Expedice Antarktida 2017
aneb: „Plavba na Mys Horn, Drakeovým průlivem na Antarktidu a mezi ledovci na polární stanice a zpět“
29.12.2016 – 22.1.2017

Posádka: kpt. Jiří Denk, Petra Denková, Hanička Denková, Aleš Budín, Petr Švec, Miroslav Nevěděl, Miroslav Dorrer, Vojta Novák, Miloš Kovařík

 

„Na Mysu Horn opět po 7 letech“
Na Mysu Horn jsem se poprvé s posádkou vylodil 1.1.2010 jako vůbec první loď v tomto roce 2010. Bylo to v rámci mé plavby kolem světa 2007-2010, kterou jsem zdárně ukončil v témže roce.

A nyní ráno 1.1.2017 – na den a skoro na hodinu přesně po 7 letech jsme zde opět. Tentokrát s manželkou Peťou, dcerkou Haničkou (věk: 2 roky a 9 měsíců) a kamarády v posádce. Co se za tu dobu vše stalo? Opravdu mnoho… Především jsem dokončil plavbu kolem světa s plachetnicí Altego I. na N.Zélandě, spojil svůj život a oženil se s manželkou Peťou, obepluli jsme celý Nový Zéland (jako první česká loď), upluli jsme spolu dalších cca 15 000 Nm po trase: N.Zéland, Fiji, Vanuatu, Salomon Isl., Papua Nová Guinea, Austrálie, Mikronésie, Filipíny, Borneo, Malajsie, Singapur, Thajsko, Andamany a zpět do Thajska. V r.2014 se narodila Hanička, my dali naši loď Altego I. k prodeji a koupili novou větší loď Altego II., shodou náhod opět na N.Zélandě. A s Haničkou jsme opět pluli v r.2015: N.Zéland, Tonga, Fiji, Vanuatu, N.Kaledonie, N.Zéland (3 500 Nm). Sám bez posádky jsem potom v r.2016 přeplul do Fr.Polynésie (2 400 Nm), kterou jsme opět jako rodina propluli. A opět sám bez posádky jsem přeplul přes Pacifik do Chile (4 400 Nm). Zde už na mne čekala Peťa a Hanička a s posádkou jsme propluli Patagónií až do nejjižnějšího města na světě Ushuaia (1 150 Nm), kde jsme prožili krásné vánoce.

A s novou posádkou vyrážíme z Ushuaia 30.12. na „Expedici Antarktida 2017“. Plujeme slavným kanálem Beagle, přes Paso Picton, Paso Richmond a Silvestra s novoročním přípitkem slavíme pár mil od Mysu Horn. Máme velké štěstí, počasí nám vzácně přeje a tak plujeme rovnou k Mysu Horn, kde se můžeme bezpečně vylodit. A tak přesně po 7 letech stojím u slavného majáku a u památníku a zapisujeme se do návštěvní knihy. Je to velmi zvláštní pocit. Pro mořeplavce je to doslova mýtické a ikonické místo – něco jako je M.Everest pro horolezce. Přede mnou zde v historii byla jen jedna česká loď Olivín s Petrem Ondráčkem. A já jsem zde již podruhé… a mám obrovské životní štěstí, že se svými nejbližšími – s Peťou a Haničkou.

 

Hanička rekordmanka:

V necelých 3 letech má upluto 7 700 Nm, na palubě plachetnice navštívila 9 zemí + Mys Horn a Antarktidu. Je docela možné, že je vůbec nejmladší „mořeplavkyní“ na světě, která na plachetnici zdolala Mys Horn a Antarktidu.

A tak ihned po návratu na loď vyrážíme Drakeovým průlivem směr Antarktida. Čeká nás 560 Nm, které můžeme uplout, když všechno půjde dobře, za 5 dní. Jenže je to Drake passage, druhé nejbouřlivější moře na světě. Plavba jde sice zatím velmi dobře, vlny nejsou nijak velké – jsou 2 až 2,5m vysoké, ale jdou celkem rychle za sebou a jsou ostré. Moře je tedy nepravidelné, jakoby rozorané. V příznivém větru plujeme na plachty a podmínky jsou to tedy na tuto oblast velmi dobré a celkově můžeme říct, že nám Neptun mimořádně příznivě přeje. Jenže zdejší oblast je právě známá tím, že se vše může během pár hodin naprosto dramaticky změnit extrémně k horšímu. Jsme tedy v neustálém psychickém napětí. Už jenom to vědomí, že plujeme v Drake passage – nebezpečnou a nevyzpytatelnou oblastí pro plavbu na plachetnici, vyvolává neustálé obavy, nepříjemné pocity i negativní myšlenky.

