Expedice Mys Horn – listopad 2017
aneb: „Po zdolání Mysu Horn, zadrženi v Chile“

20.11. – 29.11.2017

Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Hanička Denková,

Petr Rýva, Jan Janatka

Mys Horn jsem poprvé obeplul a vylodil se na něm 1.1.2010 jako vůbec první loď v tomto roce 2010. V posádce byli: Aleš Budín, Roman Čížek, Petr Hladík a Hana Munzarová. Bylo to v rámci mé plavby kolem světa 2007-2010, kterou jsem zdárně ukončil v témže roce. Počasí bylo příznivé a my mohli vystoupit na maják i památník. A pak nás čekala těžká plavba na Antarktidu…

Opět jsem se na Mysu Horn ocitl, na den a skoro na hodinu přesně po 7 letech, 1.1.2017. Tentokrát s manželkou Peťou, dcerkou Haničkou (věk: 2 roky a 9 měsíců) a posádkou: Aleš Budín, Miloš Kovařík, Petr Švec, Miroslav Nevěděl, Mirek Dorrer, Vojta Novák. Na Mysu Horn jsme se díky mimořádně příznivému počasí mohli opět vylodit a projít se po něm a opět tak navštívit maják i památník. Hanička se tak stala pravděpodobně nejmladší jachtařkou na světě, která se vylodila z plachetnice na Mysu Horn. A potom jsme vyrazili opět směr Antarktida…

Třetí výpravu k Hornu jsem naplánoval jako samostatnou plavbu z argentinské Ushuaia k Hornu a zpět. Vzhledem k tomu, že jsme při minulé výpravě pluli bez problémů rovnou z Ushuaia k Hornu a vzhledem k tomu, že jsem dostal zprávu, že chilané dělají problémy při opakované návštěvě P.Williams s různými posádkami a vzhledem k tomu, že jsem chtěl šetřit čas, kterého je vždy málo (a každé přihlášení a odhlášení je vždy nejméně jeden den ztráty),  rozhodl jsem se plout opět z argentinské Ushuaia rovnou k Hornu a zpět do argentinských vod bez přihlášení. Co nám toto špatné rozhodnutí přineslo? Pochopitelně jen samé problémy… což ovšem v okamžiku, kdy rozhodnutí děláte, pochopitelně nevíte 🙂

V pondělí 20.11. ráno vyrážím na úřady pro povolení k plavbě. Vše jde hladce, neodhlašujeme se z Argentiny, takže nemusím na immigration. Jen mne zarazí, že Prefektura Naval jede k nám na loď na kontrolu, to dříve nebývalo. Liferaft mám čerstvě zkontrolovaný, takže se nijak neobávám problémů. Ty začínám tušit, když z auta vystoupí 4 vojáci a začínají kontrolovat úplně všechno a vše fotí. Raket, světlic a dýmovnic mám zhruba 30ks, ale jsou datově prošlé… a také bombičky na nafukování vest… a také hasící přístroje… 🙂 …což má ale pochopitelně většina plachetnic…

Nikdy a nikde na světě se za všech těch 10 let, co se plavím po světě, něco takového nekontrolovalo… Později se dozvím, že nedávno, celkem dlouho hledali nějakou ztracenou malou plachetnici se starým mořeplavcem a že až ho našli, zjistili, že měl všechno propadlé a nic mu nefungovalo. A tak se rozhodli, že zavedou nové pravidlo a budou kontrolovat naprosto všechny odplouvající lodě z Ushuaia… Paráda… Kam ten svět spěje? (To ještě nevím, že jim předsevzetí vydrží naštěstí jen do půlky prosince…)

Rakety a vesty si půjčujeme od sousední lodě  a vojákům slibuji, že hasící přístroje koupím ihned po návratu (a opravdu to při dalším odplouvání zkontrolovali!). A můžeme vyplout! Docela jsem si odechnul. Plujeme směr zátoka Harberton – krásná a chráněná zátoka, kde se můžeme dokonce vyvázat u mola. Jsme zde v 16hod. Prohlížíme si starou haciendu, dáváme si kakao, procházíme se… je to pěkné místo… ale protože je předpověď počasí velmi dobrá, vyrážíme v 21hod směr Horn, přesně po trase kudy jsem plul v lednu tohoto roku. Ovšem předpověď trochu nesedí a počasí překvapuje. U Isla Lennox přichází protivítr přes 40kn a hodně rozbouřené moře. Startuji motor, ale ten po chvíli přestává „táhnout“, chci nastartovat druhý, ale ten nastartovat nejde vůbec… a přitom den předtím jel!!! Máme sice 2 motory, ale žádný nefunguje! To je tedy dost velký problém! Otáčím loď do driftu a jdeme s Honzou opravovat. Honza tahá za různé dráty a opravdu se nám nakonec pravý motor daří nastartovat a běží normálně. Otáčím tedy loď a směřuji zase k zátoce. Vítr ale mezitím zesílil, že už ani na motor to nejde. Maximum větru máme 57 Kn!!! Je to šílené ródeo. Nakonec se na zrefovanou kosatku doslova probojovávám ke kotvišti na Isla Lennox. Tam kotvíme při větru 35 Kn, ale před vlnami jsme naštěstí chránění. V 10 hod 21.11. spouštíme kotvu a jsme celkem v klidu. Ne ale nadlouho. Nastávají nám jiné komplikace…

