VIII. etapa

 

22.12.2009 – 22.1.2010
Posádka: kpt. Jiří Denk, Petr Hladík, Roman Čížek, Aleš Budín, Hana Munzarová

 

„Z Mysu Dobré Naděje na Mys Horn za 12 měsíců a 12 dní“

Před rokem a pár dny jsem ve čtvrtek 18.12.2008 touto dobou obeplouval Střelkový mys (Cape Agulhas) a o den později v pátek 19.12.2008 Mys Dobré Naděje (Cape of Good Hope). Vypluli jsme z Durbanu a posádku tehdy tvořil: kpt. Jiří Denk, Roman Čížek, Petr Hladík, Jana Číhalová (1.část) a Andrea Jelínková (2.část včetně obeplutí obou mysů). Plavba samotná byla moc hezká a pohodová. Počasí bylo první dva dny velmi nepříjemné, ale pak se umoudřilo a po zbytek plavby bylo počasí naopak velmi pěkné, příznivé a prosvícené sluníčkem. Často nás doprovázely nádherná hejna velryb, delfínů a lachtanů, které často pluly jen pár metrů od lodě a my si je mohli v klidu prohlížet a fotografovat. Neuvěřitelně krásný zážitek! Fotky jsou nádherné…ale ten živý zážitek si nedokáže nikdo, kdo ho nezažil, představit.. a jen pár lidí na světě mělo takové štěstí, aby zažilo něco takového. V té době už vím, že pokud vše půjde podle plánu, budu přibližně za rok obeplouvat Mys Horn a následně směřovat do Antarktidy. V té době je to ještě vzdálený cíl. Ale sešel se rok s rokem a jsem na skutečné výpravě na Antarktidu.

 

Výprava do Antarktidy začíná vyplutím z Punta Arenas 22.12.2009 směr Puerto Williams. Plujeme kanály: Magellan, Magdalena, Ballenero, O´Brien, Paso Darwin, Brazo Noroeste a Beagle. Je to krásná a romantická plavba s perfektním a bezpečným kotvením v malebných zátokách. Ovšem díky špatné spojce mezi vodní pumpou a hnací hřídelí, musíme po uplutí 290 Nm 25.12. zastavit v Ushuaii, kde provizorně opravujeme manžetu chladiče motoru.

Z Ushuaia vyplouváme 30.12.2009. Plujeme kanálem Beagle do Puerto Williams, kde se 31.12. ve 02.00 ráno vyvazujeme u potopeného parníku Micalvi, který zde slouží jako kotviště a zároveň jako Yachtclub a bar. Rozhodujeme se, jestli zde zůstat a prožít Silvestra anebo pokračovat dále. Představa zdejšího Silvestra je velmi lákavá, je zde mnoho jachtařů z různých konců světa. Ale vzhledem ke zpoždění, které máme a vynikající předpovědi počasí nakonec vítězí názor plout dále. A tak tedy plujeme přes Paso Picton, Paso Richmond k zátoce u Island Lennox, kde po 42Nm kotvíme. Na Mys Horn nám zbývá cca 40Nm vzdušnou čarou. Silvestra a příchod nového roku slavíme šampaňským, zapálením pochodně a vystřelením rakety.

1.1.2010, 3.den plavby, v 5.00 hod vyplouváme přes Bahia Nassau a Paso Mar del Sur k ostrovu Isla Hornos. Obeplouváme celý ostrov ze severu a samotný Mys Horn ze západu na východ. A 1.1.2010 ve 14.45 hod po obeplutí Mysu Horn kotvíme v klidné zátoce přímo u chilského majáku. Vystupujeme na ostrov a slavnostně se zapisujeme do knihy lodí, které zde zakotvili. Jsme zde první plachetnicí, která zde zakotvila v roce 2010. Je to perfektní pocit a užíváme si ho. Celkem jsme upluli z Ushuaii 140 Nm a z Punta Arenas 430 Nm. V 17.00hod vyplouváme ze zátoky a protože počasí přeje, v 18.00 hod obeplouváme Isla Hornos i Mys Horn i z nejvýchodnějšího bodu na nejzápadnější bod. Koneckonců, ať můžeme mít naušnice na obou uších.  A pak opravdu vyrážíme Drakeovým průlivem směr Antarktida.

 

Zpočátku jde plavba dobře, ale už kolem půlnoci začíná zesilovat vítr pozvolna až na 30kn. Po celou dobu plavby fouká vítr o síle 25-35kn. Nejvíce jsem viděl na ukazateli větru 39kn, ale určitě v nárazech bylo někdy i o trochu více. Směr větru se mění, fouká nám od předoboku, boční, zadoboční a také i zadní vítr. Nejčastěji ale fouká předobok z 60°. Vlny nejsou nijak velké, jsou 4 až 6m vysoké, ale jdou hodně rychle za sebou, jsou ostré a často se zalamují u lodě. Navíc jdou neustále z různých směrů. Moře v Drake passage je celé rozdivočené, jakoby rozorané a rozbouřené. Údajně je to druhé nejbouřlivější moře na světě. Celkově je to tak 7°Bft. Podmínky jsou to tedy na tuto oblast velmi dobré a celkově můžeme říct, že nám Neptun mimořádně příznivě přeje. Zažil jsem daleko horší a těžší plavby a tak jsem za vše Neptunovi opravdu vděčný.