Zažil jsem daleko horší a těžší plavby a tak jsem nyní za vše Neptunovi opravdu vděčný. Např. první plavba na Antarktidu před 7 lety byla opravdu velmi těžká. V lodi jsem nemohl topit, teplota byla uvnitř lodě 8°C, všude vlhko a nebylo možné se ani pořádně ohřát ani vysušit věci. Mokré hadry a ostatní věci se povalovaly v lodi i na podlaze a byl tam hrozný nepořádek. Loď vypadala jako loď duchů a dal by se na ní točit i mírnější horor. Vlny byly přes 4 m a vítr 30-40 kn. Posádka nemluvila, jen „hybernovala“ ve spacácích a každý se snažil jen v podstatě to nějak přečkat a přežít. Jak si to představit konkrétněji? Člověk proleží neuvěřitelně dlouhou dobu. Na nic nemá energii. Výrazně omezí příjem potravin i tekutin. Kromě toho, že nemá chuť, tak také proto, aby nemusel chodit na záchod. Není to ale zcela spánek. Je to něco jako snění s polozavřenýma očima. Je to pouhá existence v určitém stavu mysli zcela mimo realitu a mimo čas. Prostě se to člověk snaží co nejlépe vydržet.

Nyní je plavba daleko pohodlnější. Jen jeden den nemůžeme v lodi topit a to teplota okamžitě klesla na 8°C a na pohodlí plavby je to zatraceně cítit. Jakmile můžeme zatopit je teplota opět ihned 16°C i víc. Je ale jasné, že musíme hodně šetřit naftou a tak vyhlížíme každý vhodný vítr i např. omezujeme topení přes noc. Nejlépe ze všech snáší plavbu Hanička. Půlce posádky a ani Peti není dobře a mají mořskou nemoc. U Peti je to hodně dané tím, že když jí není zcela dobře, nemůže jen ležet a čekat až se to zlepší. Ikdyž se snažím o Haničku starat co nejvíce, jsou chvíle, kdy ji Hanička nenechá odpočívat anebo se já musím věnovat plachtám nebo lodi.

Dny utíkají a my se blížíme k Antarktidě. Pro mne je nepříjemná poslední noc, kdy bychom v šeru mohli snadno přehlédnout kry. Naštěstí je ale nepotkáváme a 5.1. 2017 odpoledne připlouváme k polární stanici Melchior. Dokázali jsme to, Drakeův průliv je za námi…

 

Polární stanice Melchior, S 64°18´, W 62°55´
plujeme rovnou k polární stanici a vyloďujeme se na břeh. Zde ovšem nikdo není a tak se procházíme kolem stanice, navštěvujeme otevřenou budovu, zapisujeme se do knihy návštěv a vše si prohlížíme. Zápisů zde opravdu moc není – připlouvá sem tak 10 lodí/rok.

Potom plujeme asi 1,5 Nm do krásné, malé a perfektně chráněné zátoky, kde kotvíme a ještě vyvazujeme loď 4 lany ke břehu, aby byla zcela v bezpečí.

Druhý den je zcela slunečný naprosto bez mráčku a jsme obklopeni nádhernými ledovci. Je to prostě neuvěřitelná nádhera! Žádná fotografie ani filmový záběr nemůže tuto krásu zachytit.
Prožíváme NÁDHERNÝ den. Vyrážíme na břeh za tuleni, kterých je tam mnoho. V klidu a v pohodě se mezi nimi s Haničkou procházíme. Kolem nás jich je tu tak deset a dál na břehu a na krách jsou další skupiny. Dokud jsme tak 1 m od nich, jsou zcela v klidu, ale jakmile se jich dotkneme, otráveně zasyčí a poodlezou o kousek dál.  Je to bezesporu jeden z nejhezčích dní vůbec, které jsem při svém cestování v životě vůbec kdy zažil. A jsem tu s Peťou a Haničkou…

Je nádherné, slunečné počasí, skoro bezvětří, takže odpoledne je vhodný čas na koupání. Venku je tak +12°C. Nejdříve do vody vlétnu na pár vteřin já a hned za mnou k mému velkému překvapení Peťa. Voda má prý mínus 2°C! Kupodivu to není ani ale tak hrozné. Po nás se pak vykoupe i zbytek posádky a je to fakt super zážitek.