Volají nám vysílačkou vojáci a po naší identifikaci nám přikazují odplout! Nemluví anglicky a my zase nemluvíme španělsky, takže komunikace je obtížná. Vysvětlujeme jim, že venku je bouře a špatné počasí. Znovu přikazují odplout. Vysvětlujeme, že máme problémy s motorem, znovu přikazují odplout. Vysvětlujeme, že máme na palubě dítě, že chceme jen opravit motor a hned pak odplujeme. Nakonec po delším přesvědčování svolí, že můžeme zůstat do rána. Jsem ale hodně naštvaný a vytočený: co to může být za idioty, kteří vyhání loď s dítětem a s polámaným motorem do opravdu hnusného počasí?

Nakonec si Honza všímá, že máme konec 100m dlouhého vyvazovacího lana ve vodě a ten levý nefunkční motor je zablokovaný tím, že máme lano namotané ve vrtuli. 🙁 Tak taková chyba, se mi nestala už hooodně dlouhou dobu… mám už nachystaný v ruce nový 7mm neopren, ale naštěstí jde lano vymotat i bez mého potápění…

Takže odplouváme ještě večer. Opět nám ve vysílačce opakují, že se máme vrátit do P.Williams a přihlásit se. Ale:

1. Já jsem přesvědčený, že to jsou teritoriální vody a že máme právo svobodně a klidně těmito vodami proplout (bez vylodění se na břeh).
2. Stejnou trasu jsem bez přihlášení v P.Williams plul v lednu tohoto roku a vše bylo v pořádku.
3. A navíc si myslím, že ten u vysílačky je, vzhledem k výše uvedenému, fakt blbec.

Takže jsem se rozhodl plout dál k Hornu a tak dochází k dalším chybám…Máme nyní opět štěstí na počasí, protože po této smršti se vítr uklidnil a je tam okno ideálního počasí přesně na doplutí k Hornu a zpět. A tak plujeme…

Po pohodové plavbě jsme u Mysu Horn 22.11. v 6 hodin ráno a vzhledem ke slabému větru jej v klidu obeplouváme celý kolem dokola přes severní okraj na západní a pak na východní cíp. Potom voláme na Horn, jestli bychom jej mohli navštívit. Počasí je k vylodění se pořád naprosto ideální. Jsme překvapeni, že říká, že nesmíme! Přitom při obou předchozích návštěvách byli strážci majáku vždy milí a vstřícní. Asi jim zavolali z Lennoxu a dostali zákaz nás na Horn pustit… zkoušíme ještě vysvětlit, že máme na palubě malé dítě a že bychom Haničce chtěli Horn ukázat. Vše je ale marné… fotíme se tedy s pozadím Hornu a vyrážíme zpět. Chvíli se rozhoduji, jestli zpět neplout otevřeným oceánem mimo chilské vody. To by byla ale zajížďka cca 30 nm – 6 hodin plavby. Vím ale také, že nás po cestě zastihne opravdu hodně špatné počasí a že to máme jen tak tak. Proto se rozhoduji plout nejkratší cestou zpět opět kolem chilských ostrovů. Plavba jde dobře, ale večer události dostávají spád. U Isla Lennox na nás čeká vojenská loď, jdou k nám na palubu, kontrolují papíry i pasy a velitel říká, že buď je doprovodíme do P.Williams dobrovolně anebo mne zatknou a doslova chrastí přitom želízky. Plujeme tedy do P.Williams. Několikrát plujeme těsně před argentinskou hranicí. Sice náš pečlivě hlídají a pořád krouží dokola, ale jsou tam okamžiky, kdy, kdybych otočil kormidlem, přes hranici bych se dostal. A kdybych věděl, co mne čeká, tak bych to možná i udělal…

Situace se dramaticky zhoršuje. Přichází vítr přes 40 Kn a žádáme o možnost plout do argentinské Harberton, která je ideálně chráněná a v dobrém směru. Pochopitelně je to zamítnuto. Probojováváme se těžce na 2 motory do zátoky Puerto Eugenia, kde zakotvíme u rybářů. Vojenská loď je pořád u nás. Za pár hodin vítr polevuje a tak prý máme odkotvit a pokračovat do P.Williams. Při vytahování kotvy ale kotva uvízne v kelpech a ve vyvazovacím laně rybářů. Musí nám tedy pomoci vojáci ze člunu, jinak by nám to trvalo nejméně hodinu než bychom se od tam dostali…