 

Plavba je to ale přesto opravdu nepohodlná. Při plavbě nemůžeme v lodi topit, takže je velká zima – uvnitř lodě i třeba jenom 5°C, všude velké  vlhko, věci neschnou, po stěnách stéká vysrážená voda, nemůžeme se nijak ohřát, věci jsou vlhké, spacáky jsou vlhké… Aleš a Petr mají malou mořskou nemoc. Všichni, pokud nejsme ve hlídce, ležíme ve spacácích, nemluvíme, jen občas něco sníme, málo pijeme a občas jdeme na záchod. Mokré hadry a ostatní věci se povalují v lodi i na podlaze. Je tu hrozný nepořádek. Loď vypadá jako loď duchů. Dal by se na ní točit i mírnější horor. Ovšem podle mého názoru je to jen psychika. Už to vědomí, že plujeme v Drake passage – nebezpečnou a nevyzpytatelnou oblastí pro plavbu na plachetnici, vyvolává obavy a nepříjemné pocity i negativní myšlenky. Například plavba, kterou jsem plul sám bez posádky 9 dní ze Seychell na Madagaskar, byla fyzicky a reálně daleko tvrdší a náročnější, ale psychicky byla prostě snazší. Hodně velký vliv na pohodu má teplota. Jakmile člověk pluje v teplých vodách, tak i daleko tvrdší bouře snáší výrazněji lépe. A obrovský vliv má na psychiku bezesporu také sluníčko. Jakmile vyleze sluníčko, vypadá vše prostě lépe a optimističtěji. Také pocit sucha hraje důležitou roli. O vlnách samozřejmě ani nemluvím. A pochopitelně kombinace všech těchto faktorů (a určitě i jiných) vytváří výslednou psychiku při plavbě. Žádný limit těchto jednotlivých faktorů nebyl nijak dramaticky překročen. Ovšem vzájemná kombinace byla opravdu náročná.

 

Osobně takovou plavbu a tento stav snáším dobře. Člověk se dostane do velmi zvláštního režimu. Můžeme mu říkat třeba „spořič obrazovky“ nebo jak jsme my začli říkat „hibernace“. Člověk proleží neuvěřitelně dlouhou dobu. Na nic nemá energii. Výrazně omezí příjem potravin i tekutin. Kromě toho, že nemá chuť, tak také proto, aby nemusel chodit na záchod. Myslím, že by náš prospaný čas mohl být zapsán do knihy rekordů. Není to ale (alespoň u mne) spánek. Je to něco jako snění s polozavřenýma očima. Je to pouhá existence v určitém stavu mysli zcela mimo realitu a mimo čas. Není to ale vyloženě nepříjemné. Prostě se to člověk snaží co nejlépe vydržet. Potom přijde na řadu na držení hlídky a pak opět upadne do hibernace. Doba hlídky ubíhá rychle. Autopilot funguje v podstatě bezchybně a jen občas při velké vlně vypadne. Službu držící námořník loď rychle srovná a autopilota opět zapne. Představa plavby bez autopilota je dost krutá. Samozřejmě bychom to při střídání 4 lidí zvládli, ale znamenalo by to více mokra, vlhka i zimy. Bez fungujícího autopilota jsme obeplouvali skoro ve stejném složení Mys Dobré Naděje, ale tam bylo krásně teplo. A tak jsme za fungujícího autopilota opravdu vděční.

 

Až teprve 3.1. posádka mírně ožívá, jíme jogurt, polévku, promluvíme pár slov. Snažím se posádku rozveselit, ale za chvíli všichni opět upadnou do hibernace. Je to zvláštní stav. S vidinou blížící se Antarktidy ráno 4.1. posádka definitivně ožívá, začíná žít a komunikovat. Ten den pozdě v noci jsme měli podle plánu a propočtů připlout k ostrovu Deception. Všichni se očividně těší. Ovšem vítr nám nepřeje a k Deception bychom museli plout na motor přímo proti 30kn větru, i proti vlnám, vzdálenost větší než 30Nm.
Po domluvě ve 02.00 hod tedy měníme plán a směřujeme dále na jih na polární stanici Melchior. Ovšem ta je o 15 hodin plavby dále.

Úterý 5.1.2010 – polární stanice Melchior, S 64°18´, W 62°55´- 8.den plavby
Nálada je už vyloženě dobrá a plavba rychle utíká. Při plavbě potkáváme první velké a krásné ledovce. A tak jsme po zdolání Drakeova průlivu,  a uplutí 540 Nm z Mysu Horn,  dosáhli Antarktidy a zakotvili jsme v 17.00 u polární stanice Melchior S 64°18´, W 62°55´. Je zcela slunečný den bez mráčku a jsme obklopeni nádhernými ledovci. Je to prostě neuvěřitelná nádhera! Žádná fotografie ani filmový záběr nemůže tuto krásu zachytit.

