Posádka: kpt.Jiří Denk, Mára Holeček, Mirek Dub, Tomáš Galásek, Martin Bauer, Juro, Mišo, Martin

27.12. Výprava začíná

S posádkou se setkáváme 26. večer s tím, že kluci ještě mají domluvený hotel, aby se pořádně vyspali. Domlouváme se, že uděláme vše pro to, abychom druhý den vypluli. To není jednoduchý úkol… Potřebujeme nakoupit jídlo na 27 dní pro 8 chlapů, doplnit plynovou láhev, natankovat 1100 L nafty, vyřídit papíry k odjezdu a vše naložit a poskládat na loď. Nic jednoduchého. Kluci přijíždí na 9 hod a kolotoč se rozjíždí. Určujeme nákupní družstvo, přeparkováváme loď k tankovací části mola, doplňuji vodu a objednávám naftu. A to je trochu potíž. Nelze totiž zjistit, kolik nafty nám zbylo v nádržích. Minule se mi nevešlo do nádrže 100 L a ty mi propadly. Odhaduji to na 700 L, ale pak radši objednávám 800 L. Dovezou naftu, natankuji (trvá to 3 hodiny), a já zjišťuji, že mi 300 L schází. Takže vše znovu… Bohužel ale musím platit 1000Kč za dovoz nafty ještě jednou, ale to se prostě nedá nic dělat, potřebujeme každý litr. Těsně po poledni mám hotovo a vyrážím na úřady. Trnu, co si zase ti pitomci vymyslí. Odhlašuji se z úřadů už po osmé a ještě ani jednou to nebylo stejné. Každá směna Prefektury Naval si vymyslí něco jiného. Minule jsem musel kupovat nové hasící přístroje… Tito si vymysleli, že nemusím na celníky (to je fajn), ale že celá posádka musí přijít podepsat papír, že je posádka!!! To tu ještě nebylo… Naštěstí kluci jsou poblíž, končí právě s obědem, a jsou na úřadě za půl hodinky. Kupodivu to šlo hladce a dokonce na rozdíl od 2 posledních odplutí nejdou na kontrolu naší lodě!!! Paráda – toho se vždy trochu obávám – buzerují doslova kvůli každé kravině. Úřady tedy máme hotové. Nákup ale dovezou až v 18.30. Naskládat jej do lodě není rozhodně jednoduché. Vždy máte pocit, že se to tam nevejde…ale vždy se to tam nakonec nějak vejde.

I k mému překvapení náš ambiciózní plán vychází a my v 21 hod vyplouváme. Paráda! Tlačím tak na pilu, protože podle předpovědi má být v Drake passage vzácně dobré počasí. Ještě provádím bezpečnostní školení a uháníme tedy Beagle Channelem směr Drake. A předpověď vychází! Je to sice „motorová jízda“ ale nakonec je z toho má druhá nejsnažší přeplavba Drakea.

