Není čas ztrácet čas a tak hned první den letních prázdnin odlétáme do Mexico City a dál do městečka Huatulco. Tam Jirka na jaře při desetidenní sólo plavbě převezl Altego z Guaymasu, kde loď dostala nový antifouling a nutné opravy.

Nebezpečná mělčina

První dny dovolené pojímáme odpočinkově, kotvením u pláží, koupáním, popíjením kokosové vody a stavěním hradů z písku. Dokonce i zachraňujeme mořskou želvu, když nás ráno budí potápěči s dotazem, zda máme nůž. V ruce drží želvu zamotanou do rybářské sítě. Bez jejich pomoci by uhynula. A tak kapitán přichází s nožem a pomáhá želvu vyprostit. Zkrátka dovolená, jak má být, i s malým dobrodružstvím.

Ale pobyt na moři umí být nevypočitatelný a dokáže pohodu během chvilky změnit v drama a tak přichází dobrodružství ještě mnohem vetší. Jsme pohodlně zakotvení kousek od pláže Bahia San Augustin, děti se celý den koupou a tak všichni v noci usínají jako, když je do vody hodí. Probouzí nás ale silná bouře a podivné zvuky pod pravým kýlem. Tou dobou je kapitán naštěstí už vzhůru a v pohotovosti. Ukazuje se, že nám bouře uvolnila kotvu a natlačila nás k nedalekému skalisku. Podivné zvuky, co jsme slyšeli v kajutě, bylo drhnutí pravého kýlu o korálovou mělčinu, na kterou jsme částí lodě najeli. Pravý motor nejde použít, protože se jeho šroub zařezává do písku. Naštěstí má Altego motory, stejně jako kýly, dva. Minuty se vlečou a napětí na palubě se dá krájet. Pomocí levého motoru se Jirkovi nakonec daří loď vymanévrovat zpět do bezpečí. Odvleče loď i s kotvou dále od mělčiny a s pomocí motoru čeká, až bouře přejde. Nervy to byly velké, ale děti to prospaly a dospělí zachovali klid.

Válení bylo dost a tak v Huatulcu vyřizujeme potřebné úřední formality a vyplouváme do Chiapasu, poslední mexické maríny před hranicemi s Guatemalou. Cestou se nám nepochopitelně (90nm! od pobřeží) dvakrát podaří namotat rybářskou síť na kýl. Naštěstí se ze sítí zase vymotáme a můžeme pokračovat v plavbě, pozorovat delfíny a koupat se na laně uprostřed oceánu.

Přátelské setkání

Jachting není jen o svobodě pohybu a nekonečných dálkách ale i o zajímavých setkáních. Většina příslušníků „sailing nation“ je neskutečně přátelská, kdykoliv se rádi podělí o zkušenosti a v nouzi pomohou. Tak se v Chiapasu seznamujeme s Dietmarem, Rakušano-Američanem, který se už několik let na svém katamaránu plaví po Střední Americe a je zakladatelem a správcem Panama Posse, sdružení plachetnic, katamaránů i motorových lodí plavících se mezi Jižní Kalifornií, Panamským průplavem a západním Karibikem. Kromě toho, že jednotlivé lodě mezi sebou sdílí cenné informace o přístavech, kotvištích i úřednických procedurách (a na rozdíl od Navionics nebo noonsite se jedná o informace aktuální), je nespornou výhodou členství i bezpočet slev v marinách po cestě. To už je pádný argument, a tak se Altego stává letošním členem flotily číslo 80.

Dietmar trvá na tom, že když už jsme v Chiapasu, jednom z nejkrásnějších mexických států, nemůžeme odjet, aniž bychom navštívili některou z místních památek: koloniální městečko San Cristobal de las Casas, kaňon reky Sumidero nebo pyramidy v Palenque a Yaxchilánu. Pyramidy uprostřed pralesa, jako vystřižené z Indiana Johnse, nás lákají, ale bohužel jsou mimo naše časové možnosti. Snad v příštím životě..

Půjčujeme si tedy auto a vyrážíme alespoň na projížďku kaňonem a do San Cristobal. Oba výlety stojí za to. Podél řeky se povaluje množství krokodýlů, vidíme opice a úchvatný vodopád, stékající po strmé skále, jehož mikroskopické kapičky se rozptylují do okolí a vytváří vodní stěnu. Hra vody a slunce vykresluje duhu v celé šířce vodopádu, spektakulární podívaná.

Večerní návštěva San Cristobalu je pak jen završením dne plného úžasných vizuálních zážitků. Městečku se podařilo zachovat koloniální ráz s úzkými dlážděnými uličkami a střechami pokrytými  červenými taškami. A žije to tu! Celé městečko je na nohou, nevíme, jestli je to nějaká slavnost nebo běžná sobota.  Na náměstí jsme svědky indiánského tanečního vystoupení. Značně se liší od toho, co předvádějí občas zaručeně praví indiáni v Praze na Andělu.