6.1. – 8.den plavby, polární stanice Melchior, S 64°18´, W 62°55´.
Prožíváme NÁDHERNÝ den. Pro mne bezesporu jeden z nejhezčích vůbec, které jsem při cestování v životě zažil. Je nádherné, slunečné počasí a skoro bezvětří. Dopoledne odvazujeme vyvazovací lana, která tam necháváme plout na vodě a plujeme k polární stanici. Zde ovšem nikdo není a tak se procházíme kolem stanice a fotíme kromě jiného tučňáka, který je 1m od nás a naprosto se nebojí. Můj první tučňák. Je to neuvěřitelně milý a přátelský tvor. Potom vyplouváme na 10 Nm krátkou plavbu kolem ostrovů a potkáváme velryby a další tučňáky. Fotíme stovky fotek a nemůžeme se nasytit. Po návratu se vyvazujeme u svých lan a já a Aleš se koupeme ve 2°C studené vodě! Kupodivu to není ani tak hrozné. Hanka tam nakonec vyloženě skáče. Roman a Petr se koupou v moři večer po návratu z výletu. Takže nakonec celá posádka je vykoupaná v Antarktidě. Na podvečerní výlet vyrážíme na člunu s přívěsným motorem. A ihned potkáváme tuleně, kteří se opět naprosto nebojí a tak děláme nádherné fotky z 1 m! Neuvěřitelná krása! Posádka vyráží ještě na pěší túru po ledovci a já pluji na člunu za lodí, která právě připlula a zakotvila v jiné zátoce, podívat se, kdo to je a samozřejmě pozdravit.

 

Máme zde počkat na Vildu Rudolfa, který nám veze z ČR součástky do, v Ushuaii provizorně opraveného, motoru. Má dle plánu připlout 7.1. Ovšem jsme si vědomi, že se zde počasí velmi rychle může změnit z krásného na škaredé a tak chceme využít každý hezký den. Protože motor zatím relativně dobře slouží, rozhodujeme se, že pokud bude zítra hezké počasí, využijeme ho a vyrazíme dál na plavbu. Vildovi posíláme zprávu a doufáme, že se s ním zdárně setkáme později.

 

7.1.  polární stanice Lockroy S 64°50´, W 63°23´
Ráno je hezké počasí a tak se rozhodujeme, že vyplujeme směrem k další polární stanici Lockroy a že na Vildu a na součástky počkáme zde. Je to dalších 45 Nm dále na jihozápad. Cestou vidíme neuvěřitelně nádherné scenérie, velryby, tučňáky.. Nemůžeme se prostě na tu krásu vynadívat. Občas už  plujeme souvislou ledovou tříští a kolem je spousta nádherných a velkých ker. Příroda je naprosto uchvacující. U Lockroy jsme kolem 18.hodiny. Při vplouvání do zátoky najedeme kýlem na mělčinu.
Je to nepříjemné a nadávám, ale naštěstí jsme pluli opravdu pomalu. Vyrážíme na večerní procházku a na pozorování a focení kolonie tučňáků a hnízdiště mořských ptáků. Jsou prostě kouzelní.

 

8.1. Booth Island S 65°04´, W 64°01´
Dopoledne se domlouváme s posádkou polární stanice Lockroy a kolem oběda jdeme na prohlídku stanice. Posádku tvoří 4 mladá děvčata, kteří žijí v muzeu a provádí návštěvníky. Jsou zde pouze přes léto. Myslím, že to musí být pro ně krásný zážitek, takový „letní“ pobyt. Také se setkáváme s Vildou, který má pro mne součástky do motoru. Srdečně za pomoc i za součástky děkuji a okamžitě je namontovávám. Dozvídáme se také další informace o potenciálních kotvištích při plavbě dále na jih. A potom vyplouváme na další etapu dlouhou 25 Nm. Plujeme krásným úzkým kanálem a vplouváme mezi ledovce, které vytváří nádherná panoramata. Pohodlně kotvíme a vyvazujeme se v jedné ze 3 vhodných a bezpečných zátok u ostrova Booth.