Deník Máry Holečka

Poslední rozkazy od kapitána: „Odvázat lana, ještě támhleto, nezapomenout odtlačovat od mola, táák a  pozóóór, ať nikdo nesklouzne do vody“.  Vytáhnout všechny „fendry“, to jsou takové ty balóny, které má loď na boku, aby se neomlátila o druhé lodě, případně i o samotné kotviště v přístavu. Altego II. vycítila volnost a hned se radostí zhoupla v první vlnce ze zpětně nabyté svobody. Vytahujeme přední „genu“ a též hlavní plachtu. Vítr se hned zmocní plachtoví, aby bylo jasno, kdo je tady hlavním pánem a loď pod jeho vedením se pozvolna začíná pohupovat v bocích. Zdá se mi, že uslyšela neodolatelné vábení dálek, tu líbivou melodii, kde bude moct své taneční dovednosti rozbalit na plné pecky. Za zády pomalu mizí Ushuaia, kde s přicházejícím šerem se nesměle rozsvěcí první světla. Okamžitě mi vytanou vzpomínky a obrázky z předchozích výprav. Je vůbec možné, že pluji již potřetí do těchto nejbouřlivějších vod? Proboha a proč vlastně? Jsem snad nějaký mořeplavec? To tedy ani náhodou. Miluji snad moře, nebo zvedání mořské hladiny? Jak se to vezme. Samo sebou válení ve stínu palem a poslouchat u nohou šumivý příboj vln, k tomu usrkávat v zavěšené hamace ledový drink, není až tak zlá představa. Pak se skulit a zaplavat si u atolu mezi pestrobarevnými rybkami, ve vodách teplejších než…., použijeme raději přirovnání šálek kávy. Avšak od idylického ráje, jsem se zmýlil o tisíce kilometrů směrem na jih. Tady se má „životnost“ v případě vypadnutí z lodě, počítá na pár minut. Přesto už zase jsem na palubě a chladivý vítr nutí mé oči až k slzení. Ony si postupně přivyknou, to vím. Promnu si je a opětovně se zadívám na krásu podél kanálu Beagle. Z ocelově šedivé hladiny se zvedá dramaticky zvlněná krajina. V úpatí jsou podmáčené patagonské lesy, křoviny a vřesy, kde vodohospodářství řídí důmyslné stavby bobřích hrází. Nad nimi se zvedá suťové stráně, nebo ostré skály. Tam kde dosahují potřebné výšky, už jejich vrcholky mají bílé čepičky. Dokonce s odplutými mílemi, proplouváme i okolo bělostných ledovců, padajících od vršků, až do slané hladiny kanálu. Cítím, že jsem šťastný a užívám si v tichosti tří nesourodě znějících slov „klid divoké přírody“.  Mezitím v podpalubí se chystá uvítací merenda. Dost možná, že to bude na dalších pět dní poslední sousto pevné stravy s hltem dobrého argentinského vína. Dva z nás už ze zkušenosti vědí proč. Je to kapitán Jíra a já. Pak Martin, který tuší, jelikož se také občas plaví v kapitánské čepici podél břehů středomoří. Ostatní jsou nedotčení téměř jak lilie. Je blbost je strašit peklem, které dokáže rozpoutat tento pruh moře mezi Ohnivou zemí a královstvím ledu. Pravdou je, že od samotných mořebijců, se předávají šeptandou historky z generace na generaci o zdejším démonu hlubin. Ten prý dokáže pohltit celé lodě, které jaktěživ už nikdo nikdy neviděl. Však nechme strašáky těm, kteří se chtějí bát. Přesto se tomu nedá vyhnout, jelikož i názvy míjejících míst nesou v sobě tragičnost okamžiků. Třeba takový Mys Bouří, nemá zrovna v sobě obsaženo slunečnou oblohu, že? Ba naopak. Pokud si projdete vězeňské museum v Ushuai, kde je sekce o místních vyhlazených indiánech a historii města, ale také o mořeplavectví, které nám dá jistý pohled na ona neštěstím opředená místa. Třeba počet ztroskotaných lodí okolo obávaného Mysu Horn, vyobrazená na mapě desítkami křížků, kde jsou uváděny pouze číslovky 1 až… počet obětí, je více než alarmující. Jeden by řekl, obeplout Mys Horn se rovná čistokrevnému šílenství. Natož pustit se na volné moře, kde nejste už nikterak chráněni pevninou, je rovno naprosté sebevraždě. Ať tak či onak, pokud chci dál dolů na jih a nepoužiji vymožeností 21. století v podobě letadla, které mě z Punta Arenas  mrskne na antarktickou pevninu, nebo obří zaoceánské mrchy vezoucí pasažéry v pohodlí restaurace s výhledem, tak jiné volby není. Apropo, ani nechci uvažovat o jiné alternativě, jelikož takto mi neposedné srdce velí. Chceš něco zažít, vidět běsnící živly na vlastní kůži a tak nesmlouvavě blízko? Jistě, to opětovně chci. Odměna budiž ti vyryta hlubokým dlátem, v podobě nesmazatelného zážitku, nebo možná také zatracením. Nicméně žádný prožitek sám od sebe nepřichází bez předchozích obětí.  Přitom bacha, nestačí jen zvednout ruku nad hlavu a říci: „ Já chci“. To okamžitě shoříte z 99,9% jak papír. Pokud nemám dobře zažitou dovednost, musíte mít k tomu někoho, kdo vás přes úskalí v rámci možností provede. No, a jelikož já jsem suchošlapka, drápající se po všem, co roste od metru nad mořskou hladinou, až do oblak, kde se cítím jistý, tak na houpavý slaný svět, jsem si našel kamaráda Jirku Denka s duší námořnickou. Je pravdou, že souznění proběhlo, asi tak před 8 měsíci, při jedné přednášce jachtařů na každoročnímu sletu v Libštátě. Tam si mě naverbovali, jako exota lezoucí po horách a protipól k jejich světu. Následný pokec s Jírou dal základ dohody, která bez velkých prostojů, byla upečena za patnáct minut. Vypadalo to asi takto: „Jedu tam a tam, tak pojeď taky. Hmmm, proč ne, stejnak jsem se tam chtěl vrátit. Čili razíme“.  Život není pro váhající střelce a s jasným heslem „urvi, co urvi ve vymezeném čase“. Vždyť těch sluncí nad hlavou nikdo z nás nemá předplaceno do nekonečna, jistota nad jistoty. Tím byly zpečetěny naše společné cesty. Ale, abych nevypadal jak jantar, nalétnuvší bez rozmyslu na sladký cumel, tak následně jsem si dohledal vše potřebné o člověku, kterému mám svěřit svůj život, z důvodu nemít ani stín pochybností. Jelikož má znalost s plavbou je v kategorii protřelejšího závaží, od něhož se předpokládá jedině, že nebude dělat na palubě problémy. Že jsem udělal rozhodnutí skutečně dobré, jsem skálopevně přesvědčen. Pak už bylo jen nasnadě sehnat parťáky pro poťouchlé plány.

Jen pro realističtější opis v čem spočívá proplutí Drakea, předávám odpověď těm zasvěceným, neboli Jirkovi. Čili Jíro, co pro Tebe jakožto protřelého „mořeplavce“, znamená plavba v těchto zeměpisných šířkách…? 

Kapitánova odpověď:

Mys Horn je pro mořeplavce něco jako Mount Everest pro horolezce. Už jen dostat se sem s vlastní lodí představuje doslova uplutých tisíce námořních mil (1 Nm = 1.852 km) – často extrémně nepohodlných a protrpěných a někdy vysloveně nebezpečných. Poprvé jsem vystoupil na Mys Horn a doplul na Antarktidu a zpět v r.2010. Po návratu z Antarktidy jsem proplul celou Patagónií (1300Nm) a dokončil na N.Zélandě svou plavbu kolem světa. Plavba v oblasti Patagonie, Mysu Horn a na Antarktidu a zpět byla jednoznačně nejnáročnější ze všech mých plaveb. Nicméně ihned po odplutí z těchto končin se mi začalo stýskat a z celého srdce jsem začal toužit po návratu. Tato oblast vás prostě „dostane“… Návrat sem se mi podařil v r.2016 i s manželkou Petrou a dcerkou Haničkou (3 roky). Proč je tato oblast nebezpečná? Střetávají se tu v úzkém místě dva oceány (Atlantik a Pacifik), kolem jižního cípu Jižní Ameriky proudí převážně ze západu prudké větry, které naráží na vysoké hory a sráží je do Drakeova průlivu. Zde prochází v podstatě bouře za bouří. Setkávají se tu v podstatě 4 různé klimatické oblasti, které mezi sebou zápolí. To vše často vytváří v okolí Mysu Horn a v Drakeově průlivu pod ním velmi náročné a hlavně nevyzpytatelné a často doslova drsné podmínky. Je to prostě druhá nejbouřlivější oblast na celém světě… Výjimkou nejsou 6m vysoké vlny a větry 100km/hod (55 knots = 1Nm/hod), teploty kolem 6°C. Vypadnutí z lodě znamená rychlou smrt s minimální šancí na přežití…Plavba na plachetnici může být opravdu velmi drsná…

