Posádka: kpt.Jiří Denk, Miroslav Vrba, Jarda Klíč, Romana Pokorová

 

10.6.-29.6. 2010

Naše výprava začala ráno v neděli 6.6.2010 odjezdem autobusem z Brna na letiště do Vídně. Tentokrát po dlouhé době necestuji sám a jedeme společně s Jardou a Romanou. V Londýně se setkáváme i s Mirkem a posádka je už kompletní. Cesta ubíhá perfektně, a i když jsme měli původně čekat v Sao Paulu dlouhých a nepříjemných 12 hodin, podařilo se nám nastoupit do letadla, kde měli volná místa a které odlétalo prakticky ihned. Takže kolem poledne druhého dne jsme už v Santiagu de Chile. Rovněž stejně hladce kupujeme lístky na autobus do P.Montt a po dobrém obědě a pár pivech už v 16.45hod vyjíždíme. Čeká nás 14hodin dlouhá cesta a tak jsme si dovolili za 35USD nejpřepychovější sedadla Cama ve zvláštním luxusním salónu v přízemí dvoupatrového autobusu. Jsou to neuvěřitelně pohodlná křesla a v celé šířce autobusu jsou jen 3 křesla s uličkou, takže pouhých 12 pasažerů. V úterý 8.6. brzy ráno jsme v marině u lodě. Rozbíhá se ihned kolotoč příprav. Zatímco posádka jde nakupovat, mně se podaří ještě hned ráno domluvit spuštění lodě na vodu a před polednem, ještě než dorazí posádka z nákupu, jsem s lodí na vodě. Posádka nakupuje základní zásoby na 3 měsíce a je to opravdu velká hromada. Už jen její uložení do lodě je náročné. Další den přípravy pokračují. Mám velké komplikace s povolením starého olejového filtru při výměně oleje. Střídáme se v mnohých pokusech několikrát všichni tři, ale filtr ne a ne povolit. A to přestože mám i speciální přípravek. Nakonec pomůže až nejzažší řešení – filtr prorazit velkým šroubovákem a přes páku jím pootočit. Vše se ale nakonec daří a odpoledne se snažím vyřídit papíry k odplutí. To ovšem není vůbec jednoduché, protože na odhlášení z Chile na policii musím daleko za město místním „kolektivem“, což je místní hromadné taxi. Policisté nás chtějí všechny vidět a tak jedeme pro změnu jejich autem přes celé město zpět do mariny a až tam nám dají razítka do pasu. Ještě horší je to s námořnictvem, kde musím objednat jejich návštěvu na naší lodi. Na smluvený večerní termín ale nepřijdou a tak ještě večer, když jdeme na poslední společnou večeři, se na kapitanátě zastavuji opět a domlouvám nový termín od 21. do 22.hodiny večer nebo v 8 hodin ráno. Na poslední večeři na souši si dáváme vynikající ryby, mořské plody, pivo, víno… A v dobré náladě, mírně ovíněni, jdeme spát. K mému velkému překvapení ve 22.30 se ozývá bouchání na loď a přichází 2 důstojníci v prvotřídně vyžehlených uniformách. Ovšem já jsem v termoprádle, zarostlý, rozespalý, ve spacáku a mírně připitý z večeře. Zcela jistě nevypadám moc reprezentativně, spíše vypadám na hodně zanedbaného bezdomovce. Takže možná i proto kontrolují doklady od lodě, pojištění, liferaftu, Epirb bóje, atd., opravdu velmi důkladně. Ještě se ubezpečují, jestli znám předpověď počasí. O té ovšem já pouze vím, že má být škaredě, nehezky až hnusně. Ovšem my stejně musíme vyplout a počasí si tady ve „řvoucích 40-cítkách“ stejně moc nevybereme, takže jsem předpověď ani moc nestudoval. P.Montt je totiž ještě pořád na 41°30´S! To je například ještě 500Nm pod Mysem Dobré Naděje. To jim ale moc nezdůrazňuji. Nakonec je vše v pořádku a přátelsky se loučíme s tím, že si mám ráno vysílačkou ještě ověřit, jestli přístav není pro odplutí zavřený.

 

Ráno ve čtvrtek 10.6. je krásné počasí a my přeplouváme do sousední mariny natankovat 550 litrů nafty a koupit olej do motoru. Vše proběhne hladce a v 11 hod. slavnostně vyplouváme. Velmi rychle spěcháme na otevřené moře, protože průplav mezi ostrovy je úzký a přes 40Nm dlouhý. Je to hodně daleko a nechci, aby nás tma zastihla v kanálech. Nakonec to stíháme a jsme těsně po setmění na oceáně. Vítá nás ostrý a bohužel zcela přesný protivítr 30-40kn (až 75km/hod). Opravdu žádná legrace. Jardovi i Romaně začalo být velmi rychle zle. Mirek byl zcela ok a já, tak jako obvykle, jsem na 95%. Noc je to opravdu divoká. Venku zima cca 8°C, uvnitř lodě tak 12°C. Všude vlhko a sychravo. Podmínky horší než při plavbě do Antarktidy přes Drakeův průliv – tam jsme měli sušší loď. Vlny jsou ještě horší, jsou 5-8m vysoké a zalamují se často přímo na palubu z různých směrů. Navíc přesný protivítr neustále mění směr a vytlačuje nás neustále z kurzu buď směrem k Antarktidě, a nebo když udělám obrat, tak pro změnu směrem moc na západ zpět k Chile. Takhle to jde celou noc a celý následující den. Výsledek? Druhý den večer jsme prakticky na stejném místě jako před 24 hodinami. Upluli jsme jen 30 Nm naším směrem na severozápad. Otřesné! Další noc je stejná a až další den se směr větru umoudřuje a umožňuje nám plout alespoň ostře proti větru správným kursem. Plavba je to ale extrémně nepohodlná proti větru i proti vlnám, které neustále zalévají palubu. Otvorem pro kotevní řetěz nabíráme vodu a navíc z nějakého důvodu netěsní okno v přední kajutě. Pod podlážkama podlahy je hodně vody, kterou vodní pumpa často vypumpovává. Ovšem, jak jsme v trvalém a velkém náklonu, voda z boku lodě vypumpovat nejde a převaluje se na boku podpalubí zepředu dozadu a zpět. Mirek má vše, včetně spacáku, zcela mokré. V podpalubí je tolik vody, kolik jsem ještě neviděl. I když mám plně zrefované plachty, tak loď pluje prakticky neustále v maximálním náklonu a voda v podpalubí teče nakonec i nad podlážkama. Když jdete na záchod, brodíte se místy v 5cm vody nad podlahou. Bojujeme, plujeme, ale pomalu. Ještě bych mohl loď postavit do driftu a toto opravdu nevlídné počasí přečkat takto. Jenže se obávám, že takhle může být klidně celý týden a klidně i další týden. Teď už možná vím, proč se námořní důstojník tak významně ptal na to, jestli znám předpověď. I když, kdo ví, počasí zde je nevyzpytatelné. Předpovědi počasí zde nám stejně nikdy neodpovídaly skutečnému stavu. Musíme se prostě odsud dostat. Nezbývá než to prostě vydržet. A tak je to celý den a noc. A ani další den se to nelepší. Jardovi není dobře, Romaně je vyloženě zle. Mirek je pořád perfektní, já jsem tak na hraně 85%. Nakonec ale ani já žaludek neuhlídám a při neopatrném uklízení se mi udělá zle a zvracím. Přesně od tohoto okamžiku se ale začíná výrazně a rychle lepšit počasí i zklidňovat plavba.

 

Přichází jednodenní odpočinková a pohodová plavba. Přes den sušíme na palubě všechny věci. Jsou rozvěšeny zcela všude a my vypadáme jako loď bezdomovců. Přesto si užíváme  první hezký den. I noc je klidná a po dlouhé době se dobře, v suchu a v klidu vyspíme. A také i najíme. Mirek dělá vynikající lečo a my máme první teplé jídlo. Co je ale důležité je, že všem na palubě je už dobře! Mořská nemoc všech je pryč! A z toho mám opravdu velkou radost…

 

Radost mi ale nedělá satelitní mailové spojení. Nefunguje! Přitom když jsem odjížděl z P.Montt na konci VIII.etapy, tak po celou dobu normálně fungovalo. Být bez spojení je velmi nepříjemné. Čeká nás cca 3-týdenní plavba, kdy nemůžeme dát o sobě zprávu. Zkouším tedy aspoň satelitní telefon a ten na štěstí funguje. Takže dáváme aspoň takto všem zprávu domů, že jsme v pořádku. Snad se mi to podaří na Velikonočním ostrově opravit.

 

Ovšem druhý den se opět prudce zhoršuje počasí. Tlak klesá větší rychlostí než 1 mbar za hodinu až o 12 mbar. Noc je opět bouřlivá, velmi těžká a náročná. Vítr je zase zpět přes 35kn a v bocích lodě v podpalubí opět hodně vody. A zrovna tak i celý následující den. Všechno ale snášíme již daleko lépe.

Je pravda, že celkově se již hodně oteplilo, ale také už jsme si očividně zvykli. Máme tedy za sebou první týden plavby. Věděl jsem, že první týden bude náročný a i posádku jsem na to upozorňoval. Nicméně i mne tvrdost počasí i náročnost plavby překvapily.

 

17.6. a 18.6. zažíváme idylickou plavbu. Pravda, sluníčko svítí jen občas, ale tlak je dokonce přes 1026 mbar a fouká krásný ideální boční vítr 10-15kn. Plujeme tedy v přímém kurzu na Velikonoční ostrov. A máme tu i denní rekord této etapy – přes 150Nm/den. Brzy ráno 20.6. přestává foukat vítr a tak musíme plout na motor. Jen mírný vítr využívám k vylezení na stěžeň, odkud musím odmontovat ocelové lano, které drželo anténu od rádia SSB. Ta vede ze stěžně na záď vedle zadního stěhu. Praskl ale izolátor a anténa se zcela nahoře předřela a spadla do moře. Vlající zbytek ocelového lana nahoře by mohl rozbít přístroj na měření větru. Obvykle lezu na stěžeň v marině nebo v klidné zátoce. Nyní lezu poprvé na otevřeném moři  a je to silný, ale krásný zážitek. Pravda, loď se opravdu dost kýve na vlnách a zvlášť nahoře je rozkmit stěžně hodně metrů. Ale na druhé straně jsem zatím skoro vždy lezl bez zajištění a teď mám ten luxus, že mne Mirek jistí. Za 20min je vše hotovo. Ještě odmontovat a smotat spodní konec antény a vše pečlivě uložit. Myslím, že opravit to budu moci až na Zélandě. Klidného moře využívám i k montáži šlapací pumpy na slanou vodu, která se mi polámala v Patagonii. To je ovšem trochu náročnější, protože je tu málo místa. A až vše namontuji a umístím, tak zjišťuji, že nová vodní pumpa, kterou jsem dovezl z ČR, trochu teče. Je to k vzteku, přes půl světa vezu novou pumpu a je vadná. Už ji tam ale nechávám a vyměním ji až později po reklamaci. S trochou vody v podpalubí se budu muset smířit. Odpoledne se rozfoukává protivítr, ale stejně vytahujeme plachty a míříme mírně z kurzu na severozápad. Dnes jsme oslavili polovinu upluté cesty na Velikonoční ostrov. Máme za sebou 1000Nm vzdušnou čarou (ve skutečnosti ale výrazně více) a před sebou rovněž 1000Nm. Otvíráme slavnostní víno a užíváme si pohody a klidu.

 

Posádka je zcela v pohodě. Všem je dobře a všichni si rychle zvykli na režim na lodi. Jarda i Romana jsou vlastně podruhé na plachetnici na moři – poprvé byli na 10 dní v Řecku. Mirek byl v Chorvatsku a se mnou 14 dní v patagonských kanálech, ale z toho na oceáně jen 1,5 dne při přeplavbě P.Arenas – P.Montt. Je to pochopitelně pro posádku velké riziko, vypravit se na takovou plavbu bez zkušenosti, jak to bude člověk na oceáně vlastně zvládat. Přitom jsou lidé (není jich mnoho, ale existují), kterým může být velmi špatně klidně i po celou dobu plavby. A vrátit se prostě nelze… Jakmile loď vypluje, tak prostě pluje k cíli… A tak jsem moc rád, že je všem dobře. I po lidské stránce si posádka sedla a tak na lodi vládne dobrá nálada.