Komplikace při návratu

Po noci strávené v hotelu se vracíme zpět na loď, kde máme domluvenou inspekci od celníků, abychom mohli legálně opustit Mexiko. Není času nazbyt. Najednou všechna auta stojí. Před námi je asi půlkilometrová zácpa, která se vůbec nehýbe. Zkoušíme ji objet, ale polní cesta nás zase vrací na stejnou silnici, je o pár set metrů blíž ale aspoň se konečně dozvídáme, co je příčinou zácpy. Místní protestují, nevíme proti čemu, ale formou protestu je blokace silnice, která potrvá, Bůh ví, jak dlouho. S plánovanou inspekcí od celníků to vypadá bledě, stejně jako s vrácením auta. Rádi je podpoříme v čemkoliv. „Jasně že váš guvernér je gauner, ostatně jako jakýkoliv jiný politik, hlavně uvolněte tu silnici!“ K tomu se ale nemají, vypadá to, že si protest náležitě užívají. Spíš než naštvaných obličejů je shromáždění plné družné atmosféry. Všudypřítomní prodejci čehokoli okamžitě využívají situace a nabízejí chlazené nápoje, lupínky a ovoce. Zdá se, že takhle se dá protestovat do nekonečna. Naštěstí se ale asi po dvou hodinách čekání blokáda nakonec uvolňuje, protestující se rozcházejí do svých domovů a mi plni naděje vyrážíme vstříc inspekci. Jsme propuštěni a loučíme se s Mexikem.

Zfetovaní rybáři

Před sebou máme plavbu podél Guatemalských, El Salvadorských a Honduraských hranic. Do Nikaraguy musíme dorazit nejpozději za 72 hodin, abychom měli ještě platné covid Testy z Mexika.  Vzdáleni asi 27 námořních mil od pobřeží Guatemaly potkáváme místní rybáře. Ti se nás nejprve snaží přesvědčit, abychom se s nimi podělili o naše zásoby alkoholu. Když odmítáme, probouzí to v nich nepochopitelnou agresivitu a touhu po pomstě. Se svou lodičkou krouží kolem naší 16m plachetnice, nesmyslně plýtvají benzínem, vyhrožují nám a dokonce se snaží natáhnout před nás sítě, aby nás zbrzdili. Zbraň na palubě nemáme a ani mít nechceme. Kapitán nakonec ale vytahuje pistoli na světlice, což je konečně odradí a ukončí tak jejich další výboje. Ještě dlouho potom sledujeme okolí s obavou, aby se nevrátili s posilou. Padá tma a přichází bouře, což nás utvrzuje v přesvědčení, že jsme se (zřejmě zfetovaných) záškodníků definitivně zbavili.

Hlavně nekašlat

Nikaragua nás přivítá úžasně přátelským personálem v Marině Puesta de Sol, Juanita nám pomáhá zařídit vše potřebné. Pár hodin po připlutí k nám na loď přichází doktor, aby nám změřil teplotu a zkontroloval covid testy. Instruujeme děti, že nikdo nesmí ani náznakem vypadat nemocně. Nakonec sám kapitán prchá se záchvatem kašle na příď, ale kontrola dopadá dobře, nejsme pro Nikaraguu hrozbou a smíme opustit loď. Druhý den kvůli nám přímo do Mariny přijíždí celé procesí úředníků, vyřizují vstupní formality a oficiálně nás vpouštějí do země. Loučíme se s Juanitou i naší první posádkou a vyplouváme objevovat krásy Nikaraguy.

Která pravá je ta pravá?

Jako první nás přivítá pobřežní městečko San Juan del  Sur. Na naši počest vystřelí několik salv z děl v přístavu a vysílají dekorované lodě plné mávajících rodin. Nebo že by to nebylo kvůli nám? Aha, mají tu svátek… San Juan se vyznačuje úžasnou atmosférou, množstvím hospůdek a barů a spoustou turistů hledajících zde smysl života na surfu ve vlnách nebo na dně skleničky nikaragujského rumu. Městečko se halí do tmy, děti si hrají v příboji my se houpeme na vysuté houpačce na pobřeží.

Marně se hledáme s novou posádkou, která se k nám má v San Juan připojit. Zdá se to téměř nemožné, především když máme každý odlišnou představu o tom, kde je vpravo a kde vlevo. Nakonec ale dochází ke shledání a tak se k nám na 4 týdny připojuje rodina se dvěma dětmi. S našimi třemi dětmi už je to docela slušná smečka, dospěláci jsou v menšině.

Naše nová posádka má asi desetistránkový seznam všeho, co chce vidět… Je toho opravdu hodně a život na palubě plyne přeci jen v trochu pomalejším tempu, tak uvidíme, co vše stihneme.