Plujeme v Beagle Channel, máme krásné počasí, naše posádka je veselá. Je to ale veselost z nedostatku zkušeností a představivosti… Plujeme v místě, kde se mi před týdnem během 10 min změnil vítr z 10 kn na 72 kn (130km/hod)!!! a prožili jsme extrémně tvrdou bouři. Pár hodin na to plujeme kolem zátoky, kde ztroskotala polská loď „Naša chata“ a kapitán a jeho syn zahynuli… Má posádka je stále veselá… já nikoliv… já totiž vím, co vše se může ještě odehrát…

 

Mára

Otevřené moře začíná svoji show. Trup lodě se mrská všemi směry a v kajutách si každý z nás přepadá jak ve stísněném šejkru na ovocný koktejl. Jediný rozdíl je v obsahu ingrediencí, kde podstatnou část tvoří naše zmítající těla z nápadnou podobností ožralců, těsně před upadnutím do deliria tremens. Do pár hodin, již první nešťastníci vyprazdňují své žaludky. V průběhu noci je již slyšet pouhé bolestivé suché dávení. Když procházím uzounkou uličkou na noční šichtu, sledování horizontu a radarového budíku, mám pocit, že se prodírám zákopem padlých bojovníků. Jen jednou jsem spatřil vyvalené oko, které beze-slov prosilo, ať tu natřásačku vypnu. Kamaráde nejde to, vítej v Drakeu!!!        

Dá se říci, že jsou jistoty. Třeba, že slunce zítra vyjde a zemně se otočí o další otáčku. Na tom se dá docela dobře shodnout. Pak jsou daleko menší „jisté jistoty“, přesto jim taktéž podsouváme téměř stejnou úspěšnost. I když dobře víme, že někde za rohem je připravená empirie, ta neuchopitelná potvora, hrající si dle svých vlastních pravidel. Ale zpět. Mohu tedy vycházet z toho, co jsem nyní momentálně prožil, či odrazit se od zážitku, který jsem nabral v minulosti, nebo z toho který mi byl podsunut, jako standardní pro dané místo. Známá pravda, dejte mi jediný pevný bod a hýbnu vesmírem. Tak to bylo i s přeplavbou Drakeovi úžiny. Předpoklad byl jasný, ale jistota žádná. Dny postupně se střídaly a Altego II. si dál bez spěchu a s větrem v plachtách, trpělivě odškrtává odpluté míle od Mysu Horn. Vystoupal jsem po úzkých schůdkách na palubu a okamžitě mě přivítal vlhký a sirově ledový vítr.  Právě na mě vyšla služba u kormidla, přičemž primární úkol není ani tak řízní lodi, ale hlídat případný nechtěný střet s plovoucí krou. Tihle modrobílí tuláci ledových moří, mohou být pro loď rychlou zkázou. Vždyť jen dva kubíky ledu trčící nad hladinu, což je vlastně malý prdek, schová osmnáct kubíků pod ní. Dohromady dvacet tun brutto. No a okolo si to hrnou i kousky zvedající se do sedmipatrového činžáku o stovkách tisíc tun. Vlhký chlad se plíživě zahryzává pod bundu, ale nejvíc trpí prsty na rukou a mé nohy. Stát bez pohybu dvě hodiny je svým způsobem peklo. Přesto si vychutnávám kouzlo okamžiku, kdy se na pár desítek minut setmělo, přičemž šrumec na palubě mávnutím proutku také utichá. Posádka se na oko vytratila, i když v podstatě neměla kam. Nebo spíše se opticky vyzmizíkovala. Po bližším ohledání, se dají najít schoulené postavy ve spacácích na podlaze v podpalubí, nebo v stísněných kobkách kajut. Není se čemu divit, vždyť všichni jsme utahaní. Již od štědrého dne jsme na cestách a někteří k tomu si v průběhu pohupování vyprázdnili svůj žaludek tolikrát, že i kdejaký věhlasný jogín, by jim to mohl závidět. Loď ale bez odpočinku dál ukrajuje míli za mílí s kýlem stočeným k jihu. Kolem dokola i hluboko pod vámi nic než moře. Přitom se vše hýbe, počínaje horizontu, až po vás samotné. Věřte pro suchozemce je to naprosto zvláštní pocit a každý ho snáší po svém. Někdo si zvykne, pro někoho se dokonce stane moře nutností, nutící k návratu a pro někoho to zůstane stále jen v rovině utrpení. Já vím, že mně Neptunovo království učarovalo. Nicméně stísněnost z pocitu malého červa, jenž je vydán napospas živlům, obzvláště pokud jste na něčem tak titěrném, oproti okolním prostorám, je spojené s reálným uvědoměním naší zranitelnosti. Druhé ráno nás vítá Antarktida a o pár hodin později už kotvíme poprvé u jejich břehů.

 

Kapitán:

Další proměnnou je posádka. Odpověď na otázku: „Jak to bude snášet posádka?“, je možná ještě daleko důležitější než samotné náročné podmínky. Kromě mne je tu 7 chlapů, ale jen Mára má zkušenost s plavbou po oceánu. Další 2 členové ze zbývajících 6 byli někdy na moři na plachetnici. Na tom ovšem nezáleží, protože zkušenosti z Chorvatska nebo Řecka mají zde jen opravdu malou hodnotu. Zbytek posádky nemá zkušenost vůbec žádnou. Je to loterie a někdy snad i „ruská ruleta“. Mořská nemoc někdy sejme někoho, do koho byste to vůbec neřekli a naopak někdo vás naprosto překvapí, jak dobře drsnou plavbu snáší. My máme štěstí na počasí, naše plavba je jedna z možných nejklidnějších v těchto končinách. Přesto 4 členům z posádky je zle a z toho 2 velmi zle… Mořská nemoc se může někdy zcela vymknout „kontrole“ a pak máte zaděláno na fakt velký problém… Mořská nemoc má následující stádia: Je ti dobře. Je ti špatně. Je ti fakt hodně, hodně špatně. Je ti tak špatně, že se bojíš, že umřeš. Je ti tak moc špatně, že se bojíš, že neumřeš… A kde se zastaví zrovna tvoje nevolnost? Prakticky skoro každého někdy dostane… A kde se zastaví nevolnost těch ostatních? Jak vše zvládnete? Budete mít dost sil hlídat a ovládat loď? Řešit nenadálé kritické situace? Udržíte koncentraci? Budete schopni doplout? Budete mít štěstí nebo smůlu? Narazíte na kry? My měli štěstí. Měli jsme příznivé počasí, mořská nemoc ustoupila, ker bylo relativně málo. Dopluli jsme v pořádku…

