jízdy autem.

Komentář Peti: Cílem této záchranné stanice je shromažďovat mláďata orangutanů zabavená pytlákům nebo mláďata, jejichž matky byly zabity či zraněny a po určité době je vracet zpět do přírody. Po dobu několika let je ošetřovatelé učí veškeré znalosti a dovednosti, které by za normálních okolností mláďata získala od svých matek – tj. lezení po stromech, hledání a sběr potravy, stavění hnízda, soužití s jinými orangutany atd. Až se všemu orangutani naučí, vrací se zpět do divočiny. A protože tato záchranná stanice nemá žádné ploty a ohraničení, je na samotných orangutanech, kdy tak učiní. Jednoho dne se prostě vzbudí, řeknou si, že už jsou natolik soběstační, že se ve světě neztratí a nadobro ze stanice odejdou do deštěného pralesa.

Stanici otvírají v 9.00 hodin, potom návštěvníkům promítnou film a vysvětlí celý systém ochrany orangutanů. Následuje krmení orangutanů v 10 hod. Je tam sice celkem dost lidí (cca 70 lidí) ale je fajn vidět orangutany na živo. Záchranná stanice sbírá mláďata, kterým zabijou matku. Stanice se o ně stará a postupně snižuje závislost mladých. Na krmení přichází z volné přírody odchovanci stanice. Na naše krmení přišli 2 milí orangutánci. Hezký zážitek. Orangutánka si můžete i adoptovat a přispět na jeho záchranu cca 1200 Kč. Což jsme samozřejmě i s Mirkem učinili (jako skoro jediní z dnešních návštěvníků). Tady jdou finance na očividně správný a jasný program a vše na nás působilo příjemně a důvěryhodně.

Potom jedeme dál do nám už známého Sukau. Zajišťujeme si ubytování v příjemném bungalovu (200 Kč/os) a hned vyrážíme člunem na pozorování divoké zvěře na řece (250 Kč/os). Z hlavní řeky odbočujeme do úzkého vedlejšího kanálu a vidíme hady, zajímavé ptáky rhino, krokodýla a hlavně spoustu opic Proboscis monkey a Makak monkey. Hlavně Proboscis monkey jsou milé na pohled a Borneo je jediné místo na světě, kde je můžeme vidět ve volné přírodě. Poznáte je podle velkých rozpláclých nosů… a i když nás zastihl těžký déšť a jsme komplet mokří, výlet byl super. Ubytování v Greenview je příjemné a v 6 hod  ráno s Mirkem vyrážíme ještě na jeden výlet na člunu. Tentokrát vidíme spoustu ptáků. Je tu hezky a dal by se tu určitě prožít hezký a příjemný týden. Všem rozhodně doporučujeme. My se vracíme zpět do civilizace, vracíme auto a chystáme se na vyplutí…

 