 

19.-22.6. Vítr nás ale tlačí čím dál tím více k severu a nakonec se ustálí v pro nás nevýhodném směru. Plujeme 80Nm na sever a jen 40Nm na západ směrem k Velikonočnímu ostrovu. Tento nepříznivý vítr trvá 3dny. Alespoň se utěšujeme, že plujeme více do tepla. Ale je  pravda, že Vel. ostrov je na 27°S a my jsme teprve na 33°S, takže ještě máme kam stoupat.

 

13.den plavby, 23.6., konečně přichází změna. V noci proplouváme mírnou ale nepříjemnou bouřkou s větrem kolem 30kn. Ale jakmile jsme ji překonali, okamžitě se změnil vítr o cca 90° a my máme najednou krásný boční vítr. Moře je sice ještě rozbouřené, ale my uháníme rychlostí 6-7kn přímo k našemu cíli. A protože jsme na 29°S, směřujeme skoro přesně na západ. Noc je krásně klidná a pohodová. Padají rychlostní rekordy – přes 150Nm/den. O den později máme upluto 1450Nm (vzdušných) a zbývá nám 600Nm. Je hezký den, převládá sluníčko, ale slábne vítr. Takže nakonec odpoledne nezbývá, než nastartovat a plout na motor. Je tak hezky, že nakonec neodolám a koupu se poprvé v Pacifiku. Voda je krásně modrá a osvěžující, teplotu má určitě přes 20°C. V noci se opět krásně rozfoukává a tak nakonec plujeme v ideálním větru a kursu rychlostí 6kn. Ráno 25.6. nám zbývá posledních 500Nm. Za námi je 2 týdny plavby a před námi je poslední čtvrtina plavby.

Plavba utíká rychle a snadno. Počasí nám přeje. Mám vypozorované, že zatímco první polovina jakékoliv delší plavby se vleče, tak druhá polovina je subjektivně 2x rychlejší a uteče velmi rychle. A tak 28.6. v noci jsme kousíček od Velikonočního ostrova. Dokonce musím dát loď do driftu, abychom u ostrova nebyli příliš brzy. Na jihozápadním cípu, který musíme obeplout, je totiž několik dalších ostrůvků a útesů – Ostrůvky Ptačího muže. A protože nemám přesnou mapu, chci je radši obeplout za světla.

 

Ráno 29.6. jsme u Rapa Nui – Velikonočního ostrova – na jednom z nejizolovanějších míst na světě. K Chile je to víc než 3400km na východ a na Pitcairn 2000km na západ. Moře je u ostrova rozbouřené a vytváří obrovské vlny, které se tříští o útesy, skály i břeh. Je to ohromující podívaná. Vlny jsou i přes 10m vysoké! Podle zakotvených nákladních lodí poznáváme místo pro kotvení a místní rybář nám radí nejlepší místo pro naši loď a kotvu. A tak tedy kotvíme u Hango Roa. Přesně po 19-cti dnech plavby. Nafukujeme člun a nasazujeme motor. Protože nevím, jestli kotva bude dobře držet a já musím na břeh vyřídit papíry, rozhoduji se nechat posádku na lodi a plout sám obhlídnout situaci. Obrovské a zalamující vlny jsou šílené a já musím jimi proplout a vplout do maličkého přístavu pro cca 15 malých rybářských lodí. Chvíli pozoruji místní, jakou mají strategii k proplutí oni. Připlují před útes, tam počkají na vhodný hřbet vlny, přidají otáčky a za hřbetem se vezou. Kolem nich bouří voda a vlny, ale oni projíždí v pohodě. Sbírám tedy odvahu a vyrážím. Vzal jsem si ale svůj bohužel slabší 3,5HP motor. Motory rybářů jsou 55-60HP a mají pevné, cca 7m dlouhé, laminátové nebo dřevěné lodě se zvedlou přídí. Já mám 3m dlouhý nafukovací člun s lehkým laminátovým dnem. Čekám na vlnu, přidávám na plno plyn, ale moje rychlost není dost velká, takže vlna mi za chvíli „ujede“ a hned za mnou je zalomená další obrovská vlna, která mne obklopí a doslova „spláchne“. Další vlna by mne dorazila. Se štěstím jsem se ale před další vlnou dokázal schovat za zeď už do opravdu maličkého rybářského přístavu Hanga Roa. Jsem tedy na suchu. Jsem ale zvědavý, jak se asi tak dostanu zpět. Posádka mi potom říkala, že jsem ve vlnách s člunem dočista zmizel a že o mne měli i obavy.

Nastává obvyklé kolečko. Nejdříve na kapitanát za námořnictvem, potom na policii a potom za celníky. Za 3 hodiny mám vše hotovo. Snažím se domluvit s místním pilotem, aby nás dovedl do sousedního malého přístavu Hanga Piko. Zde se prý vlezou 2 až maximálně 3 plachetnice naší velikosti a našeho ponoru. Pilot říká, že to dnes naprosto není možné, že vlny jsou velké a mimořádně nebezpečné. Naloží mne do auta a když na místě vidím několika metrové tříštící se vlny, dávám mu za pravdu a chuť sem vplout mne okamžitě přechází. Ani za klidných podmínek si upřímně řečeno ani nedokáži moc představit, že by tu byly 3 plachetnice. Ale prý to mají vyzkoušené. Snad tedy zítra bude klidnější moře.

 

Po návratu do původního rybářského přístavu se snažím najít někoho, kdo by dovezl na břeh i posádku. Ale je to marné – je polední, cca 4 hodiny dlouhá, pauza a nikde nikdo není. Chvíli se rozhoduji, ale přece nenechám posádku na lodi celý den. Bohužel člun má novou dírku a uchází, takže jeden válec významně splaskl a pumpu s sebou nemám. Snad mne ještě udrží. Sbírám odvahu, snažím se najít vhodný okamžik mezi vlnami a vyrážím. První vlny, které zdolávám, jsou už rozbité, vybouřené a bez hlavní energie. Mezi dalšími vlnami se snažím kličkovat a plout tam, kde ještě není vlna zalomená. Daří se mi to celkem dobře. Nicméně logicky dochází k situaci, kdy je přede mnou všude už jen zalomená a valící se vlna v celé šířce a také v celé výšce – přes 3m vysoká, skoro kolmá, vodní stěna. Rána jak z děla, já ležím v člunu, kolem mne pěna a vřava, ale vlnu jsem se štěstím překonal. Ještě srovnat člun a pluji dál. Povedlo se!

 

Na lodi vyměňujeme motor za silnější – 15HP. Snažím se ubezpečit posádku i sebe, že v pořádku proplujeme. A tak vyrážíme. Čekám na vlnu, za ní přidávám plyn na plno. Ale ve člunu jsou 4 dospělí, dobře živení lidé. Myslím, že na tuto plavbu je přetížený a tedy nezrychluje, jak by bylo potřeba. Naše vlna nám ujíždí a vlna za ní nás kompletně spláchne. V člunu je vody po kotníky, ale jsme šťastně na břehu. A tak vyrážíme na průzkum městečka, na procházku a také na pivo… Večer je před námi zásadní otázka: „Jak se dostat zpět?“ Moře se totiž ani trošku neuklidnilo. Obcházím rybáře, ale nikdo nás nechce odvézt. Prý je to nebezpečné. Jeden velmi nesympatický rybář, který vypadá jako opilý nebo zfetovaný, říká, že nás odveze. Chce ale 40USD za 10min plavby tam a 10min plavby zpět. Bohužel je ale jediný, kdo by nás k lodi svezl. Sice pak slevuje na 30USD, ale jsme naštvaní jeho arogancí tak, že se rozhodujeme plout na našem člunu. Teď už máme pumpu s sebou. Dofukujeme ušlý plovák, nasedáme a optimisticky vyrážíme. Snažím se najít vhodný okamžik, ale očividně jsem jej nenašel. Hladce překonáváme první nezpěněnou vlnu. Druhou a třetí, už zpěněné vlny, překonáváme přiměřeně mokří a s mírnými obtížemi. Pak se ovšem před námi objevuje čtvrtá, 3-4m vysoká, strmá zeď z vody. Je ohromující. Před námi 5m se zalamuje a my jsme do ní zcela zabalení jak surfaři. Jenže ne naschvál a my to tak dobře neumíme. Rána jak z děla. Všude kolem vřava, pěna a zdivočelá voda. Všichni jsme na dně člunu a držíme se zuby nehty všeho i sebe navzájem, abychom z něj nevypadli. S opravdu velkým štěstím nikdo z nás nevypadl. Člun je otočený o 90° a je až zcela po vršek plný vody. My jsme 100% mokří. A blízko před námi další vlna. Otáčím člun a spěchám zpět do přístavu. Ovšem člun plný vody moc nejede. Vlna nás ale pronásleduje, přibližuje se a ještě nás dokáže ze zadu pěkně kompletně spláchnout. Místní rybáři a čumilové stojí na vlnolamu a se zájmem nás pozorují. Někteří se strachem a někteří se možná i škodolibě baví. Po šoku se chvíli všichni oklepáváme. Nebyla to vůbec žádná legrace. Šlo opravdu o zdraví a možná při troše smůly i o život. Co teď? Obcházím znovu rybáře, ale teď už nás nechce převézt vůbec nikdo. Až se ptám jednoho sympatického rybáře na strategii pro proplutí. Vše mi posunky ukazuje a společně vlny pozorujeme. A opravdu, dá se to jednou za určitý čas proplout bez problémů. Problém ale je, že z člunu situace a nejvhodnější okamžik není bez zkušeností dobře vidět. Nakonec se tedy  domlouváme, že bude stát na vlnolamu a rukou mi dá znamení. Posádka je bojovně naladěna, ale obavy máme všichni. Já tedy určitě. Romaně se do člunu nechce vůbec, ale nakonec překonává sama sebe a nastupuje. Znovu vyplouváme. Čekám před vlnolamem mezi malými zpěněnými vlnami na znamení. Jsem nervózní a vteřiny ubíhají. Rybářova ruka je dole a já přidávám plný plyn. Projíždíme první, druhou i třetí zpěněnou vlnou – všechny jsou celkem relativně malé a s malou energií. Objeví se čtvrtá vlna, opět velmi vysoká a mohutná, ale my se pomalu vyšplháme až na její vrchol, tam chvíli pobudeme, popojedeme a jsme za ní. Ihned za námi se vlna bouřlivě zalomí a my jsme na širém moři. Bylo to o pověstný fous! Máváme a děkujeme našemu pomocníkovi i ostatním divákům. Bylo to opravdu velké dílo… Je dobré si uvědomit, že kdyby nás vlna převrátila, skončíme pravděpodobně všichni na útesech v nejlepším případě s vážnými úrazy. Ale my jsme to dokázali a jsme ve zdraví na lodi. To se musí ovšem zapít…

 

Noc je celkem klidná, ale ráno vidíme, že moře a vlny jsou u pobřeží stejně divoké jako včera. Volám vysílačkou na kapitanát námořnictva s dotazem, jestli je možné vplout s pilotem do přístavu. Sám tomu ale nevěřím a za chvíli to mám i potvrzené. Nejde to. Domlouvají nám tedy na náš odvoz rybáře. Za hodinu připlouvá sympatický místní rybář. Snadno se domlouváme na ceně 50USD za obě plavby z lodě i na loď a vyplouváme. Bohužel mi při naloďování způsobí ošklivý, asi 30cm dlouhý, škrábanec na trupu lodi. Jsem naštvaný, je to naše první větší škoda, ale teď už se nedá nic dělat. Na Zélandě bude co opravovat. V klidu a v pohodě s námi pluje mezi obrovskými vlnami do vedlejšího přístavu Hanga Piko. Říká, že rybářský přístav je pro nás velmi nebezpečný. To my už dobře víme ze včerejška.

 

Těsně před vjezdem do přístavu je opět vodní peklo. Vlny jsou nepředstavitelně velké. Nemůžu si vzpomenout, že bych někde na světě tak obrovské vlny vůbec viděl. Ovšem s plným plynem 55HP silného motoru bezpečně vplouváme do malého přístavu. Tento malý přístav a ještě menší sousední rybářský, vzdálený odsud 2km, jsou na celém ostrově jedinými.