 

9.1. Argentine Islands, polární stanice Vernadsky S 65°14´, W 64°15´ – nejjižnější místo naší výpravy – 11.den plavby
Dopoledne vyrážíme na procházku na vrchol kopce, který je hned u kotviště. Je tam poskládaná z kamení malá mohyla a moc hezký výhled na ledovcové pole, které nás obklopuje kolem dokola. Nazývám to „Hřbitovem ledovců“. Když potom zpětně přemýšlím, co mne zasáhlo nejvíce, tak tento pohled patří mezi vítězné. Je to ohromující pohled od obzoru k obzoru, mezi pár ostrovy kolem dokola plné moře monumentálních ledovců, ker a tříště. Opravdu nádherný a ohromující pohled.
Posádka ještě vyráží na další ještě  vyšší kopec. A tak vyplouváme až později odpoledne. Čeká nás jen 3 hodiny plavby a necelých 20 Nm. Počasí se zhoršuje a plavba je náročnější. Vítr, jako obvykle přesný protivítr, zesiluje, je sychravo a mlha. Ale protože je to krátká vzdálenost, tak plavba rychle uběhne.

 

A navečer doplouváme do nejjižnějšího bodu naší výpravy – ukrajinské polární stanice Vernadsky. Máme informaci, že posádka stanice je přátelská. A protože každý z nás se učil trochu rusky, oprašujeme své znalosti a v ruštině prosíme o návštěvu. Dostáváme svolení a  tak jsme vzali velkou hromadu piv a láhev rumu a vyrazili na společenskou návštěvu. Během krátké oficiální  ukázce stanice vidíme, že stanici maji velkou, opravdu velmi hezkou a čistou. Je tu 13 chlapů a žádná žena a jsou tu na 1 celý rok. A potom začíná přátelská zábava. Nejdříve jsme v oficiálním baru, který má ale správně za chvíli již zavírat.
Sympatický velitel stanice ovšem výjimečně povoluje prodloužit čas otevření baru, ale ani tyto skoro dvě hodiny navíc nestačí a tak jdeme pokračovat do jedné z laboratoří a pracovní místnosti. A začíná ta lepší – neoficiální část večírku. Přípitek střídá přípitek a až dojdou zásoby alkoholu, ukrajinští přátelé donáší láhve pálenky, kterou si zde sami vyrábí. Říkají ji „samogonka“. Chuť má překvapivě jemnou a dobrou. A hlavně je jí dost a tak je tu opravdu veselo. Noc to byla opravdu dlouhá – končili jsme naši přátelskou a společnou oslavu v 5 hod ráno.

 

10.1. Petermann Island – polární stanice Petermann S 65°10´, W 64°09´
Ze včerejšího večera jsme domluveni, že se ještě zastavíme na stanici na krátkou návštěvu. Můžeme se po 2 týdnech vysprchovat v teplé vodě a dokonce si můžeme i vyprat spodní prádlo. V 11 hod. voláme vysílačkou na stanici, ale mají tam turistickou loď a tak se tam vydáváme až  ve 14 hod. Po včerejším jsme všichni hodně unaveni a v podstatě vyřízeni. Na stanici tedy vyrážíme do sprchy a pak do klubovny, kde nám nalijí několik skleniček červeného vína a to pochopitelně rozproudí příjemnou zábavu. Jeden z hostitelů hraje perfektně na kytaru moc pěkné ruské a ukrajinské písně a nakonec to dopadá tak, že 4 přátelé polárníci jedou s námi na naši loď a zábava pokračuje na lodi. Nakonec vše ale jednou musí skončit a tak se o půl 8 loučíme. Loučení je to snad i těžké. Díky podobné mentalitě jsme i za tak krátkou dobu k sobě našli cestu a cítíme se hodně sblíženi. A tak i trochu smutně vyplouváme na další kotviště.

 

Podle původního plánu plujeme na Hovgaard Island. Ovšem když po necelých 15 Nm plujeme kolem Petermann Island, vidíme z prostředku ostrova vyčnívat stěžeň plachetnice. Je tedy jasné, že je tam někde vzadu zátoka. Zkoušíme nejdříve jednu stranu ostrova, tam ale není, tak plujeme na stranu druhou a opravdu je tam zezadu uzoučký vjezd do naprosto kryté zátoky, který je ještě zúžen ledovcem, co jej napůl uzavírá. Je tam místo opravdu těsně jen na proplutí lodě. Nejdříve tam vysíláme gumový člun a ten se vrací s dobrou zprávou. Je tam místo i pro nás a navíc se můžeme vyvázat u boku Stevovi plachetnice. Stevovu hezkou, 20m dlouhou, plachetnici potkáváme už poněkolikáté, takže je to příjemné setkání. Přátelský Steve pluje v antarktických vodách už 7 let, perfektně to tu zná a hodně nám pomohl tím, že nám popsal několik kotvišť. Vplouváme tedy do zátoky a v nejužším místě máme 3 m vlevo ledovec a 3m vpravo kolmou skálu. Je to opravdu uzoučké, ale za chvíli jsme už vyvázáni u Steva. Za to zátoka je parádní. Je obklopena ze všech stran vysokým břehem a naprosto 100% chráněna za všech směrů větrů. Na břehu jsou kolonie tučňáků a o kousek dále argentinská polární stanice. Opět sice otevřená, ale bez lidí. Večer, ještě unaveni z předchozího večírku, jdeme brzy spát.