Řeka Kinabatangan

Úterý 8.1. Plán plavby je jasný. Podle informací od kamaráda mořeplavce Chrise a dle info, které našla Peťa na netu, se dá do řeky Kinabatangan vplout i naší lodí. A tak vyrážíme na říční expedici. Ze Sandakanu je to k ústí 15Nm a tak jsme odpoledne před korálovými útesy a před mělčinami před vjezdem do řeky. Na mapě ale není zaznačen jeden více něž 200m dlouhý útes přímo před vjezdem a to mě mate (5°49´N, 118°20,4´E). Není vůbec jasné, kde se pasáž pro bezpečné vplutí nachází. Všude je hloubka cca 3m, spousta útesů, což není zrovna moc na to, abychom se cítili bezpečně. Uvíznout na mělčině se mi nechce. A tak se rozhoduji plout šikmo před ústím řeky a hledat vjezd. Nakonec se naštěstí můžeme zeptat místního rybáře a ten nám ukazuje cestu. V pohodě vplouváme do řeky. Hloubka se ze 3m zvyšuje na bezpečných 9m. Problém ale nastává o chvilku později. Řeka se za ústím široce rozevírá a všude jsou opět mělčiny. Opatrně vybírám cestu, ale stejně 2x na mělčině uvázneme. Naštěstí se vždy lehce vyprostíme jen tím, že couvnu. Opět nám v hledání pomáhá jiný místní rybář, proplouváme mělčinami, řeka se zužuje na šířku cca 100m s hloubkou přes 9m a od této chvíle je vše zcela v pohodě a s hloubkou jsme už neměli problém. Řeka se krásně klikatí, po obou stranách prales s mangrovníky, palmami, vysokými stromy deštného pralesa se spoustou ptáků. Vidíme také často různé druhy opic. Plujeme proti proudu, rychlost máme 3,5-4 kn a plavba krásně utíká.  Ve 4 odpoledne začínám hledat kotviště. Nakonec si vybírám křižovatku s menším přítokem a spouštíme kotvu na mělčině ve spojnici. Nebyla to úplně ideální volba. Vliv přílivu dosahuje až k nám a v kombinaci s tokem hlavní řeky i přítoku vznikají v noci kolem nás velké víry a kmeny stromů a kusy větví nám v noci bouchají do trupu. Takže to není úplně klidná noc. Druhý den ráno vytahujeme kotvu a zjišťuji, že víry nás v noci otočily mnohokrát kolem dokola a vyrobily nám tím na kotevním řetězu zakroucené uzly! To jsem na řetězu ještě nikdy neviděl… naštěstí se nám je celkem lehce daří rozuzlovat. Řetěz je navíc plný bahna a tak, přestože jsme vyrobili s Mirkem z náhradní bilge pumpy provizorní sprchu na omývání bahna z řetězu, stejně nám proces vytažení kotvy trvá skoro hodinu. Plavba proti proudu pokračuje. Plavba po řece je hezký a romantický zážitek. Navíc nám přeje počasí a je hezky a slunečno. Za celý den plavby vidíme pouze jednu vesnici. Druhý večer kotvíme na mělčině a v tišině za zákrutou. Kotvení je klidné a zcela bezpečné. Na bouchající kusy dřeva, které plují kolem, si nakonec lehce zvyknete… Další den doplouváme do Sukau, kde už jsme byli na výletě s autem. Plujeme kolem naší ubytovny i kolem vesnického mola. Víme, že za vesnicí jsou přes vodu natažené dráty elektrického vedení. Asi bychom je mohli podplout, protože jiní mořeplavci je podepluli, ale my se rozhodujeme, že cíl výpravy do řeky byl splněn a že nastal čas se vrátit. A tak otáčím loď po proudu a rychlostí 6,5-7 kn uháníme po proudu zpět. Rychlost je skoro dvojnásobná a tak plavba utíká velmi, velmi rychle. K nocování vybírám jako možnost se uvázat přídí ke starému kmenu stromu, který trčí asi 10m od břehu z vody. Pro jistotu ještě vyvážeme záď ke stromu na břehu a máme luxusní stání. Moskytů je méně než bych čekal. Po setmění se objeví, my zavřeme lodní okna síťkami a je klid. Noční zvuky z pralesa jsou ale úchvatné a je to parádní koncert. Ráno odvážeme lana a plujeme dál. Celý prales je protkaný několika různými rameny přítoků a spojovacích kanálů a nemusíme se vůbec vracet stejnou cestou. Naopak bychom tady mohli být klidně třeba 2 týdny a plout různými kanály. My plujeme po stopách Chrise, a i když máme k dispozici jen základní mapu řeky, na které nejsou přítoky a ramena a kanály, máme díky gps mapě od Chrise celkem snadnou orientaci. Od rána je tentokrát škaredě a skoro pořád prší a tak se rozhodujeme už vyplout z labyrintu kanálů a vyplout na moře a vrátit se zpět do Sandakanu. Do Sandakanu je to po moři z tohoto ústí ještě 40Nm a tak kolem půlnoci kotvíme před yacht clubem.

Po řece jsme upluli cca 130Nm. Přesnou uplutou vzdálenost jde špatně určit, řeka se neustále kroutí.  Proti proudu to moc rychle nepluje, ale po proudu to sviští závodní rychlostí. Zážitek je to ovšem skvělý. Kdybychom měli více času, byli vyzbrojeni dalekohledy, teleobjektivy a trpělivostí, mohli bychom tu udělat skvělé fotky divokého života džungle.

V Sandakanu jen doplňujeme zásoby a v poledne 12.1. vyplouváme na 25 Nm vzdálený ostrov Libarran Isl. (6°6.56N, 118°0.54E). Fouká mírně proti nám a tak plujeme na motor. Kotvíme na mělčině na S straně ostrova a máme klidnou noc. Ráno vyrážíme na průzkum ostrova. Je zde ale jen pláž na procházku, malá vojenská posádka, malá vesnička a zcela opuštěný resort s asi 15 chatkami pro turisty. Ale není zde ani jeden turista a ani žádný personál. A tak plujeme dál.