 

2.1.2018 Enterprise (64°32´S; 61°59´W) 

Plujeme na plachty, ale protivítr nás donutil změnit plány. Původně jsme chtěli na Melchior Island, ale bylo by to přímo proti větru a tak plujeme směr vrak Enterprise dál na plachty. Nakonec to je výhodnější i časově a ušetříme tak 1 den. Už se postupně objevují ledovce, ale není jich moc a nijak nás neohrožují. U Enterprise už stojí plachetnice Polarwind, se kterou se známe, takže se k nim můžeme pohodlně vyvázat a nemusíme složitě tahat lana na vrak. Připlouváme brzy ráno, takže den je celý před námi. Po krátkém odpočinku vyrážíme na ostrov. Chlapi berou lyže, mačky, cepíny, lana… jen se Márovi nesměle zmíním, že bych si to taky rád někdy vyzkoušel a Mára ihned říká: „Tak jdeme na to.“ S jeho jištěním vylézám s mačkami 60m vysokou ledovou stěnu a je to pro mne úžasný zážitek! Další splněný sen!

3.1. je tak hnusně, že jsme na místě a vůbec ani nejdeme na břeh. Připlula ale polská plachetnice Selma, vyvázala se k nám a tak děláme večírek – naštěstí na Selmě… účast je totiž 25 lidí!

 

4.1. polární stanice González Videla (64°49´S; 62°51´W)

Večer kotvíme na severní straně a vyvazujeme loď ke břehu lany. Ve 4 ráno se k nám vyvazuje i Polarwind. Historka, co nám vypráví kapitán Oswaldo je otřesná. Enterprise je bráno jako místní nejbezpečnější kotviště. Jste uvázáni u vraku a dokonale chráněni od větrů ze všech stran. Ovšem v Antarktidě pojem „bezpečné“ je relativní. Antarktida je světadíl, který vám nedá naprosto vůbec nic zadarmo a nebezpečí může přijít kdykoliv a odkudkoliv a ani to nemůžete kolikrát vůbec ovlivnit. Zde jste sice chráněni od větrů, jenže doslova a do písmene jen pár metrů za námi, před námi i bokem od nás se tyčí do výše 60 metrů vysoké ledové stěny s prasklinami. Do mysli se nemůže nedostat bojácná myšlenka: „co kdyby se to utrhlo a spadlo na nás?“. Jenže ledové stěny jsou tady vždycky a dlouho a tak vytváří zcela falešný pocit bezpečí. My i naši sousedi Selma ráno odplouváme a poslední loď Polarwind zůstává. Oswaldo vykládá, jak pár minut po našem odplutí, se utrhla celá ledová stěna a s ohlušujícím rachotem zesíleným ozvěnou spadla těsně před ně a částečně i na příď jejich lodě. Celá posádka ležela doslova s hrůzou v lodi na podlaze a čekala, jestli je padající led zavalí a potopí či nikoliv. O pověstný fous to zvládli… o pouhé cca 2 metry, které rozhodly v jejich prospěch… kdyby stály o 2 m více vpředu nebo tam bylo více lodí, je jejich loď i ostatní všechny lodě velmi těžce potlučené a možná zcela zničené…

Ráno Juro a Mišo vyráží s padáky a s lyžemi na kopec.. premiérový kopec v pohodě slétli a krásně přistáli!!! Další cíl úspěšně splněn… Posádka ještě navštěvuje chilskou stanici a odpoledne vyplouváme směr Lockroy, čeká nás 7 hodin celkem pohodové plavby..

 

Mára

Po odpluté necelé míli se vzduch čistí a vychutnávám si kraj hor. Jedná se o skalnaté jehlovité věže, také ledové nanuky vytvarované do špičáků, nebo oblé a táhlé vrcholy s cukrovou vatou, padající odkudsi z nebes, až k ocelové hladině. Jedná se o výjimečná místa vytvarovaná do krásy. Kýl Altega si mezitím klidně prořezává kanálem vodu, posetou různě velikou ledovou tříští. Některé pohladí téměř neslyšně boky trupu a některým je radno se vyhnout, jelikož by mohli nadělat značnou paseku. Z nenandání se za zádí v nedaleké vzdálenosti, ozve ohlušující rachot. To se více než padesátimetrový obří sérak odloupl z ledového reliéfu, lemující okolní břehy. Jedná se o docela běžný jev, i tak jukám z vyvalenýma očima. Vytváří mohutnou vlnu a nový pasažér bez lístku, se začíná kolébat ze strany na stranu ve vlnách oceánu. Tento nový poutník je stonásobně větší, než naše loď a proti němu jsme jen ořechová skořápka. Naštěstí jsme dostatečně daleko. Okamžitě mi prolétne hlavou, co když příště budeme blíž, neboli na nesprávném místě v nesprávný čas. Jenže jak se tomu vyhnout? Nijak. Nezbývá než jen doufat v šťastnou hvězdu. Naše cesta dál pokračuje jižněji kanálem okolo ostrova Lemire. Hodiny plynou a ze semknutých kanálů vyjíždíme do otevřenějších prostor, kde s lodí to na vlnách začíná házet. Přesto jsem na palubě a užívám si ledového vzduchu. Od úst jde pára a oči chvílema slzí v nárazu větru. Mezitím nás míjí rodinka tří velryb ukazujíc své hřbety. Pak přichází zvednutí obří ocasní ploutve, čímž nám pomyslně zamává a mizí kamsi do hlubin. O pár chvil se na okamžik předvedou jak na módním molu i kosatky, pro ně zas s typickou špičatou, nebo přehnutou hřbetní ploutví. Aby toho nebylo málo, o dalších pár mil, se válí na plovoucí kře lenoch lenošivá, neboli latinsky „tuleň smradohubý“. Kroužíme kolem něj a teprve až na hvízdnutí zvedá hlavu. Pak ji znechuceně odvrátí. Tím je audience ukončena. Připomíná mi to obrovitánské zoo, bez bariér, lidí a zákazů.