Každopádně bez návštěvy vulkánu nemůžeme Nikaraguu opustit a tak se hned další den vydáváme autem k aktivnímu vulkánu v národním parku Masaya. Cesta po jeho úbočí je lemována ztvrdlou lávou a na vrcholu nás uvítá kouř ze sopky a sirný zápach. Bohužel roztavená láva v jeho centru je vidět pouze v noci. Přespáváme v Granadě, údajně nejstarším koloniálním městě středoamerického regionu. V noci to tu žije, procházíme se místní „Stodolní ulicí“ kde je jeden bar vedle druhého, z každého se line jiná hudba a přehlušuje tu z vedlejšího, všude je spousta světel a veselí. Nakonec se i my neubráníme alespoň lehkému pohupování v bocích a náš kapitán si nakonec s dcerkou vystřihne i taneční číslo. Tohle je Střední Amerika!

Mít tak vlastní ostrov

Na druhý den máme s místním průvodcem Juliem domluvenou projížďku po jezeře Cocibolca (též známé jako jezero Nikaragua), největším středoamerickém jezeře. Z Julia přímo čiší nadšení pro práci a láska k vlastní zemi. A upřímně, má být na co hrdý, Nikaragua je krásná, pro mnoho Čechů zatím neobjevená země.  Celé jezero o rozloze 8430km2 je doslova zasypáno ostrůvky sopečného původu. Podle Julia jich tu je asi 360. Některé jsou historicky obývány místními, jiné vlastní nikaragujští boháči, majitelé kávových plantáží nebo pivovaru (mimochodem místní pivo Toňa nám opravdu moc chutná).

Vracíme se zpět na loď a vyřizujeme formality nutné k odjezdu. Kapitán přístavu nás vůbec nechce propustit, nechápe, proč chceme z Nikaraguy odjet. Další, který je náležitě hrdý na svoji zemi.

Ochota, ale jak kde

A upřímně, po usměvavých Nikaragujcích nás Kostarika s otevřenou náručí úplně nevítá. Riskujeme a místo do mariny jedeme do městečka Playa del Coco, kde podle internetových stránek má být možné loď přihlásit. Jiné ale varují, že kvůli Covidu se nyní všechny formality vyřizují pouze v marinách a přes agenta. Ten by nás přišel na 300 USD a to se nám pochopitelně dávat nechce. Blbci v řadách úředníků se bohužel nacházejí na celém světe a máme štěstí, že nepřístupná a nevrlá úřednice v Playa del Coco je výjimka mezi všemi  těmi milými a nápomocnými osobami. Ať děláme, co děláme, nakonec se musíme vrátit do mariny Papagayo a s pomocí agenta vyřídit formality tam. Naštěstí první špatná zkušenost s Kostarikou je následována už jen samými pozitivními. Například úžasně ochotným prodavačem v obchodě, který nám asi hodinu trpělivě pomáhá registrovat, aktivovat a nabít simkarty, abychom měli internet. Po zkušenostech z Mexika a Nikaraguy, kde stačí simku koupit, vložit do mobilu a všechno jede, nám místní systém přijde nepochopitelně složitý.

Životadárný déšť

Ať už byl první dojem jakýkoliv, Kostarika je úchvatná země, plná nekonečné zeleně.  Po vyprahlém Mexiku je to pro nás obrovská změna. I na skále trčící z vody uprostřed oceánu tady vyroste strom. Jak zjišťujeme později, je to hlavně díky téměř každodenním lijákům v období dešťů, což je přesně ta část roku, kdy tu jsme my. Vzhledem ale k vysokým denním teplotám jsou zde pro nás obvyklé deště spíše vítaným občerstvením. Naštěstí obvykle netrvají dlouho a třeba k návštěvě deštného pralesa vyloženě patří.

Než se ale vydáme do pralesů, využíváme toho, že máme loď a objevujeme jednu pláž krásnější než druhou.  Navíc je máme obvykle úplně sami pro sebe. Přesně takový ráj, jaký slibují katalogy mnohých cestovních kanceláří, ale nemohou ho klientům nikdy úplně nabídnout. Vlastní loď nám dává svobodu volby, jedeme tam, kde se nám líbí, a odjedeme, kdy chceme, nejsme vázaní na žádný itinerář. Dcera slaví narozeniny a tak dostane nezapomenutelnou oslavu. Na opuštěném ostrově v Pacifiku sfoukává svíčku na dortu a pak děti, podle místní středoamerické tradice rozbíjejí piňatu. Ne, že by mlácení klackem do papírového psa byla nějaká mírumilovná dětská zábava, ale užijí si u toho spoustu srandy a co teprve, když hračka konečně podlehne a na zem prší bonbony..

Armáda nebo příroda?