 

Jako posádka jsme domluveni, že pokud nás nepotká něco hodně zajímavého, tak se pokusíme odplout ještě dnes večer. A tak se rozdělujeme. Já jdu opravovat porouchané satelitní mailové připojení a zbytek posádky si půjčuje auto a vyráží na okružní jízdu. Celý ostrov je dlouhý jen cca 30km a široký cca 12km, takže plán je reálný. Krásně nám to vychází. Právě když se mi za pár hodin oprava daří a spojení je obnoveno, jsou zpět z okružní jízdy. Nastupuji a vyrážíme si prohlédnout další velmi hezkou skupinu kamenných soch Moai. Moai jsou vysoké 2 až 21m (nejčastěji 5-7m) a jsou zde skoro na každém kroku. Na ostrově jich je údajně cca 700. Jsou doslova monumentální. Až když u nich stojíte, uvědomujete si výjimečnost díla i jejich tvůrců. Je to mimořádně silný, ale i smutný pocit. Původní kultura byla bohužel prakticky celá zničena r.1862 nájezdem otrokářů, kdy bylo do otroctví do Peru odvlečeno 1000 lidí včetně královské rodiny a všech učených mužů – maori. Je to obrovská škoda. Teď už se nikdy nedozvíme, jak to všechno vzniklo a jaký to mělo smysl. Zbyla jen hromada domněnek a teorií. Velikonoční ostrov je nyní plně civilizovaný. Žije na něm cca 3800 obyvatel, z toho asi 2/3 původních a 1/3 Chilanů a Evropanů. Lidé jsou, kromě pár výjimek, příjemní a vstřícní. A celý ostrov má celkově příjemnou a hezkou atmosféru. Ale i když jsme zde mimo sezónu, je zde i dost turistů. Také se zde staví několik nových hotelů a dalších staveb. Doslova nás ale šokovalo vstupné do lomu, kde sochy byly vytesávány – neuvěřitelných 60USD/osobu! To také už o něčem vypovídá… Sice bych si tady lehce představil několikadenní pobyt, ale všichni se shodujeme, že náš omezený čas radši věnujeme méně civilizovaným ostrovům, například Gambierovým, které jsou před námi. A tak se bez lítosti rozhodujeme dnes vyplout.

 

Vyřizuji výstupní papíry. Námořnictvo i policie ale chtějí celou posádku vidět na palubě lodi. A tak se mi daří domluvit, že nás při té příležitosti vezmou na naši loď jejich člunem. Jsou velmi ochotní, přátelští a vstřícní. Ještě jedeme nakoupit, vracíme auto a vyplouváme. Vlny jsou neuvěřitelně obrovské, ale člun si s nimi lehce poradil. Je vidět, že námořník je perfektní a nepluje tudy poprvé. I naše vylodění na naší lodi je naprosto profesionální. Nejdříve vystoupím já, všude rozvěsím fendry a teprve potom celá posádka. Vše je rychlé a přesné, bez jediného škrábance. Námořníci na palubu nejdou a tak se srdečně a přátelsky loučíme z lodě. Se strachem vytahuji kotvu. Obávám se, a jak se ukáže, tak právem, že řetěz bude zamotaný kolem skalisek. Kotva celé dva dny držela naprosto perfektně, ale jak moře i vítr několikrát za den změnily směr, řetěz se s ohromným rachotem přesouval po dně a zamotával se kolem skalisek. Představa, že jej nerozmotáme a že budeme muset zavolat na pomoc potápěče, je velmi nepříjemná. Ale nakonec máme štěstí, po pár pokusech je řetěz rozmotaný a my jsme odkotvení. Větší komplikace nastává při vyndávání těžkého motoru z člunu. Vlny jsou velké  a nepříjemné Nosný popruh je rozežraný od sluníčka a od soli a nečekaně praská. Naštěstí motor nespadne do moře, ale zpět na úchyt ve člunu. Máme opět velké štěstí. Dávám na něj provizorní nosné lano a za chvíli je na druhý pokus venku na palubě. No a pak už to jde rychle. Vytahujeme a uvazujeme člun a chvíli na to vytahuji plachty a vyplouváme. Fouká ideální vítr pro náš kurz.

 

Vzhůru na ostrov vzbouřenců z lodi Bounty!

Vzhůru na 1140Nm dlouhou plavbu na ostrov Pitcairn!

 

Uplutá vzdálenost z P.Montt:                                        2 320 Nm             (2000Nm vzdušnou čarou)

Průměrná rychlost:                                                         122 Nm/den          což je 5,1Kn

A celkově Altego uplula z New Zealandu:                  28 585 Nm

Čas plavby: 19 dní  

 

 

 

 Část 2.: Velikonoční ostrov „Rapa Nui“ – Pitcairn „Ostrov vzbouřenců“

 

30.6.-8.7. 2010

 

Z Velikonočního ostrova jsme vypluli večer ve středu 30.6. Po mírných obtížích s vytažením kotvy a větších potížích s vytažením motoru na palubu, vytahujeme plachty a vydáváme se na minimálně 1130Nm dlouhou plavbu. Hned druhý den ale opět nemáme spojení s pevninou a nemůžeme dát zprávu svým blízkým. Tentokrát satelitní terminál sice funguje, ale díky jakémusi nadměrnému souboru či aktualizaci došel kredit a nemáme žádnou možnost jej doplnit. Až na Pitcairnu budu moct zatelefonovat a zařídit to. Od prvního dne jsou plavební podmínky skoro ideální. Na 20-25kn silný, zadoboční vítr (SE), uháníme oceánem. A padají rekordy. První den 145 Nm, druhý den 145Nm, třetí den 174Nm a čtvrtý den 185Nm. Hlavně 185Nm je jednou z nejdelších vzdáleností uplutých za 24 hodin vůbec v historii plavby Altega. Bohužel vítr se otáčí až na východní a náš kurz vytlačuje směrem na jih a my už neplujeme v ideálním kurzu. Plujeme na „kačenu“ („motýla“) se spinakerovým pňem a na největší hlavní plachtu. Ovšem silný zadní, ale měnící se vítr také přináší komplikace. Musíme pořád pečlivě hlídat loď a její kurz vůči větru. V noci ale přichází to, čeho se bojím – nechtěná „halza“ – což je přehození hlavní plachty na druhou stranu. Spím jako obvykle jen na půl ucha. Už podle zvuku vím, že je to špatně, ale než se dostanu ke kormidlu, kde má Jarda službu, je pozdě. Je to jedna z nejnebezpečnějších situací. Jakmile je plachta podfouknuta, jsou v pohybu plachty potom obrovské síly. A i když máme kontraotěž i brzdu ráhna, které tomuto pohybu mají zabránit a nebo jej alespoň zpomalit, stejně k ní za silného větru může dojít. Vždy totiž něco může prasknout. A taky k ní tentokrát dojde. Kontraotěž se trhá a ráhno s obrovskou silou přelétává na druhou stranu.

 

Dostat ráhno zpět je někdy dost komplikované, zvláště při silném větru. V praxi to znamená přitáhnout otěž až na co nejvíce nakrátko. Pak pozvolna otočit loď, aby plachta nabrala vítr z druhé strany. To je další rána do plachty. Jakmile plachta má vítr, je třeba převézt otěžový vozík na druhou stranu. Potom opět povolit otěž hlavní plachty, vyvézt ráhno a znovu upevnit kontraotěž a utáhnout brzdu. A následně doladit kurz. Po tmě a v silném větru to není vždy zcela jednoduché a snadno se stane chyba. A ta se stala. Velká vlna neplánovaně otáčí lodí a plachta nabírá vítr dříve než chci. Otěž je ale ještě celkem dlouhá. Plachta s velkou ránou přelétává. Chystám se právě převézt vozík, ale otěžové lano mne shazuje do kokpitu. Snažím se ještě udržet vozík, ale marně. Pouštím lano a padám. Padl jsem do nešikovně. Výsledkem jsou: naražená hlava a ucho, rameno, ledvina, záda a koleno. Značnou bolest, hlavně ledviny a ucha, cítím ještě několik dní. Je to dobré připomenutí, že musím být neustále ve střehu. Také bohužel máme na vozíku utržený šroub, ulomené kolečko kladky a v hlavní plachtě malou díru. To se bohužel stává a tak v Papeete budeme mít co opravovat.

 

Zbytek noci, další den i noc, plujeme pořád na zadní vítr. Vše proběhne sice s napjatými nervy, ale už beze škod. Toto je očividně stálý, v podstatě východní, pasátový vítr. K ránu 5.7. se vítr definitivně otáčí, já stahuji hlavní plachtu a jen na kosatku se pněm rychle plujeme v přímé kurzu na Pitcairn. Na rychlosti to opravdu není znát. Pátý den jsme upluli 170Nm. V pondělí 5.7. večer, po pěti dnech plavby, máme upluto neuvěřitelných 800Nm a zbývá nám jen 330Nm. Pořád plujeme velmi rychle. Těžko ale říct, jestli máme štěstí na počasí. Plujeme už 25 dní, ale od začátku plavby jsme měli pouze 2 dny, které by se daly označit za pěkné a kdy plně svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. Jinak je pořád pod mrakem a zataženo. A to přesto, že je neustále celkem vysoký tlak kolem 1025-1030mbar. Nevím, jestli je toto běžné počasí, ale určitě je to překvapující. Očekával jsem, že bude sice více pršet – pršelo jen cca 2x, ale že bude i více jasných a slunečných dní. Zvláštní. Teplota venku je určitě přes 20°C, ale vítr bez sluníčka dělá pocit chladna. Nicméně plujeme pořád rychle a to je dobře.

 

Také se nám podařil upéct vynikající chleba a celkově i jídlo je vynikající. Romana i Mirek vaří perfektně a tak si užíváme plavby i po gurmánské stránce. A protože je nyní plavba zcela bezpečná a krásně plynulá a rychlá, otevřeli jsme si velmi dobré chilské krabicové víno a udělali si hezký večírek. Večírek se opravdu povedl. Nakonec jsme vypili dvoulitrové krabice dvě a ještě trochu vína z krabice další. Nálada tedy byla patřičně alkoholicky veselá a  příjemná. Jarda držel hlídku, takže jen víno koštoval a Romana popíjela s mírou. Ne s Mírou, ale s mírou. S Mírou jsem popíjel já a taky jsme nesli hlavní zátěž spotřeby. Já byl hodně ovíněn, ale do postele mi stačilo se jen v podstatě svalit. Mirek to měl těžší, protože musel vylézt na postel výše. A protože se to napoprvé nepovedlo a narazil si hlavu, spal nakonec radši pár hodin ve stoje. Ráno jsme se tomu hodně nasmáli. Den patří k těm celkem slunečným a tak jej vyplňujeme kbelíkováním, koupáním i praním. Prostě si den hezky užíváme a na Pitcairn nám zbývá už jen necelých 200 Nm.

 

Ve  středu 7.7. v noci nám ale ukradli vítr a tak musíme plout na motor. Abychom byli na Pitcairnu zítra ráno, musíme plout rychlostí 5kn. Takže na motor… Moc to ale nevadí, protože stejně potřebujeme už důkladně dobít baterky. Jen je škoda, že slabý vítr, či prakticky bezvětří nepřišlo zítra. Hodilo by se nám na vylodění na Pitcairn. Snad toto pro vylodění příznivé počasí bude i zítra. A na motor také doplujeme až k Pitcairnu. Rozednívá se a my ve čtvrtek 8.7. vidíme za vycházejících slunečních paprsků ostrov Pitcairn – ostrov „Vzbouřenců z Bounty“. Je to malý, nepřístupný ostrov s vysokými skalisky na pobřeží. Jde z něj respekt. Nemá žádné bezpečné kotviště a je mnoho posádek plachetnic, kterým, přestože čekali i několik dní, se vůbec nepodařilo se dostat na břeh. A taky několik plachetnic skončilo na břehu na útesech, aniž by chtělo. My máme velké štěstí a to hned od začátku.