 

11.1. Paradise Bay – polární stanice Brawn S 64°54´, W 62°52´
Ráno vyrážíme na břeh, vyšlápneme si nejbližší vyšší vrcholky s krásným rozhledem, jako obvykle pozorujeme a fotíme tučňáky a zajdeme si k polární stanici. No a pak vyplouváme.
Po více než 8 hodinách plavby a uplutých 45 Nm, připlouváme kanály do Paradise bay. Nacházíme argentinskou stanici Brawn. Ale je opět bez lidí a tak plujeme kousek zpět do opět krásné a chráněné zátoky, kotvíme a vyvazujeme loď zádí ke břehu. No a pak nasedáme do člunu a plujeme k ledovci, který spadá rovnou do moře. Celkem z blízké vzdálenosti si jej prohlížíme, ale každou chvíli slyšíme hřmot uvolňujících a padajících kusů ledovců někde v okolí. To nás drží v bezpečné vzdálenosti, protože připlout ještě blíž už není bezpečné. Každou chvíli se totiž může uvolnit některý z ledovcových bloků a sesunout se dolů k nám.

O chvíli později vystupuji na malou plochou plovoucí kru cca 3x4m a zkouším si roli trosečníka na kře. A za další malou chvíli vystupujeme na břeh a jsme POPRVÉ NA ANTARKTICKÉ PEVNINĚ. Doteď jsme se pohybovali na ostrovech u pevniny a v kanálech, které jsou daleko hezčí, zajímavější i dostupnější pro vycházky i pozorování. A tak jsme už opravdu na pravé nefalšované pevninské Antarktidě! A je to opravdu dobrý pocit… 🙂

12.1. Enterprise Island – kotvení u vraku S 64°32´, W 62°00´
Vstáváme do krásného a prakticky naprosto jasného rána. Kolem nás obklopuje plovoucí led, led na pevnině, sníh, vysoké horské štíty a naprosto modrá obloha. 

Dopoledne jedeme ještě jednou k ledovci a  fotíme se s tuleněm společně na malé kře. Jsem od něj 1m, pak se dotknu i jeho ocasu. Je trochu nervózní a já koneckonců také. On na rozdíl ode mne syčí a otvírá hubu. Já radši mírně couvnu. Přece jenom váhový rozdíl a zuby jsou v jeho prospěch.
Také se za chvíli role obrátily směřují k nám velké nafukovací čluny s 10 pasažéry z velké turistické lodě, kteří si pro změnu prohlíží a fotí nás. Je to celkem legrační, být takovou atrakcí a být foceni jako tučňáci a tuleni.

Při vyplouvání ze zátoky najíždíme na kamenité dno. Je celkem velký odliv a tam kde jsme včera snadno propluli, je dnes málo vody. Nejdříve pár malých drcnutí, Roman z přídě říká zahnout vlevo, Aleš u kormidla zahýbá a najíždíme na velký kámen. Jedeme celkem rychle, takže je to velká rána a stojíme. Sprostě nadávám. Ne klukům, ale smůle. Uvědomuji si, že v takové situaci je třeba se nesnažit vyhnout se, ale okamžitě zastavit a dát maximální zpětný chod. Jsem naštvaný na vlastní pomalé reakce, protože jsem seděl přímo u řadící a plynové páky. Mrzí mne i že hloubkoměr nám pořádně neukazuje. Pořídil jsem ten nejkvalitnější, který vidí i dopředu, právě pro tyto situace. V Brazílii ještě ukazoval dobře, ale od Montevidea je nějak rozladěný a neukazuje. Opravit se to samozřejmě zde nikde nedá, protože tomu nikdo nerozumí. Je to na houby, když má člověk to nejkvalitnější a nefunguje to. Loď bude muset být kvůli tomu poslednímu nárazu vytažena z vody a budu muset překontrolovat  a případně opravit kýl. Kromě peněz navíc je to samozřejmě mnoho dalších starostí.

Vyplouváme směrem k chilské polární stanici Gonzales Videla. Kotvíme hned za ní a za hodinku a něco jsme domluveni, že můžeme na návštěvu. Jsou milí a přátelští a berou nás do společenské místnosti a do muzea. Venku vidíme raritu – úplně bílého tučňáka – albínka. Postává kolem, ale ostatní se s ním prý nekamarádí a ani partnerku nemá. Je mi jej trochu líto.
A za chvíli vyplouváme dál. Čeká nás 40Nm na Entreprise Island. Plavba je na motor proti větru a je nepříjemná. Připlouváme po 10 hodinách plavby a v pohodě zakotvujeme u vraku, který zde v zátoce vytváří perfektní kotviště.