Po několika dnech objevování odpuštěných ostrovů se vracíme na pevninu, po řece zajíždíme do městečka Puntarenas, kde se vyvazujeme k boji v místní marině. S naším ponorem 1,7m to máme tak akorát na hraně. Veškeré manévry musíme provádět při přílivu nebo krátce po něm, při odlivu už stojíme na kýlech v bahně. Půjčujeme si auto a vydáváme se prozkoumávat vnitrozemí.  Množství národních parků a přírodních krás je v Kostarice enormní. Kostaričané si jsou vědomi výjimečnosti své země a tak se ji snaží její štědrost vracet. Dokonce v roce 1949 zrušili armádu a místo ní investují do vzdělání a ochrany přírody. Oboje můžeme potvrdit na základě osobních zkušeností. Všichni místní průvodci mají obrovské znalosti a na Kostarickou přírodu jsou neskutečně pyšní. Však také mají proč být.

Najdi lenochoda

V řece Tarcoles vidíme až třímetrové krokodýly, v parku Caraca barevné žáby a úchvatné rostliny. Bývali bychom mohli asi vidět víc, ale zjišťujeme, že se prostě neumíme koukat. Po cestě z vodopádů na Rio Celeste se zastavujeme v parku slibujícím pozorování lenochodů.  Přeci děti nemohou odjet, aniž by nějakého viděli.  Smlouváme o cenu a několikrát se ujišťujeme, že lenochody opravdu uvidíme. Když konečně zaplatíme, průvodce se na nás jen usměje, otočí hlavu a ukáže nám lenochoda, který nám po celou dobu visel nad hlavou. Naštěstí tím prohlídka nekončí a tak vidíme i modro červené jedovaté žáby, ptáky a další spoustu drobných zvířat, která bychom jinak určitě přehlédli.  Jen ve hře „najdi lenochoda“ soustavně prohráváme. Průvodce vždy vyčlení segmet ve kterém se nachází a my koukáme, koukáme a nic nevidíme. A přeci tam je, chlupatá koule s usměvavým obličejem a dlouhými drápy.

Jako ptáci

Na konci měsíce se naše děti bohužel musí vrátit zpět do republiky, ale ještě stihneme poslední velký zážitek, procházku po provazových mostech nad pralesem v Monte Verde odkud má člověk jedinečnou moznost vidět jej z ptačí perspektivy. Některé mosty visí až v 300m výšce a přesto nejsme nad korunami všech stromů. Rozměry pralesa prostě přesahují lidskou představivost. A abychom si opravdu připadali jako ptáci, nad pralesem se ještě „proletíme“ na soustavě třinácti zip line, z nichž nejdelší má jeden kilometr.

Následující den se děti loučí s Kostarikou a nás ještě čeká ten nejkrásnější Kostarický deštný prales v národním parku Corcovado a Panama.

Strážce zákona průvodcem

Loučíme se s Puntarenas a vyplouváme k nedalekému ostrovu San Lucas. Ostrov je národním parkem, ale proslavila ho spíše nechvalně známá bývalá věznice, označovaná jako kostarický Alcatraz. Zařízení na ostrově fungovalo od roku 1873 do svého uzavření v roce 1991. Vězni, kteří spáchali střední a těžké zločiny, včetně těch nejznámějších, Beltrana Corteze Carvajala and Jose Leona Sancheze, zde byli vystavováni nelidským podmínkám včetně mučení a vražd.

Nás mučí spíše ostré slunce a bezvětří a tak do odpoledne setrváváme zakotvení kousek od ostrova a čekáme, až parno opadne.  Nakonec se po třetí odpoledne na paddleboardech vyloďujeme kousek od hlavní brány a hned jsme odchyceni policistou, který park stráží. Ostrov je pro návštěvníky otevřen do tří, takže jsme to akorát prošvihli. Když ale vidí naše zklamané tváře, uděluje nám výjimku s tím, že nás po ostrově sám provede. A tak se z přísného strážce zákona jako mávnutím kouzelného proutku stává milý průvodce a z výjimky na 15 minut více než hodinová procházka po ostrově.

Lepší kotva než marina

Druhý den odplouváme k pláži Tamarindo, jedné z nejoblíbenějších destinací v provincii Guanacaste, koupeme se a procházíme po pláži. V noci připlováme k luxusní marině Pez Vela v okrese Quepos. Před vjezdem se zvedají velké příbojové vlny a ve tmě vypadají děsivě. Asi půl hodiny hledáme vhodné kotviště, až nakonec voláme do mariny, zda by nás ještě nepřijali. No, nepřijali, prý až ráno. Nakonec vybíráme kotviště a noc je překvapivě klidná.

Ráno, při pohledu na ceník mariny, nelitujeme, že jsme si jednu noc ušetřili. 180 dolarů za noc, je přeci jen trochu moc. Dáváme přednost zajímavým kotvištím před luxusními uniformními marinami. Ale někdy holt není zbytí, obzvlášť když chceme objevovat i vnitrozemí. Naplánovali jsme si totiž výlet do národního parku Manuel Antonio. Obdivujeme další deštný prales, jak jinak než v dešti. Nakonec se ale vyjasňuje a my se koupeme na krásné pláži uprostřed parku a kousek od nás na stromě visí lenochod.