 

Když volám vysílačkou někoho na ostrově, odpovídá mi česky loď Maui! Maui je česká loď českého kapitána Ondřeje Kotába, který plul, kromě jiného, na lodích Rudy Krautscheidera: několik sezón na Polárce a 1,5roku na Viktorce. Posádku tvoří Ondra, Karolína (Polsko), Magi (Slovensko) a Petr (Česko). Já jsem se setkal s Petrem Daubnerem – členem posádky Maui – v Ushuaii. Tehdy chtěl plout s námi na Antarktidu, ale bohužel jsem už měl plnou posádku. Potom si Mirek s Petrem vyměnil několik mailů, takže věděl, že se tu někde budou pohybovat. Setkání ale domluveno nemáme. Maui vyplula na plavbu kolem světa z Irska zhruba před rokem. Po plavbě přes Atlantik se vydala na jih do Brazílie a Argentiny a proplula Strait of Magellan a chilskými kanály v Patagonii. Na tuto část  vyplula z Valdivie, ale po trochu jiné trase – zastavovali se na ostrovech Juan Fernandez – Isla Robinson Crusoe. Z knihy příjezdů a odjezdů lodí na Velikonočním ostrově vím, že odpluli pár dní před námi. Takže pravděpodobnost, že se tu někde setkáme byla rozumná. Ale zrovna tak jsme se mohli velmi snadno minout. Ale neminuli! Maui je 15.plachetnice, která letos byla na Pitcairnu a Altego je 16.loď! Žádné jiné lodě tady nyní nejsou. Pitcairn je zcela jistě jedno z nejodlehlejších míst na světě. K nejbližšímu břehu Chile to je cca 3300 Nm, tj. cca 6000km! A jaká je pravděpodobnost, že se zde setkají 2 plachetnice z České republiky aniž by byly domluveny? Ze země, která nemá ani ve své blízkosti moře? Kolik plachetnic z ČR pluje kolem světa? Je to opravdu mimořádné, velké a příjemné setkání!

 

Ondra mi radí nekotvit v zátoce Bounty bay, ale radši o kousek dál u Ted Side. A tak za pár minut kotvíme těsně vedle Maui a hned zveme Ondru a Petra na palubu a slavnostně si připijíme na setkání. Vylodění půlky posádky Maui na Pitcairn je pomocí člunu Brendy zorganizováno na 9 hod. ráno a tak se k ní přidává i Jarda s Romanou. Protože je počasí nevyzpytatelné a spíše se horší, zvolili jsme strategii stihnout návštěvu ostrova v jednom dni a domlouváme se s Brendou, aby připlula ještě jednou ve 13 hod.  A tak si já a Mirek v pohodě povídáme s Ondrou a Petrem o zážitcích z plavby u dobrého piva a červeného vína. Ve 13 hod. připlouvá Brenda a přiváží Romanu a Jardu. A já a Mirek vyrážíme na břeh.

Ještě se domlouvám s Ondrou, jestli by mne nedohlédl na loď, kdyby se podmínky zhoršily. Beru si vysílačku, aby v případě problémů jsem byl včas informován a mohl se rychle vrátit na loď.

 

Plavba na malém člunu Brendy do maličkého přístavu v Bounty bay je „mokrá“. Přijíždíme opravdu důkladně vysprchovaní a zcela mokří od vodní tříště. Ovšem „přístav“ je přehnané slovo. Je to velmi malá ochranná zeď s pár metrů dlouhým betonovým molem pro nástup a výstup lidí a s 30m širokou a 40m dlouhou, mírně šikmou vybetonovanou plochou pro vytahování člunů do velkého hangáru, který je na břehu. Systém je to důmyslný, bezpečný a praktický. Člun připluje, vyloží lidi a je ihned pomocí lana a navijáku vtažen do hangáru. V hangáru jsou schovány i dva obrovské nákladní hliníkové čluny schopné převážet těžké zásoby, stavební materiál i např. silniční techniku ze zásobovacích lodí. Ty sem připlouvají pouze jednou za 3 měsíce.

Brenda a jediný místní policista nás nakládají na čtyřkolky a vyváží nahoru do „kanceláře“. Kancelář je rodinný dům Brendy. Brendě je cca 55 let, má 7 dětí (3 vlastní a 4 vyvdané), 26let žila v Británii a nyní zde dělá kromě jiného i imigrační úřednici. Doma nám nabízí čaj a sušenky a v klidu a v pohodě vyplníme několik papírů. A pak konečně dostáváme tak ceněná razítka z Pitcairnu do pasu! Datum odplutí si máme prý vypsat sami… Napíšeme pohledy domů, ještě mne Brenda nechá zadarmo zkontrolovat maily na svém počítači a můžeme vyrazit na prohlídku ostrova. Také nám nabízí, že nás po ostrově proveze, to ale s díky odmítáme. Rádi se projdeme a protáhneme zkrácené svaly a šlachy. Brenda se ptá, co potřebujeme na loď a my říkáme, že snad jen trochu ovoce a zeleniny. To ještě netušíme, že až nás nakonec odveze na loď, dá nám 3 velké plné tašky ovoce a zeleniny a ještě trs banánů. A stejně jako veškerá péče je i toto zdarma.

 

Pitcairn… Kdo by neznal bájný Pitcairn, viďte? Snad každý viděl některé z několika filmových zpracování „Vzpoura na lodi Bounty“. A, ano, je to podle skutečné události. Vzpoura na lodi Bounty vedená Fletcherem Christianem proběhla r.1789 u Tongy. Kapitána Bligha a 18 mužů, kteří mu zůstali věrni, vysadili vzbouřenci do člunu. Bligh při své plavbě v záchranném člunu doplul až na Timor. Plul přes 40 dní a uplul více než 3600 Nm! Bez navigačního přístroje – bez sextantu! Je to jedna z nejobdivuhodnějších plaveb vůbec v historii mořeplavby. Část vzbouřenců zůstala na Tahiti, ale s těmi to dopadlo špatně. Byli pochytáni, odvezeni do Anglie a souzeni. Na Pitcairn dorazil Fletcher Christian, 8 dalších vzbouřenců, 12 polynéských žen a 6 mužů. Ovšem jejich život byl plný násilí. V r.1800 žil už jen námořník John Adams, 9 žen a 19 dětí. A nyní, po 210 letech, zde žije cca 60 obyvatel.

 

Je to velmi malý, celkem hornatý ostrov o ploše cca 3 x 2 km. Je sice tropický, ale v subtropickém podnebí. Všude jsou palmy, často jsou vidět mandarinky, pomeranče, banány, krásně rozkvetlé květiny. Je to opravdu nádhera. Ostrovem vedou polní cesty, které jakmile zaprší, se stanou neuvěřitelně kluzkými. Po nich jezdí místní obyvatelé nejvíce na čtyřkolkách. Je to nepraktičtější vozidlo do tohoto terénu i na dopravu nákladu a má ji zde snad každý obyvatel. Nejvíce se mi ale líbí lidé. Ivan Orel ve své knize „Idioti na plavbě kolem světa“ píše, že lidé zde jsou uzavření, že se usmějí a pozdraví a to je tak vše. My máme zcela opačnou zkušenost. Brenda, její muž, Simon, policista, řezbář Randy Christien, lidé na tržnici i ostatní, se kterými jsme se setkali, byli neuvěřitelně milí, přátelští a komunikativní. Úplně opačná zkušenost oproti Velikonočnímu ostrovu, kde měli lidé větší odstup.

 

Protože ještě nevíme, jak nás Brenda vybaví na cestu, vyrážíme s Mirkem na hledání ovoce k natrhání si do zásob na loď. A jak tak pochodujeme, špatně jsme odbočili a ocitáme se u soukromého domu s moc hezkou udržovanou zahradou. V dílně je chlapík, který vyřezává a vybrušuje ze dřeva nádherné delfíny. A tak se s ním dáváme do řeči. Má 5 dětí a manželku ze Zélandu. Společně jsme se smáli, že jeho rodina tvoří skoro 15% z populace ostrova.

Na ostrově žije v současnosti cca 60 obyvatel. Nakonec se domlouváme, že si od něj delfíny koupíme jako dárky pro naše blízké.

 

O kousek vedle nacházíme mandarinkovníky a tak zatřeseme stromem a sbíráme mandarinky do pytle. A o kousek vedle jsou grapefruity. A další mandarinkovník. A limety… Nádhera. Je to super pocit si sám trhat a sbírat tropické ovoce v libovolném množství. Nakonec máme tak těžký pytel, že se k lodi hodně pronese.

Na náměstíčku právě začíná místní trh. Máme štěstí, je jen jednou za 2 týdny. V čem spočívá princip? Všichni obyvatelé vyrobí něco na jídlo – třeba buchty, chléb, ryby uzené nebo pečené, různé druhy pizza, puding, jogurtový krém, ovoce, zeleninu, atd. … Napíší k tomu cedulku, kolik to stojí a vedle postaví skleničku na peníze. Kdo, co chce, si vezme, a prostě tam dá peníze. Krásný systém. Kdyby tak fungoval i u nás. Když jsme to viděli, dostali jsme hlad a také chuť to všechno ochutnat. A tak jsme se pustili do připravených ryb i pudinku. Ovšem jsme jaksi netušili, že jsme trochu předběhli události. Až za nějakou dobu, se postupně shromáždili všichni obyvatelé ostrova. Ano, viděli jsme pravděpodobně všechny obyvatele Pitcairnu pohromadě! Potom jedna z žen pronesla modlitba, všichni ji odsouhlasili slovem „Amen“ a teprve potom (když už my jsme dávno dojedli) se pustili do vyměňování a i do ochutnávání a hlavně do povídání. Očividně nám naši nevychovanost pramenící z neznalosti snadno odpustili. Ovšem my už musíme bohužel k lodi, protože je 17.30 a Brenda se musí s lodí za světla vrátit bezpečně do přístavu.

 

Loučení bylo velmi, velmi přátelské. Přemýšlel jsem, jak bych mohl být Brendě prospěšný a k mé velké radosti, se jí hodil velký 200 l plastový sud. Říkala že se jí hodí na zahradu a měla z něj radost. Je až neuvěřitelné, jak mne za pár hodin ostrov, jeho atmosféra a jeho lidé dokázali oslovit. Možná je to tím, že sám nyní bydlím na vesnici, která má 53 obyvatel. Nicméně atmosféra je na Pitcairnu hezčí. Pitcairn si našel trvalé místo v mém srdci i ve vzpomínkách. Rád bych se sem ještě někdy vrátil na delší dobu.

 

Večer po setmění ještě připlouvá Ondra s Magim na pracovní návštěvu. Ondra si ofotil potřebné stránky z Jimmyho Cornela – jachtařského průvodce a Magi mne nainstaloval do počítače podrobnější mapy, které mi nyní velmi pomůžou v zajíždění do atolů v Polynésii. Počasí se ale pořád zhoršuje. Fouká přes 20kn a moře je už velmi neklidné. Když chtějí kluci odplout, je jejich člun „banán“ plný vody a potopený. Nastává záchranná akce banánu. Nakonec se nám podaří jej pověsit na náš výtah a vodu z něj tak vylít. Potom odkotvíme a kluky odvlečeme i s jejich člunem před jejich loď, aby se po větru mohli snáze dostat na svou loď. Je to trochu komplikované, ale vše se nakonec daří. Kluci jsou v bezpečí na své lodi. Je fakt hnusné počasí a je jasné, že další den by vylodění na Pitcairn už nebylo možné. A tak slavnostně vyplouváme. Čeká nás jen 290Nm do Francouzské Polynésie – Gambierovy ostrovy.

 

Uplutá vzdálenost z Velikonočního ostrova:          1 145 Nm

Uplutá vzdálenost z P.Montt:                                  3 465 Nm

Průměrná rychlost:                                                 152,7 Nm/den             což je 6,4Kn

A celkově Altego uplula z New Zealandu:              29 730 Nm

Čas plavby: 7,5 dní

 

 

 

Část 3.: Francouzská Polynésie: Gambier Islands, Hao, Tahanea, Tahiti,Moorea, Raiatea, Tahaa, Bora-Bora

 

8. 7. – 31. 7. 2010

Posádka: kpt. Jiří Denk, Miroslav Vrba, Jarda Klíč, Romana Pokorová

 

Po poněkud dramatičtějším se rozloučení s Ondrou a jeho posádkou lodi Maui na Pitcairnu, jsme se vydali na jen 290Nm dlouhou plavbu do Francouzské Polynésie – Gambiérovy ostrovy. Francouzská Polynésie se skládá z několika skupin ostrovů. Nejvzdálenější a špatně dostupné daleko na východě jsou to Gambiery. Nejseverněji na trase z Panamy jsou to Markézy. Obrovsky dlouhý spojovací pruh jsou ostrovy Tuamotu, které se táhnou z pod Markéz až ke Gambierům. Potom je to centrální skupina Společenské ostrovy včele s Tahiti a Bora-Bora. A nejjižněji jsou ostrovy Austral isl. My se chystáme proplout z východu na západ přes Gambiery, Tuamotu a Společenské ostrovy. Čeká nás v Polynésii celkem přes 1 150 Nm plavby.