 

Polární stanice Lockroy S 64°50´, W 63°23´
Ráno je hezké počasí a tak se rozhodujeme, že vyplujeme směrem k další polární stanici Lockroy. Je to dalších 45 Nm dále na jihozápad. Cestou vidíme neuvěřitelně nádherné scenérie, ledovce, velryby, tučňáky… Nemůžeme se prostě na tu krásu vynadívat. Občas už  plujeme ledovou tříští a kolem je spousta nádherných a velkých ker. Příroda je naprosto uchvacující. U Lockroy jsme kolem 18.hodiny. Kotvíme vedle historického trojstěžníku Europa. Část posádky vyráží na večerní procházku k pozorování a focení kolonie tučňáků a jsou tu také hnízdiště mořských ptáků. Tisíce tučňáků vytváří jedinečnou atmosféru.

Druhý den ráno se domlouváme s posádkou polární stanice Lockroy a jdeme na prohlídku stanice. Posádku tvoří 4 mladá děvčata, která žijí v muzeu a provádí návštěvníky. Jsou zde pouze přes léto. Myslím, že to musí být pro ně krásný zážitek, takový „letní“ pobyt.

Odpoledne vyplouváme na další etapu směr polární stanice Vernadsky. To bylo nejjižnější místo, kterého jsme před 7 lety dosáhli. Ovšem po pár hodinách plavby se v Lemaire Channel situace komplikuje. Obrovský ledovec na šířku uzavřel celý kanál a nechal tam jen na obou koncích pár metrů na proplutí. Proplouváme těsně kolem něj a za ním se ledy neustále zhušťují. Za pár hodin plavba dál není možná. Naštěstí kousek od nás je pěkná a krytá zátoka Petermann isl. Probojováváme se tedy směrem k ní. Nejdříve jsem zklamaný – samotná zátoka je zcela zablokovaná ledem, ale pak si všimnu, že těsně před ní je ještě jedna malá zátoka. Obhlížím ji a pak se rozhoduji – budeme zde kotvit. Loď ještě vyvážeme 5 lany a jsme v relativním bezpečí. Jdeme spát a ráno vyrážíme na břeh.

 

Petermann Island – polární stanice Petermann S 65°10´, W 64°09´

Na břehu jsou kolonie tučňáků a o kousek dále argentinská polární stanice. Opět sice otevřená, ale bez lidí. V návštěvní knize je pár stran dopředu i náš zápis z doby před 7 lety. No, moc lodí sem za tu dobu rozhodně nepřiplulo… Procházíme se a z vršku kopce je vidět, že situace není dobrá. Vidíme sice polární stanici Vernadsky – je jen 5 Nm od nás – ale je zcela nemožné se tam dostat. Všude kolem nás je plno ledu. Posádka vidí, že se ledem prodírá malá a silná nákladní loď přizpůsobená do těchto antarktických podmínek, ale i ta pluje velmi pomalu a opatrně. Musíme vyčkat. Ale ovšem ani další den to není lepší. Brzy ráno vyplouvám na člunku na průzkum, situace se stále nelepší. Přesto se ale rozhoduji zkusit vyplout, protože takto bychom zde mohli čekat i několik dalších týdnů.