Přiblížíte-li si na mapě kostarický národní park Marino Ballena, jasně uvidíte velrybí ocas. Také se pláži u města Uvita říká Costa Ballena (velrybí pobřeží). A to byl také další cíl naší cesty. Ocitli jsme se úplně sami na další z nádherných pláží posetých palmami, v jejichž přítmí jsme hodlali strávit celý den. Bohužel se u nás po chvíli zjevuje strážce národního parku a sděluje nám, že pláž není volně přístupná a že musíme tento ráj opustit. Dává nám asi půl hodiny a pak musíme odplout.

Ač neradi, plníme jeho příkaz a posouváme se dál, k zátoce Bahia Drake. Své jméno nese podle Francise Draka, slavného anglického korzára, který si údajně zátoku zvolil za základnu při svých výpadech na španělské lodě a přístavy a také zde ukrýval své poklady. My žádný pirátský poklad nenacházíme, zátoka pro nás však má být vstupní branou do největšího kostarického přírodních pokladu, národního parku Corcovado. Na druhý den si domlouváme výlet s průvodcem, bez něhož se do parku nesmí. Před tím ale ještě na člunu vyrážíme do ústí místní řeky, do které se dá při přílivu vplout. Údajně v ní mají být krokodýli. My ale žádné nevidíme a tak si užíváme koupání v peřejích.

Ve městečku si pak dáváme večeři a na loď se vracíme na paddleboardech a kajaku za tmy. Zapomněli jsme si rozsvítit loď, tak teď hlavně trefit směr. Naštěstí kapitán vyplouvá jako první a loď bez problémů nachází, asi po čuchu. Že bychom jako pejsek s kočičkou na stole zapomněli syrečky?

Puma tu byla včera, tapíři předevčírem

Budíme se v pět ráno a čekáme na vyzvednutí naším průvodcem. Park má celkem šest vstupů. Náš člun zamíří do nejbližšího a tím je San Pedrillo. Obdivujeme profesionalitu kapitána člunu, který nás dokáže ve vzdouvajících se vlnách u pobřeží vysadit tak, že se téměř nenamočíme. Zato on je ve vodě po pás a drží pevně několikametrové plavidlo, než všichni zvládneme bezpečně vystoupit.

Na rozdíl od ostatních parků se v Corcovadu nechodí po vyasfaltovaných cestičkách se zábradlím. Místo toho se noříme do bahna, brodíme řekou a přelézáme popadané stromy. Odměnou je nám autentický zážitek ze skutečného pralesa a také setkání se skupinkou nosálů, kteří ze země vyhrabávají kraby. Doufali jsme i v jiná zvířata, ale tapíra prý viděli předevčírem a pumu včera. Na nás se bohužel podívat nepřišla. I tak dbá průvodce na maximální bezpečnost, a když se jedna z členek výpravy oddělí, nahání ji rychle zase zpět.

Koupeme se v malém vodopádku a zapomínáme na čas, nakonec nás průvodce upozorňuje, že se kvůli přílivu musíme okamžitě vrátit a nasadí ostré tempo. Proč tolik spěchal nám dojde až ve chvíli, kdy se máme přebrodit zpět přes řeku ústící do moře. Na cestě tam jsme měli vodu po kotníky, teď je nám už po pás. Zkouším vymyslet, jak si zachovat suché oblečení a tak do vody nakonec padám celá i se svými svršky v ruce. Stejně se ale ukazuje, že moje snaha nenamočit si pohorky byla úplně zbytečná. Další část trasy totiž vede k vodopádu. A k němu se místy musí jít přímo řečištěm. Na boso, po kluzkých kamenech to nejde, takže boty obětuju. Odměnou za všechnu tu námahu je nám pohled na úchvatný vodopád. Ti odvážnější z nás si dávají tolik vzácnou sladkou sprchu přímo pod ním.

Na noc se loučíme s pirátskou zátokou a vyplouváme do Golfita, kam připlouváme příští den ráno. Místo mariny volíme kotviště přímo před ní, ostatně máme tam domluvené randezvous s Jirkovým kamarádem, Švýcarem Paulem, se kterým se zná ze Surinamu. Ten je v Kostarice už dlouho a dává nám tipy na zajímavá místa zde, i v Panamě, kam hodláme pokračovat.

Jen pro sebevrahy

Za významné pomoci personálu místní mariny (ve které ani nejsme přihlášeni – ochota místních mě nepřestává překvapovat) vyřizujeme všechny potřebné formality: na imigračním, kapitanátu a na celním. A co nejrychleji vyplouváme. Dle našich informací je nejbližší panamský port of entry (místo kde lze legálně vstoupit do země) Pedregal, přístav u města David, kam by se mělo dát za přílivu vplout. Příliv má být v 5 ráno, takže nesmíme ztrácet čas.