 

Na ostrov Lankayan Isl. je to 25 Nm, opět na motor. Kotvíme na SE straně ostrova (6°30.4N, 117°55.2E). Chráněné místo to zrovna není a počasí se zhoršuje. Fouká přes 20kn, směr větru se mění k horšímu. Ostrov je úplně malý (200m x 400m) a tak od větru nejsme chráněni téměř vůbec a od vln také příliš ne. Další den je to ještě horší. Navíc kotvíme daleko od břehu a v takových vlnách ani nemůžeme na břeh. Ostrov je soukromý a na výběžku má postavenou hezkou kulatou stavbu pro turisty. Na samotném ostrově je jen pár chatek pro turisty. Podle info by tam někde měla být bóje pro návštěvníky. Odpoledne se rozhodujeme přeplout a zkusit se vyvázat na bóji. Odsud to vypadá, že bychom na tomto místě mohli být více chráněni a mohli možná i na břeh. Bylo to špatné rozhodnutí. Když jsme obepluli útesy, vidím, že tam sice bóje je, ale místo není chráněné a vlny 1m vysoké jdou skoro přímo z moře na bóji. Nicméně, když už jsme tady, rozhoduji se to s bójí přece jen zkusit. Věřím v to, že je důkladně vyrobená. Chytnout bóji háčkem ze předu a hlavně ji udržet v těchto vlnách není možné. Nacouvat k bóji je také nemožné, protože moje loď díky konstrukci kormidla je při couvání v těchto vlnách skoro neovladatelná. Navíc ztrácíme háček a jsme v prdeli, protože teď už vůbec nemáme jak se chytnout k bóji. Co teď? Když místní personál vidí náš marný boj o bójku, vyráží nám na člunu na pomoc. Ovšem i s jejich pomocí na motorovém člunu nám to v těchto podmínkách trvá půl hodiny, než bóji chytíme a zkrotíme. A za další půlhodiny jsme na bóji bezpečně vyvázání hlavním a jistícím lanem. Na břeh ale stejně v těchto podmínkách nemůžeme a za chvilku se stmívá. Počasí je pořád stejně špatné. Vše ještě pečlivě zkontroluji a jdeme spát. Usínám ale s velmi špatným pocitem. Po půlnoci se probouzím s pocitem, že je něco hodně špatně. Asi mě probudila intuice anebo změna směru vln. Jsem moc rád, že jsem si stále zachoval vnitřní ostražitost, která mi už několikrát pomohla a možná i zachránila loď a možná i život. V každém případě jsem vystřelil z postele a za minutu na to začal houkat alarm kotvy. Utíkám k vázacím lanům a kontroluji je. Jsou ale v pořádku… Bóje je také v pořádku… co je teda sakra špatně? Trvá mi to pár vteřin, než mne to napadne. Zatáhnu za lana k bóji a necítím žádný velký tah! To může znamenat jen jediné… že se utrhlo hlavní lano od bóje k betonovému bloku na dně. Tahám za lana a vytahuji naše lana i bóji na palubu, na palubě se objevuje i 20m lana od bóje vedoucí původně na dno. Mirek je palubě a tahá se mnou. Já utíkám nastartovat motor. Bohužel motor má polámané relé na startéru a tak nestartuje a můžu jej nastartovat pouze 2 šroubováky, kterými zkratuji kontakty na startéru. Křičím: „Kde jsou kurva ty šroubováky!“, protože je nemůžu najít. V nářadí beru tedy jiné a za pár vteřin běží motor. Jak naschvál se zablokuje PC s mapama a nefunguje. Nikdy předtím a ani potom už to neudělal. Orientace je ale snadná prostým okem. Útesy jsou doslova jen pár metrů od nás… Naše reakce byly naštěstí rychlé a správné, ale měli jsme i velkou dávku štěstí. Vlny i vítr se v noci zklidnily a proud nás nenesl přímo na útes, který byl od nás cca 50m, ale mírně podél útesu. Kdyby nás nesl přímo k útesu, určitě bychom to nestihli a skončili na něm. A přestože by pomoc byla v blízkosti, byl by to i možná konec lodě, protože by nás v noci z útesu velmi obtížně zachraňovali a stahovali z útesu. Radši na to ani nemyslet…  Opět obeplouváme celý ostrov a kotvíme na stejném místě jako noc před tím. Ráno se dívám kde a jak se lano od bóje utrhlo. Utrhlo se asi 20m pod bójí. Všechny prameny ale vypadají jakoby spíše přeřízlé a není na nich ani zbytek žádného oka či smyčky. Jakoby se lano přetrhlo jen tak přesně v jednom místě uprostřed… navíc to bylo v době kdy moře i vítr už byly klidnější… je to fakt divné…