Když v noci připlouváme k P.Williams vítr opět zesiluje přes 30 Kn a začíná sněžit, takže vůbec nic nevidím. Ve zmatku mi vojenská loď rozbijí poziční světla… pak nám nesmyslně přikazují, ať jdeme kotvit na zcela nechráněné a otevřené místo, kde jsou velké lodě. To samozřejmě odmítám. Po dalších diskusích nakonec máme povolení plout do mariny Micalvi, kde se dá vyvázat u potopeného parníku, který slouží jako molo a zároveň klubovna a zázemí. I ve dne je tam zaplout dost obtížné a při tmě a sněžení ještě víc. Dobře si to tam pamatuji a tak to přece jen zkusím. Je tam zcela plno a Peťa na přídi si naštěstí všimne natažených vyvazovacích lan. Takže v maličkém prostoru otáčím loď a vyplouvám zpět, jsou to nervy. Nakonec se vyvazujeme u plachetnice, která vlaje na bóji kousek vedle. I to je problematické, ale máme štěstí a obtížný manévr se daří. Je jedna hodina po půlnoci čtvrtek 23.11. a jsme mrtví únavou a nervama. A jdeme spát…

Ráno jdeme na jednání na Armada de Chile. Ještě pořád věřím, že to dobře dopadne, že to vysvětlíme, dostaneme napomenutí a odplujeme. Důstojník, zástupce velitele celé oblasti, je nepříjemný studený psí čumák a není s ním žádná řeč. Pořád trvám na tom, že jsou to teritoriální vody a že máme právo proplout. On říká, že ne, že Chile má tuto oblast jako vnitřní vody a že mi proplouvat nesmíme. Říkám, že v lednu to šlo… on říká, že to byla náhoda… a tak pořád dokola. Nakonec řekne „rozhodnutí“: že by nám mohl zabavit loď, ale že nám dá „jen“ pokutu 3000 USD. Úplně mne tím dostal a málem jsem dostal infarkt. Rozčílil jsem se, že takové peníze vůbec nemáme. Po emoční scénce slevnil na 1850 USD. A že je to nejníž, co jde. Já jsem kategoricky nesouhlasil a on řekl, že zítra v pátek přijde nejvyšší velitel.

Je pátek ráno a opět jdeme na velitelství. Vše opět znovu vysvětlujeme. Vrchní velitel je celkem sympatický a pluje na velkých plachetních lodích, takže by mohl být rozumný. Slevňuje na 750 USD. Opět nesouhlasím, že je to měsíční rozpočet celé naší rodiny. Říká, že se v pondělí budou muset poradit.

Přicházíme tedy v pondělí ráno 27.11. a je to za 370 USD. Není to sice málo, ale už je to aspoň trochu rozumná cena. A taky už nemáme čas na další vyjednávání. A tak souhlasím a jdu ihned zaplatit. Mám za to, že budeme moct ihned vyplout. To se ale šeredně pletu…

To totiž ještě nevíme, že je to jen půlka příběhu. Jdeme okamžitě na „národní výbor“, kde nám slíbili, že nám nebudou dělat problémy. Sympatický chlapík – úředník si jde někam zavolat a vše vypadá slibně. Pak se vrací a říká, že rozhodnutí bude večer. To už jsme v čilém kontaktu s naší ambasádou v Santiagu, s paní Kovacs, která nám ochotně pomáhá. Dozvídáme se, že to bude řešit vyšetřovatel v Punta Arenas. Večer ale žádné rozhodnutí není. Další den, v úterý, přes veškeré urgence a telefonáty žádné zprávy taky nepřijdou a je jasné, že Honzovi uletí letadlo. Přitom všichni o jeho letadle věděli. Je to celé fakt úplně na hovno…  Osobně se domnívám, že to soudce udělal naschvál a že si nás vychutnal. To už se ale samozřejmě nedozvíme…

Nakonec ve středu dopoledne 29.11., skoro po týdnu zadržování, dostáváme rozhodnutí o soudním vyhoštění z Chile. Jsme vyhoštěni a v Chile nežádoucí!!! Jako nějací zločinci! Podepisujeme papíry a okamžitě vyřizuji úřady a ihned vyplouváme směr Ushuaia. Po 5 hodinách plavby přistáváme šťastni v Ushuaia a ihned vyrážím na úřady. Ještě mám obavy, jestli nebudeme mít problémy s argentinskými immigration, protože jsme bez dovolení a bez razítka opustili Argentinu. Tady ale naštěstí je velkorysý úředník a s úsměvem mi říká, že jednou se nic neděje, ale nesmí se to stát podruhé. Říkám mu, že podruhé se to tedy rozhodně nestane 🙂

Na mole už na nás čeká posádka na Antarktidu a začíná jiný příběh.

Závěrem:

Je jasné, že jsem udělal chybu. Zpětně se to posuzuje snadno. Jenže, jak jsem psal, v lednu jsem proplul tu stejnou trasu, vše bylo v pohodě a žádné problémy nebyly. Svět se i zde opravdu mění a k dobrému to není. Paradoxně, kdybychom se přihlásili v P.Williams, na Mys Horn bychom se už vůbec nedostali, protože pak už nebylo žádné vhodné „okno“ dobrého počasí…

Co na to říct? Snad jen:„Kdybych to byl býval věděl, tak…“ 🙂