V polospánku si uvědomuji, jak loď opakovaně mění směr a nakonec nás kapitán budí s tím, že se musíme poradit. Dle map se zdálo, že dostat se do Pedregalu by neměl být problém. Skutečnost je ale úplně jiná. Hloubka na hloubkoměru vůbec neodpovídá informacím z Navionics. Tam, kde mělo být patnáct metrů, hloubkoměr ukazuje tři. Ústí řeky je navíc lemováno obrovskými rolujícími vlnami v celé jeho šíři. I kdybychom se jimi probili, otázka je, co by nás čekalo za nimi. Pokud bychom nasedli na písečnou dunu, vlny by loď rozmlátily. A kde přesně se mělčiny nacházejí těžko říct, protože se jejich pozice neustále mění. Každý, komu vyprávíme o našem pedregalském dobrodružství na nás valí oči. Prý se tam na kýlové plachetnici o vjezd už dlouho nikdo nepokusil. Ještě, že máme zodpovědného kapitána. V marině v Pedregalu pak jednu plachetnici vidíme. Jak se tam ale dostala je záhadou..

Začarovaná zátoka

Nejblíže je zátoka Boca Chica, legálně tam ale nesmíme vystoupit na břeh. Naštěstí nám ale jako zázrakem na jednom telefonu fungují data ještě z Kostariky a já jsem už od Golfita v kontaktu s místním úředníkem. Domlouvám se s ním, že udělají výjimku a přijedou za námi tam. Dokonce hned na ten samý den odpoledne pro nás zorganizuje návštěvu doktora, aby nám změřil teplotu, zkontroloval testy a povolil vstup na pevninu.

Kotvíme tedy v zátoce a čekáme na lékaře. Ti přijíždějí kolem čtvrté odpoledne. Když je jedeme vyzvednout na nafukovacím kajaku, mají z toho radost jako malé děti. Údajně na něm nikdy nejeli, takže mají velký zážitek a dělají si selfíčka, nejlepší reklama pro Gumotex v Panamě. Jsme prohlášeni za zdravé, ale do příjezdu imigračního následující den na pevninu pořád ještě legálně nesmíme.

Na pevninu sice ne, ale o vodě nepadlo ani slovo. Beru si tedy paddleboard a vydávám se na zdvořilostní návštěvy napříč zátokou. Kromě nás je zde zakotveno ještě asi 6 dalších lodí. Zátoka je velmi oblíbená, protože je tu klid, není vystavena žádným povětrnostním vlivům a nedaleké městečko zajišťuje všechny základní potřeby. Jak moc oblíbená je, zjišťuji záhy. Argentinec Gaston je zde, na polorozpadlé lodi, už několik let. Rozešel se s manželkou. Ta teď pracuje a bydlí v nedalekém resortu. Společná dcera tak pendluje mezi pevninou a lodí.

Další plachetnice patří mladému Švýcarovi. Před lety se prý bez jakékoliv přípravy vydal do Mexika, koupil tam loď, vše se naučil za chodu a od té doby se plaví. Jen se teď trochu zaseknul zde. Odpoledne nás navštěvuje Američan a ptá se, zda nepotřebujeme něco koupit. Věnuje nám hrst lichi a víno, aby nám naše čekání na imigrační lépe uteklo. Na večer přijíždí ještě asi třicetiletý Brian. Ten se se svými rodiči plaví už od patnácti. Před nějakou dobou se vrátili zpět do USA a Brian zůstal na lodi. Posledních pět let je prý v této zátoce, předchozí tři strávil v té vedlejší. S naším plánem vyřídit nezbytnosti a hned zase vyplout jsme tu celkem rarita. Zátoka ale má nějakou zvláštní přitažlivou moc..

Jedenáctého srpna konečně přijíždějí úředníci, vyřizujeme všechny formality a těšíme se, jak vyplujeme objevovat Panamu. Naše posádka už třináctého odjíždí a ještě pořád nenašla ten ostrov, co vypadá jako z „Modré Laguny“. Bohužel se dozvídáme, že úředník, který nám měl vydat cruising permit (povolení bez kterého se nesmíte plavit), tu dnes není a povolení si máme vyzvednout v Davidu za dva dny. Na to, že povolení stojí 180 dolarů, si ten výlet udělat mohl. Takže teď zase smíme na pevninu, ale nesmíme plout..

Nakonec to riskneme, přeci jen Bůh ví, zda ostatní lodě v zátoce nějaký permit mají. I když pravda .. nikam neplují. Kousek od naší zátoky leží souostroví Secas a prý určitě stojí za návštěvu. Nachází se na něm luxusní resort, ale jeden ostrůvek je úplně opuštěný a to je ten náš vysněný ráj – bílý písek, palmy, tyrkysová voda a dokonce vodopád! Posádka se loučí s Panamou. Moc z ní neviděli, ale i tak v nich jistě zanechala hluboké vzpomínky. Secas jsou určitě jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsme na naší plavbě Latinskou Amerikou viděli.

Jachtařská romantika

Brzy ráno vezeme posádku na břeh, v Davidu si vyzvedáváme cruising permit a máme před sebou dva týdny „romantiky“ ve dvou.