Ale jsme v pořádku my i loď a můžeme pokračovat dál. Ráno ještě odevzdáváme zbytek lana i bóji místním na člunu a vyplouváme.

 

Na ostrov Tigabu Isl. (6°53.3N, 117°27,9E) je to necelých 40Nm. Připlouváme v podvečer a na radu místního rybáře kotvíme v blízkosti flotily místních rybářských lodí. Noc je klidná a pohodová. Dopoledne vyrážíme na břeh, navštěvujeme školu, kde je cca 200 dětí a 14 učitelů. Škola je velmi pěkná a civilizovaná. Ale protože mají polámanou solární elektrárnu, jsou bez elektrické energie. S Peťou vystupujeme na místní kopec a odměnou je krásný výhled na útesy kolem ostrova. Potom se ještě chvíli couráme místní vesnicí a vypijeme čaj s místními. Večer člen vojenské posádky a zkamaráděný rybář připlují k nám na loď na návštěvu. Jako dárek dostáváme 4 sépie na večeři a my jim dáváme trička a pivo. Je to pohodový a příjemný večer. Trošku se prospíme a o půlnoci vyplouváme směr Kudat. Je to cca 50Nm. Plavba v noci je pohodová a romantická. Viditelnost je dobrá, hvězdy hezky svítí a Mirek nakonec drží sám hlídku až do rána a my můžeme spát. Ve čtvrtek 17.1. ráno jsme před městem Kudat.

 

Kudat (6°53.5N, 116°51.5E)

Kotvení v Kudatu je parádní. Vplouváme do budoucí mariny a vítá nás z dinghi hlasitý pozdrav: „Nazdaaar Bratislava!“ Během chvíle se ukazuje, že je to Tadek, kamarád Jiřího Albrechta, který o Tadkovi psal ve své knize, kterou jsem četl. Taky zná Rudu Krautschneidera a pár dalších Čechů. Tadek emigroval před léty z Československa do Austrálie. Je to krásné setkání a člověk si opět uvědomí, jak je svět vlastně do slova a do písmene maličký.

Když se díváme kolem sebe, vidíme, že se zde snaží vybudovat marinu, ale moc jim to nejde. Zátoka  mariny je prvotřídní, kulatý a naprosto chráněný prostor. Je tam dále několik mol, ale ty jsou sice nová, ale vůbec nechápeme, kdo je navrhl a postavil, protože jsou naprosto nestabilní a zcela nevhodná a nepoužitelná. Je to přehlídka hlouposti a vyhozených peněz. No, a protože marina není hotová, tak nic neúčtují a stání je zadarmo. Není tady sice ani voda ani elektřina ani pračka a ani toalety, ale je to tu hezké a bezpečné. Hned vedle je super hotel, kde mají všechno a kde, když si dáme kafe, tak nás nechají používat bazén, sprchy i wifi. Prostě super stání. A do města je to 20min chůze. Protože naše další zastávka je Brunei, tak si vyřídíme rovnou odhlášení z Malajsie. Pravda po cestě se chceme zastavit i v malajském Labuanu, ale to nemusíme nikomu říkat, že…

Mirek a Ivana si ještě na pár dní chtějí užít luxusu a tak se stěhují do vedlejšího hotelu. My bychom rádi co nejdříve vypluli, ale počasí se zkazilo a tak musíme čekat několik dní. Nakonec vyplouváme  až 21.1. ráno. Čeká nás 155Nm dlouhá plavba. Trochu se obávám nočního rybářského provozu, ale nakonec je to ale nejpohodovější plavba za celé 2 měsíce. Fouká ideální zadoboční vítr 15kn, vlny jsou malé a my uháníme ve dne v noci přes 6kn rychlostí a tak za necelých 24 hodin jsme v Labuanu.