 

13.1. – Obtížná plavba – 15.den plavby
Ráno posádka ještě vyráží na krátkou procházku a výšlap na kopec. Doplňujeme naftu do nádrže ze sudů a ve 14 hod vyplouváme. Proplouváme průlivem Gerlach a plavba jde dobře. Ovšem po 21.hod protivítr zesiluje a my zpomalujeme z 6kn na 5kn. Vítr dále zesiluje až na přes 38kn a z plavby se stává boj. Neptun nám dává jasně na srozuměnou, kdo je tu pánem. Původní 110Nm dlouhá plavba, z první poloviny pohodová a výletní, se v druhé polovině stává tvrdou a jednou z nejtěžších. Rychlost klesá až na 1,5kn. Vlny jsou přes 6m vysoké a zalamují se. Schovat se není kde, je to přeplavba otevřeným mořem a žádné kotviště tu samozřejmě není. Vidět kry jde obtížně a vyhlížet je v bičujícím větru velmi nepříjemné. Petrovi je špatně, ale ani ostatní z posádky nejsou v ideální kondici. Pozvolna jsme všichni, kromě hlídky, upadli do „hibernace“. Nikdo nic nejí a skoro ani nepije. Z plánovaných 20 hodin plavby se stalo 30 hodin opravdu tvrdé a velmi náročné plavby. Vyplouvali jsme za ideálního počasí a nic nenasvědčovalo tomu, že se takto dramaticky počasí zhorší.

Přesto to byla vzdálenost 110Nm a my jsme vyrazili pod dojmem všech těch krásných dnů nalehko jako na školní výlet. Jsem naštvaný sám na sebe, že jsme podcenili přípravu této plavby. Nezakryli jsme výdechové otvory a ani okýnka jsme pořádně nedotáhli. Takže nám nakapalo a nateklo do lodi. Nezakryli jsme ani komín od kamen. Vlekli jsme, nevím kolik Nm, za sebou kbelík na provazu, který spadl z paluby. Vlekli jsme ve vodě i otěž kosatky, která by se mohla namotat do lodního šroubu. Člun nebyl pořádně přivázaný a přetrhlo se závěsné lano a museli jsme ho za plavby znovu náročně přivazovat, člun jsme málem ztratili. Kotva nebyla pořádně dotažená a bouchala do lodě. Prostě příliš mnoho chyb najednou. Očividně jsme se namlsali krásného a pohodového počasí a tak nás změna překvapila a zaskočila. Je to silné poučení i varování před Drakeovým průlivem.

 

14.1. Deception Island, Telephon bay S 62°55´, W 60°41´
Po 30 hodinách plavby kotvíme v 19 hod v klidné zátoce Telephon bay vedle dvoustěžníku Anna Margaretha. Aleš a Roman plují na člunu prozkoumat další část zátoky a chystají i uvazovací lana. Nakonec ale zůstáváme na kotvě, protože kotva drží a kotvení je klidné. Pro jistotu ale každou hodinu a půl kotvu kontrolujeme.  Také diskutujeme o dalším plánu. Otázka je, jestli plout 65Nm k našemu poslednímu plánovanému cíli na českou polární stanici za Jardou Pavlíčkem. A nebo jestli využít případně dobrého počasí a vyplout přes Drake passage. Čas se neúprosně krátí a Roman, Petr i Hana mají pevné letenky. Nejdříve odlétá Petr 24.1. Prozatímní předpověď přes „Dračák“ není ideální a je potřeba mít dost velkou časovou rezervu. Na druhé straně nenavštívit Jardu by byla bezesporu škoda. A zatím nám všechny naše plány vyšly na 100%. Nakonec se rozhodujeme, že v případě dobrého počasí se za Jardou vydáme. Probíráme i uplynulou náročnou plavbu a snad si z ní i bereme poučení.

 

15.1. Nelson Island, South Shetland Islands, S 62°14´, W 58°58´ – 17.den plavby
Původně chceme vyplout brzy ráno, ale jsme ze včerejší plavby ještě unavení a nikomu se nechce vstávat a ani plout. Vzájemně si vysvětlujeme, že ještě není to správné počasí. Potom ale Hanka dělá vynikající palačinky, pak přečerpáváme další naftu do nádrží a pečlivě připravujeme loď k vyplutí. Takže nakonec vyplouváme v 11.30 hodin. Čeká nás 65Nm. Počasí nám přeje a fouká příjemný boční vítr a my plujeme velmi pěknou rychlostí kolem 7kn. Plavba to je nádherná v hezkém ideálním počasí. Občas se objevují ledovce, kolem kterých plujeme a vychutnáváme si pohled na ně. Opravdu pěkný závěrečný jachting. O půlnoci kotvíme před polární stanicí ECO Nelson.

 

16.1. Poslední den na Antarktidě – polární stanice ECO Nelson Jardy Pavlíčka, 18.den plavby
Ve 2.00 v noci se uvolňuje kotva a my splouváme po větru do zátoky. Musíme vytáhnout kotvu, najet blíže k pevnině a mělčině a znovu zakotvit. Ovšem vytáhnout visící 60m dlouhý řetěz s kotvou není jen tak a na kotevním vrátku neustále vypadává pojistka, protože proud přesahuje 100A. Nakonec se ale vše zdaří a my máme pěkného souseda – velký a hezký ledovec pravděpodobně uložený na mělčině. Kotva tentokráte drží až do rána. Vstáváme v 7.30, snídáme a za hodinu vidíme na břehu pohyb. Je to bezesporu Jarda. Máváme na něj a za pár minut k němu plujeme na člunu.