Jak si představujete romantiku na lodi? Západy slunce, opuštěné zátoky? No, naše zátoka opuštěná není a přes den je hezky a slunečno, ale skoro každý podvečer se zatáhne a místo západu slunce pozorujeme šedivá mračna, z nebe se táhnou dlouhé provazy deště … ale hlavně – pouštíme se do úklidu. Kolik práce se najde na takových šestnácti metrech? Každý majitel, i menší lodě, už ví.. Vždy ráno, po následujících pět dní si říkáme, že dnes už je to poslední den, že dnes už zaručeně vyplujeme.. Jenže pořád je co dělat. Tu se musí ještě něco vytřít, opravit, vyklidit.. Gaston nás zbavuje Nerudovy palčivé otázky „kam s ním“ a vděčně si od nás bere všechno, čeho se potřebujeme zbavit: od sucharů, přes staré oblečení až po vyřazeného autopilota.

Že by nás tajemná zátoka opravdu začarovala a my v ní zůstali několik let, jako všichni ostatní? Už se toho trochu obávám. Pátý den začínáme největší „lahůdkou“, úklidem podlahy v kokpitu. Jak jsme se všechny smály kapitánovi, když nás huboval při česání vlasů, že jich bude mít plnou loď. Z toho, co je pod podlážkou, by se dala udělat docela slušná paruka. Večer nás ale příroda za naši námahu odměňuje. Tentokrát neprší a místo každodenní šedé se na obzoru rozehrává spektakulární barevné divadlo. Obloha mění barvu z oranžové, přes růžovou a červenou až k fialové. Sedíme na zádi s výborným Nikaragujským pivem, z reproduktorů nám hraje online české Country rádio a před námi běží ten nejlepší televizní program všech dob. Některé věci se zkrátka nikdy neokoukají.

Velrybí šou

Boca Chica se s námi loučí ve velkém stylu a konečně nás propouští. Tak na druhý den ráno vyhodnocujeme, že práce bylo uděláno dost a po obědě vyplouváme znovu objevovat souostroví Secas. V půli cesty najednou na levoboku kapitán zahlédne nezaměnitelný velrybí ocas. Měníme kurs a vydáváme se na „velrybářskou výpravu“. Místo živých trofejí se však snažíme o úlovky fotografické. Asi hodinu kolem nás rejdí skupinka tří nebo čtyř menších velryb. Vyfukují gejzíry vody, plácají ocasy a jedna nám dokonce předvádí svůj taneček: vyskakuje nad hladinu, máchá ploutvemi a mohutně sebou plácne do vody.  Na první setkání s velrybou prý člověk nezapomene. Tak tohle bylo to moje.

Kotvíme u Secas a hned ráno se vydáváme šnorchlovat k nedalekým útesům. Úžasně živé akvárium je plné barevných – žluto modře pruhovaných rybiček, občas se tu prožene jedna stříbrno-fialová a z pod kamene se na nás šklebí muréna. Otočím se a přímo před obličejem mám želvu. Vydáváním se ji pronásledovat, ale marně.. Naposledy se procházíme po našem snovém ostrově, chceme se vykoupat ve vodopádu, ale někdo utáhl kohoutky.. no však taky už celé dva dny nepršelo!

Zátoka, kde se zastavil čas

Vyplouváme, do dalšího kotviště to máme 6 hodin plavby. Za soumraku shazujeme kotvu v zátoce Honda. S japonskou automobilkou má však asi tolik společného, jako místní prodejce ovoce Kennedy s bývalým americkým prezidentem. Jsme v zátoce asi 5 minut a už nasedá na svoji kánoj a vesluje k nám. Máme si říct, co chceme a ráno nám to prý přiveze. Tak máme ke snídani čerstvý kokos, grepy, platanos (zeleninový banán, který se dá jíst jen tepelně upravený) a podivný kořen. Ten, jak díky přátelům na facebooku zjišťuji, se jmenuje yucca. Prý se vaří jako brambory. Bohužel než ho stihnu zpracovat, zkazí se. Jedna z nevýhod pobytu v tropech.

Na našem červeném nafukovacím kajaku od Gumotexu se vydáváme do místní vesnice. Ocitáme se v úplně jiném světě o pár desítek let zpět. V zátoce není signál a na návsi stojí telefonní budka, jediné spojení se světem. Asi je zrovna den velkého prádla, protože se v téměř každém příbytku pere. Mydlinková voda vytéká z praček přímo na zem a v ní si hrají nahaté děti.