 

Labuan  (5°16.3N, 115°15.1E)

Labuan je hlavně velký průmyslový přístav a vytváří zázemí pro velké nákladní a pracovní lodě. Stojí jich zde na kotvě nejméně 40. My se pokoušíme vyvázat se v marině, ale ta je v rekonstrukci a tak nás odtud vyhánějí. Nakonec kotvíme u pláže vedle mariny. Jdeme do města, ale město je nezajímavé a na rozdíl od Kudatu, kde je hodně zeleně, není ani hezké. Je zde několik moderních budov, a protože je to dute-free zóna, je tu spousta obchodů s alkoholem, parfumérií apod. Nás to ale nezajímá a tak se nám tu ani moc nelíbí. Druhý den 24.1.  vyplouváme do sultanátu Brunei.

 

Sultanát Brunei – Muara (5°00´N, 115°04´E)

Muara je město jen asi 20Nm vzdálené od Labuanu. Počasí je hezké a tak jsme zde velmi rychle. Kotvíme před Royal Yacht Club Brunei. Samotný club je moc hezký. Molo, bazén, sprchy, vše k dispozici za dočasné členství 75Kč/den. Ovšem samotná Brunei i yacht club je na asijské podmínky drahý. Zatímco za večeři v Malajsii platíme 2x 30Kč, tak tady ve městě platíme 2x90Kč a v yacht clubu by to bylo 2x 200Kč a za kafe 60Kč…  Přitom Brunei je jedna z nejbohatších zemí světa. Např. sultán sbírá auta… Má prý přes 200 ks Mercedesů, 40 ks Ferrari atd. Celkem má 3-6 tisíc aut a utratil za ně prý 4 miliardy USD. Taky má největší palác na světě. Inu naftové věže vydělávají. Nejsem rozhodně levicově smýšlející, ale takové bohatství pro jednoho jediného člověka…? Mnoho lidí zde ale žije chudě v chatrčích. Na druhé straně je zde zdarma školství a zdravotnictví a lidé neplatí žádné daně. Benzín i nafta stojí 8Kč/l. Mám z toho velmi rozporuplné pocity. Hlavní město Bandar je nezajímavé. Hlavní mešita má střechy z pravého zlata. A palácový komplex také. Je zde několik moderních vysokých domů. Nikde není žádný alkohol, ani pivo – je zde 100% prohibice… Z výletu se vracíme s rozpaky. Druhý den vyřizujeme odhlášení z Brunei a vyplouváme na poslední úsek plavby. Čeká nás 80Nm a musíme plout přes noc, protože po cestě není žádné kotvení. To znamená, že se budeme proplétat v noci mezi desítkami těžebních věží…

Vyplouváme v 17 hod a těsně před setměním jsme na moři. Jakmile se setmí, jsme obklopeni spoustou těžebních věží všude na obzoru. Vytváří to zajímavou kulisu. Nicméně naše trasa je  dostatečně široká a nemusíme se nijak stresovat. Napínavé je pouze proplouvání aktivním vojenským prostorem, kde bychom lehce mohli potkat vojenské lodě a kde se cvičí ostré střelby. Naštěstí měli vojáci volno… Ráno připlouváme k Miri – naší konečné stanici.

 

Marina Miri (4°21´N, 113°57´E) na www vypadá jako super marina. Skutečnost je mírně řečeno rozpačitá. Mola mají vodu a elektřinu – ani jedno nepotřebujeme – ale jinak tam není naprosto nic. Není tu ani pořádná sprcha ani wifi… Samozřejmě za to „nic“ musíme platit…  240 Kč/den = 7200 Kč/měsíc není málo… S nostalgií vzpomínáme na Kudat, kde to bylo lepší a zadarmo…

Do města musíme velký kus pěšky a pak 20 min autobusem. Město je ale příjemné, vyřízení formalit snadné. Lehce se mi daří sehnat náhradní díly a vhodnou dílnu pro opravu kormidla. A daří se mi i  vyměnit ložiska na kotevním vrátku, takže náš krátký pobyt je úspěšný.

No a je čas vyrazit domů… Těšíme se na rodinu i přátele, ale netěšíme se moc na počasí. Z krásných necelých 30°C ve stínu do – 5°C… tentokrát naše plavba utekla opravdu velmi rychle…

Celkově jsme upluli v lednu 2013 na trase Sandakan – Miri (Malajsie – Borneo): 580 Nm

Celkem na této etapě: 1640 Nm