Jardu vyhledal Roman a já se s ním seznámil na naší společné schůzce v Brně těsně před mým odjezdem. A z celého setkání jsme všichni – já, Roman, Aleš i Petr – patřičně vykuleni. Poprvé v životě se setkáváme s někým, kdo na Antarktidě opravdu byl. A to mnohokrát… Odpoledne jdeme na oběd a pivo a večer jdeme na jeho přednášku do jednoho klubu a pak si ještě chvíli povídáme. Informace, které nám poskytl, jsou pro nás velmi důležité. Poprvé se dozvídáme k našemu plánu nějaké konkrétní a reálné informace. Dal nám i několik užitečných a cenných rad. On sám jezdí na Antarktidu skoro 30 let a před 20 lety založil  a vybudoval tuto svou antarktickou polární stanici se jménem ECO Nelson.

Vybudoval ji bez cizí pomoci, bez podpory státu a bez sponzorů. Tuto stanici vede, organizuje chod, zásobuje a především obývá. Kromě jiného je i expertem na přežití v drsných podmínkách a autorem několika knih na toto téma. Na téma přežití v tvrdých podmínkách dělá i praktické kurzy v Čechách i jiných zemích. Je to prostě žijící legenda. Upřímně obdivuji podobné lidi jako je Jarda. Já s ním potom prožil ještě několik dní v Montevideu a je to opravdu  mimořádná osobnost a především dobrý člověk.

Setkání s ním v Antarktidě je velmi hezké a přátelské. Rád jsem ho viděl a on nás doufám také. Dovezli jsme mu nějaké věci – benzin do motoru, nějaké potraviny, víno, atd. Jarda otevírá láhev velmi dobrého čínského vína. Pak nám připravuje svoje oblíbené jídlo „Sopka – Vulcano“. Je to hromada upražené mouky posypaná cukrem, mlékem v prášku, hořkým kakaem a s trochou másla. Chuťově je to překvapivě velmi dobré. Jí se to na sucho, odebíráním této hromady lžící zespodu. Jakékoliv neopatrné nadechnutí, vdechnutí, či smích vytváří oblaka prachu jako pravá sopka. Samotná konzumace je velká legrace. Pochutnáváme si a zapíjíme to vynikajícím čínským čajem. A potom jdou kluci s ním zkusit chytit nějakou rybu, ale rybaření je bez úspěchu. Jarda jede s námi ještě na naši loď, dává si kávu a my na oplátku jeho razítko do pasu. Pak už ale musíme chystat loď na náročnou plavbu. Bohužel jsme s ním mohli prožít jen půl dne. Tlačí nás čas – Petr, Hana i Roman mají pevné letenky a předpověď počasí není příliš příznivá.

Na rozdíl od těžké plavby přede 3 dny loď pečlivě připravujeme. Vše uvnitř lodě i venku na palubě uklízíme. Z paluby je vše dáno do podpalubí a nebo důkladně přivázané. A ve 14.00 vyplouváme definitivně z Antarktidy na zpáteční cestu. Plujeme kolem posledních velikých ledovců a loučíme se s nimi. Obeplouváme zezadu Nelson Island a vyrážíme do Drakeova průlivu. Jako obvykle fouká přesný protivítr. Naštěstí ale jen 17kn, takže vlny jsou malé a my můžeme plout na motor a dostat se tak rychle z dosahu plovoucích kusů ledu a ker. Čeká nás 560Nm dlouhá plavba zpět do civilizace – do města Ushuaia.

Přeplavba jde tentokráte velmi dobře, ale neustále nás v mysli stíhá ne příliš pozitivní předpověď počasí. Zprávy se různí, ale žádná není optimistická. Nakonec se nám ale daří proplout relativně snadno a počasí je příznivé. Bohužel neustále fouká přesný protivítr a my musíme, abychom unikli přicházejícím prudkým větrům, plout na motor. Ještěže máme dost nafty. Když jsme se rozhodovali, jestli s sebou vzít ještě navíc 200 l barel nafty a tím zvýšit naše zásoby na 1000 litrů , někteří členové posádky měli pocit, že to není nutné.
Nyní jsme všichni rádi, že naftu máme, protože už právě spotřebováváme tyto poslední zásoby. Přelévat naftu z kanystrů a barelů do nádrží na otevřeném moři není zrovna legrace. Nakonec se nám to ale podařilo a za hodinu pokračujeme dále. Ani hibernace se nyní nekoná v takové míře jako při první přeplavbě. Snad jen první dva dny. Třetí a hlavně čtvrtý den je celá posádka dobře naladěná. Ohňová země a bezpečné zátoky se blíží každou hodinou.