 

Plavba nám jde skvěle a bezproblémově. Fouká silný zadoboční vítr přes 20kn a ráno máme upluto už 70 Nm. Vítr se v průběhu plavby otáčí na zadní a pak další den až na zadoboční z druhé strany. Plujeme jen na kosatku a později nasazujeme spinakrový peň. Protože jsme jej nasazovali za silnějšího větru přes 20kn, nepodařilo se mi jej ve vlnách zacvaknout do oka a tak jsem jej zacvakl jen do otěže. To rozhodně ale nebylo ideální, protože peň po otěži sklouzl. Po chvíli jsme jej ale na druhý pokus posunuly až k rohu kosatky a tam už bez problémů vydržel.  Plavba uběhla velmi rychle. V noci 10.7. jsme už blízko u Gambiérů a tak musím brzdit a několik hodin driftovat. Vplutí dovnitř přes korálové útesy po tmě vůbec nepřichází v úvahu. Ráno před svítáním startujeme motor a plujeme do přibližovací trasy. Je škaredě, zataženo, prší. Ale počasí se zlepšuje. Samotná trasa mezi korálovými útesy je vzorově značená, proud prakticky žádný a tak vplutí do kotviště před Rikitea – hlavní obce Gambierových ostrovů – je snadné. V neděli 11.7. v 10.00 hod. kotvíme a za chvíli na to vyrážíme na břeh se přihlásit a na průzkum. Bohužel nestíháme právě končící bohoslužbu, která je z důvodu rekonstrukce kostela v tělocvičně. Mohl to být zajímavý zážitek. Přihlášení je jednoduché. Na policii vyplním jeden papír, dostaneme jeho kopii a razítka do pasu a je to. Kdyby to tak jednoduché bylo všude na světě…

 

Jaké jsou Gambiéry? Jsou především velmi vzdálené a odlehlé. Najdete je 1 700 km od Tahiti. Gambiérovy ostrovy jsou nejvzdálenější jihovýchodní částí Fr. Polynésie a tvoří je cca 10 ostrovů v rozlehlé laguně. A to je činí také nejméně dostupnými a navštěvovanými. Ani z jachtařského hlediska nejsou na hlavní trase. Ta vede z Panamy na Markézy a odtam na Tahiti. Takhle pluje 95% plachetnic. To byl nakonec i důvod, proč jsme s posádkou změnili plán. Původně jsme měli plout z Pitcairnu na Markézy. Ale Gambiéry jsou více opuštěné a pro nás i tedy zajímavější. Však také kromě nás tu jsou už jen 4 plachetnice. Nicméně letiště zde je a jedenkrát týdně sem létá letadlo z Tahiti. A hlavní vesnice Rikitea?

 

Rikitea je v podstatě jen jedna, 2 km dlouhá ulice, kousek od pobřeží, která je po obou stranách lemovaná jednotlivými domky se zahradami. V některých domcích je okno, které slouží jako obchod. Je zde jedna malá pekárna, policie, pošta, 2 školy, fotbalové hřiště, kulturní středisko… a to je tak všechno… Kulturní středisko se skládá z malé budovy, 2 stánků s pár stoly a židlemi a travnaté plochy. Ovšem největší atrakcí je tu největší kostel v Polynésii pro 1200 lidí – Cathedrale Saint-Michel. Postavil jej, a i další megalomanské stavby, nějaký kreténský misionář Laval. V době jeho začátku působení bylo na Gambiérech 6000 obyvatel. Po jeho odvolání v roce 1887 pouze 463 obyvatel. Nakonec skončil v blázinci. Bohužel pro spoustu lidí pozdě. To jsou přesně ty okamžiky, kdy se člověk stydí za to, že je z Evropy. V současnosti zde žije kolem 1000 obyvatel. Cesta vede z vesnice jedním směrem k perlím farmám a druhým směrem ke hřbitovu za vesnicí, penziónu a meteorologické stanici. Vše jsme obešli během pár hodin, včetně svačiny z grapefruitů. Na cestě i v zahradách vidíme občas velká a drahá off-road auta. Marně přemýšlíme, kde a jak na ně mohli obyvatelé vydělat. Jedinou odpovědí by mohly být státní peníze a příspěvky.

 

Gambiery jsou sopečného původu, tudíž je příroda hornatá a vyloženě krásná a tropická. Hodně palem, banánovníků, pomerančovníků, grapefruitů, chlebovníků, atd… Umřít hlady se tu očividně nedá. Ale moc hezká je především poklidná nedělní atmosféra, která tady odevšud vyzařuje.

Jedeme navštívit a pozdravit sousední německou plachetnici. Kapitán je Petr, který odešel z Evropy před 24 lety a od té doby se plaví. Na palubě má už 23 let pouze papouška. Petr je fajn. Je zde už několik měsíců a zůstane zde do prosince. Potom chce plout do Valdivie  a dál na jih. Dělí se s námi o různé informace, rady i ovoce.

 

My máme v plánu tu zůstat do 14.7., protože to je svátek dobití Bastily. Svátek se slaví v celé Polynésii a my jsme rádi, že jej uvidíme zde. Druhý den připlouvá z Pitcairnu i Maui s Ondrou Kotábem a jeho posádkou. Tím se zvedá počet plachetnic na Gambiérech na 6 a z toho jsou 2 české! 6 Čechů, 1 Polka, 1 Slovák – klidně bychom tu mohli založit slovanskou obec či slovanskou menšinu. Je to stejná rarita jako na Pitcairnu – tam byly jen 2 plachetnice a obě české. Kotvení je zde celkově bezpečné a chráněné proti vlnám. Bohužel ale poslední 2 dny fouká silný východní vítr přímo do zátoky v nárazech až přes 20kn a musíme držet i kotevní hlídky. Maui kotva drží perfektně, my a i 2 další lodě jsme spluli o cca 30m blíže ke korálovým útesům. Pak už dál naše kotva drží zase perfektně. Pohodlné kotviště to za těchto podmínek rozhodně není.

 

Samotná oslava svátku je ale pro mne i ostatní zklamáním. Dopoledne a odpoledne probíhají sice nějaké tance, ale především malých dětí. Nejlepší tanečnice a tanečníci odjeli prý reprezentovat Gambiéry na soutěž do Papeete na Tahiti. Večer v 18 hod. se jdeme podívat na břeh, jestli bude večerní program. Ovšem večer je to vyloženě slabý a smutný. Na kulturním plácku je několik shluků lidí, každá skupina poslouchá z rádia nějaké „techno“. Chceme si dát aspoň pivo, ale je tu večer prohibice a žádný alkohol včetně piva nám nikdo neprodá. Přesto jsou někteří lidé v hloučcích vyloženě opilí. Očividně mají piva či jiný alkohol vlastní. Hodinu sedíme a čekáme, jestli přece jen nebude ještě nějaký program. Pak je ale jasné, že už nic nebude a tak jdeme kolem hloučků mladíků se sluchátky  mp3 v uších a s pivy v rukou, zpět k našim člunům. A následně za prudkého větru i větších vln se vracíme na dinghi mokří na loď a děláme si večírek vlastní. Bohužel nicota vyspělé civilizace a jejího konzumního způsobu života očividně pronikla až sem. Připluli jsme prostě příliš pozdě…zřejmě o 10 či 50 let…

 

Další den, ve čtvrtek 15.8., jdeme s Ondrou a Karolínou vyřídit povolení k odjezdu. Opět vyplníme stejný papír, opět dostaneme do pasu razítka a vše je za pár minut hotovo. Vesnice je krásně čistě uklizená a opět dýchá tou krásnou poklidnou atmosférou. Lidé se na nás usmívají a zdraví nás. Ano, z tohoto pohledu je to zde mimořádně velmi krásné a bylo by hezké tu prožít více času. Možná i velmi mnoho času…

 

A tak zvedáme kotvy a vyplouváme směr Tahiti. Petr nám poradil zastávku na ostrově Hao, který je 460Nm (3,5 dne plavby) daleko a je to jen minimální zajížďka. Plujeme rychle a svižně. Fouká krásný zadní vítr a tak plujeme pouze na kosatku. Přesto dosahujeme průměrné rychlosti kolem 6 Kn. K nepříliš širokému průplavu mezi útesy do laguny doplouváme bohužel těsně po setmění. Jsou zde sice osvětlené bóje a dokonce i náměrné bóje pro udržení směru v průplavu, jenže je zároveň pokročilý odliv a to znamená silný proud z laguny proti nám. Takže se musím rozhodnout. Buď čekat do rána na moři anebo to zkusit proti silnému proudu z laguny. Podle informací od jiných jachtařů se zde může objevit výjimečně i proud 10 Kn a dokonce jsem slyšel i o udávaných 20 Kn. Můj motor naplno pluje max 6 Kn, takže si asi dokážete představit tu sílu. Navíc se mi vůbec nepodařilo pochopit, za jakých podmínek se zde tyto proudy vyskytují. Vynořují se tedy různé otázky… Co když bude proud silnější než náš motor? Nemůže nás otočit a hodit na útesy v úzkém průlivu? Co když se motor poláme v nejhorším možném okamžiku a loď bude neovladatelná? Riziko je celkem velké ale počasí i vlny vypadají rozumně. Rozhoduji se to zkusit. Vplouvám mezi korály a plujeme hladce po větru i po vlnách. Míra hlásí průběžně naši rychle klesající rychlost. Ta se zastaví těsně pod 3 Kn, ale dál už neklesá a my jsme za 20 min v laguně. Mám opravdovou radost, že to vyšlo. Plujeme klidnou vodou ještě 4 Nm a pak kotvíme na bezpečném místě.

 

Ráno 19.7. vytahujeme kotvu a směřujeme do malého opuštěného vojenského přístavu, který je údajně vhodný pro plachetnice. A opravdu zde je! Je malý, chráněný, s dostatečnou hloubkou je to opravdu naprosto bezpečné a ideální stání. A tak se vyvazujeme a vyrážíme na prohlídku vesnice. Na ostrově je prakticky opuštěná vojenská základna – jen v malém kousku je ještě několik vojáků. Ruiny a opuštěné vybydlené různé stavby jsou nevzhledné. Nicméně, jakmile se dostaneme do vesnice 2 km vzdálené, už je tu zase hezky. Odpoledne se jdeme koupat na hezké a opuštěné místo. A k našemu překvapení připlouvá i Maui. Měli jsme zde sice sraz domluvený, ale jsme překvapeni, že jsou zde tak krátce po nás. Pluli skoro stejně rychle jako my. Setkání je to příjemné.

 

V domě přímo u naší lodě je velká společenská místnost a probíhá zde trénink místních 20-30 žen a jejich mužského 5-6 členného hudebního doprovodu. Koncert a trénink představení jsou fantastické. Je to jejich zcela autentická zábava – žádné inscenované představení pro turisty. Pozvali nás dovnitř do sálu a my jsme mohli vše sledovat velmi z blízka. No a večer si děláme náš – slovanský – večírek. Je možné, že je poslední, protože mi zítra odpoledne chceme odplout a Maui chce zůstat a možná se už neuvidíme.

 

20.7. dopoledne se jdeme vykoupat, zašnorchlovat si a zaplavat si a odpoledne se chystáme k odplutí. Abychom byli u průplavu za světla a na začátku odlivu, musíme vyplout v 16 hod. Jenže na vybetonované ploše přímo u naší lodě si opět udělala naše místní skupina trénink tance a hudby a nám opět připravili jedinečný zážitek. Všichni hrají a tančí 3m od naší lodě! Jejich tanec a muzika jsou uchvacující.

 

Jsem moc rád, že máme tu možnost je sledovat při jejich tréninku a při zábavě. Z žen opravdu tančí kde kdo, různých věků i postav. Nejmladší je asi 5-letá holčička a nejstarší asi 60-letá babička. Nejhubenější je úplně hubená slečna a nejsilnější je paní, která má zcela jistě 120 kg. Všichni tancují s naprostým nasazením a nadšením. Mezi nimi se motá 4-letý klučina, který je jediný tancující chlap. Muzikanti jsou chlapi všichni a jsou taktéž naprosto skvělí. Velký buben, 2 speciální dřevěné bubny, kytary, ukulele… Je to úžasné a zcela uchvacující…Teď odplout prostě nemůžeme!