 

5.1. Port Lockroy (S64°49; W63°30) – kotvíme za plného světla ve 23hod 🙂

 

Mára

Martin vytahuje kytaru a začíná mejdan v podpalubí, kde víno teče proudem, přičemž do bílé noci je slyšet řev písní a řehot osmi šťastných chlapíků.

Ráno mám hlavu jako střep.  Binec v lodi vypovídá, že Juro a Mišo jsou už vzhůru a chystají se na výpad. Koukám malým okénkem z kajuty ven, kde se usmívá slunce a sytě modrá vymetená obloha. Kurňa, já to snad propásnu, jeden z mála ideálních dní a ještě stále ležím ve spacáku. Hybaj a začni swingovat. Vzápětí slyším Suškyho popohánět kluky, aby nastoupili do malého člunu. Pak už jenom zvuk mizejícího motoru a opětovně klid. Rychle vyhazuji z vaků veškerý matroš na lezení. Míra, kterého jsem před chvilinkou vzbudil, dělá totéž. Naše konání připomíná zmatené včely, ale po hodině je dobaleno a jakž takž i nasnídáno. Jen doufám, že jsem na nic důležitého v tom spěchu nezapomněl. Jeden úkaz zde hraje výrazně v náš prospěch, že slunce na jihu v letním období, nechodí spát. Tudíž lze nepřetržitě lézt. Jedině vrtkavost počasí, může zamíchat dramaticky kartami. Zatím vše vychází a člun si to už také hrne s námi ke břehu. Loučíme se s Martinem a Galasem se slovy, že do čtyřiadvaceti hodin se budeme snažit vrátit nazpět. Z lodě nás ještě rukou zdraví kapča Jíra. Vyrážíme už po svých, já na sněžnicích a Míra na skialpech. Před námi neznámo. 

 Po dvou hodinách shazujeme batohy. Jsme oba dva splavení, přičemž z oblečení jsme sundali, co šlo. Je poledne a slunce topí na plné obrátky. Docházíme pod úpatí bezejmenného kopce. Jedna z těch žil ukazovala i možnou linii pro výstup. Shrnuto, náš směr začíná přes dolní dojezdový trychtýř, zvrásněný do tvaru plisované sukně a od něj se strmě zvedá úzký ledový pás, který s přibývajícími metry se stále napřimuje. Posledních sto padesát metrů pod vrškem je velký otazník. Kolmý našlehaný sníh a obrovitá sněhová převěj visící nad celou stěnou. Jak tam půjde prolézt, naprosto netuším, ale dle hesla dokud nenastal problém, tak ho nevytvářej. Nějak to musíme z Mírou zvládnout. Začínáme lézt, svah je zatím příznivý, něco kolem padesáti stupňů. Pod malou vrstvou sněhu narážíme na firn, který dobře drží a cepíny i mačky si spokojeně při každém kroku pochroupávají. Z horních pasáží nám neznámý posměváček posílá první pozdrav, když kolem nás s rachotem prosviští vodopád úlomků ledu a šutrů. Tisknu hlavu mezi ramena, přičemž se snažím dělat neviditelného. Jakmile opadl zlověstný hluk, dívám se pod sebe, zda i Míra je v pohodě. Prošlo nám to. Doufám jen, že těchto pozdravů nebude více. Svah se dramaticky napřimuje, přičemž led je rozdílné kvality. Sem tam cepín zajede jak do másla a podruhé odskočí, či se prořízne našlehanou kaší. Nad hlavou, se už první sluneční paprsky opírají do převěje. Každou chvílí proletí ze shora nějaký ten dáreček. Čas je napěchován napětím a začíná mít nádech ruské rulety. Pokaždé po pár ulezených krocích se snažím trochu schovat. Jedná se bezpochyby o placebo, jelikož v sedmdesátistupňovém úzkém žlábku, hrát si na schovku, moc nejde. Vzápětí první úspěch zaznamenán. Zásah a potopeno. Míra dostal přímo na ciferník. Naštěstí jen malým ledovým úlomkem, který si našel prostor mezi jeho nosem a okem. Však krve jako z vola. Hrdinství je třeba něco obětovat. Teď skápla první kapka krve a boj dostal nádech dramatu. Jak dál? Dolů zlézat je stejná blbost, jako lézt v této chvíli vzhůru. A zůstat na místě je naplnění stejně jistého finále. Nedá se nic dělat a lezu dál s vědomí čistokrevné loterie, neboli koho má trefit, toho to stejně trefí. Takže je lepší to slíznout za pohybu, než jen pasivně čekat a užírat se vědomím, že to nejspíš stejně přijde. Vím dost blbé, ale když už jsme se sem dohrabali na ono neutěšené místo, tak už je pozdě na dotaz, co asi k čertu s tím najednou máme dělat. Žádná uspokojivá odpověď není. Kostky jsou vrženy, tak je třeba lézt dál a věřit na šťastná čísla, která přeci musí přijít. A přijdou? Další hodiny si odbýváme s různou odstupňovanou hrůzou, která neodchází, ale naopak geometricky přibývá. Průlez pod sněhovou převěj, začíná tlučením do velice špatného ledu s úhlem devadesáti stupňů. Žádné šrouby do ledu v tomhle třicetimetrovém výšvihu nestačím dávat a ani by neměly kdovíjaký přínos. Led je takový provzdušněný, že pevnostně by stejně nic neudržel. Jen trnu, kdy cepíny i mačky ustřelí. Následovalo by zřícení dolů k Mírovi, kterého vezmu i s tím málem jištění, co máme mezi sebou, pěkně trádá do údolí. Ruce omdlévají z odkrvení, vlastně jen pohled potvrzuje, že je mám. Nádech hysterie zahání racionální částí, poděláš to a jsme mrtvý. Pád je konec obou. Zasekávám posledních pár úderů do pokládající části ledopádu, již za zvukového doprovodu, kdy hekám podoben rodičce těsně před příchodem nemluvňátka. Mám toho dost. To ale není zdaleka konec. Poslední dvě délky lana, neboli přibližně posledních sto metrů je nejvýživnějším kouskem. Travers nad zející dírou, v nedržícím sněhu s drobící se skálou. Hotový průser. Zakončení je přes převěj v cukrové vatě s úhlem víc jak devadesát pět stupňů. Jinak řečeno nebeský převis, s lezením po načechraném vzduchu. Po traverzu dobírám Mirka a sunu se dál do tohoto posledního úseku. Každá sekunda se vleče a je nekonečná jak celý vesmír. Zasekávám hroty cepínů, které při zatížení se dost neochotně zastavují v sypké sněhu, i když nechápu, proč vlastně drží. Udolávám centimetr po centimetru, stále blíž k obzorové hraně. Nohy občas vyletí, přičemž začnou plandat nad zející dírou. A minuty dál plynou a mění se ve věčnost. Teď už rozhodně nechci spadnout, to by byla škoda, takový kousek před vysvobozením. Přesto jsem tomu stejně blízko a zároveň tak daleko. Nakonec se mi daří vykopnout nohu přes hranu, přičemž ji uchvátím silou kobry a navalím se do země svobody. Jóóó a jóóó kurva, je to tam! Z plic se hrne veškeré uvolněné napětí. Za další půl hodinu dolézá Míra. Je po druhé ranní a slunce už je zase na jihu. Tak by řekl klasik. Neboli žhavý kotouč se dotýká obzoru, přes který se v tomto období nepřekulí. Jedná se o kouzelný úkaz, kdy se rozlijí po obloze barvy od nachové, po purpurovou a další škálu odstínů. To trvá vše až do chvíle, kdy se znovu slunce odrazí, již rozzářeno k denní pouti po nebi. Dolézáme na panenský vrchol ve výšce tisíc metrů nad hladinou, který dostává pracovní název Monte Pižďuch.