 

20.1. Isla Lennox   S 55°17´, W 66°50´,
A slavnostní okamžik je zde! Ve 20.30 hodin slavnostně kotvíme v zátoce, kterou už známe. Slavili jsme zde Silvestra a nyní zde zdárně ukončujeme přeplavbu Drake passage. Zapalujeme si slavnostně kubánské doutníky, které jsem si osobně z Kuby dovezl a pro tuto příležitost cestovali se mnou přes celý svět už z Nového Zélandu. Dáváme si šampaňské s jahodama, otevíráme pivo, svařujeme víno a začíná oslava. Posádka zdárně oslavuje až do 10 dopoledne. Je to opravdu důsledná oslava. Ovšem je pravda, že slavit máme opravdu co. Je to až neuvěřitelné, ale vše, co bylo v plánu a i to, v co jsme jen doufali, se nám podařilo zrealizovat na 100%.

 

21.1. Puerto Williams
Po uplutí 40Nm připlouváme v 18.00 hodin do Puerto Williams. Odbavení jde velmi snadno a po procházce jdeme do baru na potopeném parníku Micalvi, u kterého jsme vyvázáni. To ještě netušíme, že zde je setkání „Hermandad de la Costa de Chile“. Je to něco jako Bratrstvo pirátů či dobrovolnická Coast guard – pobřežní stráž. Tak či tak, je to organizace s velkou tradicí. Ale jsou to především přátelští lidé a prožíváme spolu moc hezký večer. V baru také slavnostně vyvěšujeme na zeď českou vlajku, která zde mezi ostatními vlajkami chybí.

 

22.1.2010 Ushuaia – 24.den plavby
Odpoledne vyplouváme na poslední,  25Nm dlouhou plavbu do Ushuaii. Již tradičně fouká protivítr, ale tentokrát až 40kn. Moc romantická ani pohodlná plavba to není, ale po 21.hodině za škaredého počasí a nepříjemného větru kotvíme u mola v Ushuaii. A tím je tato výprava na Antarktidu a zpět definitivně ukončena.

Uplutá vzdálenost: 1 925Nm
Upluto v VIII.etapě: 3 255Nm
A celkově Altego uplula z New Zealandu 24 845Nm

Jaká byla vlastně Antarktida?
Čím začít? Pozitivy či negativy? Začněme tedy negativy… Plachetnic jsme na své cestě potkali jen několik. Asi tak 6-8. Určitě jich je zde více, ale nevíme o sobě, prostoru je tady dost. Ale z polárních stanic víme, že každý rok jich neustále přibývá a přibývá. Co je více znepokojující je spíše nárůst turistů z velkých a obrovských, například 7-patrových  turistických lodí, kde je více než 2000 turistů a 1000 členů posádky. Tyto lodě a velké množství menších jsme zde potkali a viděli mnohokrát ať už na vlastní oči či na radaru. Domlouvají se vysílačkou, kdy která odkud odjede, aby se na daném místě vystřídali a jejich turisti neviděli předchozí loď a měli tak iluzi jedinečnosti a osamocenosti. Přitom za rohem zdánlivě opuštěné zátoky čeká další obrovská turistická loď. Na každé polární stanici už mají obchod se suvenýry pro turisty. V některých lze dokonce platit kreditními kartami. Ročně údajně navštíví Antarktidu přes 200 000 turistů. Můžeme se utěšovat tím, že posádky pečlivě hlídají turisty, aby nezpůsobili žádné škody, nerušili tučňáky, tuleně a ostatní tvory a nevyhodili například ani papírek. Znepokojující je už ale fakt samotný, že ani na nejopuštěnějším a nejvzdálenějším místě na planetě nejste zdaleka sami a musíte plout i zde mimo obvyklé trasy, aby jste opravdu sami byli. A tak, jak jsem už několikrát konstatoval, původní svět mizí.. pohlcuje ho nicota, temnota civilizace, globalizace a masový turistický  ruch. Takže, pokud chcete zahlédnout poslední střípky odrazu původního světa, neváhejte a vydejte se na cestu…
A pozitiva? Jedinečná, nádherná, okouzlující, originální příroda. Polárníci říkají, že tyto kraje člověka můžou očarovat. A, ano, jsem zcela očarovaný. Jsem pryč z Antarktidy par dní a už se mi stýská. Tučňáci a tuleni, kteří se nebojí lidí, protože jim lidé neubližují. Nádherné monumentální kry, průzračná a čistá voda. Neuvěřitelná panoramata. Velryby pár metrů před přídí. Ptáci prohánějící se modrým čistým vzduchem. To vše je naděje na to, že lidé dokáží žít v harmonii s přírodou, aniž by ji ničili a zabíjeli všechny tvory. Naděje na to, že lidé jsou schopni uchránit přírodu a její krásy. A smutek z toho, že to lidstvo nedokázalo skoro nikde jinde na světě než na Antarktidě.

capt. Jiří Denk, S/Y Altego