Plavba jde první hodinu celkem dobře. Pak se ale situace s ledem neustále zhoršuje, až nakonec zůstáváme bezmocně stát naprosto uzamknuti v ledu. Přes satelitní telefon sháníme telefonní číslo na Vernadskyho, abychom se zeptali, jestli něco neví o té nákladní lodi. Mohla by plout třeba zpět, pomoct nám a prorazit nám cestu. Nakonec se tam sice dovoláme, ale zjišťujeme, že o lodi nic neví. Takže je to jasné – musíme se z toho dostat sami. Metr po metru se protlačujeme mezi ledem a ledovci. Je to naprosto úžasný pohled, a když potom zpětně přemýšlím, co mne nejvíce zasáhlo, tak tento pohled patří mezi vítězné. Je to ohromující pohled od obzoru k obzoru, mezi pár ostrovy kolem dokola zcela plné moře ledovců, ker a tříště. Opravdu nádherný a ohromující pohled. Kry jsou ploché a nejsou tedy vysoké, takže pro nás nepředstavují žádné reálné nebezpečí. Snad jen kdyby se prudce zhoršilo počasí (což se skutečně za pár hodin stalo), tak by to mohlo znamenat komplikaci či potenciální problém. Ale zatím máme stále pěkné počasí.
Pozdě odpoledne se situace prudce zhoršuje. Jsme opět v Lemaire Channel a opět u ledovce, který stále blokuje 90% kanálu. Ovšem nyní je zde i několik opravdu velkých ledovců – jeden z nich jsme např. podle tvaru i velikosti pojmenovali „letadlová loď“. Ale hlavně jsou tu zde z naprosto nevysvětlitelných důvodů obrovské víry, které tento i další ledovce ženou rychlostí přes 3 kn do velmi úzkého průjezdu. Víry jsou tak silné, že si s ledovcem těžkém cca 120 000 tun hrají jako s dětskou hračkou ve vaně. Zkouším loď otočit zpět a vrátit se. Cesta zpět je ale naprosto ucpaná dalšími velkými ledovci, které proud prudce žene proti nám. Opět tedy otáčím loď a s velkým strachem mířím do úzké škvíry. Nic jiného nám nezbývá. Nervy mám na pochodu. Sice lehce narazíme do menší kry, ale škvírou se nám daří proplout. A jsme z toho venku… celá situace trvala sice jen 18 minut, ale nervy to byly opravdu velké. Za celou expedici to bylo jediné místo, o kterém se dalo říci, že nebylo bezpečné.

Naštěstí až hodinu po proplutí krizového místa přichází silný vítr 40-45kn. Startuji oba motory, ale stejně plujeme jen rychlostí necelých 2 kn. Kdyby nás tento vítr zastihl v ledovém poli nebo dokonce v krizové úžině, bylo by zle. Nicméně za 1,5 hodiny se vítr uklidňuje a my doplouváme zpět do Lockroy, kde si v bezpečí odpočineme. Všichni jsme rádi, že jsme to zvládli.

 

Paradise Bay S 64°54´, W 62°52´
Druhý den vyplouváme a po více než 8 hodinách plavby a uplutých 40 Nm, připlouváme kanály do Paradise bay  – opět krásné a chráněné zátoky. Kotvíme a vyvazujeme loď zádí ke břehu. Dopoledne další den je nádherné slunečné počasí a tak na člunu a na kajaku prozkoumáváme okolí a plujeme mezi drobnou ledovou tříští. Na kajaku plujeme samozřejmě i s Haničkou a je to krásná a romantická plavba. A také poprvé vystupujeme na pevninskou Antarktidu. Je to slavnostní okamžik, který si plně užíváme. Krásné slunečné odpoledne završujeme dalším koupáním se v ledové vodě.

Druhý den opět vyplouváme a plujeme kolem argentinské polární stanice Brawn. Je ale opět bez lidí a tak pokračujeme k chilské polární stanici Gonzales Videla. Zde mám problém se zakotvením a daří se mi to až na podruhé. Ale ani tak to není vzhledem k větru rozhodně dobré místo. Přesto se vyloďujeme a stanici si prohlížíme.

Za pár hodin pokračujeme dál a čeká nás opět jeden z nejhezčích zážitků expedice. Je opět slunečný den a proplouváme kanálem, kde jsou doslova stovky a stovky velryb. Kamkoliv jsme se podívali a dívali se pár vteřin, uviděli jsme blíž či dál několik gejzírů od velryb. Nakonec jsme měli velryby několikrát jen pár metrů od lodě a jednou proplula velryba tak těsně u lodě, že bychom se jí mohli i dotknout, kdybychom měli o trošku delší ruku. Byla totiž vyloženě těsně u lodě. Ovšem, protože jsem viděl na vlastní oči, co dokáže udělat plácnutí velrybím ocasem s ocelovou lodí, tak to už mi nebylo úplně příjemné… ovšem zážitek to byl naprosto famózní. Máme stovky fotek, ale tady člověk vidí, jak je nemožné zachytit celkovou nadšenou atmosféru. Obklopuje nás plovoucí led, led na pevnině, sníh, vysoké horské štíty a naprosto modrá obloha … a stovky velryb.

 

Enterprise Island – kotvení u vraku S 64°32´, W 62°00´
Večer připlouváme k našemu poslednímu kotvišti. Je to jednou z nejbezpečnějších, a tudíž i nejvyhledávanějších, kotvišť v Antarktidě. Taky tu kromě nás kotví i další 3 plachetnice. Tolik lodí jsme v Antarktidě za celou dobu ani neviděli. Ničemu to ale nevadí, místa je tu dost a dost pro všechny. Kotviště tvoří potopený vrak, u kterého se přivazujeme stejně pohodlně, jakoby to bylo u mola. Je to naše poslední noc…

Posádka ještě vyráží na poslední výlet, ale náš čas se naplnil. Musíme doplnit naftu, připravit loď a vyplout na zpáteční cestu. Nikomu se nechce a každý by tu rád ještě zůstal. Ale nejde to… odvazujeme lana, vyplouváme a loučíme se.