 

Představení – trénink – končí po 17 hod. Než se rozloučíme, odvážeme loď a doplujeme k průlivu z laguny, je černočerná tma. Připlouvám blíže k průlivu a tuším vážné problémy. Je sice odliv, takže voda teče z obrovské (20Nm dlouhé a 10Nm široké) laguny ven, ale zároveň fouká z oceánu přesný 20 Kn protivítr, který zvedá velké vlny a tlačí je do průlivu proti proudu a tedy proti nám. Je sice tma, a tak vidím jen vysoké zpěněné hřbety vln, ale i přes silný vítr slyším hukot lámajících se vln, který nevěští nic dobrého. Najedu si tedy přesně do středu průlivu a vyrážím. I přes motor slyším temné a silné hučení vln a před námi vidím bílou hradbu vln. Za chvíli jsou vlny 2-3 m vysoké, všechny se v řadě zalamují a jsou přesně proti nám. S lodí to neuvěřitelně mlátí. Příď se prudce zvedne nahoru, pak se překlopí, sjede po vysoké, ale velmi krátké vlně dolů a zapíchne se přídí do další vlny. Udržet směr je velmi, velmi obtížné. A všude kolem jsou v těsné blízkosti korálové útesy. Žádná legrace. Úplně normálně se bojím, ale pozvolna se probíjíme kupředu. Každá vlna je velký náraz, který nás pootočí minimálně o 45° a někdy i skoro o 90° z kurzu a ještě ani nestačím srovnat loď a už do nás narazí vlna další. Naštěstí za 30 min jsme z toho venku a jsme na běžně zvlněném oceáně. Otáčím loď a máme ideální boční vítr, takže vytahujeme kosatku a uháníme správným kursem pryč k dalšímu ostrovu Tahanea. Ten je vzdálený 240 Nm, což je jen 2 dny plavby.

 

K ostrovu Tahanea připlouváme 22.7. odpoledne. Do laguny se dostáváme snadno a pohodlně. Proplouváme lagunou podél ostrova. Podle mapy by tu měly být 2 vesnice, ale nevidíme ani jednu. A tak si vyhlédneme pěkné a celkem chráněné místo ke kotvení a zakotvíme. Kromě nás tu jsou jen 2 plachetnice a 1 motorová jachta. Ovšem za chvíli obě plachetnice odplouvají a zůstáváme tu sami. Jdeme se koupat do nádherné tyrkysové vody kolem lodě, a protože kotvíme na 5 m hloubky, jsme přímo uprostřed akvária. Kluci se snaží ulovit nějaké ryby a dokonce se objevuje i žralok. To ještě netušíme, že se budeme s nimi zítra koupat. Ráno vstáváme do nádherného dne.  Hned po snídani vyrážíme na výlet na břeh, kde se prodíráme hustým tropickým porostem plným palem, křoví, lián a také nádherných červených kokosových krabů velkých 20 cm. Po pochodu kolem břehu jde Míra dál objevovat ostrov na druhou stranu a Jarda s Romanou rybaří. Já se rozhodnu těch pár stovek metrů k lodi doplavat s brýlemi a se šnorchlem. Plavu a pozoruji korály kolem sebe a nádherný podmořský život. Vyhlížím žraloky a jsem zklamaný, že tam nejsou. Už to zklamaně vzdávám, ale najednou těsně u lodě se objevuje jeden a pak následně druhý. Jsou tu! Jsou nádherní. Mají černou hřbetní ploutev a jsou velcí něco přes 1m. Plavu za nimi a pozvolna se navzájem prohlížíme. Nicméně když plavu k nim, tak si pořád udržují 3m vzdálenost. No a pak se zavlní a jsou pryč. Už jsem na lodi, když se objevují znovu. A tak si rychle nasazuji brýle a šnorchl a rychle za nimi do vody a užívám si společné plavby s nejúžasnějšími obyvateli oceánů. Až se vrátí posádka, vše jim vykládám a společně vyhlížíme „naše“ skamaráděné žraloky.  A za chvíli se objevují, a tak se do vody se mnou vrhá i Míra a plave s nimi kolem lodě.

 

Nadšení nakonec podlehne i Romana a potápí se za nimi také. Všichni jsme nadšení. S Mírou ještě bereme člun a plujeme k velkému útesu v laguně, který je kousek od nás a vyčnívá těsně nad hladinu. V průměru má 30-50m a tak jej nejdříve Míra a pak já v klidu se šnorchlem obeplouváme a prohlížíme si život pod hladinou. Je to úžasný pohled. Tisíce a tisíce nejrůznějších ryb všech možných představitelných barev, tvarů a velikostí. A vy jste přímo uprostřed této neuvěřitelné podívané v akváriu…

 

Odpoledne, v pátek 23.7., vyplouváme směr ostrov Tahiti vzdálený 280 Nm, což je opět 2 dny plavby. Plavba je to na zadní východní vítr pohodlná a rychlá. A tak v neděli 25.7. odpoledne vplouváme do laguny ostrova. Chvíli se snažím zorientovat a pak už snadno nacházíme Yacht Club Tahiti v Papeete – hlavním městě Polynésie. Jak se dozvídám později, jsou tu dvě mariny a tato je ta menší a blíže ke středu města. Vyvazujeme loď na bóji, a protože je neděle, je jasné že formality proběhnou až zítra a tak se jdeme projít cca 6 km do města. Ulice jsou ale jako po vymření a tak se z města vracíme taxíkem zase zpět. Druhý den je „hospodářský“ a jeho náplní je vyvázání lodě k molu, praní, úklid, lepení člunu a další práce. Hlavní můj úkol je zařídit obtížnou opravu zalomeného šroubu v otěžovém vozíku hlavní plachty a oprava roztržené hlavní plachty. Seznamuji se s americkým jachtařem Jerrym a nakonec to dopadne tak, že nás naloží do auta jiný jachtař a vozí nás po městě. Jerry potřebuje naplnit plynové láhve a tak jedeme do plynárny a mne odváží k dílně na obrábění kovů a opravu mi rovnou domluví. Za perfektní cenu 3000 franků což je asi 600 Kč. S opravářem plachet – sailmakerem – ale nepochodím. Je zde prý jen jeden a je nespolehlivý a drahý. A tak roztrženou plachtu jen provizorně zalepíme páskou. Odpoledne vyrážíme do města. Já s Mírou jdu hledat a vyřizovat formality pro přihlášení. Celý proces je překvapivě jednoduchý. Vyplním 2 papíry a vše je hotovo. A tak, když vidím vstřícnost úředníků, se s nimi domlouvám a uděláme rovnou i hned odhlášení. Perfektní, máme ušetřenou práci i čas. Jdeme domluvit s Mírou půjčení auta a po mírném bloudění půjčovnu nacházíme a za 8000 franků (necelých 2000Kč) dostáváme malé otlučené autíčko. A můžeme si ho prý rovnou vzít a vrátit až pozítří ráno. A to vše za jednodenní sazbu. Super. A protože do srazu s Jardou a Romanou zbývá ještě trocha času, tak jdeme s Mírou na pivo do nejlepší místní hospody, kde vaří vynikající vlastní pivo. Pivo nám zachutnalo a tak s Jardou i Romanou po srazu a krátké procházce v této hospodě opět skončíme. No, co vám budu vykládat. Neskončilo to rozhodně jen u jednoho piva a ráno máme všichni slušnou opici. Ve 4 ráno mne probudí vysílačka. Maui je zde! A tak ráno beru auto, a protože potřebujeme i my naplnit plyn, zajedu k Maui, která kotví ve městě, a beru Ondru i jeho plynovou láhev. Sám a pěšky by to obtížně zařizoval. No, a pak s posádkou vyrážíme na výlet. Objetí ostrova je snadné. Východní strana ostrova je méně osídlená a tudíž hezčí. Moc hezký výlet je ke krásným vodopádům, kde se koupeme. Vodopády jsou nádherné. A pak ještě navštěvujeme botanickou zahradu a jedeme na vyhlídku na vedlejší a menší spojený ostrov Tahiti Iti. Vyhlídku hledáme trochu s obtížně, ale díky tomu zase prozkoumáváme část krásné hornaté krajiny. Vyhlídka je hezká, ale bohužel ostrov Tahiti Nui je nefotogenicky skrytý v oparu. No a pak už jen cesta po západním, nepříliš hezkém pobřeží zpět do Papeete. Večer máme sraz s posádkou Maui a tentokrát už 100% naposledy se s nimi loučíme. My zítra vyrážíme na Moorea a oni zůstávají. Je jasné, že se už na plavbě nepotkáme. Až snad na Zélandě. A tak si na rozloučenou dáváme několik piv. Společně strávený čas byl hezký a je neuvěřitelné, že se na takovém konci světa neplánovaně setkají 2 české plachetnice.

 

Ve středu 28.7. ráno vracím auto, s Mírou koupíme v tržnici krásné a obrovské filety tuňáka, odvážeme loď a vyrážíme na 3 hodiny vzdálený ostrov Moorea. Je krásný. Z naší strany jsou do laguny 3 průplavy a my si dle doporučení vybíráme až ten poslední. Proplouváme kolem jedné z nejkrásnějších zátok v jižních mořích Cook bay, s jejím fotogenickým „žraločím zubem“, což je skalní masiv, a kotvíme v zátoce těsně za ní, která je neméně hezká a má bezpečnější kotviště. Koupeme se a užíváme si pohody. Další den po koupání vyplouváme na ostrov Raiatea. Plavba je opět rychlá a ráno musím před ostrovem trochu brzdit.

 

V pátek 30.7. vplouváme do laguny ostrova Raiatea a vnitřní lagunou plujeme kolem břehů. Ovšem počasí se zhoršuje. Vyvážeme se u bóje u malé mariny a jdeme na břeh hledat sailmakera. Zde opět není a tak jsme posláni do další mariny. Počasí se ale zhorší tak, že prší vodorovný déšť, fouká přes 25 kn a nejsou vidět ani bóje ukazující útesy. Opět se tedy vyvážeme v jedné zátoce u bóje a čekáme pár hodin na zlepšení počasí. A potom se opět odvážeme z bóje a plujeme dál k další marině. Zde se opět vyvážeme u boje před vjezdem a opět vyrážíme hledat opravnu. Nyní ale máme štěstí! Je zde krásná opravna plachet. Sice za necelou hodinu zavírají (a v sobotu prý nepracují), ale podaří se mi sympatické pracovnice přemluvit, že pokud okamžitě plachtu dovezu, tak nám ji opraví. Začíná sprint a závod s časem. Rychle na loď, co nejrychleji sundat hlavní plachtu, naházet ji do člunu, rychle na břeh a odvléct ji do opravny. To vše za rekordních 20 min. Hodné dámy opraví vytržení celého lemu a díru v plachtě, pak mi dají nutný další materiál na opravu ok v plachtě a odchází se skoro hodinovým zpožděním domů. A Romča na trávníku před opravnou šikovně dodělá zbytek opravy. Já mezitím vyřídím vše se správcem přístavu a po těžkých komplikacích s jeho pomocí rozběhnu připojení k internetu. Takže se nám podaří ještě elektronicky zažádat o viza do Austrálie, které možná budeme potřebovat při přestupování v Sydney. Je 6 večer a vše je hotovo. Tomu říkám plně využitý den. Byla to sice opravdu velká honička, ale vše důležité máme vyřízeno a v klidu můžeme plout dále. Večer si děláme na palubě hezký večírek. Všichni máme velkou žízeň a tak nám víno chutná. Ovšem kolem 22 hod přichází ještě jeden veselý zážitek. Na dinghy kolem nás pluje opilý jachtařský americký pár a skončí na nedalekých útesech. Ptám se, jestli nepotřebují pomoc, nicméně oni hrdě odpovídají, že nepotřebují. My pokračujeme v zábavě a oni se dál plácají na útesu. Za půl hodiny se opět ptám, jestli nepotřebují pomoc a tentokrát ji už rádi přijímají. S Mírou tedy sedáme do člunu a plujeme k nim na útes, házíme jim lano a táhneme je k naší lodi. Máme tedy návštěvu a tak pijeme spolu dál. Nakonec jim ještě opravím zohnutou a zablokovanou vrtuli na motoru a za zhruba hodinu se loučí. Ovšem nyní jsou oba neuvěřitelně opilí. Nicméně tentokráte se ale útesu už vyhnou.