Naše těla si okamžitě uvědomí uvolnění a žádají si své. Vaříme čaj a dlabeme po více než patnácti hodinách jedinou a ještě napůl rozdělenou sladkou müsli tyčinku. Však tady chutná téměř bohovsky. Bohužel nastala drobná chybka v logistice, jelikož jídlo jsme ve spěchu oba dva zapomněli vzít.  Toť vše. Takže i rutinér dokáže seknout vedle špalku. Však prd bída, tělo má schopnost pod tlakem jet dlouhé dny bez žrádla, aniž by znatelně došlo k poklesu výkonosti. Jen nesmí chybět voda. Tam už naštěstí pochybení s vařičem a bombou nedošlo. Takže dobré. Mezitím okolní svět, rázem zmizel v mlze. Viditelnost je na natažení ruky. Musíme tedy čekat. Stavíme maličkatý útočný stan a zalézáme do něj. Nemáme žádný spacáky ani karimatky na spaní, jen záda batohu, kam se musí vejít trup. Přesahující část, ukládám z jedné strany na lano a z druhé je podkládám rukavicí, přičemž naše záda tvoří vzájemný tepelný most. Usínáme a venku teplota klesá hluboko pod nulu… O tři hodiny se probouzíme zkřehlí. Míra hlásá: „ Je vidět až dolů“. Rychle balíme, vždyť není nikde dáno, kolik nám osud dovolí času, pro řízený sestup. Šlapeme stále a stále vzhůru. Před námi je nejvyšší vrchol celé soustavy vrcholů. Je jasné, že ho nemůžeme za těchto okolností minout. Tak jdeme na něj. Dle mého mínění, když jsem zjišťoval informace o kopci, tak také nikdo na něm nestál. Ale to se musí ověřit. Ovšem dostal pro jistotu své jméno Monte Samil. Vím trochu potrefené jména, ale co. Však si to běžte vylézt a jsem na vás zvědavý, co vymyslíte. Další dlouhé hodiny hledáme sestup, který vždy končí ve slepé uličce, ze které se dá sice skočit, ale ne slézt. Pak nakonec padne volba na divoký amfiteátr, jenž protéká mohutný ledovec. Na první pohled nehybná zmrzlá řeka. Však věřte, že stále oproti zdánlivé strnulosti teče a to docela dramaticky. Ledopád je hnus fialový, kterého z duše nenávidím. Je to protivník, nikdy nehrající fér.  Snažíme se hlavně slézat. Občas slaníme, přes třicetimetrové schodovité odtrhly, které mezi sebou nevykazují jakoukoliv povrchovou změnu. Přesto pod bílou pokrývkou jsou další a já o nich vím, jen nevím kde. Myslím tím ty neviditelné trhliny, či spíš trpělivé svině, které čekají mnohdy i tisíce let na svojí příležitost, než se do nich kořist konečně chytí. Tedy někdo z nás. Ale ať konečně přetočím další list z našeho antarktického deníčku. Vrátili jsme se, což je nad slunce jasné, protože píši. Čili po 33hodinách nás převáží člun Alík k naší lodi Altego II. Za kormidlem kamarádi, kteří se s námi smějí. Uvolnění napětí na obou stranách je znát. Cíl, pro který jsem jel přes půl světa, je splněn. Čili vylezena parádní nová cesta na panenský štít a jen tak „náhodou“, při přechodu hřebenu, když jsme hledali složitě sestup, tak osud přihrál ještě další nedotčený vrchol.