Ještě několik hodin plujeme k posledním antarktickým ostrovům, vidíme poslední velryby i ledovce, ale pak už nás čeká opět Drake passage. Počasí není rozhodně ideální, plavba není pohodlná, ale není ani extra obtížná. Většině posádky není moc dobře. Ale v lodi je aspoň teplo. Nakonec musíme i celkem hodně na motor. Nicméně zpáteční plavba utíká vždy rychleji a 5 dní nakonec uplyne docela jak voda. Ćtvrtý den je už celá posádka dobře naladěná. Ohňová země a relativně bezpečné zátoky se blíží každou hodinou.
Do chilského Puerto Williams, připlouváme 18.1.2017 po 16 hodině. Radostně se vyvazujeme u potopeného parníku Micalvi, který zde slouží jako kotviště a zároveň jako Yachtclub. Bohužel bar, který tu před 7 lety fungoval, a kde jsme opravdu důkladně oslavili připlutí, už není. Škoda. Jdeme tedy slavit do městečka a oslava je velmi pěkná a zdařilá.

Druhý den odpoledne po vyřízení papírů vyplouváme zpět kanálem Beagle do Ushuaia, kam bez problémů doplujeme. Je to jako bychom se vrátili domů…

 

Uplutá vzdálenost: cca 1 500Nm 

 

Jaká byla vlastně II. výprava na Antarktidu?
Čím začít? Pozitivy či negativy? Začněme tedy negativy… Plachetnic jsme na své cestě potkali jen několik. Asi tak 6-8. Určitě jich je zde více, ale nevíme o sobě, prostoru je tady dost. Ale z polárních stanic víme, že každý rok jich neustále přibývá a přibývá. Co je více znepokojující je spíše nárůst turistů z velkých a obrovských, například 7-patrových  turistických lodí, kde je více než 2000 turistů a 1000 členů posádky. Tyto lodě a velké množství menších jsme zde potkali a viděli mnohokrát ať už na vlastní oči či na radaru. Domlouvají se vysílačkou, kdy která odkud odjede, aby se na daném místě vystřídali a jejich turisti neviděli předchozí loď a měli tak iluzi jedinečnosti a osamocenosti. Přitom za rohem zdánlivě opuštěné zátoky čeká další obrovská turistická loď. Na každé polární stanici už mají obchod se suvenýry pro turisty. V některých lze dokonce platit kreditními kartami. Ročně údajně navštíví Antarktidu přes 200 000 turistů. Můžeme se utěšovat tím, že posádky pečlivě hlídají turisty, aby nezpůsobili žádné škody, nerušili tučňáky, tuleně a ostatní tvory a nevyhodili například ani papírek. Znepokojující je už ale fakt samotný, že ani na nejopuštěnějším a nejvzdálenějším místě na planetě nejste zdaleka sami a musíte plout i zde mimo obvyklé trasy, aby jste opravdu sami byli. A tak, jak jsem už několikrát konstatoval, původní svět mizí.. pohlcuje ho nicota, temnota civilizace, globalizace a masový turistický  ruch. Takže, pokud chcete zahlédnout poslední střípky odrazu původního světa, neváhejte a vydejte se na cestu…
A pozitiva? Jedinečná, nádherná, okouzlující, originální příroda. Polárníci říkají, že tyto kraje člověka můžou očarovat. A, ano, jsem zcela očarovaný. Jsem pryč z Antarktidy par dní a už se mi stýská. Tučňáci a tuleni, kteří se nebojí lidí, protože jim lidé neubližují. Nádherné monumentální kry, průzračná a čistá voda. Neuvěřitelná panoramata. Velryby pár metrů před přídí. Ptáci prohánějící se modrým čistým vzduchem. To vše je naděje na to, že lidé dokáží žít v harmonii s přírodou, aniž by ji ničili a zabíjeli všechny tvory. Naděje na to, že lidé jsou schopni uchránit přírodu a její krásy. A smutek z toho, že to lidstvo nedokázalo skoro nikde jinde na světě než na Antarktidě.