Prádlo je ale ženská záležitost a tak se snad všichni místní muži shromáždili v hospodě, aby náhodou nepřekáželi (nebo ne vyfasovali nějakou práci?). Prodává se zde plechovkové pivo a čirá pálenka ze třtiny. Nic jiného. Ostatně i hospoda je nadnesený výraz. Betonové prostranství se střechou nemá ani zdi, ani žádné stoly. Místním to ale stačí a Jirkovi evidentně taky. Nechávám ho tam s ostatními řešit nad pivem chlapské záležitosti a vydávám se na lov. Chci k obědu koupit nějakou rybu a tady se jistě každý druhý živí rybolovem. Jeden z mužů se mi nabízí jako průvodce a obchází se mnou vesnici. Rybáři jsou ale, zdá se, na moři. V jednom domku nakonec uspějeme. Asi desetiletý syn zastoupí hlavu rodiny a z obrovské kádě s ledem vytahuje 2 ryby a prodává mi je – za dolar. Obě! Hlady neumřeme.

Neuvěřitelné setkání

Po obědě se přesouváme dál. Za pár hodin připlouváme k ostrůvku poblíž městečka Santa Catalina. Je tu zakotvený katamarán. Dáváme se do řeči a žena na palubě nám s nadšením sděluje, že její manžel je Čech. Až se vrátí z města, musejí k nám určitě přijít na návštěvu. A tak se seznamujeme s rodinou Otčenáškových. Jiří, stejně jako jeho žena Kristýna, se narodil v Kanadě. Oba jeho rodiče byli ale čeští emigranti. Občas hledá slova, česky však umí.

Jaká je šance, že se na jednom místě uprostřed Panamy potkají dva Jirkové? A tím ještě všechny náhody nekončí. Jiří nám nadšeně vypráví o svých rodičích, hlavně tatínkovi. Ten si ještě kdysi v Československu postavil plachetnici a jeho vášeň ho neopustila ani v Kanadě. Bohužel před pár lety zemřel po pádu ze stěžně, když se mu při rutinní opravě přetrhlo jistící lano. A v tu chvíli si kapitán z Altega uvědomuje, že ten příběh už zná. Jeden jeho kamarád byl totiž obchodní partner Jirkova zemřelého tatínka. Svět je opravdu malý.

S Otčenáškovými si padneme do oka. Oni obdivují Jirkovy cestovatelské úspěchy, my jim zase přejícně závidíme jejich možnosti. Kromě Kristýny a Jirky se s nimi plaví ještě jejich syn Leo a dcera Lucia. Uvolnili je ze školy a vydali se plnit si své jachtařské sny. Lucia moře miluje a nejradši by se k nám přidala na plánovanou cestu na Antarktidu, Leovi se bohužel stýská po spolužácích. Jirka se mu snaží vysvětlit, že přátel může mít v životě ještě hromadu, ale zážitky z cest mu jen tak někdo nevezme. Jenže dětské priority jsou holt někde jinde.

Bezradný technik

Ve společnosti skvělých lidí utíká čas rychle. Trávíme s Otčenáškovými dva úžasné dny, ale musíme plout dál. Naše prázdninové dobrodružství se chýlí ke konci. Ve sto mil vzdálené marině Vista Mar jsme domluvení, že nám vytáhnou loď na břeh. Tedy alespoň se o to prý pokusí. Místní technik je ale skeptický. Zatím největší loď, co jejich trailer zvládl, měla 50 stop a bylo to na hraně. My máme o 2 stopy a jeden kýl víc.

Po téměř dvou dnech plavby se přede mnou na obzoru otevírá dosud nevídaný pohled. Po všech těch městečkách a vesnicích, kde se zastavil čas, se do před námi tyčí několikapatrové luxusní hotely. Personál naší mariny je velmi přátelský a stejně tak i komunita majitelů lodí. Hned jsme pozváni na večerní párty, lekce aquabiku i k poslechu ranní relace na vysílačce. Rychle se seznamujeme a získáváme spoustu zajímavých informací i kontaktů na místní řemeslníky.

Jen to má jeden háček. Soto, místní technik chodí každý den okukovat naši loď, přeměřuje, rozvažuje, radí se s ostatními. „Co myslíte, pane Lorenc, uvezu to?“ Nakonec osud rozhoduje za něj, trailer se porouchal a do našeho odjezdu nás už vytáhnout nezvládnou. Byla to docela rána, jak Sotovi spadl kámen ze srdce..

Takže zůstáváme ve vodě. Zajišťujeme lana, která se zde často přetrhávají. Kvůli obrovským rozdílům mezi přílivem a odlivem jsou vystaveny neustálému tahu a tření. Snad naši loď při návratu najdeme v pořádku. Loučíme se všemi z Vista Mar a odjíždíme do Panama City, odkud máme na druhý den odletět zpět do Evropy. Bude to šok, po dvou měsících.

Ubytováváme se v úžasném hotýlku uprostřed tropické zahrady a vydáváme se objevovat panamské hlavní město, respektive jeho historickou část. Tu moderní, plnou mrakodrapů, mi stačí vidět před odletem z taxíku. Se čtyřmi novými razítky v pase (do toho Jirkova už je není kam dávat) se loučíme se střední Amerikou. Letadlo ještě ani nedosedne v Ruzyni a my už vymýšlíme kam příště.  Že by na Galapágy?

/AF/