 

Kapitán:

Aby byl výčet úspěchů úplný, tak i Juraj a Mišo vylezli krásný kopec tyčící se vysoko nad zátokou a dokázali ho na padáku slétnout. To je již několikátý úspěšný let, který zde na Antarktidě předvedli…

A Port Lockroy? Další „jedno z nejbezpečnějších kotvišť“. Velká laguna dává pocit bezpečí, že i kdyby se kotva uvolnila, máte ještě pořád dost času ji bezpečně zachytit o kus dál. My máme dokonce kotvy 2 zavěšené za sebou. Naši horolezci jsou ještě v horách, ale naši sousedé – plachetnice z Polska a z Chile odplouvají. Všichni víme, že se blíží velmi, ale fakt velmi škaredé počasí. Vím, že ve špatných podmínkách to zde může být nepříjemné kotviště. My ale odplout včas nemůžeme, chlapi jsou ve stěně… a nejbližší bezpečnější kotviště je 8 hodin plavby daleko. To my už nestihneme… musíme tedy zůstat zde… Utěšuji se, že prudký vítr 35kn (60km/hod) přijde z chráněné strany zátoky od kopce. To ještě nevím, že nás čeká fakt hodně těžká noc. Přestože jsme teoreticky chráněni, vítr s hor ještě výrazně zesiluje a dosahuje námi naměřených 62kn (110km/hod)! Loď doslova vlaje celou noc na kotevním řetězu ze strany na stranu. Kotvy se přece jen uvolnily a snesli jsme se o 200m, než se zase zachytily. S čím jsem ale nepočítal, bylo, že vítr bude odlamovat velké kusy ledu z ledovcových stěn a ty vítr požene vodou přímo na naši loď a bude nás jimi zhusta bombardovat. V lodi se ozývají od ledů obrovské zlověstné rány. Musím říct, že to byla jedna z nejhorších nocí za hodně dlouhou dobu. Peklo končí až ráno, lépe je ale až druhý den večer… Přežili jsme bez velkých škod. Ráno jsou ale do tváří všech členů posádky, včetně mé, vyryty pozůstatky prožitého těžkého stresu…

 

10.1 2018 Ronge Island a Cuverville Island (S64°41´; W62°37´)

Zkoušíme plout na Anvers Isl., ale vítr je proti a tak využíváme větru a směřujeme do krásné zátoky. Kotvení je romantické, kotva drží přímo uprostřed ledovců, kteří nás míjí tam i zpět z malé vzdálenosti. Ráno chce Jura a Mišo sletět ještě další vysoký kopec na pevninské Antarktidě. Brzy ráno je tedy nakládám na Alíka a vyrážíme. Ovšem i já se dopouštím neopatrnosti a přehmatu. Nezměřím si vzdálenost! Opticky to vypadá kousek, jako pár stovek metrů. Jenže je to skoro 2nm a na našem malém hliníkovém člunku Alíkovi se 4HP motorem, proti větru a i malým vlnám se z toho stává celkem obtížná hodinová jízda. Neustálé se vyhýbání ledovým krám to také nijak neusnadňuje. Samozřejmě, kdyby se něco stalo s motorem, zpět po větru by to velký ani nebezpečný problém nebyl. Nebylo to ale úplně dobré… kluky vykládám u kopce a návrat zpět je v pohodě. Kluci předvedou krásný let z vysoké hory, a my je vyzvedneme už s velkým Altegem.

 

11.1 2018     Guepratte Island  (S64°30´; W 62°59´) – malý ostrov u Anvers Island. Toto kotviště nacházím na staré mapě, a pokud vím, žádná z plachetnic, které znám, tu nikdy nekotvila. Takže si připisuji i já svůj objevitelský úspěch. Kotviště je na 6m hloubce a je chráněné ze 2 kvadrantů od převládajících větrů. Ráno hledáme ještě možnost výsadku na Anvers Island, ale počasí nám nepřeje a plujeme v silném a nepříjemném větru na naši konečnou zastávku Melchior.

 

13.1 2018     Melchior Islands (S64°19´; W 62°55´)

Na Melchioru se opět náhodou setkáváme s Polarwindem, u kterého se vyvazujeme. Oswaldo je jedním z nejzkušenějších kapitánů v této oblasti. Šel jsem se tedy za ním poradit ohledně předpovědi počasí. Víc hlav více ví, že… On má svou předpověď počasí a já zase svou. A tady se dostáváme do rozporu. Já vidím zcela jasně „okno“ dobrého počasí, on říká, že se situace zcela jistě zhorší. Já říkám vyplout, on říká nevyplout. Jenže v jeho posádce má své 2 děti a jeho rozhodování je tím ovlivněno. Taky říká, že tady může klidně čekat týden, že mu to nevadí a má času dost. Bohužel u části diskuse je má posádka. Upss, chybička se vloudila :-). Větší část mé posádky to silně rozhodí a znejistí. Takový rozpor v názorech kapitánů! Nechávám tedy hlasovat, protože vyplout proti názoru zkušenějšího mořeplavce může vypadat jako málo zodpovědné. A taky věřím, že zvítězí „vyplout“, protože stát tady další týden by bylo opravdu ubíjející a počasí už bude jen horší. Hlasování je ale špatný nápad 🙂 a na loď nepatří. Nejdříve vyhrálo „vyplout“ v poměru 5:3, potom jeden člen změnil názor, ale stále jsem měl rozhodující „kapitánský půlhlas“. Už máme odvázaná lana, když změnil názor další člen! Takže: „zůstáváme“… Jsem z toho zklamaný… Druhý den po návštěvě polární stanice stahuji novou podrobnou předpověď. A „okno“ dobrého počasí tam stále jednoznačně je! Pevně věřím svým očím i své intuici. Tentokrát už rozhoduji direktivně… Prostě oznamuji, že vyplouváme! A to ihned! Poslední nervózní krátká diskuse už na mém rozhodnutí nic nezmění. Lana jsou odvázána a vyplouváme…

 