 

Ráno vidíme, že jsme vypili 6 l vína, což byly ? současných zásob. I v hlavě to koneckonců cítíme. A tak pomalu nasazujeme zpět hlavní plachtu a vyplouváme směr Bora – Bora, vzdálené 3 hodiny plavby.

 

V sobotu 31.7. připlouváme k Bora-Bora. Pohled na Bora-Bora je naprosto uchvacující. Vysoké a strmé kopce padající prudce k tyrkysově zbarvené laguně. Ano, to jsou ty nejznámější kýčovité fotografické záběry z pohlednic. Nicméně přesně tak to vypadá. A tak si jen na důkaz také fotíme. Do laguny Bora-Bora vplouváme průlivem ze západu a hned odbočujeme k malému ostrůvku, krásnému kotvišti a zátoce. Pravda, musíme proplout jednou navigačně obtížnou mělčinou hlubokou necelé 2 m, ale je to dobře značené a zvládáme to tudíž lehce a tak za chvíli kotvíme. Nastává obvyklý program koupání, šnorchlování, procházky se sběrem ovoce. A toto je ta sladká tečka za naší plavbou Francouzskou Polynésií.

 

Viděli jsme a navštívili vše podstatné. Na každém místě jsme klidně mohli zůstat několik či mnoho dní a ostrůvků a ostrovů je tu k navštívení stovky. My jsme z nich viděli 9 míst: Gambiery, Hao, Tahanea, Tahiti Nui, Tahiti Iti, Moorea, Raiatea, Tahaa a Bora-Bora.

 

Jaká tedy Francouzská Polynésie z mého pohledu je? Osobně se mi nejvíce principiálně líbí na co nejméně civilizovaných místech s co nejmenším počtem turistů. A z tohoto pohledu to u mne vyhrávají Gambiery, Hao a Tahanea. Ovšem, ikdyž zbytek ostrovů v čele s Tahiti a Bora-Bora a dalšímu jsou plně civilizované a s velkým počtem turistů a hotelů, tak svoje kouzlo bezesporu mají a především na pohled jsou nádherné. Když si navíc člověk představí, jaké to tady muselo být před 100 anebo i 50 lety, tak představa o ráji je jasná. Jenže „to všechno odnééés čas“ a ráj už tady nenajdete. A tak nezbývá než se za aktuálními ráji vypravit dále do opuštěných oceánů, kam běžný turista nemůže.

A nás ještě čekají: Cook Island, Niue, Tonga a Zéland.

 

 

Upluté vzdálenosti:

Pitcairn – Gambiery:                                                        290 Nm

Gambiery – Hao (Tuamotu):                                            470 Nm

Hao –Tahanea (Tuamotu):                                              230 Nm

Tahanea – Tahiti (Společenské ostrovy):                        290 Nm

Tahiti – Moorea (Společenské ostrovy):                            20 Nm

Moorea – Raiatea (Společenské ostrovy):                       110 Nm

Raiatea – Tahaa (Společenské ostrovy):                           10 Nm

Tahaa – Bora-Bora (Společenské ostrovy):                       20 Nm

Celkem ve Fr. Polynésii:                                               1 440 Nm

Průměrná rychlost byla velmi vysoká, většinou cca 6 kn což je 144 Nm/den

 

Uplutá vzdálenost z P.Montt na Bora-Bora:              4 905 Nm

A celkově Altego uplula z New Zealandu:               31 170 Nm

 

 

Část 4.: Cook Islands – Aitutaki, Niue, Království Tonga – Vava´u

31.7.-16.8. 2010

Posádka: kpt.Jiří Denk, Miroslav Vrba, Jarda Klíč, Romana Pokorová,  Andrea Szücsová

 

V sobotu 31.7. si užíváme posledního koupání a prohlížíme si Bora-Bora, pro nás poslední ostrov Francouzské Polynésie, který jsme navštívili. Je to důstojné rozloučení, protože pohled na Bora-Bora je naprosto uchvacující. Vysoké a strmé kopce padající prudce k tyrkysově zbarvené laguně. A tak se snažíme si vše uložit do paměti a se zapadajícím sluníčkem nádherného dne zvedáme kotvu a proplouváme vstupní úžinou mezi korály zpět na širé moře.

Před vyplutím se ještě rozhodujeme, kterou trasou se dát. K dispozici jsou 2 varianty: 1) atol Suvorow, Western Samoa, Tonga a 2) Cook Islands, Niue, Tonga. Já hlasuji pro Suvorow, o kterém vím, že je to zcela opuštěný atol s naprosto fantastickým koupáním a šnorchlováním mezi korály s krásnými rybami a s přátelskými žraloky v laguně. Prostě moje představa o ideálnu… Jenže je to v součtu o 1 den delší plavba. A to nakonec rozhoduje. Posádka hlasuje pro trasu Cook Isl. a Niue. A tak vyplouváme směr Cook Islands – ostrov Aitutaki, což je 490 Nm. Celkově nás čeká až na Tongu 1 320 Nm.

 

Plavba utíká zcela bez problémů. A míra zaznamenává velký rybářský úspěch! Daří se mu chytnout 1,2m dlouhou Dorádu – Zlaka nachového – naši první rybu, kterou jsme na palubě následně snědli. Byla krásná na pohled a opravdu vynikající na jídlo! Je to údajně jedna z nejchutnějších ryb v oceánech. Nyní pár slov k našemu rybaření… Ryby se posádka snažila chytat už od vyplutí z P.Montt. Prvního tuňáka (a také i bohužel posledního) chytl Míra v polovině plavby mezi P.Montt a Velikonočním ostrovem. A protože byl malý 0,6m a byl první, Míra ho dle zvyku dobrovolně vrátil Neptunovi zpět do moře. Ovšem Neptun to neocenil a asi se i naštval, že si ryb nevážíme a až do této chvíle jsme už nic z paluby za celou dobu plavby nechytli. Přišli jsme sice o všechny návazce a kolem 20 návnad, ale úlovek žádný. V tomto přepočtu je tato chycená Doráda asi nejdražší rybou na světě. Pravda, byla to tvrdá rána do sebevědomí našich rybářů… Jarda sice chytl na Hao několik korálových ryb – Kaniců, ale ty rozdal domorodcům a věnoval posádce plachetnice Maui. Míra na Tahanea chytl malého žraloka, který ukousl návnadu a pak mu čouhal háček z tlamy, když plaval kolem nás a my se s ním potápěli v okolí lodě. Nicméně fakt je, že kdybychom se měli živit během plavby rybolovem, byli bychom už dávno po smrti hladem. Teprve až na Niue jsme se dozvěděli o vhodné strategii. Je třeba vypustit aspoň 100m dlouhý vlasec s velmi těžkým závažím, aby vše bylo ponořeno několik metrů pod vodu…

 

Cook Islands – Aitutaki
Při plavbě dosahujeme vysoké denní průměry uplutých vzdáleností – 140Nm/den. Takže už ve středu 4.8. v 9.00 hod jsme u vjezdu do laguny na Cook Islands – ostrov Aitutaki. Dle mapy i informací z knih vím, co nás čeká. Ovšem skutečnost předčí všechna moje očekávání. Je to kanál mezi korálovými útesy dlouhý přes 1000m a široký cca 20m. Porucha motoru, či jakákoliv jiná komplikace, by mohly být v tomto místě velmi nešťastné. Jako naschvál jsme skoro přesně uprostřed kanálu potkali loď, která vyplouvala.

 

Vzájemné vyhýbání se byly pochopitelně v tomto stísněném prostoru trochu nervy. Ale povedlo se.  Hloubka v nejnižším bodě kanálu je 1,4 m. Náš ponor je 1,55 m. Příliv není v tomto období příliš velký a tak asi v úseku 100 m dlouhém dřeme kýlem o písečné dno a oráme kýlem do dna hlubokou brázdu. Loď drncá, ale pluje kupředu. Povedlo se! Přístav je neuvěřitelně maličký. V malé zátoce vedle kotví cca 4 lodě a je zcela plná a v samotném bazénu přístavu jsou 3 lodě a místo už tu také není. A tak se vyvazujeme u boku pontonové lodi. Vyrážíme na břeh a hned se dozvídáme, že je právě dnes svátek. Máme parádní štěstí. Hned u přístavu, v budově sloužící ke společenským účelům probíhá soutěž hudebních a pěveckých skupin. Hrají a zpívají nádherné místní písně. Sedíme a posloucháme spolu s asi 200 dalšími fandícími posluchači. Nádherný koncert trvá až do odpoledne.

 

Snažím se najít úřady, ale pochopitelně je ve svátek zavřeno. A tak po prohlídce okolí míříme do Fishing Clubu, což je ze všech stran otevřený bar s pár lavičkami a stoly. A tam se rozjíždí velký večírek. Vypili jsme opravdu mooooc piv a večírek byl zakončen tím, že Mírovi zdejší matka 3 dcer, se kterými se Míra dal do řeči, šáhla bez varování do rozkroku, aby zkontrolovala kvalitu materiálu. Míra prohlídkou a testem prošel zdárně. Jeho křik: „Já jsem ženatý!!!“, nikdo nebral v úvahu. Nicméně se zdárně ubránil a my mohli jít v klidu spát. Večírek se opravdu podařil…
Druhý den si s Mírou půjčujeme motorky a vyrážíme na obhlídku ostrova. Ostrov je přes 10 km dlouhý a max. 5 km široký a dá se objet po silnicích dokola. Ostrov má své letiště a za letištěm i golfové hřiště, které ale spíše vypadá jako nepříliš upravená travnatá plocha. Ovšem jednoznačně nejhezčím místem je Ootu beach, s nádhernými písečnými plážemi a s pár restauracemi. V blízkosti je sice bungalovový resort, to ale ničemu nevadí. Je tu opravdu mimořádně nádherně. Po koupání, procházce a odpočinku pokračujeme v jízdě a překvapivě potkáváme i Romanu a Jardu. Bereme je na motorky a na těchto malých skůtřících vyjíždíme po polní cestě až na vyhlídku Piraki a i na nejvyšší kopec 124 m vysoký Maungapu. Je odsud nádherná vyhlídka všemi směry a je vidět celý pás korálů, který obepíná Aitutaki jako krásný tyrkysový prstýnek. Večer také pozorujeme jednu z plachetnic, která se snaží vyplout kanálem mezi útesy za maximálního přílivu na moře. Ovšem zcela neúspěšně. V nejmělčím místě, asi v polovině kanálu, uvízla a pomocí dalších člunů je vyproštěna a vrací se zpět do přístavu. To je ovšem dost nebezpečná situace, protože kdyby mezi útesy uvízla na delší dobu, mohly by ji vítr a vlny snadno omlátit o útesy a vážně poškodit. Po jejich návratu se spolu bavíme. Kapitán Georg a jeho partnerka Manuela jsou z Německa. Ovšem jsem zcela šokovaný, když Georg z Dortmundu (65 let starý) neví, že Česká republika sousedí s Německem! Neuvěřitelné!  Ale také se dozvídám, že ponor jejich lodě je jen o 10 cm větší než můj. No, nazdar… Přichází na mne obavy z našeho odplutí…

 

Večer vyrážíme s Mírou na taneční představení místních tanečníků do resortu Tamanu beach. Taneční představení je zcela autentické a nádherné. Tančí 8 tanečnic  a 5 tanečníků, ale muži i ženy tančí ve velké většině tanců zvlášť. Pohyby boků a zadečků tanečnic jsou krásně půvabné a neuvěřitelně velmi rychlé. Je opravdu těžko uvěřitelné, co s nimi dokážou. Překvapivé ale je, že všechny tanečnice jsou mimořádně štíhlé a pěkné. Představení končí tím, že do tance jsou vtaženi i vybraní turisté. Já se ocitám pochopitelně mezi nimi a zjišťuji, že zdánlivě jednoduchý pohyb nohou a kolen mužských tanečníků není vůbec tak jednoduchý, jak vypadá. Musím u tohoto pokusu vypadat opravdu hodně legračně a směšně. Ale co, hlavně, že jsem si to vyzkoušel.  Tančit s domorodou a nádhernou tanečnicí na Cook Islands se stejně nepodaří jen tak někomu…

 

Další den opět jedeme na výlet. Od Manuely jsme se také dozvěděli, že jsou tu na ostrově i další 2 Češi: Andrea a Vojta. Ty jsou prý zde na pobytu „wwoofing“, což je ubytování a jídlo za práci na farmě. A tak se je vydáváme hledat a nacházíme je v zahradní restauraci Tauono´s Cafe. Setkání a povídání je to překvapivé a příjemné.

 

Dozvídáme se celou řadu zajímavostí o místním životě a také povídáme o naší plavbě. Andreu to vše zajímá a tak říkám: „Jestli chceš, tak pojeď s námi, místo máme“. A Andrea k překvapení nás všech říká: „Já bych i jela“. Nicméně tomu v tomto okamžiku nikdo nedává velkou váhu. A tak se domlouváme na večerní setkání ve Fishing baru. Jedeme opět na pláž Ootu beach. Koupání je tam opravdu prvotřídní a je to podle mého názoru jedno z nejhezčích míst na světě.

Večer opět pozorujeme pokus německé plachetnice o vyplutí… a je to opět neúspěšný pokus, opět uvízne a opět musí být zachraňována jinými čluny. Moje obavy se výrazně zesilují. Mám strach, že se odsud nedostaneme ani my s naší lodí. Jenže my, na rozdíl od ostatních plachetnic, máme omezený časový plán a nemůžeme si zde dovolit být o několik dní déle, než se měsíc opět posune do vhodné polohy a bude při přílivu v průlivu o pár centimetrů vody více. Dozvídám se, že další pokus německé plachetnice bude další den v 6.30 ráno, protože ranní příliv je zde o pár centimetrů vyšší než večerní. A tak se rozhoduji, že se pokusíme vyplout také.

 

Večer prožijeme opět ve Fishing Clubu a opět je to podařený večírek. Bavíme se s německými jachtaři ze 2 plachetnic; se Švédem, který pluje sám; s Australanem, který zde žije; se Sonjou, u které pracuje Andrea; s nejlepším z místních tanečníků a i s místními lidmi. Zábava a večer plyne rychle a my nakonec bar zavíráme.

 

Brzy ráno budím naši posádku, která má očividně ještě velmi vysoké % alkoholu v krvi. Společně pozorujeme další pokus německé jachty o vyplutí. Tentokráte je úspěšný! A tak rychle odvazujeme lana a vyplouváme také. Jen párkrát mírně zachytíme dnem lodě o dno kanálu, ale nakonec jsme bez problémů venku. Paráda. Máme opravdovou radost. A tak teď zakotvíme u venkovního reefu a na člunu plujeme s Mírou zpět na břeh. Musím zajet pro Andreu, koupit ještě nějaké zásoby a vrátit s Mírou motorky. Posádka uzavírá sázky, jestli Andrea popluje s námi. Moc šancí jí nedávají, 30% až 60%, ale já věřím na 95%, že popluje. Byl na ní vidět opravdový zájem a chuť. Když přijedu pro Andreu, sice ještě skoro spí a nemá zabaleno, nicméně za pár minut je připravena, rychle se rozloučí se Sonjou a s Vojtou a vyjíždíme. Tomu obdivně říkám opravdová flexibilita. Během jednoho dne se rozhodnout a vyplout na plachetnici na měsíční plavbu! Obdivuhodné! Navíc Andrea nikdy neplula na plachetnici! Celá posádka je příjemně překvapena, že Andrea opravdu popluje s námi. A tak před polednem vytahujeme plachty a vydáváme se na plavbu na Niue. Čeká nás 590 Nm plavby.

 

Ostrov Niue
První 2 dny plavby jsou rychlé. Fouká neustále 20-25 Kn rychlý zadní vítr, takže plujeme opět velmi rychle. A tak ve středu 11.8. v 15.00 hod se vyvazujeme u bóje v zátoce u ostrova Niue. Zátoka není prakticky vůbec chráněna od západních větrů a tak jsme za bóji vděční. Je zde ještě dalších 11 plachetnic. Bereme člun a vyrážíme na břeh. Výsadek je dramatický. Přístav je totiž jen kousek nechráněného betonového mola a tak pouhé přiblížení se k němu znamená být oboucháváni metrovými vlnami o vysokou stěnu mola. Taktika výsadku spočívá v rychlém vyskákání posádky z člunu na molo, pověšení člunu na hák jeřábu a jeho rychlé vytažení jeřábem na břeh. Poprvé to nejde tak rychle, ale s každým dalším vyloděním a naloděním tuto dovednost výrazně zlepšujeme. Večer jdeme do údajně Nejmenšího Yacht Clubu světa. No a po pár pivech se rozveseleni za úplné tmy vracíme na loď. Nalodění se a hledání naší lodě v úplné tmě není úplně jednoduché, ale vše nakonec úspěšně zvládáme. Druhý den ráno začíná obvyklé kolečko po úřednících: immigration, customs a karanténa. Platíme za vše celkem 170 NZD (což je v Kč x 14) Všude jsou ale příjemní a vše jde rychle.

Půjčujeme si velké rodinné auto pro 6 lidí s velkými křesly a vyrážíme na prohlídku ostrova. Obvod Niue je cca 100 km a samotný ostrov nemá v podstatě žádné pláže. Ovšem okraj ostrova je přesto velmi hezký, protože je plný různých kaňonů, průrev a jeskyní. Na okraji okružní silnice najdete značku sea trail a odtud vede cestička několik 100 m až 1 km dlouhá, se schůdky až k moři, kde se většinou objeví nějaký zajímavý prostor, např.: několik propojených skalních jezírek, tvořící přírodní koupaliště nebo kousek písečné pouště s párem palem anebo několik krásných jeskyní s krápníky ze stropu i ze země. Všechna ta místa jsou krásná a jejich objevování kouzelné. A tak postupně navštěvujeme Avaiki Cave, Palaha Cave, Limu Pools, Makalea Cave, Matapa Chasm, Talava Arches, Topo Chasm, Tautu…

Jsou to samá nádherná místa.

Seznamujeme se i se sympatických Izraelcem, který se zde usadil a už dlouho žije. Je pro nás zdrojem celé řady informací a také nám druhý den prodává vynikající kusy ryb na další plavbu. Niue je také známé pozorováním velryb a dá se s nimi zde i potápět a plavat. Plavání a potápění se s velrybami je můj sen. Velryby jsem viděl sice nesčetně krát a u Madagaskaru jsem s jednou i plaval a je to úžasný zážitek. Snažíme se na to domluvit člun, ale přes všechno úsilí se nám to nakonec nezdaří. Snad tedy jindy.

 

Večeříme v hospůdce, která má v názvu „indická“. Vypadá úplně stejně jako všechny ostatní ale jídlo zde vaří Indové. Jídlo není levné, ale je vynikající a večer je příjemný. A opět nás čeká nalodění se na člun.
Je pátek 13.8.2010. Dle všech možných pověr nešťastný den a kromě jiného se v pátek prý nikdy zásadně nevyplouvá. Nás se ovšem pověry netýkají a já na ně nevěřím. Takže dopoledne v klidu zajedeme pro vyhlídnuté ryby, nakoupíme ještě pár věcí, vyřídím papíry k odplutí, zaplatím za bóji, vrátíme auto, nalodíme se na člun a v pohodě vyplouváme. Snažíme se ještě najít nějakou velrybu na pozorování, ale nemáme štěstí. Počasí není příliš hezké, je zataženo, prší, fouká přes 20kn, a tak to otáčíme po větru a plujeme směr Tonga. Do Království Tonga je to už jen kousek – 240 Nm. Druhý den je počasí už zase hezké. Ale pozor! Ukradli nám neděli! Díky tomu, že jsme překročili datovou hranici, tak po sobotě je rovnou pondělí! Prostě nám sebrali jeden den! Ale pod vidinou krásných pláží na Tonze nám to nevadí… A tak za svítání, v pondělí 16.8., vidíme Království Tonga. Vítá nás krásným slunečným počasím. Proplétáme se mezi jednotlivými ostrůvky a korálovými úseky. A najednou vidíme velryby! Jsou od nás 50 m! A pak zase další a další… Chvíli je pronásledujeme, ale pak zakotvíme na chvíli u malého opuštěného ostrůvku a posádka vyráží na prosluněnou pláž. Odpoledne v klidu doplujeme do Neiafu – hlavního městečka skupiny ostrovů Vava´u.

 

Dokázal jsem to! Obeplul jsem svět! 6.7.2007 jsem odsud vyplul směr Fiji. Moje Plavba kolem světa tedy trvala 3 roky 1 měsíc a 10 dní… Co všechno jsem za tu dobu viděl a zažil… A přitom jak to vše rychle uběhlo…

 

Vyvazujeme se u betonového celního mola a hned se k nám nahrnou 4 úředníci a my vypisujeme, platíme, vypisujeme a platíme… až je vše hotovo. Celkem za všechno platíme 145 tonžských dolarů (což je přibližně v Kč x 11). Alespoň se nám podaří se domluvit, že zde jednu noc můžeme zůstat. Je to dobré a bezpečné místo, a pohodlně můžeme vystupovat a nastupovat na loď, což je fajn. Vyrážíme na procházku do městečka a ukazuji posádce, kde se co nachází. Což je jednoduché, protože je to vlastně jen jedna ulice. Jdeme i do Yacht Clubu, kde nacházím vlastnoručně podepsanou českou vlajku, kterou jsem zde před 3 roky zanechal. A tak se s ní slavnostně fotím. Večer se jdeme projít a chvíli posloucháme trénink místní studentské dechovky – hrajou hezky a celkem dobře. No a pak jdeme do hospůdky se zahrádkou na večeři a na pár piv a začíná oslava. Nakonec večera se přesunujeme do Yacht Clubu, kde se Andrea seznamuje s mladými dánskými členy posádky jedné lodě.

 

Zábava se rozjíždí a já už trochu „pod parou“ mířím k naší lodi. Ovšem večer pro mne nekončí, protože se zastavím po cestě ve „společenském domě“, kde muži pijí nápoj „Kava“. Hned po pár vteřinách na mne mávnou, ať se přidám a tak neváhám a na chvíli si přisedám. Z původně plánované chvilky se nakonec snadno stává více než hodina. Nápoj kava je vývar z kořenů a vypadá nejvíce jako řídké bláto. Chutná trochu hořce a trochu trpce. Pití kavy je obřad, možná i určitý druh meditace, kde se střídá zpěv, proslovy, povídání si a mlčení. Samotný nápoj je velmi, opravdu velmi, zklidňující. Hodina uteče jak nic… a tak pozvolna pochoduji po ulici, a když jdu kolem hasičů, sedí tam jiná skupina mužů, kteří také popijí kavu. A hned mne zvou, abych se přidal, a já opět neváhám. Tentokrát mají s sebou hudební skupinu – několik kytar a něco jako mandolínu nebo zvláštní model ukulele. Perfektní muzika, hezký zpěv a dobrá kava a další hodina uteče jak nic…

Chvíli po mě, těsně nad ránem, přichází notně rozveselená posádka. Oslava se očividně podařila, Andrea prý v baru nakonec i úspěšně tančila polynéské tance…

 

Druhý den přesuneme o kousek na molu loď, nakoupíme trochu zásob, překotvíme k bóji a  projdeme se po městě. Navštěvuji Massinu – vedoucí kanceláře guvernéra Vava´u isl., se kterou jsme se skamarádili před 3 lety. Velmi rychle si na nás rozpomíná a je to příjemné a přátelské setkání. No, a odpoledne odplouváme na koupání do krásných zátok, kterých je tady přes 40 a všechny jsou perfektní ke kotvení, koupání, šnorchlování a povalování se na pláži. Dny utíkají rychle a my si užíváme zasloužený odpočinek na jednom z nejhezčích míst na světě a sbíráme síly na plavbu na Zéland.

 

Upluté vzdálenosti:

Bora–Bora – Cook Islands, Aitutaki:     490 Nm
Aitutaki – Niue:                                      590 Nm
Niue – Tonga, Vava´u group:                240 Nm
Celkem:                                              1 320 Nm

Průměrná rychlost byla velmi vysoká, většinou cca 6 Kn což je 144 Nm/den

Uplutá vzdálenost z P.Montt na Království Tonga:                6 620 Nm
A celkově Altego uplula z New Zealandu:                       32 490 Nm