Mára

Už se zase vše houpe a za zádí Altega II. mizí Antarktické břehy. Lehce do toho sněží a v podpalubí je dusná atmosféra. Raději stojím na hlídce a vychutnávám poslední okamžiky rychle mizejících zasněžených kulis, které se noří do bílého oparu mlhy. Každou mílí co se vzdalujeme od ostrůvků Melchior, začíná sílit severní protivítr. Jakoby si na nás Antarktida stále dělala nárok a stahovala naše osudy zpět. Racionálnější část rozumu mi říká, žádné duchaření sem netahej. Jen se dostáváme na volné moře, to je vše. Nebo že by vyšší síly, k nám prostřednictvím úkazů promlouvaly? Chladivý větřík šeptá, své fííí a každý v tom může slyšet svoji odpověď. Někdo zapřisáhle bude tvrdit, že slyší své vyčkéééj a druhá strana barikády zcela opačně, pluj rychle odsud prýýýč. Jistě, mluvím o skotačivém počasí, které nám čechrá nervy. Každý má právo uchopit příchozí informace o předpovědi po svém. Pak záleží, podle čeho se řídíme.  Zda intuicí s vírou, že přicházející protivenství nějak zvládnete, kde s vrtkavou proměnnou se počítá a je brána v potaz, při každém obdobném konání. Plus by měla být samozřejmě podpořená předchozími nabytými znalostmi. Či kroky řídí čistokrevná emoce, kde se dá počítat s žíravými obavami, že je ještě stále na co čekat, nebo ještě hůř, že bude dáno smilování odněkud z hůry. Dále musím připustit ještě jednu, také zcela nešťastnou variantu a to kombinaci těchto dvou. Těžké rozhodování když nejste na začátku, ale na druhém břehu a zpět do ráje vám v cestě stojí taková maličkost, jako je proplutí Drakea z Antarktidy zpět. Neboli ta horší z cest je teprve před námi. Jde o vše, což si uvědomuje bez rozdílu každý z nás. Napětí sílí a nikdo z nás se rozhodně nechce na stálo usadit do obýváku Neptunovi. V tom jsme za jedno, však kdy je ten správný čas odrazit, nás zaměstnal na celé dva dny a chvílemi i mezi sebou poškorpil.  Kdepak, teď už kostky jsou vrženy a kotvy byly zdviženy. Plujeme a upřímně jsem tomu rád, i když valná většina posádky byla proti. Tuhle alchymii s počasím, by každý mořeplavec měl rád dopředu předmíchanou. Však i v dvacátém prvním století, není zdaleka vše tak krystalicky jasné, jak se na první dobrou zdá. Satelity létají nad našimi hlavami ve zběsilém fofru a monitorují pohybující mračna, do toho i meteorologické stanice rozeseté po pevnině chrlí každou minutou tisíce údajů. Přesto dodnes žádný matematický model nedokáže na pět dní dopředu uspokojivě spočítat, co se bude odehrávat za divoké rodeo v úžině Drakea. Neboli, přifoukne tlaková níž uragán řvoucích čtyřicítek, ječící padesátek, či likvidační pištící šedesátky (myšlena je tím rychlost větru v Knot)? Nebo nám Neptun dovolí proplout?

 Jestli jsem už před chvilkou psal, že je dobře, že plujeme, tak jsem o tom pevně rozhodnut. Nehledě, že demokracie při určitých typů rozhodování je neúčinná, nefunkční, ba k neprospěchu všech. Stane se závažím a rozmělněním nápřahu na cíl. Takže teď naše papírová loďka s posádkou, která již přijala svůj osud, míří ledovým oceánem pro své rozhřešení. Každou chvílí se přes příď přelije vlna a náklon se ustálil na 40°. Tady jste reálným účastníkem uprostřed běsnícího živlu, což je sice úžasná podívaná, ale dost s mrazivým ocáskem a křečovitým úsměvem. Kam se přikloní štěstí, je uvězněno v nejbližších dnech. Ani na okamžik nepřestávám věřit ve svou šťastnou hvězdu. Přesto, než ulehám, tak poslední myšlenka míří nazpět za těmi prožitými patnácti dny a za tou panensky čistou nádherou, na nejjižnějším jihu naší země. Díky Antarktido, zase si byla nadpozemsky krásná a štědrá. Když jsem posledně od tebe odjížděl, tak jsem si přál, jak zamilovaný puberťák se znovu k tobě vrátit. Povedlo se. Teď při opouštění tvých břehů bolestně bodalo u srdce, ale jedno už bezpečně vím. Jsi tak neskutečně kouzelná, tajemná a od základu jiná, že klidného spánku už nikdá nebude, dokud opět nevstoupím do Tvé alabastrové náruče.

 

Kapitán:

Vyplouváme proti slabému větru na motor a druhý den využíváme příznivého větru na pěkné plachtění. Vítr je do 25kn, takže velmi příznivý, moře je klidné. Kdykoliv nám to umožní, snažím se loď dostat co nejvíce na západ „před Mys Horn“. Převládající větry jsou severozápadní a každá míle na západ se nám bude hodit. Po 3 dnech velmi rychlé plavby je vidět, že jsem měl pravdu… Propluli jsme krásným oknem. Na zdejší podmínky máme vynikající počasí. Vyhráno však nemáme. To nejtěžší nás stále čeká. Mys Horn je 1,5 dne plavby od nás. Vše ale vypadá dobře… největší vítr dosahuje přijatelných 35kn a díky dobré strategii a i štěstí uháníme skoro na bočák směr Beagle kanál. Hlavní plachta se v jednom z nárazů větru trhá a za chvilku je zničená. To nás už ale nezastaví. Vlny jsou nejvíce 4m vysoké, ale ostré a zalamující se, nám však nevadí – jdou z boku a my nemusíme proti nim bojovat. A pak…jako když mávnete proutkem. Jsme v zákrytu za Mysem Hornem, vlny rázem mizí a zůstává jen běžné vlnění. A my uháníme non-stop plavbou až do Ushuaia.

 

22.1.2018 Ushuaia

Těsně před Ushuaia ještě přichází závěrečný 40kn vítr, potom se vyvazujeme vedle lodí u mola AFASYN a jsme zde!!! Jsem rád, že vše dobře dopadlo a jsme v pořádku zpět. A už se těším – za chvilku přiletí Peťa a Hanička…